Anglie – poslední vydechnutí impéria

[wc_highlight color=”blue”]Autor: Ben Judah, zdroj: The New York Times [/wc_highlight]

Od doby Alžběty I. do doby Alžběty II. byla Anglie impériem. Již není. 

BREXIT změnil blížící se závěr panování Alžběty II. v závěrečnou kapitolu v historii Velké Británie. To, co jeho přívrženci, slavící máváním vlajek v ulicích, pojmenovali se slzami v očích „Dnem nezávislosti“, výrazně sníží roli, kterou ANGLIE sehrává od 16. století jako VELMOC, společně s panováním londýnské City jako finančního hlavního města světa.

Poté, co Alžběta I. nastoupila v roce 1558 na trůn, pustili se její obchodníci do pátrání po imperiální kořisti. Ke dnu narozen Alžběty II. se britské impérium rozrostlo na téměř čtvrtinu celé zeměkoule.

Výsledkem fantazírování Brexitu o oživení velikosti – znovuzískání kontroly – bude pravý opak. Přání Anglie odstoupit od svého spojení s Evropou pravděpodobně přispěje k tomu, že SKOTSKO odstoupí od svého spojení s Anglií. Zpochybnilo také statut Severního Irska, kde většina obyvatel také hlasovala proti odchodu z Evropské unie.

Tato zavádějící touha změní britské křeslo v Radě bezpečnosti OSN, vytvořené Winstonem Churchillem, ve shnilý vejminěk. Velmoci nikdy nedovolí této malé Anglii uplatnit právo veta proti jejich vůli.

Proč si to Anglie vybrala? Klíčem není suverenita, ale odmítnutí etnické změny.

„Už to není Anglie,“ říkali mi lidé, když jsem před referendem cestoval po zemi. V Tonbridge a Granthamu, v Romfordu a Witney, slyšel jsem to tisíckrát. „Už naši zemi nepoznáváme.“

Anglická střední třída nebrala toto hlasování jako referendum o členství v Evropské unii, ale jako hlasování o jedné věci – „imigraci“. „imigranti jsou pro ni také synonymem pro nebílé Brity. Identita, ne úsporná opatření, motivovala jejich hlas pro odchod.

V den své korunovace v roce 1953 se Alžběta II. stala rovněž panujícím monarchou Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky, Pákistánu a Ceylonu (nyní Sri Lanka). Více než 70 procent zaměstnaných Britů byli manuální pracovníci. Londýn nebyl zdaleka tím kosmopolitním hlavním městem, jak jej známe dnes. V roce 1931 bylo v Londýně méně než 3 % obyvatel, kteří se narodili mimi Velkou Británii, byla to historická norma, platící pro město. Historici tvrdí, že všechno londýnské podnikání a obchodování bylo až do 17. století mono-etnické.

Londýnské elity často používají k posílení národního příběhu o Británii jako o národě přistěhovalců irské a židovské přistěhovalce od poloviny 19. Století. Historie však tento výkladu neschvaluje.  Rádi na to zapomínáme, ale irské komunity v Británii trpěly až do osmdesátých let minulého století otřesnou úrovní etnické nenávisti a komunální segregace.

Židé byli z Británie vyhnáni ve 13. století a měli zákaz usazovat se tam až do 17. století. Extrémní nepřátelství k židovským přistěhovalcům se projevilo i v tom, že Británie do značné míry pro ně uzavřela své hranice v roce 1905 a později odmítla azyl stovkám tisícům evropských Židů, prchajících před nacismem. Ve Walesu došlo dokonce v roce 1911 k židovskému pogromu.

Před druhou světovou válkou zanechaly svou demografickou stopu na „ostrovním národě“ pouze tři vlny: hugenoti z Francie a Nizozemska v 16. století, irská migrace v polovině 19. století a židovské přistěhovalectví v pozdějších desetiletích. Počty byly vždy nízké. Hugenoti představovali pouze cca 1 % obyvatel Londýna. Irská imigrace, dokonce i na svém vrcholu v 19. století, dosáhla výše pouhých 3 % obyvatelstva Anglie a Walesu. A v letech 1880-1914 emigrovalo do Británie méně než 250.000 židů.

