Dětští uprchlíci, kterým pomáhám v Calais, mi připomínají chlapce, zachráněného v Aleppu


Autorka: Clare Moseleyová

Nedávno zveřejněná fotografie malého syrského chlapce, kterého vytáhli z trosek v Aleppu, představuje jakési vodítko k strašným zážitkům, které donutily lidi opustit jejich vlast bez toho, že by věděli, kde skončí. Mladí lidé, s kterými pracuji v uprchlickém táboře v , jsou většinou starší, obvykle kolem 12 až 28 let, ale pro mě všichni vypadají velmi mladí.

„Násilí proti opuštěným dětským uprchlíkům se stupňuje – protože jej ignorujeme.“ Kirsty Brimelow

Nová zpráva organizace Refugee Youth Service nyní informuje, že se situace dětských uprchlíků prudce zhoršila a stovkám z nich hrozí, že se ztratí a zmizí. Nebezpečí je mnoho a my se stále více kromě fyzických útrap a strádání zabýváme psychickou újmou těchto dětí.

Tito mladí lidé nechtějí být tisíce mil daleko od domova v místě s cizí kulturou, kde se stěží domluví a kde nikoho neznají. Každou noc se obávají o své rodiny, které nechali ve své vlasti – rodiny, které už mohou být mrtvé.

Práce v uprchlickém táboře není jen pouhou prací. Je to emocionální horská dráha. Skoro všichni dobrovolníci bojují s povahou práce, kterou dělají. Ale pro ty, kdo žijí v táboře, znamená ztráta naděje, nedostatek informací, strach a nejistota něco, na čem skutečně hodně záleží.

Nedostatek sprch, teplé vody na mytí a praní prádla, přelidnění a monotónní, levné jídlo rozdávané ve frontách jako ve vězení – to vše jejich situaci ještě více ztěžuje. Ještě horší je však nepřátelství a někdy i násilí, které chlapci zakusí ze strany policie a někdy i od místních lidí, nebo od těch, kteří projíždějí Calais.

Je zde spousta rasismu. Lidé bijí a zneužívají tyto chlapce, hrubě jim nadávají a hází na ně na ulicích odpadky. Spojené království je nechce. A tito mladí kluci, když je zbijí krajně pravicoví demonstranti nebo policie, přijdou ke mně a říkají: „Proč mne lidi nemají rádi? Neudělal jsem nic špatného. Proč mne nechce ? Budu tvrdě pracovat.“

Kéž bych jim mohla pomoci více. Ale jediné, co mohu udělat, je dát pozor na to, aby džíny nebo použité boty, které jim dávám, nejsou znečištěné nebo poškozené. Nesnáším, když jim mám dát něco, z čeho čiší „Nemáš nic, takže i když je tohle humus, je to pro tebe dobré.“ I když dostáváme skutečně jenom malinko darů a většina věcí, které dostáváme, jsou z druhé ruky, naši dobrovolníci třídí oděvy s péčí, protože lidé tady nemají nic. Chceme jim projevit úctu a zacházet s nimi s důstojností, jakou bychom vyžadovali pro naše vlastní rodiny, kdyby se s nimi něco strašného stalo.“

Zoufale potřebujeme podporu. Kvůli demolicím v táboře počátkem tohoto roku si mnozí lidé mysleli, že tábor byl uzavřen, a pomoc formou darů tudíž dramaticky poklesla. Existuje tolik věcí, které nemáme. Ale to, co děti v táboře potřebují nejvíce, je naděje, a oni ji budou mít pouze tehdy, když uvidí skutečné kroky, které jim pomohou dostat je do bezpečí ve Velké Británii. Pro dítě čas plyne pomalu a to, že je necháme celé měsíce čekat v táboře, zatímco někdo zpracovává jejich žádosti, pouze přinese další obličeje, stejně ztracené a plné beznaděje jako u malého klučíka v sanitce v Sýrii.

Překlad: Robert Nerpas, foto: Calais Refugee Camp by Michal Bělka

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.