Marxova ideologie je stále živá

---

Úvodní foto: Mexico City, Palacio Nacional. Mural by Diego Rivera, History of Mexico, Wolfgang Sauber

---

Karl Marx ovlivnil události stejně jako myšlení mužů a žen více, než se to povedlo jakémukoli intelektuálovi v moderních dějinách. Důvodem pro to není především atraktivita jeho pojetí a metodologie, ale fakt že Marxova filozofie byla institucionalizována ve dvou největších zemích světa, v Rusku a Číně, a také v mnoha jejich satelitech. V tomto smyslu Marx připomíná svatého Augustina v 5. až 13. Století, který měl zásadní význam pro formování středověkého křesťanství. Jeho vliv byl však mnohem konkrétnější, neboť onen druh osobní diktatury, který Marx plánoval, později s nepředstavitelnými následky pro lidstvo opravdu uskutečnili tři jeho následovníci-Lenin, Stalin a Mao Ce-tung, všichni věrní marxisté. On a jeho práce byly „vědecké“, ostatní nikoliv. Myslel si, že našel vědecké vysvětlení lidského chování v historii, podobné Darwinově teorii evolučního vývoje. Názor, že marxismus je věda, a to věda taková, jakou žádná jiná filozofie nikdy nebyla a být nemůže, se stal součástí obecné teorie států, které založili Marxovi následníci, tak že se stal prvkem výuky všech předmětů na jejich školách a univerzitách. Tento názor proniknul i do nemarxistického světa, protože intelektuály a zvláště akademiky fascinuje moc, identifikace marxismu s masivní fyzickou autoritou, která pokoušela mnohé učitele, aby vpustili marxistickou „vědu“ do svých oborů, jako je ekonomie, sociologie, historie a geografie. Pokud by býval vyhrál boj o střední a východní Evropu Hitler, a ne Stalin, a tak získal moc nad velkou částí světa, nebylo by divu, že by zdání akademičnosti získaly nacistické doktríny, jako je například rasová teorie, které si také dělaly nárok na to, že jsou „vědecké“, a že by pronikly na univerzity po celém světě.

Vojenské vítězství však zajistilo, že převážila marxistická, a ne nacistická věda. Karl Marx nebyl vědec, ale učenec, neboť se nezabýval metodou pečlivého vyhledávání a vyhodnocování důkazů. Učenci byla totiž i řada jeho předků. Otec Heinrich Marx byl právník. Původně se jmenoval Hirschel ha-levi Marx, byl synem talmudského učence a rabína, potomkem slavného rabína Eliezera ha-Leviho z Mnichova. Marxova matka Henriett Pressborcková byla dcerou rabína, mezi jehož předky také patřili významní učenci a mudrcové. Marx se narodil 5. května 1818 v tehdy pruském Trevíru jako jedno z devíti dětí, jediný syn, který se dožil středního věku, sestry se vdaly za inženýra, knihkupce a právníka. Otec byl liberál popisovaný jako „pravý Francouz 18. století“.  Po pruském dekretu z roku 1816, který zakazoval Židům, aby zastávali vyšší postavení v oboru práva a medicíny, se Heinrich stal protestantem a 26. srpna 1824 nechal pokřtít svých šest dětí. V patnácti byl Marx konfirmován a na určitou dobu se zřejmě stal horlivým křesťanem. Chodil do bývalé jezuitské koleje, pak od víry odpadl a nastoupil na univerzitu v Bonnu. Odtud přešel na Berlínskou univerzitu, tehdy nejlepší na světě. Nikdy se k židovství nevrátil, ani neprojevil zájem o židovské záležitosti. Vyvinuly se však u něho rysy talmudského učence: sklon shromažďovat obrovská množství polovičatě vstřebaných materiálů a plánovat encyklopedické práce, které nikdy nedokončil, zničující opovržení všemi nevzdělanci, extrémní asertivita a popudlivost při jednání s ostatními vzdělanci. Celé jeho dílo je vskutku v podstatě komentář, kritika prací ostatních vědců v jeho oboru.

