Proč jsem rasista

[wc_highlight color=”blue”]Autor: Jeff Cook, zdroj: The Huffington Post [/wc_highlight]

Neznamená to, že jsem zlý. Znamená to, že jsem připraven na změnu.

Jsem bílý Američan. Mám krásnou blonďatou manželku se zelenýma očima a dva nádherné blonďaté kluky s modrýma očima. Byl jsem blonďaté dítě s modrýma očima, které vyrostlo na předměstí New Jersey ve spořádané rodině s mámou, tátou, bratrem a dvěma psy. Žil jsem život ve znamení příležitostí a odpuštění. A i když jsem vždy neměl toho „příliš mnoho“, vždy jsem měl výhodu pochybnosti.

Byl jsem vychován k tomu, abych se ke každému choval stejně bez ohledu na rasu či jakékoli jiné demografické faktory. A přestože je moje město převážně bílé, rozhodně jsem nevyrůstal v izolaci od všech ostatních ras a kultur.

Ale i přes výchovu, životní podmínky a nadhled jsem pravděpodobně rasista. Nemyslím tím rasistu jako nenávistného fanatika, který odlidšťuje a znehodnocuje životy druhých podle toho, jakou mají barvu pleti. Myslím tím to, že si nevšímám a jsou mi vzdálené nerovnosti mezi rasami, existující v mé zemi.

Nemám problém přiznat to. Neznamená to, že jsem špatný. Znamená to, že jsem připraven na změnu. K tomuto přiznání jsem dospěl díky dvěma věcem: studiu a poctivosti. Během posledních několika let jsem četl, sledoval, poslouchal a účastnil se bezpočtu diskusí na toto téma, pocházejících z širokého spektra zdrojů. Prostřednictvím tohoto procesu jsem byl schopen uvědomit si výše uvedené skutečnosti.

Nerovnost ras, existující v mé zemi, je mi nepříjemná. Žiji si svůj každodenní život a jen zřídka jsem nucen čelit těmto skutečnostem. Jistě, média, sociální i ostatní, o tomto tématu mluví, ale já nemám na mysli zrovna tohle. Čtení silného příspěvku na blogu nebo inspirativního tweetu neznamená, že jste s realitou konfrontován. Mám na mysli to, že když mne zastaví policie, když nakupuji v obchodě, když jdu na pracovní pohovor, když poprvé někoho potkám, atd. … očekávám, že budu posuzován dle toho, kdo jsem.

Ano, mám několik tetování a vousy, takže si jsem jistý, že si občas někdo vytvoří názor o mně na základě zobecňování, ale nemám z toho obavy, protože vím, že jakmile mne poznají blíže, budou mne posuzovat nad rámec těchto úsudků. A předpokládám, že mne nakonec blíže poznají, protože i přes svůj prvotní úsudek se mi dostane výhody jejich pochybností. Ve svém životě těžím ze skleněných stěn jiných lidí. To pro barevné lidi jednoduše neplatí. Jsou nuceni čelit konfrontaci každý den. Možná ne zjevně bigotním a nenávistným způsobem (i když jsem si jistý, že k tomu taky dochází), ale v „deficitu pochybnosti.“

Ochranka, která zpozorní, když je vidí, žena, která zamkne dveře auta, jakmile jdou kolem, a ano, samozřejmě, když je staví policie jenom proto, že jsou černí. Takže vidíte, zatímco pro mne je velmi nepříjemné, když jsem nucen čelit strašlivé realitě, které se však obecně mohu vyhnout, moji přátelé a sousedé jiné barvy pleti jsou nuceni konfrontovat ji každý den. Proto si také vypěstovali ohledně tohoto tématu „tlustší kůži“ a jsou více připraveni diskutovat o něm. To však může být špatně pochopeno jako unáhlené nebo agresivní chování, protože to v nás, bílých, vyvolává nepříjemný pocit. Řeknu to takhle: všichni máme ve svém životě tu osobu, která vždy dokáže říci něco, co je nepříjemné všem ostatním. Možná je to přítel nebo spolupracovník, možná bratranec nebo švagrová, ale ať je to kdokoli, náš postoj obecně je, že je to její problém. Máme pocit, že tito lidé nám něco dělají, protože u nás to, co říkají nebo dělají, vyvolává nepříjemný pocit, a my nechceme nést odpovědnost za naše vlastní pocity.

Dokud si nepřiznám, že je pro mne nepříjemnější mluvit o rasové nerovnosti, než to je pro lidi, kteří jsou nuceni zabývat se jí každý den jejich života, nikdy se nedostanu k tomu, abych byl součástí řešení. A pokud nejsem součástí řešení, jsem součástí problému.

Ignoruji rasovou nerovnost, která existuje v mé zemi. 

