Špion beze jména

Autor: Jeff Maysh, zdroj: BBC, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: August von Pettenkofen, Österreichische Dragoner, Dorotheum

V roce 1977 vypátrala Johanna van Haarlem konečně svého syna Erwina, kterého jako miminko opustila před 33 lety. Okamžitě odcestovala do Londýna, aby se s ním potkala. To, co následovalo, píše Jeff Maysh, je neuvěřitelný příběh podvodu a zlomeného srdce.

Jedno chladné sobotní ráno v dubnu 1988 dorazila před dům Erwina van Haarlema v severním Londýně dodávka plná detektivů. 44letý obchodník s uměním žil sám v ospalém shluku cihlových domů Friern Barnet kousek od londýnského severního okruhu. Holanďanova bytovka na Silver Birch Close se stala centrem vyšetřování, vedeného britskou zpravodajskou službou MI5. Ta podezírala van Haarlem, jehož sousedé popsali jako „podivína,“ že vůbec neobchoduje s uměním, ale že zlověstným cizím agentem.

Van Haarlem se hrbil nad rádiem v kuchyni. Měl ještě na sobě pyžamo, ale vlasy měl úhledně učesané na stranu. Byl, jako každé ráno, naladěn na tajemnou „číselnou stanici“. V sluchátku mu ženský hlas přednášel čísla v češtině, po nichž následovalo pípnutí morseovky.

V 9.15 vtrhli detektivové ze zvláštního oddělení protiteroristické jednotky londýnské metropolitní policie do jeho bytu. Van Haarlem zkusil sklopit anténu rádia. Zasekla se. Když otevřel zásuvku a popadl kuchyňský nůž, policista jej zneškodnil a zařval: „Dost! Je po všem! Je po všem!“

Detektivové objevili mezi stojany a obrazy miniaturní kódovací tabulky ukryté v mýdle, podivné chemikálie a motoristické časopisy, které, jak se později zjistilo, obsahovaly zprávy napsané neviditelným inkoustem. Vyšetřovatelé měli podezření, že van Haarlem vůbec nebyl z Nizozemska, ale špionem pracujícím pro Sovětský svaz, protivníka Britů během celé studené války.

Na policejní stanici v centru Londýna protestoval van Haarlem pod jasným světem reflektoru proti obvinění. Poté, o deset dní později, se stalo něco opravdu zvláštní: na policii se dostavila návštěvnice, která tvrdila, že je matkou zatčeného. Johanna van Haarlem, asi šedesátiletá Holanďanka, se dívala na detektivy přes obrovské brýle. Trvala na tom, že její syn není špion, ale poctivý Holanďan, její dítě, které opustila v roce 1944 a vypátrala před 11 lety. Zaskočení detektivové jí dovolili navštívit podezřelého.

„Slyším tady všechny ty podivné historky,“ řekla. „Řekni mi, že nejsi doopravdy špión, že ne?“

„Říká se, že není dýmu bez ohně,“ řekl jí Van Haarlem. „Ale tentokrát to neplatí. Příliš mnoho kouře a žádný oheň. Neudělal jsem absolutně nic, co by mohlo poškodit Anglii.“

Johanna si oddechla úlevou. „Ale proč? Proč tohle všechno?“ ptala se.

„Mně se neptej. Zeptej se jich.“

A pak si všiml malé červené skvrny na jejím předloktí. Výsledky DNA z krevních testů v laboratoři ministerstva vnitra téměř jistě potvrdily, že nejsou příbuzní. Johanna van Haarlem se rozplakala a zhroutil se jí svět.

6. února 1989 řekl prokurátor Roy Amlot v londýnském Old Bailey porotě, že obžalovaný ukradl identitu jejího syna. „Dovedete si představit, jaké krutosti se vůči ní dopustil, pokud to po celou dobu věděl,“ řekl.

“Můžete si myslet, že kdyby věděl celou dobu, to bylo kruté, co dělat s ní,” řekl.

Proces okamžitě upoutal pozornost médií. Daily Express popsal van Haarlema jako „staromódního, úhledně oblečeného špiona, žijícího ve světě mrtvých schránek a tajných kódů.“ Objevily se exotické krásky a pochlubily se milostným románkem se špionem. Ale nejvíce zraněná oběť stála u lavice svědků – tragická postava ženy z Holandska, Johanna van Haarlem.

4. března 1989 v 11.45 byl odsouzen k 10 letům vězení za špionáž. „Je to pravděpodobně první člověk, který byl souzen v Old Bailey pod jiným jménem,“ říká vysoce postavený důstojník Scotland Yardu. „Špion beze jména“, jak jej pojmenovali novináři, si odnesl svá tajemství s sebou do cely.

