[wc_highlight color=”blue”]Autor: Stěpan Gončarov, zdroj: IntersectionProject[/wc_highlight]
Nedostižný ideál – Evropa – se přibližuje
Autor je sociolog a politolog z Centra Levada, ruské nestátní organizace zabývající se sociologickým výzkumem. V článku se opírá o průzkumy z Evropy i Ruska a zamýšlí se nad tím, co Rusy a Evropany spojuje a co EVROPA pro Rusy znamená.
Sociální psychologii jsou příčiny nacionalistické mobilizace známé: krize jiných forem sebeurčení, nemožnost vytváření úspěšného modelu sociálních vztahů založeného na společně sdílených představách o společenských normách a budoucnosti země. Nicméně politika segregace sama o sobě, nadřazenost nad druhými, je “sovětským” člověkem ještě stále vnímána jako amorální. Ani jeden Rus nepřizná, že je pro omezení práv člověka jen kvůli jeho původu. Často můžeme slyšet, jak respondent uvozuje svůj agresivní projev vůči např. kavkazanům nebo asiatům slovy: “Samozřejmě, že nejsem rasista, ale…” Být nacistou je stále ještě špatné, ale když vymyslíme “důstojný” důvod, proč věřit ve vlastní nadřazenost, může se nacismus změnit ve starost o budoucnost země.
Jedním z takových důvodů se staly neúspěchy (přesněji řečeno potíže) Evropské unie v migrační politice a při vytváření unijního státu na idealistických principech rovnoprávnosti a mírové koexistence všech členů. Při pohledu na problémy západních zemí je možné ospravedlnit nezbytnost opatření ochraňujících národní svébytnost a posilování existujících pořádků.
Je třeba pochopit, že Rusové pokukují po životě Evropanů se skrytou závistí, vždyť ti dosáhli té vysoké životní úrovně, kterou bychom chtěli mít my sami. Život v Evropě se nám jeví jako bohatý a předvídatelný – takový, o jakém sníme. Ten smutek po nesplněném snu je třeba nějak kompenzovat a Rusové říkají: “Ať jsme méně úspěšní, zato vynikáme jakousi unikátní duchovností.” Ne nadarmo je v ruské společnosti značně rozšířen mýtus o nenásilné kolonizaci národů žijících na našem území: “My jsme nikoho neokupovali, všichni k nám přišli sami.” Ale pokud jsme natolik pohostinní a dobří, jak o tom mluví obyvatelé Ruska, měly by národy v rámci jedné země spolu vycházet lépe než individualističtí Evropané.
Odtud pramení ta zlomyslnost, když EU zažije neúspěch, a spokojenost, když Evropská unie couvá od svého hesla “jednota v rozmanitosti” a začíná stavět vnitřní neviditelné i zcela skutečné hranice. Evropská krize s plánovaným odchodem Velké Británie z EU jakoby potvrzovala tezi o neperspektivnosti evropské cesty. Paradoxně se v této situaci ukazuje, že Rusové a Evropané mají mnohem více společného, než jsme si mysleli.
Rusko a Evropa: co mají společného?
Za prvé je to priorita národní identifikace. Evropané, stejně jako Rusové, se v prvé řadě identifikují s rodnou zemí, teprve pak s městem nebo vesnicí, ze které pocházejí, Evropou obecně a až v poslední řadě s Evropskou unií. Podle údajů Eurobarometru za listopad roku 2015 cítilo 92 % Evropanů spojitost se svou vlastí, ale jen 55 % s Evropou obecně. Nejméně se identifikují s “velkou Evropou” obyvatelé zemí, kde je slyšet nacionalisty – populisty nejhlasitěji: Velké Británie, Řecka, Turecka a Srbska.
Také pro Rusy je identifikace se zemí nejdůležitější. A jen 23 % Rusů si více či méně přeje, aby se RUSKO stalo členem EU. Rusko a řadu západních zemí spojuje nevíra v budoucnost jednotné Evropy. A nejde tu ani tak o konzervativní politiky, jako spíše o jejich typické sympatizanty, o které se opírá kterákoli propaganda “národního znovuzrození”.
Za druhé – nehledě na zdůrazňovanou unikátnost národa, myšlenku vycházející z nacismu, jsou sociální portréty “průměrných” euroskeptiků v různých zemích shodné. Průběh referenda o odchodu Velké Británie z EU ukázal, že za Brexit hlasovali nejčastěji lidé staršího věku, méně vzdělaní a žijící mimo velká města. Celkově jsou tito lidé méně spokojeni se svým životem a mají sklony obviňovat ze svých neúspěchů druhé. Je pro ně důležité mít “cizáka”, na kterého je možné svalit zodpovědnost: není náhodou, že se důraz kladl na boj s migranty a na to, že po odchodu z EU získá Velká Británie samostatnost a nezávislost, což zajistí “původním” Britům důstojnou budoucnost.
