Obrazoborectví


Úvodní foto: Hrrr na ně! Husité na Vítkově 2014, photo Octopus Moldavicus

27. května 2017 opět po nějakém čase navštívila skupina německých a švýcarských obdivovatelů Franze Kafky pod vedením vynikajícího kafkologa Dr. Reinera Stacha a jeho asistenta Przemka Schrecka obec Siřem. V letošním roce je to 100 let, kdy tento světoznámý spisovatel od září 1917 do května 1918 pobýval na léčebném pobytu v Siřemi u své sestry Ottly. Pro mne byla tato návštěva také zamyšlením, co by říkal Kafka tomu, kdyby viděl tamější kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, na který dennodenně vzhlížel, v jakém je zuboženém stavu. Samozřejmě, návštěvníci ze zahraničí jen vrtí hlavou. Zabývám se již dlouho otázkou, jak je možné, že máme takový macešský vztah k hodnotám, které vytvořili naši předkové. Podobné je to např. s kostely Sv. Jakuba Většího ve Vroutku a Jana Křtitele. Ty sice naštěstí nejsou v tak zuboženém stavu, ale kostel Sv. Jakuba Většího ze 13. Století přes jeho nesmírnou historickou hodnotu minulý režim zpupně zastavěl budovou, kde je dnes hospoda a sál. Nemluvě o historickém špejcharu, který stojí poblíž kostela, ale na soukromém pozemku.

Toto není jen výsledkem totalitního komunistického systému, který českou společnost nesmírně sekularizoval, ale je známý z dávné i novější historie.

Podle Karla Groulíka, jehož kniha „České bloudění dvacátým stoletím“ vyšla ještě v samizdatu, se odhaduje, že za husitských bouří a válek byla zahubena třetina obyvatel země, přičemž v bitvách zahynul jen malý počet lidí. Většina byla vyvražděna. Celkem bylo v Čechách zničeno asi 170 klášterů a několik set kostelů. Na samotném Vyšehradě bylo zcela zničeno 14 kostelů a královský palác. K tomu je nutné přičíst výsledky spanilých jízd božích bojovníků v Německu, Polsku a na Slovensku. Převážně však od počátku byla pleněna vlastní země. Husitská revoluce byla bezesporu nejsurovějším, nejničivějším, nejkrvavějším a nejhroznějším obdobím našich dějin. Za 15 let husitského řádění byla zničena většina toho, co se pracně budovalo 200-300 let. Nejradikálnější složka husitství – táborská revoluce – byla revolucí ničící podstatu evropské kultury. Když pomineme zničující 30letou válku v letech 1618-1648, mohlo by se říci, že toto husitské obrazoborectví bylo poslední. 3. listopadu 1918 byl stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí vystavěný v roce 1652 (legenda říká, že na počest Vestfálského míru r. 1648). Brzy poté byly v Čechách káceny sochy světců, boží muka i hřbitovní pomníky. Dle historika Ráčka bylo po založení 1. Republiky československé za 5 let vyloupeno zničeno 500 svatostánků. „Čeští vlastenci a pokrokáři“ se nespokojili s pleněním své vlastní země, ale podnikali své „spanilé jízdy“ i na Slovensko a káceli „zaostalým“ Slovákům také jejich sochy a strhávali kříže ze stěn.

Ale ani to nebyl konec. Po vyhnání „Čechů německého jazyka“ došlo k naprosté devastaci sakrálních památek v celé oblasti bývalých „Sudet“ včetně zde oblasti Podbořanska a přilehlých regionů, jejímž důsledkem je právě kostel v Siřemi. Na Šumavě byly vyhazovány kostely do vzduchu a hřbitovy původních obyvatel rozježděny tanky. Ptám se, jak je možné, že tento jinak velmi schopný národ dopustil taková „kulturní“ zvěrstva, když naprosto zneuctil hodnoty, po staletí vytvářené našimi předky. Kde se v něm bere ta neúcta k minulosti a hodnotám? Přiznám se, že si na to neumím odpovědět. Pravdou je, že jen mizivá část české společnosti je ochotna připustit si míru odpovědnosti za tyto temné stránky historie. Většina odpovědí je typická svým individualismem a nechutí připustit si, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu (ležící v emoční, nikoli racionální rovině) nese. To, že jsme mohli určité historické okamžiky řešit jinak, z nás nedělá méněcenný národ. Můžeme si tyto situace připustit a třeba se i vnitřně zastydět. To nás neoslabí, naopak, přiznání viny nebo spoluviny osvobozuje!

 

 

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.