To, co jsme nevěděli


Úvodní foto: Tochka in Saint Petersburg, Andrew Zorin

Příběhy z dějin sovětské armády a jak je potřebné učit se z historie

Jak konstatovali armádní inspektoři, „v období mezi lednem a červencem 1944 bylo značné množství frontových důstojníků souzeno pro rozsáhlé krádeže a spekulace.“ Údaje vycházející z „neúplných čísel“, jež pokrývala jen prvních šest měsíců roku 1944, byly víc než výmluvné. Přitom šlo o armádu, ubytovanou na vlastním, sovětském území. Slavné dny rabování v Německu byly ještě budoucností. A přesto během toho půl roku zahrnovaly odhalené krádeže spáchané výlučně důstojníky 5,4 milionů rublů na hotovosti, 70 tun mouky a chlebových výrobků, 22 tun masa a ryb, 5 tun cukru, 4872 kusů zařízení, 33 tun benzinu, sedm automobilů a „další vojenská zařízení v ceně dvou milionů rublů“.

Celková čísla byla obrovská, ale řada individuálních případů nasvědčovala, že jsou silně podhodnocená. Byla to doba, kdy v každé hladovějící vsi ve stepi jídlo sloužilo jako platidlo. „Tam doma,“ přemítal Lev Kopeljov, který sloužil jako sovětský důstojník, „byly vesnice, kterými se přehnala válka jako ohnivý sloup nebo v nichž z dáli a neviditelně vysála chléb i krev, kde kus cukru byl zázrak a děti s obrovskýma očima a promodralými obličeji se dusily, když přežvykovaly jakýsi hořký chleba jako bláto, bůhví z čeho vyrobený“. Skupina důstojníků 203. záložní armády, která měla dostatek zásob, se plně soustředila na „válečné zisky“. Na podzim roku „přesměrovala“ 34 tun chleba, 6,3 tuny cukru, 2,6 tuny tuků, 15 tun krup a 2 tuny masa. Obchod financoval luxus, který zpříjemňoval život ve vojenském táboře. Jak konstatovala zpráva o činnosti pachatelů, byla to kasárna, kde „pití, hýření a krádeže byly normální součástí života.“

Následující rok v červnu vyšlo mezi důstojníky tankisty, kteří sloužili u 1. ukrajinského frontu, najevo ještě ambicióznější kriminální podnikání.  Krádeže byly jen jednou jeho součástí, další stránkou byla korupce. Zdá se, že důstojníci v poli chtěli získat laskavosti od svých vojenských nadřízených v hlavním městě. Generálmajor, zapletený v tomto případě, si urovnal cestičku proudem štědrých úplatků do Moskvy, které mimo jiné zahrnovaly – v jedné jediné zásilce – 267 kg vepřového masa, 125 kg skopového a 114 kg másla. Při jiné příležitosti jeho velkodušnost zahrnovala 5 živých koz. Mezitím se z armádních skladů tohoto jediného frontu během června ztratilo 15.123 kg masa, 1.959 kg uzenin, 3.000 kg másla, 2.100 kg sušenek, 890 kg cukroví, 563 kg mýdla, 100 zimních plášťů, 100 svrchníků, 80 kožešinových vest, 100 párů válenek a 100 párů bot. Obdobné případy řešily každý týden, ne-li denně, vojenské soudy. Svědčí o přítomnosti rozsáhlých, organizovaných a dobře etablovaných sítí. Jenže šlo o armádu, kde byl v každé rotě přinejmenším jeden špion. Zprávy tudíž dokazují, že do korupce byla zapojená i tajná policie, která si bezesporu živé kozy a máslo užívala také. Krádeže patřily k temným pravdám, které čas a kolektivní paměť pohřbily. Ti, kdo na to všechno dopláceli, byli samozřejmě vojáci, z jejichž skladišť se kradlo. Museli se každý den spokojovat s vodovou polévkou, neslazeným čajem a hrudkami krup, které se za hotové peníze nedaly prodat. A když už se jídlo objevilo, nebyly misky ani lžíce, čím a z čeho je jíst. Každý chápal, že záložníci mají trpět, ale dokonce i na frontě se stávalo, že vojáci nedostali po celé dny jediné teplé jídlo ani čaj. Kdo si stěžoval, mohl být obviněn z protisovětské agitace. „Při kontrole stravy,“ konstatovala upjatě zpráva NKVD, „bylo zjištěno, že odpovídá stanovenému standardu a porce jsou v souladu s příslušnými normami.“ Muži museli se zelnou polévkou polykat i svůj vztek. Statistiky evidovaných zločinů skrývaly fakta: máme-li věřit celkovým číslům v měsíčních zprávách, bylo méně než deset procent potrestáno pro nějaký zločin včetně krádeže. A v tom případě, jak tvrdili jejich nadřízení, se stížnosti vojáků nemohly zakládat na pravdě. Ale bylo tomu tak především proto, že údaje o vysoké kriminalitě vrhaly špatné světlo hlavně na politiky a jejich šéfy. Pokušení držet statistiky na co nejnižší úrovni bylo téměř stejně neodolatelné jako příslib bedny pašovaných sardinek.

