Jak Rusko nahradilo USA na Blízkém východě


Úvodní foto: Bombed out vehicles, Aleppo, Scott Bobb, Voice of America News

„V základech neurotického názoru Kremlu na světové záležitosti tkví tradiční ruský pocit nejistoty. Původně to byla nejistota mírumilovného zemědělského lidu, který se snažil žít na obrovské nechráněné rovině v sousedství divokých kočovných národů. Když se dostalo do kontaktu s hospodářsky vyspělým Západem, připojil se k tomu strach ze schopnějších, silnějších, lépe organizovaných západních společností. Avšak toto druhé ohrožení pociťovali ruští vladaři a nikoli ruský lid, neboť všichni ruští vladaři vycítili, že jejich vláda má poměrně archaickou formu, že její psychologický základ je křehký a umělý (což trvá i nadále), a že by neobstál ve srovnání či kontaktech s politickými systémy západních zemí. Z tohoto důvodu se vždy ruští vladaři obávali (a ruská „věrchuška“ se obává dodnes) zahraničního pronikání, báli se přímého kontaktu mezi západním světem a světem jejich a obávali se, co by se stalo, kdyby se Rusové o vnějším světě dověděli pravdu a kdyby se cizinci dověděli pravdu o životě uvnitř.  I pro Putina je proto snadnější izolovat zemi, vytvořit z ní válečný národ, který je „tím pravým národem, jehož úkolem je spasit svět“, než se snažit ten archaický systém změnit. Ruští vládci včetně Putina se naučili hledat bezpečnost pouze v trpělivém, avšak smrtelném zápase za totální zničení soupeřící mocnosti (v tomto případě Západu) a nikdy ne v dohodách a kompromisech s ní!“ Takto ve své do dnešního dne aktuální zprávě „Long Telegram from Moscow“ z  22. února 1946 popsal americké administrativě politickou linii tehdejšího Sovětského svazu americký diplomat George. F. Kennan.

Politice na Blízkém východě po desetiletí dominovaly Spojené státy. Dnes to vypadá tak, že tuto roli převzali Rusové. Tento vývoj byl zahájen v momentě, kdy Západ dospěl k názoru, že se čas diktátorů v Severní Africe na Blízkém východě chýlí ke konci. Po tom, co se v prosinci 2010 upálil Tunisan Mohamed Bouazizi, povstali Tunisané nejdříve proti vlastnímu diktátorovi. Jejich příkladu následoval Egypt. Režimy v Jemenu, Sýrii a Libyi se pokusily tato protestní hnutí násilím potlačit. Když libyjský diktátor Muammar al-Kaddáfí hrozil, že začne svou zemi „čistit“ dům po domu a ulici po ulici, probudilo to ve Spojených národech vzpomínky na masakry ve Srebrenici a Rwandě a na nečinnost světového společenství. Ve snaze o zabránění takovým strašlivostem požadovaly státy NATO vytvoření bezletové zóny nad územím Libye. Vzhledem ke svým zájmům v Libyi bylo Rusko skeptické. NATO na tuto skepsi reagovalo ujištěním, že cílem opatření je výhradně ochrana civilistů, a ne nastolení politického vlivu. Rusko se poté zdrželo hlasování a uvolnilo Bezpečnostní radě OSN cestu k rezoluci z roku 1973.

Půl roku po nasazení jednotek NATO jsou vojska režimu poražena. Rebelové dobyli hlavní město Tripolis. Rusko se cítí být oklamáno, důvěra ve Spojené národy a NATO je pryč. Od tohoto okamžiku blokuje Rusko svým vetem v Radě bezpečnosti všechny sankce proti syrskému režimu a různá mírová vyjednávání. A Spojené národy již nemají žádný vliv na konflikt v Sýrii. Ani politický, ani vojenský. Ve hře zůstávají Spojené státy americké, které si sice uvědomují svou humanitární zodpovědnost, ale nechtějí začít žádnou novou válku. Prezident Obama se tedy pokusí o hrozbu: jestliže nasadí syrský režim proti povstalcům bojové chemické látky, nezůstane Americe nic jiného, než vojensky zasáhnout. Obama mluví o „červené linii“. Přesto, když je překročena, jsou tajné služby Spojených států v roce 2013 přesvědčeny, že syrský prezident cílil hromadnými ničivými zbraněmi na vlastní lidi – a nic se nastalo. Místo, aby Obama vzal tuto hrozbu vážně a poslal do Sýrie pozemní vojska, uzavřel s Ruskem „pochybný“ obchod, spočívající v tom, že se zříká vojenského úderu, a že Rusko se postará o odvoz všech syrských zásob jedovatých plynů mimo zemi a jejich zničení. Představuje to významný moment v syrském konfliktu. Obamovo rozhodnutí zpečetí přesun moci na Blízkém Východě ve prospěch Rusů. Ačkoli se zprávy o nasazení chemických zbraní syrským režimem objevují i nadále a zbytky těchto zbraní pravděpodobné dodnes leží v Sýrii, Američané zůstali nečinní.

