Moc, energie a nový ruský imperialismus


Úvodní foto: Vladimir Putin and Viktor Orbán, The Russian Presidential Press and Information Office

Jak jsme měli možnost dozvědět se z médií, do Orbánova Maďarska přijel ruský prezident Vladimír Putin. Podle mého názoru to může znamenat obrat nejen ve vztazích se zeměmi EU, ale především znejistění bývalé východní Evropy. Orbán v podstatě jedná na „vlastní pěst“, přesně tak jako v otázce uprchlíků. Putinův přístup ukazuje na radikální změnu, projevující se ve snaze získat dostatek kontroly k ochraně nejdůležitějších ruských zájmů a získat jí tak jemně, jak je to jen možné. Rostoucí pocit, že tyto země v bývalé sféře SSSR jsou samostatné a že je nekontroluje nikdo jiný, vedl u některých zemí, jako je Maďarsko, k tomu, že se snažily a pořád snaží mít vládu nad svým osudem. To znamenalo, a právě za Orbána i dnes znamená, že musí udržovat spokojené, přičemž si ponechávají otevřenou možnost spolupráce s Evropskou unií.

Rusko asi nechce otevřenou nadvládu nad východní Evropou, ale chce především omezit moc NATO v tomto regionu. Tím si přeje omezit evropskou integraci, která by se mohla v jeho historickém podezírání vyvinout v strategickou hrozbu, a proto nabízelo a nabízí ekonomické alternativy pro země jako je Polsko, Maďarsko, ale také Slovensko nebo Rumunsko. Rusové k tomu mají v rukou dvě zbraně. Za prvé, nechtěli a nechtějí, aby se tyto země vyvíjely pro ně nežádoucím směrem. Proto, aniž by chtělo mít otevřenou nadvládu, investovalo Rusko do energie, nerostných surovin a do dalších podniků tak, aby mělo dost kontroly a mohlo ovlivňovat obchodní rozhodování, kde markantním příkladem byl a dosud stále je Gazprom. Rusové vždycky pohlíželi na Karpaty a Maďarskou nížinu s Dunajem jako na ideální nárazníkovou zónu. A za druhé, Rusové měli a dodnes si udržují ve všech těchto zemích (včetně České republiky), svou vysoce aktivní tajnou službu. Vytvořili si zde v minulé době silné vazby a zdroje, na každého měli složku a věděli všechno a podle Edwarda Lucase až dodnes ví, co lidé možná chtěli zatajit.

Rusové nemuseli být skrytými vyděrači. Všechno bylo a je mnohem rafinovanější. Člověk věděl, co provedl, znal ruskou tajnou službu a věděl, že ta o tom má záznam. Vnucovala se tím jakási sebekázeň. To však ještě nebylo ve hře před rokem 2008 a určitě ne před rokem 2001. Tehdy převládal pocit, že všechno se stalo v minulosti. Avšak poté, co Evropa přestala být jistotou, a jak Rusko začalo hrát velice zlehka, bylo mnohem rozumnější spolupracovat. Netýkalo se to průměrného člověka, ale věděl to kdokoli, kdo se zabýval politikou, prací nebo byznysem, a to stačilo k ovlivňování rozhodnutí. V současné době však tato „lehkost“ ustoupila  stranou a Rusko s Putinem svojí hybridní válkou, anexí Krymu, válkou na východě Ukrajiny či získáním vlivu prostřednictvím občanské války v Sýrii na Středním východě odkrylo skutečné karty.  Silou, zastrašováním a s pomocí ekonomiky získat zpět svůj velmocenský vliv a zajistit si své geomocenské zájmy, aniž by použilo nějakou ideologii.

„Moc, energie a nový ruský imperialismus“ je název knihy, která vyšla u nás celkem nepovšimnuta v roce 2010. Anita Orbánová, její autorka, shodou okolností jmenovkyně premiéra Orbána, důkladně a názorně analyzuje ruskou energetickou politiku a její geopolitické důsledky, kdy ruská vláda využívá energetické zdroje jako nástroj zahraniční politiky. Po podrobném a fundovaném rozboru energetického pronikání Ruska do Maďarska, Polska a Slovenska po rozpadu bývalého SSSR a vzniku Ruska jsou důležité její závěry.

„Ruská zahraniční politika, soustředěná na energetiku, není omezena na země bývalého Sovětského svazu a je jasně směřována tak, aby zvyšovala svůj vliv na klíčové geostrategické zóny a na spojence USA – na Polsko, Maďarsko a Slovensko – a aby dosáhla svých dalekosáhlých cílů. Ukazuje se, že tento „fenomén“ je dobře zavedenou praxí ruských vrcholných představitelů, jež byla ve hře už před zhroucením Sovětského svazu, a není pouze anomálií Putinovy éry. Tento způsob ruské „asertivity“ získal na váze pod Putinovým vedením, kdy Rusko získalo zpět mnoho ze své moci a umožnilo realizování dlouhotrvajících aspirací a zformování vize zahraniční politiky země a bezpečnostních elit. Do té míry, v níž je zahraniční politika Ruska – neomerkantilistická a zaměřená na energie – založená na základním vnímání národních zájmů očima elit, tak jí zůstane, bez ohledu na to, jak autokratický je ruský stát nebo jeho prezident. Dokud se budou ruští představitelé nadále domnívat, že Rusko ztrácí svůj vliv ve střední Evropě a současně budou mít k dispozici dostatek státní moci, kterou by mohli mobilizovat, můžeme očekávat, že ruské energetické společnosti budou v tomto regionu expandovat.“

Rusko vsadilo proti západnímu politickému a vojenskému vlivu v tomto regionu ekonomickou expanzí. Bylo by zajímavé zjistit, nakolik mají ruské energetické společnosti, v podstatě řízené státem, podílů v různých společnostech i v naší zemi, včetně vlastnictví čerpacích stanic apod.

