Goebbelsova sekretářka: „Nikdo mi dnes nevěří, že jsem nic nevěděla.“

Autor: Kate Connollyová, Zdroj: The Guardian, Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: J.Davis/ in Belgrade

Všichni si mysleli, že víme všechno. Nevěděli jsme nic. Vše bylo tajné… Brunhilde Pomselová

Brunhilde Pomselová pracovala v srdci nacistické propagandistické mašinerie. Do kin přichází film o jejím životě a ona se uvolila říct něco málo o nedostatku soucitu a lidských stránkách svého monstrózního šéfa.

„Ráno jsme ho viděli jenom zřídka,“ říká Brunhilde Pomselová, když si se zavřenýma očima a s hlavou opřenou o pravici připomíná svého bývalého šéfa. „Kráčel po schodech ze svého malého paláce kousek od Brandenburské brány, na kterou navazoval jeho obrovské ministerstvo propagandy. Vystupoval po schodech jako malý vévoda, přes osobní knihovnu do své krásné kanceláře na Unter den Linden.”

Při vzpomínce na elegantní nábytek v kancelářích, uvolněnou atmosféru v předpokoji Goebbelsovy kanceláře, kde seděla s dalšími pěti sekretářkami, na vždy krásně upravené Goebbelsovy nehty se usmívá. „Vždy jsme věděli, kdy dorazil, ale viděli jsme ho až poté, co přišel ze své kanceláře k nám, takže jsme se ho mohli zeptat na to, co jsme momentálně potřebovaly nebo jej informovat, kdo mu volal. Někdy jej přišly navštívit jeho děti a vždy byly nadšené, že jsou u tatínka v práci. Vodily s sebou jejich roztomilého erdelteriéra. Byly velmi zdvořilé, nikdy nezapomněli na pukrle a na podání ruky.“

Brunhilde Pomsel in about 1943 by Blackbox Film & Medienproduktion
Brunhilde Pomselová

Pro Pomselovou je to jeden z prvních, ale také poslední obšírnější o jejím životě. Je jí 105 let, loni téměř oslepla a říká, že má radost z toho, že její dny jsou sečteny. „V tu krátkou dobu, která mi zde zbývá – a doufám, že jde o měsíce, a ne o roky – pevně doufám, že se nezbláznil jako tehdy, i když k nějakým strašným událostem dochází, že ano? Jsem ráda, že jsem nikdy neměla děti, o které bych se musela bát.“

Jaká je tedy její motivace pro to, aby jako možná poslední žijící člen vnitřního kruhu nacistického vedení právě teď přerušila své mlčení? „Není to absolutně o tom, že bych potřebovala ulevit svému svědomí,“ říká.

Byť přiznává, že pracovala v samém srdci dobře naolejovaného nacistického propagandistického stroje, a mezi její úkoly patřilo upravovat směrem dolů statisticky o počtu padlých německých vojáků a směrem nahoru o počtu žen, znásilněných Rudou armádou, popisuje to trochu bizarně stručnými slovy „byla to moje .“

Na mnichovském filmovém festivalu byl nedávno uveden film Německý život, vlastně jakási kompilace třiceti hodin rozhovoru s ní. Proto projevila ochotu „zdvořile zodpovědět“ mé dotazy. „Když vidím ten film, je pro mne důležité uvědomit si, že jde o zrcadlový obraz, který mi pomůže pochopit, co jsem udělala špatně,“ říká. „Ale opravdu, nedělala jsem nic, jen jsem v Goebbelsově kanceláři psala na stroji.“

Výroky na konci života bývají často nasyceny pocitem viny. Ale Pomselová se nekaje. Když vykládá, divoce gestikuluje a na tváři má široký úsměv, až se zdá, jakoby ji její trvání na tom, že prostě jednala stejným způsobem jako většina ostatních Němců, dodávalo sil, omlazovalo ji.