Peníze podle Marxe jsou žárlivým bohem, vedle kterého žádný bůh existovat nemůže. Peníze pokořují všechny bohy, které lidstvo má, a mění je ve zboží. Jsou soběstačnou „hodnotou“ všech věcí. Proto obraly celý svět, svět lidí i přírodu, o jejich vlastní hodnotu. Peníze jsou odcizenou podstatou lidské práce a existence. Ta člověku dominuje a on se jí klaní. Židovský bůh byl sekularizován a stal se bohem celého světa. Žid podplatil křesťana a přesvědčil ho, že „zde dole na něj čeká jediný osud – stát se bohatším než jeho sousedé“ a „svět je směnárnou“. Že politická moc se stala „otrokem“ moci peněz. Proto řešení bylo ekonomické. „Žid-finančník“ se stal „univerzálním protispolečenským prckem současnosti“ a k tomu, aby se Žid stal přijatelným, bylo třeba zrušit“předběžné podmínky, „základní předpoklad“ onoho druhu peněžních aktivit, které ho stvořily. Skoncujte s židovským poměrem k penězům a Žid a jeho náboženství i zkažená verze křesťanství, kterou vnutil světu, zmizí. „Pokud se náš svět vymaní ze „smlouvání a peněz“, a tedy ze skutečného a praktického židovství, osvobodí sám sebe.“

Během tří let (1844-1846) rozpracoval Marx tento názor do podoby zralé filozofie. Tehdy se rozhodl, že prvkem zla ve společnosti, hybnou silou lichvářské peněžní moci, od které se odvrátil, nebyli jen Židé, ale buržoasní třída jako celek. Použil Hegelovu dialektiku. Na jedné straně tu byla moc peněz, bohatství, kapitál, nástroje buržoasní třídy. Na straně druhé byla nová spásná síla, proletariát. Podle Marxe sestává revoluce ze dvou prvků: „Hlavou emancipace je filozofie a proletariát je srdcem.“ Proto intelektuálové vytvoří elitu, generalitu, dělníci budou pěšáky.  „Proletariát vykonává rozsudek, který si soukromé vlastnictví vyslovilo nad sebou samým tím, že stvořilo proletariát, stejně jako vykonává rozsudek, který si nad sebou vynesli zaměstnanci vytvářením bohatství pro ostatní a bídy sami pro sebe. Pokud proletariát zvítězí, vůbec to neznamená, že se stane absolutní podobou společnosti, protože zvítězí pouze tehdy, když zlikviduje sám sebe a svůj protějšek. Pak proletariát a jeho určující protivník, tedy soukromé vlastnictví, vymizí.“

O finančnictví a průmyslu psal Marx celý život, ale lidi, kteří byli spojeni s těmito obory, znal jen dva. Jedním byl jeho holandský strýc Lion Philips, úspěšný obchodník, zakladatel později rozsáhlé Philips Electrical Company, jehož názory na kapitalistický proces mohly být velmi zajímavé, pokud by se ovšem Marx namáhal a zajímal se o ně. Ten se však se strýcem radil jen jednou, a ačkoliv navštívil Philipse čtyřikrát, vždy se jednalo o čistě osobní rodinné peněžní záležitosti. Tou druhou zasvěcenou osobou byl sám Engels. Ale Marx Engelsovo pozvání, aby ho doprovázel na návštěvě přádelny, odmítl a je známo, že nikdy v životě nevkročil ani do mlýna, dolu či na jiné průmyslové pracoviště, i když pozdější marx-leninská „filozofie“ prohlašovala, že „jediným kriterium pravdy je praxe.“ Ještě více zaráží Marxovo nepřátelství vůči ostatním revolucionářům, kteří takovou zkušenost měli – tj. vůči dělníkům, kteří se stali politicky uvědomělými. Takové lidi Marx potkal poprvé v roce 1845, když byl na krátké návštěvě v Londýně a navštívil schůzi Německého dělnického vzdělávacího spolku. To, co uviděl, se mu nelíbilo. Přítomní byli většinou kvalifikovaní dělníci, hodináři, tiskaři, ševci. Jejich vůdcem byl lesní dělník. Byli to samouci, muži disciplinovaní, vážní, dobrého chování, velmi usedlí, usilující o změnu společnosti, ale umírnění co do praktických kroků, které ke změně měly vést. Nesdíleli Marxovy apokalyptické vize a hlavně nemluvili jeho akademickou hantýrkou. Marx jimi opovrhoval, nepovažoval je za víc, než revolucionářskou „potravu pro děla“. Vždy dával přednost středostavovským intelektuálům, jako byl on sám. Důvodem tohoto chování byl částečně intelektuální snobismus, částečně skutečnost, že muži znalí skutečných podmínek v továrnách byli nakloněni mírným, progresivním změnám. Na základě svých znalostí zastávali skeptický postoj k apokalyptické revoluci, o které Marx tvrdil, že je nejen nutná, ale zcela nevyhnutelná.