Ruskou aspirací je oslabit podporu Spojených států ve střední Evropě. Mohlo by se stát, že když budou tyto země nuceny si vybrat mezi stálými dodávkami energie, nebo americkou podporou v globálních otázkách, nejistou zvláště nyní za prezidentování Donalda Trumpa, zvolí si dodávky energie. Již před několika lety prohlásil tehdejší předseda výboru pro zahraniční vztahy Sněmovny reprezentantů: „Dokud bude Rusko využívat svůj energetický sektor jako nástroj zahraniční politiky, bude nadále využívat i své převahy“. Moskva již dříve cílevědomě zvyšovala sázky na zahraniční politiku USA v oblastech, které byly pro Washington důležité, jako je například Irán, a tím vytvářela další konflikty a neshody. Moskva by se ochotně vzdala oblastí, které jsou důležité pro Spojené státy, výměnou za to, že Amerika přivře oči nad ruskými aspiracemi ve střední a východní Evropě. A jak v době psaní této knihy autorka poznamenává, Spojené státy musí být na straně mladých demokracií ve střední a východní Evropě při jejich sporech s Ruskem ohledně energetické politiky a investiční pokusy Ruska ve středoevropských strategických odvětvích nemohou být považovány za motivované čistě obchodními zájmy. A vrcholní představitelé střední Evropy by měli mít na zřeteli rovněž národní bezpečnost, neboť i ten nejlepší obchod se může z krátkodobého hlediska ukázat jako katastrofální v dlouhodobém horizontu. Upozorňuje rovněž na to, že pokud nebude Rusko respektovat základní pravidla tržní ekonomiky, musí střední Evropa své energetické podniky před dalšími investicemi z Ruska uzavřít.  A nakonec by středoevropské země měly být aktivní v Bruselu a postavit se do čela formování východní politiky EU. Dle Orbánové by v jejich  životním zájmu mělo být, aby na východě sousedily s demokratickou Ukrajinou a Běloruskem.

V roce 2017 je však všechno jinak. Imperialistická politika Ruska, která začala již snahou anektovat Gruzii, pokračovala anexí Krymu, válkou na východě Ukrajiny a vyvrcholila účastí v občanské válce v Sýrii, která byla spouštěčem ohromného přílivu uprchlíků do Evropy, udělala z Putina vítěze. Bezprecedentním způsobem eliminoval vliv Spojených států  na Blízkém a Středním východě. Získal spojence nejen v Sýrii, ale i v Iránu a Turecku. V Sýrii mimo Tartúsu vytvořil další vojenskou základnu v Latakii. Docílil toho, že může kontrolovat Středozemní moře, což bylo snem všech ruských vládců, mít vliv v teplých mořích. A je jen otázkou času, kdy ovládne Bospor a Dardanely. Získal tak vliv v oblasti energetických surovin na Středním východě, ale také v oblasti dopravních cest. Všechno toto včetně nárůstu nacionalizmu v Evropě, představovaného Marie le Penovou, Orbánem, Kaczynským a jinými, obracení se politiků včetně českého prezidenta Zemana k Rusku a zesílení vlivu „ultrapravicových stran“ nebezpečně ohrožuje demokracii v Evropě a především jednotu zemí EU, což je hlavním záměrem Putina.  Brusel by měl pochopit, že jednota EU je od začátku vládnutí Putina pro Kreml noční můrou, a on chce vidět Evropu „na lopatkách“. Země EU by měly též pochopit, že Moskva pohlíží na energetiku jako na strategické odvětví. Její akce – nepovolit neruským společnostem licence k ložiskům energie a vlastnictví uhlovodíků, které produkují – to dokazují. Dlouhodobou snahou Ruska je svým „ruským“ způsobem asertivity využít energetických zbraní k dalšímu prosazování svých cílů. Obchodování s Ruskem jako dodavatelem energie a dopady ruských investic na přenosovou a distribuční infrastrukturu v EU přesahují rámec ekonomiky a mají dopad na bezpečnost a jednotu Evropské unie. Jak dalece může ovlivnit jednání Ruska otázku o prodloužení sankcí, je otázkou!

Pouze jednotná a rozhodná EU má šanci čelit ruskému vlivu. Nedosáhne-li toho, Rusko bude mít stále navrch a jak vidíme, jednota EU se pod vlivem nacionalizmu a Ruska drobí. EU potřebuje jednotnou energetickou politiku a Brusel si musí vyhradit exkluzivní právo vyjednávat s Moskvou v otázkách dodávek energie a jednat s ruskými energetickými společnostmi v EU. Státy EU by měly mít zájem na výstavbě alternativních potrubí a rovněž podpořit vytvoření společných skladových kapacit, vybudování terminálů kapalného plynu a zvyšování podílů alternativních zdrojů, než je plyn. Pro budoucnost EU je však nejdůležitější jedinečný projekt, který nemá alternativu, totiž získání důvěry občanů jednotlivých zemí Evropské unie. Zde mají velký dluh především vlády jednotlivých členů, které by se měly vzdát populistického tzv. „hájení národních zájmů“, jak to očividně předvádí Viktor Orbán. Neboť rozbití EU na národní státy, které by mohl lépe ovládat, je součástí Putinovy strategie.

 

Zdroje:  Anita Orbánová: Moc, energie a nový ruský imperialismus; George Friedman: Ohrožená Evropa

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.