Příběh z doby, kdy lidskost ještě nebyla prázdným, nebo dokonce opovrženíhodným pojmem

Autor: Lorna Subritzky, zdroj: The Coast, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: Gander, Newfoundland, Shawn

S tímto neuvěřitelným příběhem se nám svěřila stevardka letu Delta 15:

V úterý 11. září ráno jsme byli nad severním Atlantikem, asi 5 hodin letu od Frankfurtu nad Mohanem. Najednou se rozevřely závěsy a bylo mi řečeno, abych hned šla za kapitánem do kokpitu. Jakmile jsem tam vešla, všimla jsem si, že celá posádka má v očích ustaraný pohled. Kapitán mi podal arch papíru. Byl z hlavní kanceláře Delty v Atlantě a stálo na něm: „Všechny letové trasy nad kontinentálními Spojenými státy jsou pro komerční leteckou přepravu uzavřeny. Přistanete okamžitě na nejbližším letišti. Sdělte cílové letiště.“

Nikdo neřekl ke zprávě ani slovo. Věděli jsme, že situace je vážná a potřebovali jsme rychle najít terra firma, letiště k přistání. Kapitán stanovil, že nejbližší letiště je 400 mil za námi v newfoundlandském Ganderu. Požádal o povolení změny trasy letu kanadskou letovou kontrolu. Uděleno bylo okamžitě, bez jediného dotazu. Až později jsme zjistili, proč nám jej udělili bez zaváhání.

Zatímco posádka připravovala letadlo k přistání, dorazila z Atlanty další zpráva, neurčitě zmiňující nějakou teroristickou akci v oblasti New Yorku. O několik minut později jsme dostali informaci o únosech letadel.

Rozhodli jsme se, že prozatím cestujícím NEŘEKNEME PRAVDU. Řekli jsme jim, že letadlo má drobnou technickou závadu a že musíme přistát na nejbližším letišti v Ganderu a nechat jej zkontrolovat. Slíbili jsme jim více informací po přistání. Hodně jich nespokojeně bručelo, ale to není žádná novinka.  Za 40 minut jsme přistáli v Ganderu. Bylo 12.30 místního času, tedy 11.00 dopoledne na východním pobřeží Spojených států.  Na letišti už bylo cca 20 dalších letadel z celého světa.

Poté, co jsme zaparkovali na rampě, kapitán promluvil k cestujícím: „Dámy a pánové, jistě vás napadá otázka, jestli všechna tato letadla kolem nás mají stejný problém, jako máme my. Skutečností je, že jsme tu z jiného důvodu.“ Poté předal pasažérům to málo, co jsme o situaci v  věděli my. Slyšeli jsme hlasité vzdechy, lidé nevěřícně zírali. Kapitán dodal, že pozemní kontrola v Ganderu nás požádala, abychom zatím zůstali na místě.  Další postup měla na starosti kanadská vláda. Nikdo nesměl vystoupit z letadla a nikdo na zemi se nesměl k němu přiblížit. Výjimkou byla pouze letištní policie. Během hodiny přistála další letadla a v Ganderu nakonec skončilo 53 letadel z celého světa, z toho 27 amerických.

Mezitím začaly rádiem přicházet kusé zprávy a my jsme poprvé uslyšeli, že na budovy Světového obchodního centra v New Yorku a Pentagonu ve Washingtonu byla navedena letadla. Lidé zkoušeli dovolat se mobilními telefony, avšak bezúspěšně. Některým se podařilo dovolat se ke kanadskému operátorovi, který jim však pouze sdělil, že všechny linky do jsou buď přetíženy, nebo zablokovány.

Někdy večer se k nám dostaly zprávy, že se budovy World Trade Center zhroutily a že čtvrtý únos letadla skončil jeho zřícením. Cestující už byli psychicky i fyzicky vyčerpáni a vystrašeni, ale všichni zůstali navenek překvapivě klidní. Stačilo, že jsme se z okének podívali na dalších 52 zaparkovaných letadel, a uvědomili jsme si, že nejsme v této nesnázi sami. Z letiště nám již dříve sdělili, že postupně budeme moci vystoupit z letadel. V 6 večer nám oznámili, že naše letadlo bude na řadě druhý den v 11.00 hod. dopoledne. Cestujícím se to sice moc nelíbilo, ale jednoduše rezignovali a v klidu se začali připravovat na noc v letadle. Gander slíbil nám lékařskou péči, pokud ji budeme potřebovat, vodu a zajištění funkčnosti toalet. A vše, co slíbili, dodrželi do písmene.

Lékaře jsme naštěstí nepotřebovali. Na palubě byla mladá dáma v 33 týdnu těhotenství, o kterou jsme vzorně pečovali. Přes nedostatek pohodlí proběhla noc na palubě bez problémů.

Dopoledne 12. září se v 10.30 objevil konvoj školních autobusů. Odvezl nás do terminálu, kde jsme prošli celní a pasovou kontrolou a poté se zaregistrovali na pobočce Červeného kříže. Poté nás, posádku, oddělili od cestujících a odvezli mikrobusem do nevelkého hotýlku. Netušili jsme, kam odvezou naše cestující. Od Červeného kříže jsme se dozvěděli, že město Gander má 10.400 obyvatel a nyní pečuje o 10.500 cestujících z letadel, které zde byly nuceny přistát! Řekli nám, abychom si odpočinuli s tím, že nás budou kontaktovat poté, co se znovu otevřou letiště v USA, ale abychom počítali s tím, že to hned tak nebude. Celkový rozsah teroristického útoku doma jsme zjistili až poté, co jsme se dostali do hotelu a zapnuli si televizi, tedy asi 24 hodin po útoku.