Nedávno jsem sledoval nedělní mši z kostela North Point, během které pastor Andy Stanley pozval dva Afroameričany, rovněž křesťanské pastory, aby se zúčastnili diskuse o nedávných událostech a obecně rasismu v této zemi. Oba vysvětlili, jak je učili, jak se mají chovat v případech, kdy je staví policie. Mluvili o tom, jako by to byla jen další součást výchovy, které se jim dostalo. Jako ty pro nás všechny samozřejmé rady, že nemáme pít alkohol a řídit a že máme vždy platit účty. Nemusí to vypadat až tak zvláště, dokud ovšem oba nepopsali, co přesně znamená „jak se chovat, pokud vás staví policajti.“

Jeden z mužů se svěřil, jak jej učili, že nemá nikdy sáhnout pro peněženku. Samozřejmě chápu, že když vás osloví policista, nechcete vypadat splašeně nebo dělat nějaké prudké pohyby, ale to, do jaké míry byly tyto rady hluboce zakořeněny v tomto afroamerickém mladíkovi, bylo šokující. Měl je tak hluboce vryté v srdci, že když slyšel o nedávných událostech, připustil, že část jeho já si pomyslela: „Proč jsi sáhl po peněžence? Přeci víš, že nemáš sahat pro peněženku.“

Naučím své kluky, aby vždy respektovali policii. Naučím je, aby nekladli odpor nebo neutíkali, když je zastaví policisté, aby\ byli otevření a čestní, ale nebudu je muset učit, aby nesahali pro peněženku. Nedovedu si představit ten pocit, že bych musel učit své děti, jak se mají chránit před lidmi, kteří by naopak měli chránit je.

Pokud je neznalost definována jako NEDOSTATEK ZNALOSTí, vzdělání nebo uvědomění si, pak jsem určitě neznalý rasových nerovností, které existují v naší zemi. Na neznalosti je však krásné to, že ji lze snadno napravit. Jediné, co k tomu potřebujete, je chtít. Ať chceme nebo ne, většina z nás je slepá k tomu, čemu lidé jiné barvy pokožky každodenně čelí. Není to naše chyba, ale to, jestli takoví zůstaneme i dál, je čistě na nás.

Můj nepříjemný pocit a mou neznalost lze přičíst především jedné věci:

Rasová nerovnost, existující v mé zemi, je mi vzdálená. 

Žiji v New Jersey.  Nepatřím k těm, kdo by žil bez toho, že by se potkával a komunikoval s lidmi jiné barvy pleti. Nejsem z těch, kdo čerpá informace o jiných kulturách a rasách pouze z médií. Mám přátele, spolupracovníky, sousedy, učitele a členy rodiny, kteří mají jinou barvu pleti, ale rasová nerovnost, poznamenávající jejich životy, je mi stále vzdálená. Nikdy jsem netajil, že jsem byl „mladým rebelem.“ A tím myslím, že jsem byl v kriminále. Udělal jsem velmi špatné rozhodnutí a spoustu hrozných věcí. Některé nebudu nikdy schopen plně napravit.

Nikdy jsem však nestrávil ve vězení víc než víkend, což jsem vždy přisuzoval tomu, že jsem svobodný člověk s Bohem, který mne ochraňuje a umožňuje mi poučit se bez toho, že bych musel do vězení. Pořád si myslím, že to je pravda. Zároveň se však sám sebe ptám, byť se to nikdy s jistotou nedozvím, jestli by byly tyto „zkušenosti“ stejné, kdybych nevypadal tak, jak vypadám. Teprve teď začínám rozumět „deficitu pochybnosti“, jemuž lidé jiné barvy pleti čelí po celý život. A to porozumění je skutečně jenom intelektuální. Často se říká, že největší vzdálenost na světě je 18”, vzdálenost od hlavy k srdci. A do doby, než deficit pochybnosti zasáhne mé srdce, budu mu pořád vzdálen. Otázkou ale je, jak.

Poznejte někoho.

Nemyslím to v tom smyslu, který mají tendenci používat bílí lidé, když v rozhovoru přijde řeč na RASISMUS. Že „jeden z mých nejlepších přátel je černý.“ Mám na mysli to, že se budu muset do této problematiky vnořit, musí být pro mne prvořadé, jak překonat nepříjemný pocit, který ve mně vyvolává. Musím se cíleně vzdělávat a zvyšovat si znalosti o těchto otázkách, aby mne má neznalost neomezovala. Musím to pojmout jako osobní záležitost.

Musím se trápit tím, že v této zemi existují lidé, kterým se nikdy v životě nedostalo výhody pochybnosti. Musím o ně dbát natolik, aby něco začal dělat. Něco víc než jen napsat příspěvek na blogu nebo sdílet dojemný videoklip. Musím si vybudovat skutečné vztahy s lidmi jiné barvy pleti a zastavit celý ten směšný nesmysl „já barvy nerozlišuji.“

Musím vidět barvu a naučit se cenit si jí za to, čím je. Musím se stát účastníkem kultury, která není mou vlastní, čerpat z ní a užívat si ji. Kultury, která má své plusy a minusy jako všechny ostatní. Musím se dostat natolik blízko, abych tleskal, když dojde k vítězství, truchlil, když dojde k porážce a obrátil se na ni, když je zapotřebí pomoci. Musím skutečně vidět mé bratry a sestry jiné barvy pleti jako rodinu.

Má barva pleti mi dává určitý stupeň moci a privilegií. Není to nic, zač bych se měl cítit provinile. Nežádal jsem si o ni, nevyhledával jsem ji, ale mám ji. Nejsem zodpovědný za to, že ji mám. Jsem však zodpovědný za to, co s ní udělám.

[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Robert Nerpas, úvodní obrázek: Novis M.: Protiimigrační demonstrace v Praze/ commons.wikimedia.org [/wc_highlight]