Nic vám to nepřipomíná? Přibližně stejné argumenty slýcháme i od ruských nacionálně-vlasteneckých sil: vnější hrozby nám brání stát se silnou zemí, chtějí si podrobit obyvatelstvo, uchvátit přírodní zdroje a tak dále. Sociálně-demografická analýza Rusů, kteří jsou proti případnému členství Ruska v EU, ukazuje, že stejně jako v Británii jsou největšími euroskeptiky lidé s nízkou úrovní vzdělání, méně zabezpečení, s nekvalifikovanou prací nebo důchodci. Zdá se, že tu máme internacionální typ zastánců pravice a konzervatismu.
Univerzální ”buran”
Máme-li jmenovat jednu hlavní změnu v názorech Rusů, která se odehrála mezi lety 2011 a 2016, pak to bude znovuzrození identifikace s velkou říší. Není zveličením tvrdit, že výron diváckého patriotismu, identifikace s čímsi velkým a velkolepým, vyznačil dominanci člověka “nové formace”, který v sobě spojuje hurá-patriotismus, cynismus a eschatologičnost. Takový člověk nevidí pro svou zemi budoucnost, nevěří (nebo si to nechce přiznat), že kurs, kterým se vláda a společnost ubírá, je chybný. Pro něho se vzájemné vztahy mezi státy už odehrávají v rámci Hobbesovy války ”všech proti všem”. Vztahy lidí uvnitř státu se také zdají být plné rozporů a konfliktů. Návrat k mýtickým základům, národním (a v značné míře nacionalistickým) kořenům se zdá být jediným způsobem přežití v současném světě.
Růst nespokojenosti se stavem věcí vidíme i v Evropě. Rostoucí teroristická hrozba a pro občany evropských zemí neuspokojivá úroveň ekonomického rozvoje vyžaduje nějaké řešení. Neřešené problémy se obrátí v požadavky prohrávajících občanů o vysvětlení příčin neúspěchů. Nejlépe se hledání viníků daří populistům a z důvodu podivné souhry okolností se za kořen všeho zla označí takové složité a proto nepříjemné substance jako soucit s druhými, rovnoprávnost a osobní zodpovědnost. V důsledku toho i mnozí Evropané dospěli k tomu samému: svět je postaven na principech globální války a pravdu má vítěz. A Rusové bezpochyby s uspokojením sledují, jak Evropa “střízliví” z “politiky tolerance”. “Naše pravda” už není geopolitické, ale hodnotové vítězství.
Nedosažitelný ideál se stává bližším
Věk, výdělek a vzdělání – tyto, zdálo by se, nejdůležitější faktory od určité doby přestaly efektivně vysvětlovat úroveň podpory politického režimu a rozhodnutí ruského vedení. Ale v době, kdy Rusko prožívá období politické stagnace a ekonomických potíží, Západ zůstává ideálem, kterým Rusové poměřují svůj život. Západ – to je bod diferenciace politických názorů uvnitř Ruska. Rusové vnímají, že podmínky a pravidla jejich života se mění nezvykle rychle. Období rychlé mobilizace se změnilo na paniku z výkyvů devizových kurzů, pak ekonomickou krizi a dnes pozorujeme období adaptace na zhoršující se podmínky. Rusové nemají možnosti k formování názoru na dění uvnitř země – a to i kvůli nízké důvěře ke sdělovacím prostředkům a pocitu, že vše, co se odehrává, je “falešné”. Západ tu vystupuje jako referenční bod. Mohou na něj nadávat, nebo ho chválit, ale život tam je vždy skutečný, volby nezmanipulované, mocní více čestní a dokonce i potraviny více přírodní.
A právě orientace na Západ, snaha dokázat svou pravdu před Evropany a Američany, dokazuje, že Rusko a Evropa jsou spojeny. Vůbec, ta teze o tom, že máme svou vlastní historickou cestu, není podložena žádnými aspoň trochu opodstatněnými důvody. Existují marginální teorie jako například novoeurasijství, které nicméně nejsou s to nabídnout ani jeden příklad fungujícího sociálního institutu. Je zvykem mluvit o tom, že Rusko je svébytné, ale není zvykem to upřesňovat: jít vlastní cestou chce každý druhý Rus, ale žít ve státě s naprosto osobitým systémem jen každý čtvrtý (se systémem jako v západních zemích každý třetí). Evropa zůstává ideálem pro významnou část Rusů, byť to nejsou ochotni přiznat. Vasilij Žarkov upozorňuje na komičnost těchto rozporů: období distancování jsou střídána orientací na evropské zkušenosti.
Zdá se, že období sblížení s evropským ideálem už sledujeme. Ale ne proto, že jsme se přiblížili evropským politickým a ekonomickým kritériím, ale proto, že sami Evropané o nich začali pochybovat.
[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Alena Zbořilová, foto: Brána koncentračního tábora Osvětim II / Bibi595[/wc_highlight]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.