Prague Pride 2017


Úvodní foto: Praha, Václavské náměstí, Pride 2017, , foto Aktron/Wikimedia Commons
Bohumil Řeřicha
Bohumil Řeřicha

V letošním roce jsem se opět zúčastnil , již po páté z celkem zatím šesti ročníků, toho pochodu , který je stále neprávem vnímán jako demonstrace jinak sexuálně orientovaných lidí. Od začátku jsem jej osobně jako heterosexuál cítil jako demonstraci svobody, svobody víry, názoru, mládí a radosti, a ne tak, jak tuto akci stále chápou předsudky české společnosti. Vzpomínám, jak mi ještě nedávný velvyslanec USA Andrew Schapiro dal „placku“ a z alegorického vozu amerického velvyslanectví se mně zeptal“ „Jak se máš, odkud seš?“ Letošní rok jsem už po třetí šel v průvodu s Amnesty International, mladými lidmi nejen z České republiky, ale i z jiných koutů Evropy. Byla to demonstrace jako protest proti pronásledování ochránců lidských práv po celém světě. Tomu odpovídalo i naše oblečení v černé barvě, konkrétně černá trika s nápisem „Amnesty International“. Já sám jsem nesl transparent se jménem René Martinéz, který byl jako mluvčí gayů v Hondurasu za své aktivity zavražděn. Ostatní členové nesli transparenty s jinými jmény včetně zavražděné ochránkyně lidských práv z Gruzie. Letošní však byla pro mne výjimečná, protože probíhala v podmínkách hybridní války Putinova Ruska, autokracie tureckého prezidenta Erdogana, expanze uprchlíků z Afriky a Orientu, nevypočitatelné politiky amerického prezidenta Trumpa, snahy polské strany PiS pod vedením ultrakonzervativce Kaczynského změnit směřování Polska, a to nemluvě o snaze o zavedení autokratického režimu v Orbánově Maďarsku. Evropa se snad od konce 2. světové války neocitla v takovém dilematu jako v této době.

Pochod Prague Pride v srpnu 2017, foto Aktron, Wikimedia Commons
Pochod Prague Pride v srpnu 2017, foto Aktron, Wikimedia Commons

Ale ani situace v naší zemi není nijak růžová. Moje účast na letošním Prague Pride byla i protestem proti pomalému a jistému upevňování moci státu a jeho centralizaci. Proti způsobu vedení politiky politickými stranami, kdy se stávají cílem k získání moci, vlivu a peněz, a nejsou nástrojem k vykonávání služby pro občany. Kdy politiku ovládají lobbisté a stále větší vliv mají podnikatelé, kteří vidí jen a pouze ekonomický profit. Byl to z mé strany i protest proti oligarchovi Andreji Babišovi, který svými hesly „My nebudeme dělat politiku, ale správná rozhodnutí“ a „Budeme řídit stát jako firmu“ rozvrátil tuto společnost. Jak první, tak i druhý výrok jsou velmi nebezpečné pro vývoj skutečné demokracie v této zemi.  Stát totiž nelze řídit jako firmu, občané nejsou jeho zaměstnanci, spíše je zaměstnancem občanů stát, stejně tak jako Andrej Babiš, neboť je placen z daní občanských poplatníků. Nemohu stále uvěřit, že v průzkumech veřejného mínění lidé dosud neprohlédli jeho populismus a stále tomuto muži minulosti věří. Pokud bude zvolen a stane se dokonce předsedou vlády, stejně hodí svoje adoranty do jednoho pytle se svými odpůrci. Obdobné je to i s prezidentem Zemanem, též mužem minulosti, který nebezpečným způsobem rozdělil a nadále rozděluje společnost a svým pouze „teoretickým technokratickým“ myšlením (např. odpor k odstranění vepřína v Letech, protože  „to uškodí státnímu rozpočtu“) dokazuje jen svoje  omezené myšlení poplatné jeho fyzickému i psychickému stavu. A to nemluvím o tom, že otevřel dveře naší země autokratickým a nebezpečným režimům Ruska a Číny, z nichž Čína se netají úmyslem ovládnout ekonomicky celý svět, a my jsme jejími „čističi bot“. Když pominu ostatní politiky, kteří mají podobné myšlení, nazývám tyto představitele české „politické elity“ burany. Slovo buran však není nadávka, je to výraz pro hrubiána, neomalence, neotesance, křupana, a tak se podle mého názoru oba jmenovaní často prezentovali a prezentují. Dalším významem slova buran je silný stepní vítr, který v létě všechno vysušuje, včetně všeho zeleného, a v zimě je příčinou promrzávání do morku kosti. A právě tito dva burani a jejich farizejové škrtí v zárodku ten ranní sluneční paprsek slunce (v podání nové generace), vycházející z temna noci, v tomto případě minulosti!

Mnozí lidé se obávají, jak dopadnou letošní volby, jako kdyby po nich mělo přijít „peklo“. Letošní volby nevyřeší to, co nás pronásleduje desítky let, nevyrovnání se s minulostí, úpadek ducha, mravů a morálky. V pozitivním výsledku však mohou určit, kam se skutečně česká společnost, bloudící skoro 100 let, zakotví, zdali k východní autokracii, silnému státu s absencí ekonomických, politických, občanských svobod, anebo k západní liberální demokracii, která stále hájí i přes všechny problémy svobodu člověka jako základní hodnotu lidské existence. Pak si musím nakonec položit otázku, koho mám volit. Určitě to nebudou radikální komunisté, kteří se nevymanili z marxistické teorie třídního boje a násilí a svými nenávistnými články to dokazují nejen ve vystoupeních svých předních funkcionářů včetně jejich hlásné trouby Haló novin. Chtěl jsem volit poprvé ČSSD kvůli Bohuslavu Sobotkovi, který se pět minut po dvanácté „pochlapil“, bohužel dnes je „mimo mísu“ a jeho místo zaujímá „stará kohorta“ pod vedením farizeje Lubomíra Zaorálka, který stál u všech průšvihů novodobé ČSSD a možná, i když to soc. demokratům nepřeji, je přivede do průšvihu ještě většího, k velké ztrátě voličských preferencí. Realisté Petra Robejška jsou stranou neuspokojeného, ambiciózního „politika“, který je svým populizmem a nacionalizmem pro mne nevolitelný, stejně tak prezidentova strana SPO anebo až rasistická strana Tomia Okamury. Zelení, kteří mají své místo v politice, především díky svému radikálnímu šéfovi Matějovi Stropnickému stále bloudí. Piráti jsou protest stranou. Jejich kolegové v Německu již nehrají po krátkodobém vzedmutí podstatnější politickou roli. Musím si pak vybrat mezi ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN a Nezávislí. Mohu mít výhrady ke každé z nich, ale mojí občanskou povinností je jít volit a rozhodnout se pro nejmenší zlo, neboť nic nikdy nebylo a není ideální. Žádná z těchto stran nemá totalistické ambice a snahu posilovat stát, jako mají např. komunisté nebo Babišovo hnutí ANO. Největším nebezpečím pro tento stát je, když lidé nejdou volit, to znamená, že se nechtějí podílet na vytváření „svého“ státu a v podstatě se necítí ani jeho občany. Demokracie není o nařizování, je to neustálá diskuze, ústupky, kompromisy. Značná část společnosti žije stále v představách, že by bylo nejlepší všechno nařídit, ale neuvědomuje si, že to je právě cesta do další totality.  Jako člověk s pozitivním myšlením chci věřit, že v této společnosti stále ještě vězí něco pozitivního!

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)