Některé z Marxových nejjedovatějších útoků byly vedeny právě proti mužům tohoto typu. Krejčovský učeň Weitling byl chudý nemanželský syn pradleny, který neznal ani jméno svého otce. Pouze tvrdou prací a samostatným vzděláním získal mezi německými dělníky množství přívrženců.  Marx ho „soudil,“že by měl trvat na „správnosti“ doktríny a potlačit jakýkoli typ sebevědomého dělníka bez filozofického vzdělání, které Marx pokládal za nezbytné. Jeho útok na Weitlinga byl mimořádně agresivní. Prohlásil: „Weitling byl vinen tím, že agitoval bez teoretického podkladu. To lze bez problémů dělat v Rusku, „kde můžete založit úspěšné odbory s hloupými mladíky a apoštoly. Ale v civilizované zemi, jako je Německo, si musíte uvědomit, že bez naší doktríny se ničeho dosáhnout nedá.“ Pokud se pokusíte ovlivňovat dělníky, zvláště dělníky německé, bez masy teorie a jasných vědeckých idejí, pak jenom hrajete prázdnou a bezzásadovou propagandistickou hru.“Weitling mu odpověděl, že „se nestal socialistou proto, aby někoho poučoval o teoriích vymyšlených mezi čtyřmi stěnami“, že právě on mluví za živé dělníky a nepodřídí se názorům pouhých teoretiků, kteří mají daleko k utrpení světa opravdové práce. Jak potvrdil svědek, odpověď Marxe „natolik rozčilila, že tloukl pěstí do stolu tak zuřivě, až se třásla lampa“. Vyskočil, křičel a zuřící dlouho chodil po místnosti sem a tam. Odsuzoval návrh německého zemědělského reformátora Kriegeho, který se usadil ve Spojených státech a chtěl dát každému rolníkovi 160 akrů veřejné půdy. Podle Marxe je nutné zemědělce získávat přísliby půdy, ale jakmile se stane socialistická společnost skutečností, půda bude společným vlastnictvím.

Obětí Marxových nejbrutálnějších antisemitských a rasistických výsměšných útoků se stal Ferdinand Lassal, první skutečně významný německý sociální demokrat a organizátor práce. Nazýval ho „baronem Icikem“, „židovským negrem“, „ slizkým Židem, maskujícím se brilantinou a levnými cetkami“.  Jeho tvar hlavy a kvalitu vlasů přirovnával k jeho černošským předkům. Z tohoto spojení Žida a Němce na černošském základě podle Marxe musel nutně vzniknout „mimořádný bastard“.