Po měsících vyjednávání a falešných nadějí jsem se s Erwinem van Haarlemem setkal na jaře v 2016 v Praze. Navzdory tomu, že posledních 23 let žil tichým životem svobodného muže, moc toho nenamluvil, špioni to obvykle nedělají. Představil mi jej český novinář Jaroslav Kmenta. Van Haarlem v elegantním modrém saku dorazil do restaurace kousek od Staroměstského náměstí. Poté, co si pečlivě zkontroloval mé doklady, začal mi anglicky s přízvukem vykládat svůj příběh.

Vše začalo 23. srpna 1944, kdy se v Modřanech, v té době malé vesničce nedaleko Prahy narodil . Do doby, než se komunisté chopili moci, vlastnil jeho otec malou pekárnu, v níž prodával sušenky a zmrzlinu. Mladý Jelínek nastoupil na povinnou vojenskou službu, a jak postupně sílila studená válka, převeleli jej na československé ministerstvo vnitra. Snil o vojenské statečnosti a vzrušení. Dostalo se mu pouze otupujících strážných služeb a povelů a vrčení od nadřízených.

Jednoho dne jej jeho nadřízený přistihl, jak místo střežení kontrolního stanoviště studuje německý slovník. Odvedli jej do kanceláře v prvním patře, kde očekával disciplinární řízení. Místo toho byl představen dvěma příslušníkům Státní bezpečnosti, československé tajné státní policie. byla temná špionážní agentura, která spadala přímo pod Sověty. Agenty si četli v jeho spise a zjistili, že Jelínek je vzdorovitý, sukničkář, vysoce inteligentní, náchylný k násilí, vlastenec a rád riskuje. Jinými slovy, dokonalý špionážní materiál. Po pečlivém tréninku se rozhodli, že je připraven na tajnou misi v zahraničí, na špehování na Západě.

Jessica and Brian, Jeremy KeithStB prohledala svou evidenci pohřešovaných osob a přidělila Jelínkovi falešnou identitu nizozemského chlapce, opuštěného v sirotčinci v pražských Holešovicích na konci druhé světové války. Dítě se narodilo jen o den dřív než Jelínek. „Tvé nové jméno je,“ řekli mu, „Erwin van Haarlem.“

Požádal o holandský pas a v červnu 1975 přijel vlakem do Londýna. Pro chlapce z Prahy byl Londýn cizím městem plným aut, módy a nebezpečí. Zaměstnal se v střešní restauraci v 24. patře hotelu Hilton on Park Lane a doufal, že bude špehovat královskou rodinu v nedalekém Buckinghamském paláci. Po nocích odesílal přes rádio do své vlasti kódované zprávy s domovem. Vzpomíná, že jedním z jeho prvních nápadů bylo nasadit odposlouchávací zařízení do nábytku v ložnici královny, avšak jak on, tak jeho šéfové uznali, že je to technicky nereálné. Jeho utajená kariéra se hladce rozvíjela až do konce roku 1977, kdy dostal znepokojující zprávu z Prahy. „Tvá matka se snaží najít tě v Československu s pomocí Červeného kříže. Najde-li tě Červený kříž, musíte se setkat.“  Správu četl znovu a znovu. V říjnu téhož roku obdržel ručně psaný dopis od Johanny van Haarlem. Psala mu, že dostala jeho adresu od nizozemského velvyslanectví a byla nadšená, že jej našla. Zdvořile jí odpověděl v listopadu, jak mu bylo nařízeno, a přiložil několik fotografií. Jeho dopis začínal slovy „drahá matko“. Když jí poslal srdečné pozvání, aby jej navštívila, okamžitě odjela do Londýna.

Nervozitou měla úplně stažený žaludek. Vyšla na ulici, posetou odpadky ze Silvestra. Chtěla přijet brzy, aby měla dostatek času najít adresu, kde bydlel její syn. Ale na protější straně ulice se procházel povědomý mladík.

„Jste paní van Haarlem?“ zeptal se špion.

„Ano,“ odpověděla.

„Ahoj, matko, já jsem tvůj syn.“

Objali se a Johanna ustoupila, aby si jej pořádně prohlédla. Z očí jí tekly slzy. „Tvůj otec neměl tak tmavé vlasy,“ řekla a dodala, že je nižší, než jeho otec.

V bytě Ernest otevřel láhev šampaňského a Johanna mu bez dechu vyložila svůj životní příběh. Vyrostla v Haagu, a když potkala v listopadu 1943 ve vlaku jeho otce, bylo jí 18 a byla ještě panna. Gregor Kulig byl nacista. Bylo mu 23, měl modré oči a byl z Polska. Hezký. Na večírku o měsíc později ji znásilnil.