Mezitím jsme měli spoustu volného času a přesvědčili jsme se, jak velmi přátelští obyvatelé Ganderu jsou. Říkali nám „letadloví lidé“. Užívali jsme si jejich pohostinnosti, procházeli se po Ganderu a bylo nám celkem dobře.

O dva dny později nám odvezli zpět na letiště. Nastoupili jsme do letadla, přivítali naše cestující a vyptávali jsme se jich, jak se měli předchozí dva dny. A zjistili jsme něco neuvěřitelného…

Gander a všechny okolní obce do vzdálenosti cca 75 km zavřely všechny střední školy, konferenční sály, chaty a další prostory pro shromáždění většího počtu lidí. Všechny tyto prostory byly uzpůsobeny k ubytování velkého počtu uvízlých cestujících. Do některých navezli postele a postýlky, jinde zase matrace a spací pytle a polštáře. Studenti se dobrovolně starali o „hosty“.

Našich 218 cestujících skončilo ve městě Lewisporte, cca 45 km od Ganderu, kde je ubytovali v budově školy. Kromě jiného zde zřídili část, v níž bydlely pouze ženy, pokud měly o to zájem. Rodiny bydlely pohromadě. Všichni cestující vyššího věku byli rozmístěni v soukromých domech.

Vzpomínáte si na tu těhotnou mladou dámu? Ubytovali ji v soukromém domě, oproti němuž byla 24hodinová lékařská pohotovost. Po celou dobu pobytu měli cestující možnost zavolat si v případě potřeby zubaře a zdravotní sestry a ošetřovatele. Každý měl možnost jednou za den zavolat si zdarma či poslat e-mail blízkým v USA.

Místní lidé zorganizovali pro pasažéry exkurze, někteří cestující se zúčastnili plavby po jezerech a přístavech, jiní si vyšlápli do místních lesů. Místní pekárny zrušily zavírací hodiny a pekly pro hosty čerstvý chléb. Všichni obyvatelé města připravili něco k jídlu a přinesli to do škol. Někteří vzali pasažéry do restaurací a nabídli jim skvělé jídlo. Všichni dostali zdarma žetony do místní prádelny, aby si mohli vyprat oblečení, protože se nedostali k zavazadlům v letadle. Jinými slovy, místní obyvatelé se postarali o všechny možné potřeby uvízlých cestujících.

Když nám cestující vykládali tyto příběhy, mnozí plakali. Jejich hostitelé je dokonce ochotně a bez zpoždění dovezli zpět na letiště poté, co dostali zprávu, že Spojené státy otevřely letiště. Místní Červený kříž měl k dispozici kompletně všechny informace o tom, kde je umístěn každý jeden cestující a do kterého letadla se má vrátit. Všechno nádherně koordinoval. Bylo to naprosto neuvěřitelné.

Když se cestující vrátili na palubu, vypadalo to, jako kdyby byli na dlouhém společném zájezdě. Všichni si tykali, vyměňovali si historky o pobytu, chlubili se tím, kdo byl na tom lépe. Náš let zpět do Atlanty vypadal jako charterový let pro skupinu přátel. Posádka byla trochu bokem. Bylo to šokující, z cestujících se stali dobří přátelé, oslovovali se křestními jmény, vyměňovat si telefonní čísla, adresy a e-mailové adresy.

A pak došlo k další neobvyklé věci.

Přistoupil ke mně jeden z pasažérů a zeptal se mě, jestli může použít palubní mikrofon a říct něco ostatním. Něco takového nikdy nepovolujeme, ale dnešek byl jiný. Řekla jsem, že samozřejmě, a podala mi mikrofon. Vzal si jej a v krátké řeči shrnul vše, čím si cestující v posledních několika dnech prošli. Připomněl pohostinství, kterého se jim dostalo z rukou naprostých cizinců. Pokračoval tím, že by chtěl na oplátku udělat něco pro hodné lidi z Lewisporte, a řekl, že chce zřídit svěřenecký fond DELTA 15 (číslo našeho letu), který bude poskytovat vysokoškolská stipendia pro studenty lewisportských středních škol. Požádal spolucestující o dar ve výši, která jim vyhovuje. Když se nám seznam s dary, jmény, telefonními čísly a adresami vrátil, bylo na něm více než 14.000 dolarů. Další cestující, lékař z Virgínie, slíbil, že se postará o administrativní záležitosti spojené se stipendii. Řekl také, že předá tento návrh společnosti Delta a také ji požádá o příspěvek. Ve svěřeneckém fondu je dnes více než 1,5 mil. dolarů a pomohl zajistit vysokoškolské vzdělání pro 134 studentů.

„Chtěla jsem se jen podělit o tento příběh, protože žijeme v době, kdy dobré příběhy potřebujeme, To, že vím, že existují někde v dalekém městě lidé, jež jsou milí k úplně cizím lidem, kteří na ně doslova spadli z nebe, mi dává trochu naděje. Připomíná mi to, jak moc dobra ještě na světě je.“

„Přes všechny nechutnosti, které vidíme v dnešním světě, tento příběh potvrzuje, že na světě stále existuje mnoho dobrých lidí, kteří se najednou objeví, když je třeba pomoci. Nezapomínejme na to!“