Nejvýraznějším historickým trendem panování Alžběty II. byla tudíž náhlá etnická transformace Británie. V roce 1931, kdy bylo královně teprve pět let, pouze 1,75 % obyvatel Británie se narodili v zahraničí. Za její vlády se začalo impérium stěhovat do Británie: poprvé zažil ostrov nebílou imigraci z Asie, Afriky a Karibiku ve velkém měřítku. Do roku 2011, kdy bylo královně 85, cca 20 % obyvatelstva Anglie a Walesu představovali přistěhovalci nebo děti přistěhovalců.

Když královna letos oslavila 90. narozeniny, více než 12 % jejích poddaných bylo nebílých. Toto je sice nová Anglie, ale Londýn je v jejím rámci už zcela jinou „zemí“. V roce 1971 patřilo 86 % Londýňanů k bílým Britům. O čtyřicet let později je jich již méně než polovina. K městským oblastem, kde je počet bílých Britů nižší než 60 %, patří taková velká města jako Slough, Leicester, Luton a Birmingham. Etnická změna nabírá na rychlosti: v roce 2050 bude zhruba 30 % Britů nebílých.

Zastánci setrvání v EU tvrdí, že pro Brexit hlasovaly především oblasti s nízkým počtem přistěhovalců. Lidé hlasovali proti tomu, aby se jejich město změnilo na Londýn. Hlasovali proti tomu, aby se z nich stal národ přistěhovalců. V Tonbridge jsem slyšel, že „Enoch měl pravdu“ – s odkazem na politika Enocha Powella, který v roce 1968 pobouřil stranické kolegy, ale získal si širokou podporu veřejnosti díky projevu, v němž předpověděl, že v budoucnu dojde k rasově motivovaným konfliktům, vyplývajícím z masové imigrace. V Granthamu, rodném městě Margaret Thatcherové, mi bylo řečeno, že „s těmito miliony Turků se Británie zhroutí.“ V Romfordu, východním předměstí na Londýna, jsem byl varován, že „zde dojde k občanské válce mezi Angličany a imigranty.“

Po Brexitu postihla Británii vlna útoků, žhářství a urážek. Historicky je etnické změna jedním z nejtěžších procesů, kterými si společnost může projít. Ale proč tento hněv vzplanul s takovou intenzitou právě teď?

Jedním z důvodů je to, že kampaň za odchod Británie z EU naznačovala, že Británie je pod maskovaným německým diktátem. Většina z těch, s nimiž jsem se setkal, si myslela, že je životně ohrožuje příliv imigrantů z Evropské unie – díky, jak věřili, hrozícímu členství Turecka. Díky tomu se Brexit svým emocionálním obsahem děsivě podobal loňské záchrannému referenda v Řecku, v němž panovalo podobné psychodrama o znovu vybojování 2. světové války.

Na svých cestách jsem si často vzpomněl na spisovatele Jamese Grahama Ballarda. Angličané jsou legrační stará pakáž, řekl: „Mluví, jako kdyby vyhráli válku, ale chovají se, jako kdyby ji prohráli.“ Předměstí sní o násilí, napsal. Pod povrchem viděl rozhněvanou, ztracenou společnost, v níž se drolí staleté pilíře angličanství – impérium, kostel, námořnictvo, třída. Toto drolení pokračuje v Británii dlouho poté, co přestalo existovat ve světě. A teď snílci, nevědomky, nemocní nostalgií, zbořili ten poslední, opotřebovaný pozůstatek Velké Británie.

[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Robert Nerpas, úvodní obrázek: Queen Elizabeth I Dancing with Robert Dudley, Courtesy of Penshurst Palace, Kent [/wc_highlight]