Podtext násilí, v marxismu všudypřítomný a stále zjevný v aktuálním vystupování marxistických režimů, byl odrazem samotného autora. Marx prožíval svůj život v ovzduší extrémní slovní hrubosti, která opakovaně vybuchovala do divokých hádek a někdy i do fyzického násilí. Během studií na univerzitě v Bonnu Marxe zatkla policie za vlastnictví pistole a málem byl kvůli tomu vyloučen z univerzity. V univerzitních archivech jsou doklady o tom, že se angažoval ve studentských konfliktech, bil se v souboji a byl při něm raněn na oku. Jeho hádky však měly jistý cíl. S každým, s kým se sblížil, se Marx hádal do té doby, dokud ho zcela neovládl. Mnoho času strávil sbíráním podrobných materiálů o svých politických soupeřích a nepřátelích a neměl žádné zábrany poskytovat je policii, pokud si myslel, že mu to nějak poslouží. Když to vyhovovalo jeho taktice, neodmítal násilí a dokonce ani terorismus. V proslovu k pruské vládě v roce 1849 vyhrožoval: „My jsme nemilosrdní a od vás nežádáme ani vindru. Až přijde čas, nebudeme svůj terorismus skrývat.“ Následující rok rozeslal po Německu „Aktionplan“, který zvlášť podněcoval k davovému násilí. Čas od času byl ochoten podporovat atentáty. Kdyby se byl dostal k moci, určitě by byl rozpoutal obrovské násilí a krutosti. Ale do situace, kdy by mohl uskutečnit rozsáhlou revoluci, se samozřejmě nikdy nedostal a jeho potlačovaná zuřivost se tedy promítla do knih, v nichž je obsažen duch nesmiřitelnosti a extrémnosti. Mnoho pasáží pak budí dojem, že je psal ve vzteku. Lenin, Stalin a Mao Ce-tung později v praxi a ve velkém měřítku uskutečňovali právě ono násilí, které Marx choval ve své srdci a které z jeho děl čiší. Pocity a názory jiných lidí Marxe nikdy moc nezajímaly, nestaral se o ně. Engels o jeho působení v redakci Neue Rheinische Zeitung napsal: „Marx řídil zaměstnance redakce prostě jako diktátor.“ Agent pruské policie, který ho sledoval, poznamenal: „Dominujícím rysem Marxova charakteru je neomezená ctižádost a láska k moci. Ve společnosti je absolutním vládcem, nesnese odpor.“ Konečný soud nad Marxem vynesl ruský anarchista Michail Bakunin: „Marx nevěří v Boha, věří nejvíce sám v sebe a každého donutí, aby mu sloužil. (Tak to vyžadoval od svých dcer i ženy). Jeho srdce není plné lásky, ale hořkosti, a je v něm málo sympatie k lidstvu.“

Epilog
Lenin, Stalin, Mao, tři osoby, které prakticky provedli násilí, jež ve své době nemohl použít Marx a jehož výsledkem byly desítky milionů nevinných lidských obětí.

Vladimír Iljič Uljanov-Lenin
21. června 1918 píše Lenin Zinověvovi:
„Teprve dnes jsme na ÚV uslyšeli, že v Pitěru (Petrohrad) chtěli pracující odpovědět na vraždu Volodarského masovým terorem a že vy (nikoli osobně Vy, ale pitěrští obecní městští strážci) jste je zadrželi. Rozhodně protestuji! Kompromitujeme se, brzdíme revoluční iniciativu mas, která je plně oprávněná. To je ne-mož-né! Teroristé nás budou mít za kus hadru. Doba je arciválečná. Je nutno podporovat energii a masovost  teroru, obzvlášť v Pitěru, jehož příklad je rozhodující.“

9. srpna odesílá dva telegramy Fjodorovovi do Nižního Novgorodu:
„Je nutno napnout všechny síly, vytvořit trojku diktátorů (Vy, Markin aj.) a ihned zavést masový teror, zastřelit a vykázat stovky prostitutek, opilých vojáků, někdejších důstojníků atd., neztrácet ani minutu…Je nutno pracovat ze všech sil: masové bytové prohlídky, zastřelit za držení zbraní, masově vystěhovat menševiky a kolísavce.“

