Flag of the Qing Dynasty (1889-1912), photo Sodacan

Čína, jak jí neznáme

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Úvodní foto: Flag of the Qing Dynasty (1889-1912), photo Sodacan

„Komunismus není láska, komunismus je kladivo, které používáme, abychom rozdrtili nepřítele“ – Mao Ce-tung

Jü Ťie, intelektuál disident, který odešel z Číny v roce 2012, nedlouho před svým odchodem do USA o Maovi, jenž je v Číně stále uctíván, prohlásil: „Mao byl nejhorší tyran v čínských dějinách. Vlastně ve světových dějinách. Horší než Hitler nebo Stalin. Za jeho vlády zahynuly miliony Číňanů, mnohem více než za války proti Japonsku.“ Největší škodu vidí v tom, že výklad dějin je v rukou komunistické strany, takže prostí lidé o tom nevědí. Když Mao mluvil o roli strany, prohlásil, že se opírá „o pušku a pero“, tedy „o sílu a lež“. A jedním z důležitých základů říše lži v Číně je podle Jü Ťie překroucení dějin, vykládaných v duchu marxistického myšlení. Kdyby byla čínskému lidu odhalena pravda o historickém dění, mohlo by to spustit dominový efekt.

„Pod vedením Čínské komunistické strany, na základě zásad marxismu-leninismu, Mao Ce-tungova myšlení, Teng Siao-pchingovy teorie a významného učení Tří lidových principů (zavedeného Ťiang Ce-minem) bude čínský lid všech národností nadále uplatňovat lidově demokratickou diktaturu a bude kráčet po socialistické cestě, pokračovat v reformách a otevřenosti vůči vnějšímu světu, neustále vylepšovat socialistické instituce, rozvíjet socialistickou tržní ekonomiku, rozvíjet socialistickou demokracii, zkvalitňovat socialistickou justiční soustavu a vlastními silami usilovně pracovat na tom, aby krok za krokem modernizoval oblast průmyslu, zemědělství, národní obrany a vědy a techniky země. Bude podporovat koordinovaný rozvoj hmotné, politické a duchovní civilizace, aby Čínu proměnil v blahobytnou, mocnou, demokratickou a kulturně vyspělou socialistickou zemi!“

Tato nabubřelá pasáž preambule ústavy Čínské lidové republiky v praxi znamená, že každá klíčová instituce v Číně odpovídá straně. I největší vojenská světová síla, Lidově osvobozenecká armáda (LOA) s dvěma miliony příslušníků, není armáda vlády a ani obecněji Číny, nýbrž Čínské komunistické strany. A jak řekl bývalý předseda čínské vlády Wen-Ťia-pao v roce 2007, „musíme trvat na základních stranických směrnicích pro původní etapu socialismu po dobu sta let.“ Dnešní se sice starému Sovětskému svazu možná příliš nepodobá, ale pod moderním nátěrem se četné instituce po desetiletích u moci změnily jen málo a zachovaly si své kořeny v Leninově Rusku. Např. cenzura je nadále všudypřítomná, zejména pokud jde o čínské dějiny. Historik Sia Čchun-tchao, zástupce ředitele Teng Siao-pchingova výzkumného ideového střediska, jedné z klíčových badatelských institucí na poli ideologie v Číně, zdůrazňuje, že „existuje jenom jeden správný a přesný výklad dějin a jenom jedno vysvětlení, jež je nejblíže pravdě. Máme jezírko čisté vody a tuhle vodu není třeba kalit. Pokud tak někdo činí, může leda zasít zmatek do lidských myslí.“ Tak jako četné praktiky, které při zběžném pohledu působí ryze komunisticky, má cenzura své počátky hluboko v císařské éře a totéž platí o „chou-kchou“, utajování všeho, co se týká strany, a naprostém odloučení stranických předáků do běžného života. Příznačné je, že během olympijského roku, tak i po něm vzkvétal a vzkvétá nový čínský nacionalismus. Jak řekl jeden z vysoce postavených předáků střediska pro výzkum mládeže Wang-Siao-tung: „ povýší své národní zájmy na globální úroveň, což bude mít vliv na naše bezprostřední sousedy, ale i na celý svět. musí nabýt schopnost hájit tyto zájmy.“

