Můj kamarád Rom


Úvodní foto: Manos Achalinotopoulos et son ensemble dans le café oriental de Saint-Florent-le-Vieil, photo Jean-Pierre Dalbéra

V minulosti jsem měl kamaráda Roma, Vilmoše Kináče z Libkovic u Lubence. Byl to velmi hodný člověk, bohužel před několika lety zemřel.  V nedávné anketě vyšlo opět najevo, že Češi nejvíce „nemusí“ Romy a Araby. Podle této ankety by znamenalo, že když potkávám u nás v Podbořanech Romy, měl bych je vnímat jako něco cizího, nepřátelského. Ale tak to určitě není. Jsou to naši , kteří k tomu městu patří, bydlí tady, žijí. Ale my, jako majoritní většina, a oni sami, dohromady nežijeme, neznáme se, vzájemně si nenasloucháme a pronásledují nás předsudky. Zrovna nedávno jsem v cukrárně U Libosvárů u nás v Podbořanech slyšel dámu, jak při kafíčku nadávala na místní Romy, že „jen berou podpory“.

Před řadou týdnu jsem měl u příležitosti konání mše za zemřelého váženého Roma pana Miroslava Milenka ze Sýrovic u Podbořan v kostele Sv. Petra a Pavla v Podbořanech možnost seznámit se s jeho synem Robertem. Po mši jsme na faře spolu s polským farářem otcem Alexandrem seděli s příbuznými kolem stolu. Robert, aniž bych ho znal, na mě zapůsobil svým charismatem. Ředitel výchovného ústavu v Buškovicích u Podbořan Dr. Šebek mi o něm řekl, že je vychovatelem, kterého si nesmírně váží. S příjemné besedy jsem odcházel jako Robertův známý. Několikrát jsem pak navštívil jeho rodinu v jejich domě na sídlišti Barborka. Velká moderní kuchyně bez nějaké okázalosti, prostorná, taková, že poslední pátý potomek, dnes už jedenáctiměsíční Mireček, se mohl po ní vesele prohánět ve svém chodítku. Dcery Kateřina a Karolina, stejně jako synové Robert a Dominik, kteří jsou v teenegerském věku, řádně studují a chovají se stejně jako jejich „bílí“ vrstevníci. Jistě je to dáno i hodnou maminkou a manželkou paní Marikou.

Počátkem května jsem měl možnost sejít se u nich doma s PhDr. Mojmírem Šebkem, ředitelem výchovného ústavu v Buškovicích, a jeho ženou Stanislavou. Bylo pro mne velmi poučné a nové slyšet z jejich úst zkušenosti o jejich výchovné práci. Nevěděl jsem, že v Buškovicích existuje středisko výchovné péče, kde se individuálně pracuje s mladými Romy, kteří mají nějaké problémy. Tým, podle mého názoru, jak jsem mohl poznat, je složen z 12 odborníků. Zvláště jasně se vyjádřil Dr. Šebek, že vše začíná u vzdělání, a zdůraznil jak je pro posílení identity Romů důležité udržení jejich kultury, zvyků a řeči. Problémem je, že mladí Romové jsou vychováváni v domácím prostředí dle tradice jinak, protože v podstatě můžou všechno, nikdo je neokřikuje, pak mají ovšem problém přizpůsobit se nějakému řádu, když přijdou do školy, což zákonitě vyvolává konflikt mezi pedagogem a žákem a posléze mezi rodiči a pedagogem. Manželka ředitele Šebka zdůraznila důležitost osvěty. Roberta Milenka, jak se svěřil, velmi mrzí, jak se někteří místní Romové chovají, a vidí potřebu někdy vyšší důraznosti v jednání s nimi. Za nejdůležitější však považuje základní návaznost na rodinu, školku, školu, a důraz položil na důležitost řeči. Bylo to pro mne velmi poučné a více než zajímavé setkání.

Ano, Robert Milenko, „Cikán“, jak mi řekl, protože se za toto pojmenování nestydí, je můj kamarád, jako byl svého času Vilmoš Kináč z Libkovic. Asi všechno potřebuje svůj čas, i skutečné sblížení nás bílých s těmi „tmavými“. Česká majoritní společnost včetně té „podbořanské“ se potřebuje otevřít vůči „jinakým“ a hlavně se zbavit strachu z „jiných“, který je největší hnací silou jejího konání. Zbavit se předsudků, být více tolerantní a empatická. Stále platí Ježíšovo „miluj bližního svého jako sebe sama“ a stejně tak Husovo „milujte se a pravdy každému přejte“.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.