„Lidé dnes říkají, že by vystoupili proti nacistům, a já věřím, že to říkají upřímně, ale věřte mi, většina  nich by to neudělala.“ Po vzestupu nacistické strany „byla celá země, jako kdyby ji někdo očaroval,“ tvrdí. „Nezajímala mne politika, ale idealismus mladých lidí mohl klidně vézt až k tomu, že si zlámali vaz.“

Vzpomíná si na případ protinacistické aktivistky a studentky Sophie Schollové, působící v hnutí odporu Bílá růže. Popravili ji za velezradu v únoru 1943 za roznášení protiválečných letáků na mnichovské univerzitě. Jeden z poradců Goebbelse přinesl Pomselové složku se spisem Schollové. „Jeden ze zvláštních poradců Goebbelse mi řekl, abych jej uložila do trezoru a nedívala se do něj. Takže jsem se nepodívala a byla jsem potěšena sama sebou, že mi věřil a že ji jsem si jeho důvěry natolik vážila, že jsem přes svou zvědavost složku ani neotevřela.“

Pomselová se popisuje jako produkt pruské disciplíny. Vzpomíná na svého otce, který po návratu z fronty během 1. světové války, když jí bylo sedm, zakázal nočníky v ložnicích. „Když jsme v noci chtěli na záchod, museli jsme překonat strach ze všech čarodějnic a zlých duchů a vyrazit na WC.“ Když se sourozenci zlobili, dostávali „výprask plácačkou na koberce. To ve mně zůstalo, to pruské něco, ten smysl pro povinnost.“

Když jí bylo 31 a pracovala pro státní rádio jako dobře placená sekretářka – místo, které dostala až poté, co se stala členské příspěvky platící členkou NSDAP –, někdo doporučil, aby ji v roce 1942 převedli na ministerstvo propagandy. „Zastavila by mne jenom nakažlivá nemoc,“ tvrdí. „Lichotilo mi to, protože to byla odměna za to, že jsem ze všech v celém rádiu nejrychleji psala na stroji.“ Pamatuje si první výplatní pásku, která kromě platu ve výši 275 marek – malého bohatství ve srovnání s tím, co vydělávali její přátelé – obsahovala také řadu rozsáhlých daňových úlev.

Reichsministerium für Volksaufklärung und Propaganda by Beek100
Říšské ministerstvo propagandy, Beek100/commons.wikimedia.org

Poznamenává také, s jakými obtížemi se po nástupu Hitlera k setkala její temperamentní rusovlasá židovská kamarádka Eva Löwenthalová. Pomselovou rovněž šokovalo zatčení velmi populárního hlasatele rozhlasové stanice, který byl poslán do koncentračního tábora jako trest za to, že gay. Říká však, že z větší části „zůstala v bublině“ a nevěděla o likvidaci nepřátel režimu nacisty, a to navzdory skutečnosti, že byla v centru systému. „Vím, že dnes nám nikdo nevěří – všichni si myslí, že jsme věděli o všem. Nevěděli jsme o ničem, vše bylo tajné.“ Odmítá připustit, že byla naivní, když věřila, že Židé, kteří „zmizeli“, včetně její kamarádky Evy, byli poslání do vesnic v Sudetech, které prý bylo zapotřebí osídlit. „Věřili jsme tomu, spolkli jsme to, zdálo se nám to zcela věrohodné,“ říká.

Když byl byt, v němž žila s rodiči, vybombardován, věnovala jí Goebbelsova manželka Magda pro útěchu kostým z modré vlny s hedvábnou podšívkou. „Do té doby jsem nikdy neměla nic tak elegantního,“ říká. Oba byli na mně hrozně hodní.“