V posledních desetiletích jevili pozorovatelé ze Západu sklon brát tento pokrok Číny za nevyhnutelnou etapu na cestě k liberální demokracii. Ale tohle v případě Číny neplatí. I když mění svou tvářnost, aby se vyrovnala se svými vlastními vnitřními úkoly, nepodniká žádné kroky, aby mířila k liberální demokracii, jak by Západ očekával. Strana je vedena k tomu, aby se přizpůsobovala, ale pohání jí k tomu stejnou měrou strach jako vize budoucnosti, či dokonce ryzí přizpůsobivost. Strana má sice pod svou vládou instituce i dění víc než kdykoli dřív, ale ve věku internetu si je méně jistá, pokud jde o to, co lidem táhne hlavou. Dokonce i zjevné příležitosti k oslavám jsou proto považovány za chvíle zvýšeného nebezpečí. Rok po olympiádě, když slavila strana šedesáté výročí Čínské lidové republiky, čínský lid pozvánku nedostal. Vlastně to byl pouhý večírek pro stranu. Vojáci pochodovali při okázalé přehlídce po rozlehlém východozápadním bulváru vedoucím k náměstí Tchien-an-men, ale obyvatelům, kteří mohli z bytů tuto pompézní podívanou zhlédnout, bylo řečeno, že se nemají dívat z oken, ani vycházet na balkon, aby se náhodou nedostali do hledáčku armádního odstřelovače. Obdrželi zvláštní průkazy totožnosti a bylo jim zakázáno zvát si během oslav návštěvy a pořádat soukromé večírky. Z čeho pramení takové obavy, proč tolik kontroly? Copak se silný stát jedné strany, jenž podle četných vlastních měřítek dosáhl obrovských úspěchů, původce zářivého nového věku blahobytu, bojí svého vlastního lidu?

Čínský drak je podle bájesloví velkým císařským symbolem, jenž se snoubí s prosperitou. Je zvěstovatel deště, který přináší bohatou úrodu, ale také se pojí s bouřkami. Zpoza častých celostátních oslav v Číně se ozývá zvuk vzdáleného hřmění. Prostým lidem číhá v duši úzkost: co když přijdeme o práci nebo někdo v rodině vážně onemocní nebo nám inflace pohltí úspory? A důvod k obavám mají i boháči a vládnoucí třída: odkud vychází naše legitimita, když neexistují volby? Co když se ukáže, že náš privilegovaný přístup k bohatství pramení z korupce? Nejvyšší představitelé Číny toto vzdálené hřmění slyší. Nejsou dostatečně přesvědčeni, že mají schopnost uchovat si bezvýhradný obdiv svých vlastních občanů. A při všech úspěších je tísní pomyšlení na stranickou legitimitu. Na domácí scéně se strana usilovně snaží přivlastňovat si všemožné úspěchy. To ovšem také s sebou nese riziko, že až nastanou zlé časy, bude označována za viníka. Pokud je všemocná, pak musí na sebe vzít odpovědnost jak za to, co se daří, tak za to, co nikoli. A navzdory desetitisícům „internetových policistů“ internet straně nesmírně ztížil snahu zastírat pravý stav věcí, jak mohla kdysi.

Již zmíněný Wen Ťia-pao, jedna z uznávaných „otcovských postav“, prohlásil na závěr sjezdu Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ) v roce 2012: „Při ekonomickém vývoji došlo k nespravedlivému rozdílení majetku, ztrátě důvěryhodnosti, korupci a mnoha dalším nešvarům. K řešení těchto problémů je nezbytné zahájit nejen ekonomické, ale také politické reformy, zejména reformu systému řízeného stranou a státem. Bez úspěchu politických reforem nelze uskutečnit ani reformy ekonomické. Opět může nastat historická tragédie typu kulturní revoluce.“

