Celosvětový úpadek důvěry ve vlády

Autor: Uri Friedman, zdroj: The Atlantic 

Trend, který pomáhá pochopit a Trumpa. Co bude dál?

Facebook nedávno vydal prohlášení, o němž byste si mohli myslet, že je důležité jen pro uživatele a vydavatele této sítě. Jde o to, že Facebook změní svůj algoritmus NewsFeed tak, aby obsah uveřejněný přáteli a rodinou uživatele byl upřednostněn před obsahem dodaným prostřednictvím médií. Společnost uvedla, že tento krok není o zvýhodňování určitých zdrojů před ostatními, ale o lepším „propojení lidí a myšlenek.“

Avšak Richard Edelman, šéf komunikace marketingové firmy Edelman, vidí ve změně něco významnějšího: důkaz o novém „světě odkazů sama na sebe“, který pomůže vysvětlit vše o vítání britského referenda o odchodu z Evropské unie Donaldem Trumpem. se těšily vlivu a autoritě obrovských rozměrů, poznamenává Edelman, ale teď mají pouze monopol na autoritu. Vliv se do značné míry přesunul k masám obyvatelstva. Lidé důvěřují svým kamarádům mnohem více, než svým politickým vůdcům či tiskovým agenturám.

Edelmanova společnost již 16 let zkoumá, nakolik důvěřují lidé celého světa různým institucím. A jedním ze závěrů firmy je to, že lidé dnes nejpravděpodobněji popisují jako důvěryhodný zdroj informací „osobu, jako jsem já“ – kamaráda nebo, řekněme, přítele na Facebooku. A jak uvedl Edelman na Aspenském festivalu idejí, organizovaném Aspen Institutem a listem The Atlantic, „člověk jako já“ je vnímán jako dvakrát důvěryhodnější než vládní představitel. „Došlo k obratu od tradičního vlivu. Nefunguje již seshora dolů, ale do stran.“

Jedná se o součást čím dál většího rozevírání nůžek mezi „masovou populací“ a „informovanou veřejností“ (Edelman definuje druhou skupinu jako ty, kdo mají vysokoškolské vzdělání, pravidelně sledují sdělovací prostředky, a patří do příjmové skupiny horních 25 % domácností v jejich věkové skupině v dané zemi). Finanční krize roku 2008, tvrdí Edelman, vytvořila rozšířené podezření, že elity jednají jen ve vlastním zájmu, nikoli v zájmu občanů, a že elity nemusejí nutně mít přístup k lepším informacím, než má zbytek obyvatelstva. Táhnoucí se nerovnoměrné zotavování z této krize, kdy bohatí opět bohatnou, zatímco většina ostatních bojuje s klesajícími příjmy, pouze zvyšuje tuto skepsi.

Výsledkem toho všeho je prohlubování nedůvěry v instituce, zejména ve vládu a média, ze strany „masové populace“ v mnoha zemích. (A naopak, mezi „informovanou veřejností“ důvěra v instituce v letech po hospodářském krachu roste.)

K finanční krizi sice došlo před osmi lety, ale některé z jejích nejvážnějších důsledků de projevují teprve nyní. „Lidem trvalo delší dobu, než dospěli k myšlence, že ‘už se vlastně nikdy nedostanu zpět tam, kde jsem byl [před finanční krizí]. Ve skutečnosti je moje budoucnost velmi ponurá’“, říká Edelman.

„Mezi lidmi s top 25 % příjmy a lidmi s nejnižšími 25 % příjmy je mezera ve výši 31 bodů v důvěře v instituce ve Spojených státech,” dodává. „ vychází přímo z této statistiky.“

Tato mezera existuje v celé řadě zemí čelících různým stupňům ekonomických obtíží: dosahuje 29 bodů ve Francii, 26 bodů v Brazílii a 22 bodů v Indii.

Ve Spojeném království, kde ti, kteří nedávno hlasovali pro odchod z Evropské unie, mají obecně nižší příjmy a nižší vzdělání než ti, kteří hlasovali pro setrvání v ní, dosáhl tento rozdíl 19 bodů.  V předehře k referendu zjistila firma pro výzkum trhu YouGov, že podporovatelé odchodu se mnohem častěji spoléhali na názory obyčejných lidí, a ne na názory odborníků, než příznivci setrvání. Na otázku o členství Británie v EU 81 procent zastánců odchodu uvedlo, že nedůvěřují názorům britských politiků, ve srovnání s 67 procenty zastánců setrvání; 85 procent zastánců odchodu uvedlo, že nedůvěřuje názorům politických vůdců v jiných zemích, ve srovnání s 50 procenty zastánců setrvání.

Edelman řekl, že lidé mají tendenci věřit podnikům víc než vládě, zčásti proto, že „firmy pracují a dosahují výsledky“, zatímco vláda je vnímána jako „neschopná“. Lidé důvěřují technologickým společnostem zejména proto, že „přinášejí hodnotu“.

Toto je základní racionále prezidentské kampaně Donalda Trumpa. Tvrdí, že je úplným opakem „hloupých, neschopných a křivých“ amerických politiků. Prezentuje se jako podnikatel – více jako šéf rodinné firmy, než jako elitářský velkopodnikatel -, který zajistí, aby vše fungovalo, přináší hodnotu. Žádá voliče, aby věnovali svou důvěru jemu, a ne zdiskreditované instituci vlády, kterou by nicméně musel stejně vést, pokud by byl zvolen prezidentem. A opravdu, průzkum v roce 2015 zjistil, že Trumpa posuzují příznivěji republikáni a republikánsky orientovaní nezávislí, kteří mají vztek na vládu, než ti, kteří tento vztek nemají.

V demokratických systémech je tato hluboká nedůvěra k vládě zničující. Aby demokracie řádně fungovaly, napsal nedávno německý novinář Henrik Müller, musí mít „dostatek společných hodnot, aby [lidé] důvěřovali jejich institucím, aby se většiny a menšiny vzájemně respektovaly a aby se obecně všichni chovali k druhým slušně“.


Hněv, který v současné době existuje v mnoha částech světa, vznikl z úzkosti, včetně obav, že „možná ani nevíme, jak vytvářet důvěryhodné instituce v měřítku veřejného prostoru,“ řekla Jane Holl Luteová, bývalá náměstkyně ministra pro vnitřní bezpečnost USA, na samostatném zasedání v rámci Aspenského festivalu idejí. „Naše instituce – jejich efektivnost řešit sociální problémy enormní složitosti – jsou nyní zpochybňovány v obrovském měřítku.“

Poselství Donalda Trumpa může být odpovědí na tento kolaps důvěry ve vládu, ale mohlo by také ještě více tuto důvěru ohrozit. Ve věstníku Foreign Policy poukazuje novinářka Valentina Pasquali na to, že stejně jako Trump i bývalý italský premiér Silvio Berlusconi nemilosrdně demoloval média, soudnictví a politické strany. Výsledkem bylo, že v době, když byl u moci, rapidně klesl počet voličů a důvěra veřejnosti v italské instituce. „Dnes,“ píše Pasquali, „zůstávají italští voliči stejně apatičtí a rozhořčení jako předtím.“

Překlad: Robert Nerpas, úvodní obrázek: Appert gouvernement provisoire 1870-71/commons.wikimedia.org