Když její otec zjistil, že je těhotná, vybuchl. „Jsi hříšnice,“ křičel na ní a nařídil jí, aby odcestovala někam daleko a dítě předala do pěstounské péče. Johanna, smutná a zoufalá, odcestovala na podzim 1944 do Československa. Zkusila v Praze nějakou dobu žít jako osamělá matka, ale pak odjela do sirotčince v Holešovicích, s pláčem políbila miminko Erwina na rozloučenou a sama se vrátila do Holandska.  Její otec, žid, který se kvůli ochraně rodiny připojil k Hnutí za národní socialismus, zničil doklady o adopci a jednou provždy jí zakázal mluvit o synovi. Za ta léta dostala od sirotčince desítky dopisů, v nichž ji žádali, aby si vzala své dítě zpět. Johanna neodpověděla ani na jeden z nich. Ale každý rok si na jeho narozeniny tiše vzpomněla na syna, který jí tak moc chyběl, ale jehož jméno nemohla nahlas ani vyslovit: Erwin van Haarlem. A teď jej našla. Když dopili šampaňské, vzal ji za ruku. „Musíš tomu věřit,“ řekl jí. „Jsem tvůj syn.“

Krátce po jejich emocionálním „setkání“ pozvala Johanna Erwina do Holandska, aby se setkal s rodinou van Haarlem. Když špion počátkem roku 1978 dorazil do jejího bungalovu, potřásl si rukou postupně s každým členem rodiny. Prohlíželi si ho jako exponát v zoo. Johannina neteř si k němu stoupla a studovala jej od hlavy k patě. Tušila něco? „Má ty hezké vanhaarlemovské nohy,“ řekla spokojeně.

Skutečnost, že má holandskou matku židovského původu ještě více upevnilo van Haarlemovo krytí v Londýně. Jeho hlavním úkolem bylo shromažďovat informace o „refusenicích“, židech v Sovětském svazu, kterým nebylo povoleno emigrovat a stali se tak pěšáky ve Studené válce. Získal také cennou informaci o síti podvodních sonarů, upozorňujících NATO na pohyby sovětských ponorek.

Britský novinář Kim Sengupta, expert na vojenské otázky, později popsal van Haarlema jako „brilantně úspěšného agenta, který pronikl hodně hluboko“ a který během svého působení ý pronikl na ponorkovou základnu s ponorkami Polaris na jednotce podvodního výzkumu britské admirality a do „řetězce citlivých vojenských instalací.“  Za tyto fantastické zpravodajské úspěchy obdržel van Haarlem od Sovětského svazu medaili, která mu byla předána na soukromé party na jeho počet v Praze.

„Stěhoval se hodně,“ řekla později Johanna nizozemskému rozhlasu. „Z malého bytu, v němž jsem jej poprvé navštívila, do větších, hezčích… Neměla jsem tušení, proč se tolikrát stěhoval. Měl se lépe a lépe, na jeho oblečení, obuvi a bydlení jste poznali, že jde správným směrem.“

Erwin zahrnoval Johannu dárky včetně vázy Wedgwood, zlatého prstene se safíry a zlaté mince. Ve skutečnosti jej ale vztah s „nepravou“ matkou unavoval. Duší byl nacista, fašista a spolupracoval s cizími vojáky. Udržoval však dekorum, odjel například do Holandska, aby Johanně představil svou přítelkyni.

V holandské restauraci hrála lidová hudba, tančili štamgasti. Erwin vzpomíná, jak se Johanna nechala unést, tančila s místním mužem na parketu a špion ji najednou viděl jako mladá dívka, tančící s nacistickými vojáky. Ochromil jej slepý vztek. „Už v tom zase jede,“ pomyslel si. „Nikdy se nezmění. Je jí šedesát!“ Jeden z mužů držel Johannu těsně u sebe a mnohovýznamně zamrkal na kamaráda. Van Haarlem měl co dělat, aby otevřeně nevybuchl.