Po demonstracích proti inflaci a korupci v roce 1989 strana rychle zasáhla, aby se něco podobného neopakovalo. Stát v odpověď na tehdejší dění začal přesunovat bohatství do rukou příslušníků čínské elity včetně vrstev intelektuálů a podnikatelů, což ovšem vedlo k rychlému rozvírání majetkových nůžek. Celkem 700 milionů Číňanů žijících ve městech vydělává v průměru trojnásobek toho, co 600 milionů Číňanů na venkově. Mnozí pozorovatelé ze Západu usoudili, že rostoucí střední třída se bude dožadovat větší liberalizace a demokratizace, ale k tomu nedošlo. Naopak se střední třída stala nejhouževnatějším zastáncem panujícího řádu, neboť z něho vytěžila nejvíc!

Jeden z nejlepších znalců Číny Arthur Kroeber upozornil, jak snahy definovat Čínu – dokonce i její vlastní vládu – zpravidla ztroskotají na nepochopení. Podle něj všechny běžné soudobé definice vystihují část pravdy, a důraz je třeba klást na prožitek „čang ting“ – ustavičně se měnící krajina a záměrně klamavá perspektiva vedou lidi k víře, že vidí pravou Čínu, ale když zajdou za roh, naskytne se jim docela jiná vyhlídka. Čína je podle něho zároveň:

– rodící se globální ekonomickou a politickou mocností a osou regionálního dění tak jako USA a Německo na sklonku 19. století. Má však zranitelnou ekonomiku s vysokou závislostí na zahraničních investicích, technologiích a trzích

– despotickým státem vedeným ukázněnou technokratickou elitou, ale také despotickým komunistickým státem vedeným beznadějně zkorumpovanou elitou, která je rostoucí měrou neschopná vypořádat se se sociálním napětím, vzniklým v důsledku ekonomického růstu

– postkomunistickým státem, jehož vláda si osvojila nejdrsnější varianty kapitalismu z poloviny 19. století, ale také postkomunistickým státem, jehož vláda uplatňuje citlivou, pragmatickou politiku, která pozvedla miliony lidí z chudoby

– vysoce centralizovaným státem, kde celostátní vláda řídí v konečné instanci téměř všechno, ale také decentralizovaným státem, v němž není ústřední vláda schopna téměř v ničem prosadit svá nařízení

– civilizací s dlouhými dějinami, v níž se zase prosazují tradiční konfuciánské hodnoty, ale  také společností natolik odpoutanou od tradičních hodnot, že její hmotný úspěch má svůj protějšek v duchovním vakuu

-zůstává jediná stálá veličina: strana

Čím více se Čína otevírá a reformuje a čím více se lepší život lidí, tím více jsou lidé s komunistickou stranou nespokojeni kvůli jejímu mocenskému monopolu a nesvobodě. Obhájci strany si myslí, že ji pokračující monopolní vládu slavnostně propůjčily dějiny. Nadále prosazují názor, že si komunistickou stranu dějiny vyvolily. A tak musí pořád trvat na přísném dozoru nad výkladem dějin. „Konzervativci“ se domnívají, že mají příliš velkou autoritu na to, aby se s někým bavili. Bohužel to sebou přináší nadřazenost stranických funkcionářů. Takový vládní ministr má velice skromný příjem asi 20 000 dolarů ročně, což je polovina nebo třetina mzdy předního vysokoškolského profesora. Ale na druhé straně vrcholný představitel snad skoro nikdy nepotřebuje utrácet své vlastní peníze. Dokonce i po odchodu do důchodu se o většinu jeho každodenních potřeb stará stát jedné strany. Ministr má řidiče, tajemníka, asistenty. Podle směrnic má nárok na byt o výměře 200 čtverečních metrů. Může několikrát ročně cestovat do ciziny a pravděpodobně se vozí v dovezeném černém Audi. Náklady na každého ministra mohou činit asi milion dolarů ročně. Ministr může obstarávat dobrá pracovní místa rodinným příslušníkům. To není korupce! To poskytuje systém! A čím výše postavený je člověk, tím lepší zaopatření dostává. Čínské diváky fascinoval nejvíce moment, když při přistání v Šanghaji vystupoval americký prezident Obama z letadla v dešti a držel si svůj vlastní deštník. Jeden čínský fejetonista poznamenal, že to je příznačný obrázek. Obama přistál v zemi, kde by málokdo očekával, že by si prezident (a vlastně vedoucí představitel jakékoli organizace) držel deštník. Tohle je přece práce pro poskoky. Jak příznačné pro českého prezidenta Zemana, kterému se asi také proto Čína líbí. Obama působil na diváky „jako člověk z lidu“.