Na svého šéfa si vzpomíná jako na „nevysokého, ale pěstěného“ muže s „gentlemanským vzezřením“, který nosil „obleky z nejlepších látek a vždy světle hnědé“. „Měl krásně upravené ruce – nejspíš mu dělali manikúru každý den,“ říká se smíchem. „Skutečně se mu nadalo nic vytknout.“ Dokonce jí ho bylo líto, protože kulhal, „což si kompenzoval tím, že byl trochu arogantní“. Jen občas v něm zaznamenala muže, který ve snaze o prosazení vražedných cílů nacistů povýšilo na umění. Vyděsilo ji, když ho v únoru 1943 viděla na jevišti v berlínském Sportpalastu přednášet jeho nechvalně známý projev o „totální válce.“ Spolu s kolegy seděla hned za Magdou Goebbelsovou. Bylo to krátce po bitvě u Stalingradu a Goebbels doufal, že získá podporu široké veřejnosti, když vytáhne všechny hrozby, jimž čelí Německo. „Žádný by tak bravurně nezvládl přeměnu z civilizované, vážné osoby na ukřičeného, neurvalého chlapa… V kanceláři měl jakousi ušlechtilou eleganci, a pak, vidět ho tam jako zuřícího trpaslíka – větší rozdíl si jednoduše neumíte představit.“

Podrobnosti, na které se Pomselová soustřeďuje, možná odrážejí to, jak si upravuje vlastní příběh. Je však také možné, že kombinace neznalosti a bázně, stejně jako ochrana poskytovaná obrovským kancelářským komplexem ve vládní čtvrti, ji skutečně ochránila před velkou částí reality.

Den po narozeninách Hitlera v roce 1945 se jí zastavil život. Goebbels a jeho doprovod dostali v posledních dnech války příkaz připojit se k Hitlerovi v jeho podzemním protileteckém krytu. „Měla jsem pocit, že něco uvnitř mne zemřelo,“ říká Pomselová. „Snažili jsme se zajistit, aby nám nedošel alkohol. Naléhavě jsme ho potřebovali, abychom si udrželi otupělost.“ Ve snaze vyprávět události v jejich správném pořadí zvedá ukazováček, když připomíná, jak přišel 30. dubna Goebbelsův asistent Günther Schwägermann se zprávou, že Hitler spáchal sebevraždu. O den později ho následoval Goebbels. „Zeptali jsme se ho: ‚A jeho žena také?‘ ‚Ano.‘ ‚A děti?‘ ‚Děti taky.‘“ Skloní hlavu a dodává: „Byli jsme ohromeni.“

Spolu s kolegyněmi ze sekretariátu se pustila do stříhání bílých pytlů a udělala z nich velkou bílou vlajku na znamení Rusům, že se vzdávají. Když probíraly strategii před jejich nevyhnutelným zatčením, Pomselová řekla svým kolegyním, že by měly říct pravdu, že „pracovaly jako stenografky na ministerstvu propagandy Josepha Goebbelse.“ Byla odsouzena k pěti letům vězení v různých ruských zajateckých táborech v Berlíně a okolí. „Neměla jsem na růžích ustláno,“ to je vše, co o té době říká. Trvá na tom, že teprve po návratu domů se dozvěděla o holocaustu, o kterém mluví jako o „záležitosti Židů“.

Rychle se vrátila ke stylu života, ne nepodobnému tomu, který měla za sebou, když si našla administrativní práci ve státní televizi, kde se vypracovala až výkonné tajemnice programového ředitele a užívala si privilegií dobře placené práce a cestování. Do důchodu odešla v roce 1971 ve věku 60 let.

Trvalo jí však plných šedesát let od skončení války, než se začala zajímat o osud své židovské spolužačky Evy a začala po ní pátrat. Když byl v roce 2005 odhalen památník holocaustu, zajela se na něj ze svého mnichovského domova podívat. „Šla jsem na informační středisko a řekla jsem jim, že někoho postrádám, nějakou Evu Löwenthalovou.” Pracovník střediska prošel záznamy a brzy vypátral její kamarádku, která byla v listopadu 1943 deportována do Osvětimi a v roce 1945 prohlášena za mrtvou. „Seznam jmen, na kterém jsme ji našli, roloval po obrazovce nekonečně dlouhou dobu,“ říká, zvrátí hlavu dozadu a konečky prstů se dotýká náhrdelníku.