Týž den telegrafuje Bošovi do Penzy:
„Nutno zorganizovat zvýšenou ochranu z vybraných osob, zahájit nemilosrdný masový teror proti kulakům, popům a bělogvardějcům, podezřelé zavřít do koncentračního tábora mimo město.“

Druhý den opět do Penzy:
„Soudruhům Kurajevovi, Bošovi, Minkinovi aj. penzenským komunistům. Soudruzi!  Povstání kulaků v pěti oblastech je nutno nemilosrdně potlačit. Vyžaduje to zájem celé revoluce, teď totiž všude plane poslední rozhodný boj s kulactvem. Třeba mít vzor.

a) Pověsit (bezpodmínečně pověsit aby to lid viděl) při nejmenším 100 známých kulaků, boháčů, pijavic.

b) Zveřejnit jejich jména

c) Zabavit jim všechno obilí

d) Určit rukojmí podle včerejšího telegramu. Udělat to tak, aby to lidé viděli na stovky verst a třásli se hrůzou.

Telegrafujte příjem a splnění.

Váš Lenin

P.S.: Najděte lidi co nejtvrdší.

Vladimír Iljič Uljanov (Lenin), předseda první sovětské vlády po převratu roku 1917. Obhájce masového teroru, násilí, diktatury proletariátu, třídního boje a dalších genocidních nelidských koncepcí. Organizátor bratrovražedné občanské války v Rusku a koncentračních táborů, včetně dětských. Neustále žádal popravy zastřelením, pověšením, veznění. Je osobně odpovědný za smrt milionů občanů Ruska. Podle všech norem mezinárodního práva podléhá posmrtnému soudu za zločiny proti lidskosti. Tak jej zhodnotil Alexandr Nikolajevič Jakovlev, veterán Velké vlastenecké války, bývalý tajemník ÚV KSSS, zakladatel hnutí Memorial, který svým nezměrným úsilím vrátil tisícům nevinně odsouzených do Gulagu jejich čest.

Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin)
Tety válečného veterána Ilji Natanoviče pracovaly dlouhá desetiletí v podzemním hnutí a již v roce 1917 byly zkušené revolucionářky. Jedna z nich pracovala v tajné revoluční buňce v Baku. Tam se setkala s mladým mužem, který si později zvolil jméno Stalin. Jednou vyprávěla jedna z nich Iljovi: „Muselo to být nejspíše v dubnu před rokem 1904, když jsem se vypravila na výlet se skupinkou revolucionářů. Naše cesta vedla podél řeky rozvodněné táním. Na malém ostrůvku uprostřed proudu uvízlo malé telátko, zřejmě právě narozené, ještě se sotva drželo na nohou. Soudruzi slyšeli jeho naříkavý bekot i přes burácení rozbouřené řeky, ale do proudu se nikomu nechtělo. Nikomu kromě Gruzínce Koby. Strhl ze sebe rubášku a doplaval k ostrůvku. Vysoukal se z vody, postavil vedle telátka, pak počkal, až se všichni jeho přátelé budou dívat, a zlámal telátku nohy.“

Jak píše Roj Medveděv ve své práci Stalin a stalinizmus, Stalin vyprojektoval mašinerii teroru a v letech 1936-1938 překonal všechny historické rekordy teroru politického. Podle věrohodných pramenů bylo v roce 1936 vyneseno 1.116 rozsudků smrti, v roce 1937 už 357.680.  Údaje z roku 1938 neznám, ale s velkou pravděpodobností je možné odhadnout počet poprav na 200-300 tisíc. Za tyto tři roky bylo z výlučně politických příčin uvězněno nejméně 5 milionů lidí. Popravy nabyly nebývalé intenzity v letech 1937- 1938. Jen v Moskvě bylo v některých dnech zastřeleno na základě rozsudků soudů více jak tisíc lidí. V ústřední věznici NKVD na Lubljance zaregistrovali za 24 hodin na 200 poprav.“