Jedna současná čínská písnička, jež se jmenuje „Já bych si ráda vzala státního úředníka“, obsahuje text: „On má moc, auto i dům. Během práce mu stačí pít čaj a číst noviny. Nikdy neutrácí své peníze na cigarety a pití. Může mít zdarma jídlo každý den. Můžou ho povýšit jen za to, že leze šéfovi do zadku.“ Příslušníci stranické elity často vypadají neskonale bohatší, než by se dalo vyvodit z jejich příjmů.  Nezávislý ekonom Wang Siao-lu, který po roce 1989 strávil osm let na Australské národní univerzitě, zjistil, že v roce 2010 Čína skrývala „šedou ekonomiku“ v ceně neuvěřitelných 686 miliard dolarů což se tehdy rovnalo 24 % HDP. Podle dvou studií byl v Číně průměrný příjem domácností o 90,4 % vyšší než uvádějí oficiální údaje, vycházející ze státních průzkumů prováděných Státním statistickým úřadem. Ve Wangově šetření činil roční disponibilní příjem na hlavu u 10 % nejzámožnějších domácností 23 000 dolarů – téměř neuvěřitelný trojnásobek částky zjištěné v oficiálních šetřeních. Wang vysvětluje, že respondenti udávají u šetření pořádaných státem menší příjem z různých příčin, například z obav, že by takové informace mohly být postoupeny daňovým orgánům. Většina příjmů z šedé ekonomiky – 6 3 % – končí v rukou nejbohatších 10 % domácností. Celkový skrytý příjem činí 9,3 bilionů jüanů (1,5 bilionů dolarů), což je závratných 30 % HDP. Wang se domnívá, že největší přínos ze skryté ekonomiky má „patrně čínský obchod s realitami, dovoz evropských luxusních výrobků, prodej exkluzivního zboží nejbohatším zákazníkům a hazard v Macau“. Průměrná limuzína stojí v Číně asi 16 500 dolarů, přičemž na provozní výdaje je každý rok zapotřebí přinejmenším dalších 3 300 dolarů. Pokud si podle Wanga mohou takové auto koupit rodiny, potřebují minimálně příjem 33 000 dolarů ročně. Oficiální údaje ukazují, že téměř 15 % městských domácností vlastní automobily. Ale z těchto dat vyplývá, že nejzámožnějších 20 % domácností má průměrný roční disponibilní příjem pouhých 14 700 dolarů.

