Agresivita je v nás stále přítomna

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Úvodní foto: Joint Base Elmendorf-Richardson security forces personnel, photo Airman 1st Class Javier Alvarez/Wikimedia Commons

Zvláště v této době, kdy se svět zmítá mezi liberální demokracií a opětně se vzmáhajícím nacionalizmem podporujícím vznik nových totalitních společností, se především na sociálních sítích projevuje neskutečný nárůst verbální agresivity.

Pro všechny známé lidské skupiny je typické, že jsou prakticky permanentně formovány konfliktními situacemi. Přes svou 3 miliony dlouhou historii se člověku nepodařilo definitivně se smířit sám se sebou, stejně jako s jemu podobnými. Konflikty, jak jsme viděli a vidíme i dnes, jsou obsaženy v lidských skupinách a ve vztazích mezi lidmi.  Není žádná lidská skupina, která se izoluje hranicí proti jiným. je pevnou, nevyhnutelnou součástí lidského chování.  Australský archeolog a paleontolog Raymond Dart, který prozkoumal jak neandertálce, tak australopitéka, má k tomu tuto hypotézu: „V člověku sídlí uvnitř silná , kterou nedokázal ovládnout ani individuálně, ani pokročilejší socializací. Tato ho neustále žene k nejhorším násilným činům.“ Moderní psychoanalýzy Dartovu tezi potvrzují.  Dartova originalita spočívá v tom, jak vysvětluje genezi lidské agresivity. „Je zvířecím dědictvím a dá se vysledovat až k biofyziologickým  společným vlastnostem všech vyšších primátů, předků člověka.“

Nejvíce válek během 2000letého vývoje křesťanství se odehrálo v Evropě. Nejdříve mezi jednotlivými kmeny a poté národy. Skoro každý evropský národ má ve své historii temné stránky. A právě to opět představuje nacionalizmus, podporující nenávist, který se pro Evropu stává velkým ohrožením. Jeho intenzita se sice časem zmírnila, ale nacionální strach a zášť, zbaveny ideologie a náboženství, jsou opět zde. Místo bývalých říší Pruska, Rakouska-Uherska, Ruska a Osmanské říše vzniklo po pádu železné opony až k Balkánu okolo 25 národních států, jejichž pohraničí byla v minulosti dějištěm řady konfliktů. Stačí si sednout s Polákem a zeptat se na jeho zkušenosti s Němci a Rusy.  Nebo slyšet resentimenty Čechů vůči Němcům. Stačí si promluvit s Bosňanem o Srbech, nebo když přejdeme na ostrov „Albion“, vyslyšet skotského nacionalistu s jeho litanií obvinění proti Británii. Myšlenka, že nacionální zášť se v Evropě nevyskytuje, se rychle rozplyne. Věci, které se udály kdysi, jsou mnohem skutečnější, než to, co je tady dnes. Tyto vzpomínky se znovu objevují a právě v současné existenční krizi nejen EU, ale celé Evropy, podporované Putinovou „hybridní válkou“ a invazí uprchlíků, nabírají na síle.

Pokud člověk přihlédne k závěrům Raymonda Darta, pak nevidí jiné východisko, než že se lidstvo navzájem vyhubí. Jsou tu však dva státy, které na rozdíl od řady evropských zemí neprožily absolutizmus a jejich státoprávní uspořádání je založeno na liberální demokracii a konfederaci. Jsou to Spojené státy americké a Švýcarská konfederace. Švýcarsko neprožilo ode dne svého založení žádnou velkou válku a Spojené státy se svou 240 let dlouhou historií jen tu krutou občanskou. Stát tam vznikl odspoda, od utváření spolků, sdružení a především komun, obcí.  Nepřišel seshora jako důsledek absolutizmu anebo nějaké ideologie. Přes všechny potíže jsou tvůrcem státu stále samotní občané Švýcarska a USA. Lid těchto zemí je suverén. Státní je v Americe to, co se odehrává v jednotlivém státě (obdoba – důležitost švýcarského kantonu), zatímco národní je to, co reprezentuje všechny Američany. V současné době je nacionalizmus nejvíce rozšířen právě ve státech, které prožily absolutizmus anebo totalitní ideologii, samozřejmě včetně České republiky. Opět hrozí, že národy, vzešlé z kmenů, jsou schopny vzájemně se napadnout. Jak ohledně husitství sděluje Josef Jungmann, „předpojatost učení Husova pomátla Čechům rozumy tak, že vešedše v roztržky o náboženství, sebe ve spolek a vlast dlouhým časem hubili. Jako hladoví vlci na sebe vespolek udeřivše, plenili a hubili se ohněm a mečem. Vůdcové jejich byli nejvíce bohomluvci takoví, kteří celý lid potřeštili… Čechové té doby byli k hrůze všem národům, ale pro své novoty v náboženství spolu v ošklivosti takové, že je vůbec za nejhorší národ na celém světě dlouhý čas měli.“