K bývalému komunistickému vůdci Jugoslávie Milovanu Djilasovi:
„Tato válka (2. světová) je jiná než války minulosti. Každý, kdo obsadí nějaké území, na něm zavede svůj společenský systém. Každý zavádí svůj systém tam, kam až dojde jeho armáda. Nemůže tomu být jinak.“

Stalin, organizátor masových represí, jež měly za následek miliony nevinných obětí, navázal na Leninovu zločinnou fyzickou likvidaci rolníků, inteligence a duchovenstva, všech „třídně cizích elementů“, vynalezl obrat „nepřátelé lidu“, kteří pak byli likvidováni spolu s rodinami jako viníci nepřipravenosti země na válku proti nacistickému Německu. V důsledku toho zahynulo kolem 30 milionů lidí. Spolu s Leninem zavinil rozdělení národů Ruska do znepřátelených táborů, což zrodilo nepřetržitou občanskou válku. Organizátor vybíjení ruského národa i dalších národů sssr. Podle všech norem mezinárodního práva podléhá posmrtnému soudu za zločiny proti lidskosti,“ hodnotí Alexandr Nikolajevič Jakovlev, který dále uvádí: „Má vlastní mnohaletá zkušenost z práce s rehabilitovanými oběťmi politického teroru mi dovoluje tvrdit, že počet zavražděných z politických důvodů a zemřelých ve věznicích za všechny roky sovětské moci v SSSR dosahuje vcelku 20-25 milionů lidí. K obětem režimu nepochybně patří i zemřelí hladem, více než 5,5 milionů v občanské válce a více než 5 milionů lidí ve třicátých letech. Podle neúplných údajů pouze v Ruské federaci od roku 1923 do roku 1953 činil celkový počet odsouzených více než 41 milionů… Bolševismus je mnohotvárné běsnění, útočný protilidský jev. Mohl se objevit kdekoli. Ideovým základem bolševismu byl marxismus německého původu a anglické náplně. Bolševický stát vzal člověku svobodu, čest, mravnost, dostatek. Dokonce i víru v Boha!

Mao-Ce Tung
V roce 2005 vydala Jung Chang spolu se svým mužem Jonem Hallidayem knihu „Mao.  The Unknow Story.“ Později vyšla v českém překladu „Mao, jak ho neznáte“. Autorka byla sama kdysi členkou Rudých gard a její rodiče byli komunističtí funkcionáři, později uprchla z Číny. Mao byl, jak uvádí ve své několikasetstránkové knize, krutý despota. „Viděla jsem, jak byli lidé mučeni, unášeni a celé rodiny rozervány. Jeho režim sázel na zastrašování prostřednictvím psychického násilí. Dělal to, co nedělali ani Hitler nebo Stalin nedělali. Mučil a vraždil lidi veřejně. Mao chtěl, aby všichni viděli, čeho je schopen, aby trpěli ve strachu. Jeho soudruzi jej nenáviděli, chtěli ho odstranit, ale Rusové jej zase „instalovali“. Byl egoistou bez hranic. Na konci 50 let 20. století chtěl udělat z Číny vojenskou supervelmoc. Chtěl vlastnit nejmodernější zbraně. Jaderné zbraně, ponorky, satelity, to všechno chtěl během 5 let. Vážně usiloval o nadvládu nad světem. Protože však byla Čína chudá země a neměla co nabídnout, exportoval Mao miliony tun obilí. Vyvolalo to obrovský hladomor, kterému padlo v letech 1958-1961 za oběť 38 milionů lidí. Maa se to nijak nedotklo: „Když bude muset být pro moje cíle obětována polovina Číny, tak to tak bude.“ V letech 1949-1976 přišlo o život v pracovních táborech a vězeních 27 milionů Číňanů. Během kulturní revoluce byly usmrceny 3 miliony lidí. Spolu s oběťmi hladomoru to bylo 68 milionů Číňanů.“