Odkud se berou tyto balíky peněz? Wang uvádí, že mezi ně patří m. j. různé dárky obdržené při svatbách. Ty jsou tradiční a podle práva. Ale, jak uvádí, „někteří činitelé shrábnou jménem dětí a příbuzných obrovské částky až statisíce dolarů najednou.“ Podle něho se jedná ve skutečnosti o úplatky. Vládní úřady vyplácejí zaměstnancům spolu se mzdami také prémie. Některé, třeba státní podniky, „využívají státní fondy, aby darovaly sociální dávky nebo příjmy navíc různým činitelům, manažerům i dělníkům, čímž se někdy vyhýbají daním.“ Wang předložil seznam „majetkových zvýhodnění, spočívajících ve využití důvěrných informací, podvodných aukcí, závratných zisků na finančních trzích díky zasvěceným informacím, v šíření lživých informací, v tržní manipulaci a zneužívání moci pro osobní zisk.“ Říká, že v srdci šedé ekonomiky leží „korupční činnost založená na zneužití státní moci“. Další šetření pokrývající 4 000 podniků v Číně se dotazovalo, kolik společností dává peníze úředníkům ve státní správě a regulačních orgánech. Pouze 19,8 % manažerů, kteří se šetření zúčastnili, řeklo, že žádné takové platby nedělají. To pomáhá objasnit, proč se univerzitní absolventi tolik hrnou do zdánlivě špatně placených míst ve státní správě. Oficiální deník Čung-kuo ž-pao cituje osmadvacetiletého Allana Zhanga, který opustil své místo softwarového inženýra u jedné nadnárodní firmy, aby  se stal státním úředníkem. Allan říká, že různé dávky, které pobírá, činí trojnásobek jeho mzdy, a pokud jde o šedé příjmy jako dárky a poukázky, může jich jmenovat spoustu… Dalším zdrojem šedých příjmů v dnešní Číně jsou státní investice. Když Státní kontrolní úřad prověřil projekt vysokorychlostní železnice z Pekingu do Šanghaje a projekt na dopravu plynu ze západu na východ, zjistil, že předražení, podvodné faktury a zbytečné poplatky způsobily škodu 429 milionů dolarů.

Laureát Nobelovy ceny míru Liou Siao-po zdůrazňuje, že vlastně všechno v zemi je státním tajemstvím. Straničtí předáci pokládají sami sebe za „členy císařské rodiny, která získávala jak půdu, tak nebeský mandát díky bitvám. V minulosti právě císařové a jejich rodiny dobývali vše, a tudíž získávali právo vládnout sami. Jelikož Komunistická strana Číny kdysi porazila jiné strany, domnívá se, že jí náleží jak půda, tak nebeský mandát. A tato stranická vláda sahá mnohem dál, než kam sahala rodinná vláda. Pokud jde o mocenské poměry, císařská rodina pronikla až na úroveň okresních úředníků. Ale komunistická strana pronikla také hluboko na venkov, do hloubi všech administrativních rovin.“ V Číně brání pokroku víra stranických předáků, že veškerá moc musí zůstat pod jejich kontrolou. Nejde jenom o to, že strana prý ochraňuje Čínu, ale také, že téměř v mystickém smyslu věří, že Čínou je právě ona. Nutnost někdy může stranu přimět, aby uvažovala o reformách, ale nakonec to vždy dopadne tak, že posiluje a podržuje si svou držbu moci. Výsledkem je politická kultura, kterou vedoucí americký sinolog Andrew Nathan nazval „houževnatým autoritářstvím“ a odborník na stranu David Shambaugh křížencem“odumírání a adaptace“. Nynější vůdce, prezident Si Ťin-pching zavedl opatření k potírání korupce a dokonce zřídil skupinu jemu podřízených úředníků. Paradoxně toto opatření ochromuje státních úředníky, kteří mají strach něco rozhodnout, aby nebyli obviněni. Podle všeho je prozatímním cílem čínského prezidenta „udržovat stabilitu“ což mimořádně vyhovuje konzervativcům a nacionalistům.

Epilog

Tento komentář s použitím zdroje, knihy „Čas strany – aneb kdo a jak řídí Čínu“ Australana Rowana Callicka je jen kapičkou dění, které se odehrává v Číně, o které skutečně mnoho nevíme, prakticky jen o jejím obrovském hospodářském růstu. Čína je však v podstatě křehkou zemí, kde se značná část obyvatel skutečně obává o svou budoucnost. Čínské vedení si je toho vědomo, a proto ekonomicky expanduje (viz snaha o vystavění nové „hedvábné stezky“), má za sebou 1, 3 miliardy obyvatel… Pokud se však Čína zásadně politicky nepromění stejně jako Rusko, nebudou to tyto archaické říše, které budou určovat hodnoty. A to je jasná výzva pro Západ – vrátit se k těm hodnotám, kterými Západ obohatil svět – humanismus, svobodu a zodpovědnost jedince, lidská práva a toleranci.

 

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)