Vrátíme-li se do doby po pádu železné opony, je ironií, že Evropská unie vznikala v době, kdy v Evropě vypukly dvě války. Na Balkánu si v 90. letech válka vyžádala téměř čtvrt milionu obětí. Válka mezi Arménií a Azerbajdžánem  pak 115.000 obětí a statisíce uprchlíků. Doba vzniku Evropské unie je bohužel zároveň dobou válek. Od jejího vzniku jich proběhlo v Evropě více než v období let 1945-1992. Po 2. světové válce zredukovali Evropané všechny své sny na bezpečnost a bohatství. Sekulární vize osvícenství, vycházející z radosti ze života a z potěšení, transcendovala tyto zájmy do touhy, aby se rozum dotkl hvězd. Ale právě odmítané transcendentální vize, kterých měla Evropa již dost, se ukázaly postupující sekularizací jako naopak naléhavé, neboť ekonomika se stala naprosto prvořadou.  Evropský myslitel Václav Havel na tu naléhavost upozorňoval, nebyl však vyslyšen.

A právě katastrofy 20. a nakonec i prvních let 21. století nejsou jen znamením bankrotu sekulárního humanismu; ukazují také, že zcela sekularizovaná civilizace je v absolutním smyslu nelidská- nepřátelská lidskému životu a nesmiřitelná vůči lidské přirozenosti. Síly násilí a agresivity, jež hrozí zničit náš svět, jsou přímým důsledkem hladovění a frustrace duchovní podstaty člověka.  V zásadě, jak se vytrácejí humanismus a humanitarismus, společnosti jsou čím dál více oživované slepou vůlí k moci, jež je žene k vzájemné likvidaci a nakonec k záhubě sebe samých. Civilizace může být tvořivá, životodárná jen v té míře, jak je zduchovněna. Jinak vzrůst moci nevyhnutelně podněcuje náklonnost ke zlu a ničivost.

Stojíme před volbou: zůstanou nadále platná slova Ježíšova „Miluj bližního svého jako sebe sama“ nebo sloky evropské hymny z 9. symfonie Ludwiga van Beethovena „Radosti, ty jiskro boží, dcero, již nám ráj dal sám, srdce vzňaté žárem touží, nebeský tvůj krásy chrám, kouzlo tvé teď opět víže, co kdy čas tak dělil rád, zástup lidstva sbratřen blíže, cítí van tvých křídel vát? Včetně nesmrtelného Kantova vyjádření o tom, že „budou-li o otázkách války rozhodovat sami lidé, velmi si rozmyslí vzít si tak špinavou záležitost vzít do svých rukou“? Anebo se skutečně vyplní závěry výzkumů Raymonda Darta, že „agresivita je pevnou a nevyhnutelnou součástí lidského chování, která člověka žene stále zase k nejhorším násilným činům“? 20. století bylo stoletím politiků, kteří tuto agresivitu nezvládli a mnohdy jí podporovali s pomocí zločineckých ideologií komunizmu a nacizmu. I začátek 21. století tuto neblahou minulost potvrzuje. Čínské přísloví praví: „Bouřiti se je správné“.  Nenechme opět politikům volné ruce. Tentokráte je to na nás, na občanech, a to nejen Evropy, ale celé této krásné planety, pokud chceme, aby zde žily i další generace!

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.