Marxismus je stále živý
Existují dvě skupiny lidí: jedna klade na sebe velké požadavky, hromadí povinnost na povinnost a směle nese na svých bedrech svoje poslání, druhá skupina nechce od života nic, než ten život sám, žít pro ni znamená prostě existovat, neměřit život žádným velkým cílem. Starověk od počátku řecké filozofie, středověk i humanitní filozofie novověká patří do skupiny první. Marx je pro skupinu druhou a zvítězil nejen mezi marxisty, nejen v Rusku, nýbrž je stále živý i v dnešní době globalizace. Lidé se učí hledět s pohrdáním na doby, kdy se sebevláda, víra, služba, oběť pokládaly za samou podstatu života. Ideál rytířský, gentlemanský, demokratický, ideál člověka se svým svědomím, který se bál, jen aby na duši zkázu neutrpěl, který stál sám a sám a od zmateného světa se odvolával k věčné pravdě, která nade vším zvítězí, a který v poslední instanci v poslušenství před Bohem rozhodoval o tom, co udělá a co neudělá, tento hrdina ducha je odhazován do starého haraburdí. Slova Husova „Stojtež v poznané pravdě!“ nemají v nové „filozofii“ smysl, protože jednání lidské a pravda jest prý jedno a totéž, protože vlastně není individuí, nýbrž jsou jen masy. Marxismus se od anglosaského liberalismu liší tím, že jedinec se stává členem společnosti smlouvou, ve jménu které se pak podvoluje zákonům. V marxismu je jedinec jen nahodilým projevem přírody, národa, hospodářských podmínek.  Z tohoto fatalismu vyrůstá v marxismu přesvědčení anarchistické, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost „nebezpečný“, přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddělováno od skutečného, dovoleného veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Marxisté místo diskuze provádějí agitaci, místo argumentu násilí davu, místo boje duchovního, boj třídní!

Největší chyba, kterou marxisté udělali, spočívá v tom, že trpěli nostalgií po teorii 19. století, falešné svým přesvědčením, že práce je nutností a zdrojem hodnoty. Ve skutečnosti zdrojem hodnoty a primární příčinou ekonomického rozvoje je lidská mysl. Hlavní omyl, kterému socialisté věří, spočívá v tom, že současná chudoba může být odstraněna spíše přerozdělováním stávajícího majetku než utvářením nového bohatství. To je příčinou stále křehké stability bývalých socialistických zemí, ale především jednou z příčin chudoby v nejen v Africe. Další příčinou je upřednostňování rovnosti před svobodu, čímž se posiluje moc státní administrativy, která tak trápí nejenom bývalé východní země. Nestačí mít jen demokracii, ale svobodu občanskou, ekonomickou i politickou, což je nutný předpoklad k dynamicky se rozvíjející ekonomice. Klíč k řešení ekonomického rozvoje je tedy morální.

Marxismus zdaleka není věda o bědném údělu dělníků a komunizmus zdaleka není filosofie vlastní proletariátu – marxismus je filosofie intelektuálů, která se zalíbila některým frakcím proletariátu, a komunizmus této „vědy“ využil k dosažení svého vlastního cíle – uchopení moci. Sami dělníci nevěřili, že jsou vyvoleni pro spásu lidstva, chtěli práci, chléb a svobodu.

Komunizmus je pokažená verze západního poselství. Ponechává si z něj touhu dobýt přírodu a zlepšit úděl chudáků, avšak obětuje to, co bylo a je duší nekonečného lidského dobrodružství: svobodné bádání, svobodu diskuze, svobodu kritiky a svobodu volby.

Zdroje: Paul Johnson: Intelektuálové; Catherine Meridalle: Ivanova válka; Alexandr Nikolajevič Jakovlev: Rusko plné křížů; Michael Novak: Filosofie svobody; Raymond Aron: Opium intelektuálů; Emanuel Rádl: Filosofie novověku.