Na jaře 2015 zahájily Spojené státy americké poslední pokus o vojenský zásah v Sýrii. Pentagon plánoval vyzbrojit a vycvičit syrské rebely za cca půl miliardy dolarů. Šlo o 5.000 elitních vojáků. Armáda se však rozpadla. Někteří bojovníci vyměnili strany a připojili se k džihádistům, jiní zemřeli ve střetech s nesvářenými vojsky rebelů. Armáda musela na konci přiznat, že jí k výcviku zbylo 4 nebo 5 vojáků. Katastrofa. Po roce a půl je program v tichosti zastaven. V létě 2015 nakonec Putin upevňuje svou novou moc na Blízkém Východě.  30. září vystoupaly nad Sýrii ruské bojové letouny. Z ruské vojenské základny v Latakii bombardovaly rebely, džihádisty a civilisty. Zatímco syrský prezident pomalu s ruskou pomocí získává převahu, Západ bezmocně přihlíží. Rusko nyní kontroluje syrský vzdušný prostor, vojenský zásah Západu v přímém vojenském konfliktu s Moskvou by tudíž přesahoval hranice.

Rusko si vytvořilo nového věrného vazala.

Rusko si, jak se zdá, vykovalo novou alianci, která by prozatím mohla ovlivnit konec bojů. Vypadá to tak, jako by Putin uzavřel „pochybný obchod“ s Tureckem a Iránem. Turecký prezident už nadále nepodporuje pád syrského režimu a smí proto kontrolovat kurdská území v severní Sýrii blízko tureckých hranic. Irán podporuje Assada pomocí svých revolučních gard a může proto slavit vítězství syrského režimu jako vítězství šiítů. A Rusko? Putin si vytvořil ze syrského režimu nového věrného vazala na Blízkém Východě. Assad nezapomněl a nezapomene, jak byl závislý na přízni svého ruského zachránce. Putin dokázal, že politika na Blízkém východě se nemůže dělat bez něj. A syrský režim podtrhl jeho požadavek. „Přišli jsme, abychom zůstali…“

Zda se udrží klid zbraní, anebo se Rusku podaří vytvořit v Sýrii dlouhodobě mír, je zatím otevřenou otázkou bez odpovědi. Jedno je však jasné již dnes: Na Blízkém Východě proběhla příkladná změna.“

Resumé:
Co z toho všeho plyne pro mne jako Evropana českého původu? Po zhlédnutí desetidílného norského koprodukčního seriálu Okupace jen to, že Rusko se nezměnilo. Pro svůj velmocenský imperialismus použije cokoliv. Tak, jak to bylo předvedeno v tomto seriálu a ve skutečnosti na Blízkém východě. Norsko v tomto seriálu zůstalo samo, Rusko ho okupovalo a Spojené státy do toho nezasáhly, neboť to nebylo v jejich zájmu. Tak to bylo i na Blízkém východě. Rusko chce vrátit svůj vliv včetně střední Evropy tak, jak ho mělo před rozpadem SSSR. Tak, jak to kdysi prohlásil : „Tato válka (2. světová) je jiná než války minulosti. Každý, kdo obsadí nějaké území, zavede na něm svůj společenský systém. Každý zavádí svůj systém tam, kam až dojde jeho armáda. Nemůže tomu být jinak.“

Rusko anektovalo Krym, kus Gruzie, předtím zpacifikovalo Čečnu, „rozjelo“ nesmyslnou válku na východě Ukrajiny a rozbíjí Evropskou unii svou hybridní válkou. Tak jako Norsko v seriálu, i Evropa nyní zůstala sama. Američané už potřetí nebudou za její chyby platit životy svých vojáků, a je jedno, jestli je prezidentem . Tento proces zahájil již Obama. Američané mají jiné zájmy, musí krotit Čínu v tichomořské oblasti, a není vyloučeno, že jak budou padat levicové režimy v Jižní Americe, budou se muset soustředit na tuto oblast. Rusko, které cítí, že na Dálném východě se bude prosazovat Čína, se potřebuje dostat přes pomyslnou čáru Petrohrad – Rostov na Donu, kde je na jedné straně velká ruská pevnina a na straně druhé evropský poloostrov. Už jenom kvůli svému historickému podezírání potřebuje posouvat své hranice. Spojené státy se opět soustředí na sebe a na hájení svých geomocenských zájmů, stejně jako Rusko a Čína, nehledě na to, že se vyostří boj o vodu a suroviny. Co zbude z Evropy poté, co Británie brexitem potvrdila své rozhodnutí vystoupit z EU a viditelné snahy o odchod z ní se v případě změny vládní garnitury projevují ve Francii i Itálii? Hlavním tahounem EU zůstává Německo a řada států kolem něj, které mu nemohou zapomenout, že bylo původcem 2. světové války. Dochází k tomu především chybnou politikou vlád EU, které se soustředily jen na ekonomické profity a nepřesvědčily své občany, že společná Evropa je v jejich bytostném zájmu, neboť z ní vzešly dvě nejstrašnější války v historii světa. Jak před 2. světovou válkou, tak i nyní politici selhávají. Putin však pomalu vítězí v Evropě, kde se mu hybridní válkou daří rozbíjet jednotu EU a především narušovat euro-atlantické společenství a „likvidovat“ americký vliv v Evropě. Evropa již byla jednou roztrhána na kusy ideologiemi panslavismu a pangermanismu. Když se po dvou „horkých“ a jedné studené válce začala pomalu sešívat, objevil se tu „neopanslavismus,“ aby jí roztrhal na kusy. Jediná naděje pak spočívá v tom, že si občané uvědomí nesmrtelná slova německého filozofa Immanuela Kanta: „Budou-li o otázkách války rozhodovat sami lidé, velmi si rozmyslí vzít si tak špinavou záležitost do svých rukou.“