Uvedený výňatek z knihy „Ivanova válka“ v žádném případě neznehodnocuje hrdinství prostých rudoarmějců. Naopak. Je to jen důkaz, že obyčejný ruský člověk neměl žádnou cenu, přestože jako voják zachránil svou vlast před německým nacismem. Ani dnes, v putinovském Rusku, se jeho situace nezměnila. Staré stalinistické rozdělení lidstva na všemocnou elitu a bezcenné „nepřátele“ žije dál v nových ruských elitách, arogantně pohrdajících svými spoluobčany. Pokud elity brzo nedospějí k poznání, že hodnotní a důležití jsou všichni ruští občané, nebudou ctít jejich občanská a lidská práva, je Rusko nenávratně předurčeno stát se dnešním severním Zairem, zemí osídlenou zbídačenými rolníky a miliardářskými politiky, kteří mají konta ve švýcarské bance a na ranveji soukromé letadlo s nastartovaným motorem.

„V Rusku bylo v roce 2012 v aktivní službě více než 200.000 důstojníků z povolání. Zhruba 1.100 vojáků na štábu ministerstva vnitra, přes 300.000 jich pracovalo v rámci FSB, kolem 200.000 na prokuratuře a dalších 150.000 v různých vyšetřovacích orgánech. Přibližně týž počet byl u daňové policie a více než 100.000 na Celní správě a Federální migrační službě. A to nepočítám menší organizace, jako je třeba Protidrogová správa a mnohé další. Celkem tedy přes 3.400.000 lidí – bezmála 12 % aktivní mužské pracovní síly – pracovalo v útvarech, které uplatňují zásady vertikální organizace, bezpodmínečné poslušnosti a ovšem také hluboce zakořeněné korupce.

„Když Putin v prosinci 1999 hovořil v Lubjance – moskevské centrále FSB, zděděném po KGB – „o svátku bezpečnostních sil“ (hovorově „svátku čekistů“), prohlásil, že „úkol skupiny důstojníků FSB, kteří měli přejít do ilegality, aby pracovali ve vládě, se úspěšně plní.“ Pro „“ funguje stát jako základna a právě oni převzali klíčová hospodářská odvětví a rovněž sdělovací prostředky. Dnes existuje jen málokterá oblast ruského života, kam by nedosáhla ruka firmy „ a spol.“.  Úkol stanovený Putinem, který se úspěšně plnil v roce 1999, byl v roce 2017 splněn s „nádavkem“ Krymu, okupace východu Ukrajiny, kusu bývalé Gruzie a především „vítěznou“ válkou v Sýrii, která mu přinesla „odsunutí“ Američanů z této oblasti. Námořní základnou v Tartúsu a nyní leteckou základnou v syrské Latakii značně posílil svůj vliv v teplém Středozemním moři, o což usilovali již ruští carové. A především se mu podařilo vrazit klín mezi země EU, neboť chce zpět ovlivňovat východní Evropu a jednota EU je jeho největší noční můrou. Stal se v jedné osobě novodobým Césarem a Svatým Vladimírem dokazujíc, že „pravoslaví“ je pravější víra než západní dekadentní křesťanství.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.