O něco později, již zpět v Londýně, vzbudil van Harleema telefon. Posadil se v posteli a podíval se na budík. Byly 3 hodiny ráno. „Drahý synu, nemohla jsem si pomoct, musela jsem slyšet tvůj hlas,“ mumlala Johanna. Van Haarlemovi bylo jasné, že pila. „Prodám dům a přijedu do Londýna,“ řekla mu. „Budeme žít spolu.“

„Naprosto chápu, proč jsi tak naštvaná, mami,“ odpověděl ji. „Bylo by samozřejmě úžasné, kdybychom bydleli spolu, už jen proto, že nám to nebylo dopřáno v minulosti. Mami, víš co? Pojďme si lehnout a ještě to přes noc promysli. Zavolám ti zítra.“

Praštil telefonem, ale spát už nemohl. Byl čím dál větší obavy z jejího chování. Nemohl prostě dovolit, aby mu byla přítěží. Závisel na tom jeho život. Ale moc toho udělat nemohl…

Během její příští návštěvy Londýna jeli spolu čtvrtí Golders Green a van Haarlem zapomněl dát přednost jinému vozu. Druhý řidič dupl na brzdu. „Sorry, kamaráde,“ zavolal s úsměvem Erwin a mávl rukou. Johanna začala prskat. „Proč se omlouváš?“ křičela. „Jsi tak ústupný, tak měkký! Typický Slovan!“ Van Haarlem byl šokován. „Měl přednost v jízdě,“ řekl. „Měl přednost v jízdě! Měl přednost v jízdě!“ posmívala se. Špion se zalykal vzteky. „Za tohle draze zaplatím,“ pomyslel si. Ale věděl, že druhou šanci už nikdy nedostane.

Jednou odpoledne na podzim 1986 si van Haarlem všiml dvou vozů, jedoucí v těsně blízkosti za ním, manévr, který dobře rozpoznal díky svému špionážnímu tréninku. „Někoho musí sledovat,“ pomyslelo si. A najednou mu to došlo. „Sledují tebe, ty tupý idiote!“

V té době už nepracoval v Hiltonu, odešel přesto, že byl z číšníka povýšen na asistenta manažera nákupu. Vystupoval jako umělec na volné noze a obchodník s uměním a hotově platil nájemné za skromný byt v Friern Barnet. Bylo to to poslední místo, kde by někdo hledal cizího špiona, ale přesto se brzy objevily problémy: technik, který přišel do „opravit“ telefon, noví pošťáci a specializovaní myči oken, kteří je myli ne jednou týdně, ale snad každý den.

Van Haarlem nebyl jediný, kdo si těch podivností všiml. Jedenašedesátiletá paní Saintová, která koordinovala program sousedského dohledu, zavolala v listopadu 1987 policii a stěžovala si na podivné zvuky a jakoby „morseovku“, která každý večer v 21.20 rušila příjem její televize. Brzy poté, v dubnu 1988, se venku před bytem van Harleema objevila tajemná dodávka.

Johanna van Haarlem slyšela o uvěznění v rádiu BBC. Poté ji doma navštívili vyšetřovatelé a požádali ji, aby svědčila v procesu proti špionovi. „Když jsme se konečně podívali jeden druhému do očí, bolelo to. Neviděla jsem žádné známky lítosti, ani nemrkl, žádnou vřelost, nic,“ řekla o procesu. Jedna její část vše popírala a marně u svého syna hledala aspoň nějaký náznak citu. „Projevil pouze chlad,“ řekla, „a podíval se na mne, jakoby všemu byl konec.“

Van Haarlema poslali do parkhurstského vězení na ostrově Wight. Po pěti letech, po skončení Studené války a absolvování hladovky byl van Haarlem propuštěn a deportován do země, jež je dnes Českou republikou. Zeptal jsem se jej, jestli pociťuje alespoň nějaký soucit s Johannou. „Vůbec s ní nesoucítím,“ odpověděl mi. „Byla spíše dominantní a já jsem se s tím musel smířit. Někdy jsem jí měl po krk,“ doplnil svůj popis vztahu mezi matkou a synem.

Během pěti let ve vězeňské cele pro něj zůstala záhadou jediná věc, týkající se jeho případu. Bylo to prohlášení, které Johanna vydala o tom, jak jej našla. „Nepožádal ji o to nikdo,“ řekl mi, „celou akci, jak mne najít, začala sama, ze své vlastní vůle.“ Ze své vlastní vůle… Bylo legrační, že to říkala, pomyslel si.

Byla to náhoda, že se Johanniny mateřské instinkty probudily jen několik měsíců poté, co si Erwin podal žádost o holandský pas? Kdo jiný by ji mohl inspirovat k tomu, aby začala pátrat po synovi, a proč? Možná se to nikdy nedozvíme, Johanna van Haarlem zemřela v roce 2004. Nicméně, špion má svou vlastní teorii. „Mysleli jsme, že ji řídila MI5 nebo nizozemská tajná služba,“ řekl. Mohla být Johanna také špionkou? Byť seto zdá nepravděpodobné, v tomto světě převleků a lží je možné všechno.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.