V Evropě vidíme pouze jednoho, koho poškodí brexit, a my to nebudeme

Autor: Jean Quatremer, zdroj: The Guardian, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: Entrée arrière de l’Assemblée nationale donnant sur la place du Palais Bourbon, Thesupermat

Francouzský pohled na brexit: Theresa Mayová slibuje měkký brexit pro Británii a tvrdý pro všechny ostatní. Proč bychom to měli dopustit?

Když někdo chce nemožné, ve francouzštině říkáme, že chce „máslo, peníze z másla a úsměv dojičky“. Ve vulgárnějším podání říkáme, že od dojičky chtějí něco více, než jen úsměv. Přesně toto si můžeme vyvodit z projevu Theresy Mayové o „tvrdém brexitu“, kterého chce dosáhnout. Je „tvrdý“ pouze pro ostatních 27 států, ale „měkký“ pro Británii – protože Mayová chce ponechat všechny výhody členství v EU a na oplátku nepovolit vůbec nic. Není to žádné překvapení, protože to oznámila již na říjnové konferenci Konzervativní strany. Dokonce se domnívá, že jakýkoli jiný druh dohody by byl nepřijatelný, protože by to vedlo k „potrestání“ Britů.

Mayová hrozí, že pokud se Evropané nějakou nešťastnou shodou okolností odmítnou ohnout před požadavky subjektů jejího skvostného veličenstva, udělá z Británie jako odvetné opatření daňový ráj. Mohli bychom si myslet, že se nám to zdá, ale není tomu tak: je to buď arogance nebo nezodpovědnost (nebo nejpravděpodobněji směs obou).

Pojďme to shrnout: Mayová by samozřejmě chtěla na jedné straně „čisté odloučení“ od Evropské unie, což znamená, že odejde z jejích institucí, nebude přispívat do jejího rozpočtu a dodržovat právní předpisy EU. Na straně druhé, nechce status jakéhosi „částečného nebo přidruženého“ člena EU, což by znamenalo, že by země musela splňovat požadavky EU ve všech oblastech.

Zatím to tedy chápeme takto: se Spojeným královstvím bude zacházeno stejně jako s jakoukoli jinou třetí zemí, třeba jako se Zimbabwe. To je jasné a „čisté“. Ale dál už se to začíná komplikovat, alespoň tedy v kontinentální mysli, jež postrádá jemnosti myšlení produktů Oxbridge. Protože Mayová považuje za možné, že britským firmám zůstane zachován co největší možný přístup k jednotnému trhu, a zejména že budou vyjednány odvětvové celní dohody s Evropskou unií. A právě zde to začíná být zajímavé. Protože ať už cla nebo ne, dovoz zboží na trh předpokládá shodu s místními normami a standardy – aby bylo jasno, v případě, že Britové chtějí vyvážet své automobily (které jsou ve skutečnosti německé nebo japonské automobily) na kontinent, je třeba respektovat evropské zákony. To znamená podřídit se (já vím, je to hrozné slovo) těmto zákonům. Takže ve skutečnosti by se jasné, „čisté odloučení“ mohlo týkat pouze jedné částí britského průmyslu – té části, která vyrábí pro místní trh.

Mayová však především neříká nic o službách. Jak si mohou například banky udržet garantovaný přístup na kontinent, což bude nutné v situaci, kdy už City nebude finančním centrem pro euro? Co má Theresa Mayová v úmyslu nabídnout výměnou? Protože při vší úctě k britskému národnímu cítění, realita je krutá: mluvíme o pracovní síle 65 milionů lidí, přičemž většina z jejich oboru je ve vlastnictví zahraničního kapitálu, která chce vyjednávat s jednou z největších obchodních, ekonomických a monetárních mocností na světě  – se sílou, za kterou stojí trh o 450 milionech lidí. Do které země Británie vyváží a odkud pochází značná část jejích zahraničních investic? Kde je ta síla? Kdo má nejvíce co ztratit? Hrozba, že se Británie stane daňovým rájem, pokud nedostane to, co chce, hraničí s dětinstvím. Takové řešení by mohlo být možné u mikrostátu bez vlastního průmyslu, ale nikoli pro zemi, jako je Británie.

Dovede si někdo představit, že by jiné země EU, umožňující svým společnostem a kapitálu přestěhovat se do Velké Británie, na tento vývoj nějakým způsobem neodpověděly?  Že by nový americký spojenec Británie, který hrozil svým vlastním společnostem postihem, budou-li vyvádět své zisky do offshore firem, povolil Mayové změnit její zemi na jakousi letadlovou loď daňové optimalizace?

Ještě horší je pro Mayovou to, že nemůže počítat s tím, že by se 27 vlád v této otázce rozdělilo či neshodlo. Mohou totiž v případě, že by schválily dohodu příznivou pro zastánce brexitu politicky ohromně ztratit, což by jen posílilo jejich vlastní, domácí evrofoby. Z tohoto pohledu je „měkký“ odchod nejenom technicky nesmyslný, je politicky absurdní. Na druhou stranu, jakákoli dohoda musí být jednohlasně ratifikována sedmadvacítkou. Pokud k tomu nedojde, v březnu 2019 Británie jednoduše nebude v EU. Rozdělit zbývající členské státy je zárukou toho, že žádná dohoda nebude.

Stručně řečeno, můžete kroutit brexitem, jakkoli chcete, ale pořád vidím jenom jednoho poraženého. A evropský kontinent to není.