Summit NATO: pohled z Kremlu

Autor: , zdroj: Intersectionproject 

Co se skrývá za zmírněním ruské zahraničněpolitické rétoriky?

V předvečer summitu , který proběhl 8. – 9. července ve Varšavě, a nedlouho po rozsáhlém cvičení “Anakonda 2016” v Polsku, Kreml zmírnil svou protizápadní rétoriku a Turecku nabídl částečné smíření. 13. července proběhne zasedání Rady , druhé od zabrání Krymu.

Ruská činnost v Sýrii a na Ukrajině žádnou změnou přístupu neprošla, posilování vojsk v Západním vojenském okruhu pokračuje, stejně jako v Kaliningradu a na Krymu. Navíc i rozsáhlé změny ve velení ruské Baltské flotily jasně ukazují, jakým směrem se pozornost Moskvy upírá. Co se tedy skrývá za rétorikou a kroky Kremlu? Byly určeny pro setkání lídrů NATO? Nebo je to jen náhoda?

Hra na poníženost

Taktiku Ruska v konfrontaci se Západem je možné srovnat s metodou hodného a zlého policajta, kterou střídavě hrají prezident a jeho okruh. Období eskalace a zvyšování sázek se střídá s obdobím uvolnění situace s cílem demoralizace oponentů a rozšíření možností zahraničněpolitického manévrování. Neměnný zůstává jen samotný fakt konfrontace, což potvrzují Ruskem nesplněné Minské dohody (Minsk 2) a pokračující vojenské přípravy.

Současné zmírnění rétoriky je, soudě podle všeho, skutečně určeno summitu NATO ve Varšavě. Předchozí setkání lídrů Aliance proběhlo v září 2014 v Newportu. I tehdy bylo období tvrdé eskalace (v červenci sestřelen let MH17 a v srpnu boj o Ilovajsk) před začátkem summitu ruskou stranou změněno a 5. září byla podepsána Minská dohoda (Minsk 1).

Varšavský summit proběhl ve změněné politické situaci: Barack Obama za půl roku opustí Bílý dům, David Cameron po porážce v referendu o brexitu také končí, zatímco zmatená spolu s Tureckem čelí teroristickým činům a přílivu uprchlíků. Pro Kreml nastalo komfortní období, jak přispět vstřícnými slovy a pousmáním ke zvýšení chaosu.

Za prvé, povolilo napětí s Tureckem, které má k dispozici početně druhou největší a jednu z nejvíce bojeschopných armád v NATO. A i když Rusko zjevně nespěchá se zrušením všech sankcí, určité úlevy pro turecké banky v Rusku a turistický průmysl byly provedeny. Zde je důležité také to, že Moskva chce využít ochlazení vztahů mezi Spojenými státy a Evropou na jedné straně a Tureckem na straně druhé. Úvaha pravděpodobně počítá s tím, že Ankara usmířená s Ruskem a Izraelem se zaměří na Blízký východ, nikoli na agendu východní Evropy.

Za druhé, Rusko se tváří, že povede v rámci Rady Rusko – NATO konstruktivní dialog. Je připraveno jednat o problému vypnutých transpondérů vojenských letadel operujících nad Pobaltím a podél evropských hranic. Tak se tento drobný problém využije k pokusu převzít iniciativu ve formování agendy a vyhnout se posuzování podstatnějších otázek, například nebezpečných vzdušných manévrů. Navíc z formálního hlediska zapnutý transpondér nedovoluje letadlo sestřelit jako neidentifikované. Takže prostor pro “chuligánství” (nazveme to takto) ruských pilotů zůstane zachován – rozporovat není co, ústupky žádné, nepříjemné rozhovory jsou odloženy, diplomatická pára byla vypuštěna beze škody.

Za třetí, svou “hrou na poníženého” se Rusko snaží zabrzdit sbližování Finska a Černé Hory s NATO. Je jasné, že takové sbližování nijak ruskou bezpečnost neohrožuje, nicméně to Moskvě přináší zahraničněpolitickou ztrátu omezováním “trhu” s vojensko-politickými problémy, což je jediná sféra, v níž ruská diplomacie sbírá body.

Navíc, z hlediska vnitřních pravidel putinského režimu, vstup Černé Hory do NATO a posun Finska k NATO přinesou ztrátu ruským politikům střední úrovně, protože vlastnictví nemovitostí i realizace podnikatelských zájmů v uvedených zemích by se tak pro ně staly podstatně těžší.

Za čtvrté, Rusko se ještě pořád snaží přepnout hlavní pozornost lídrů NATO na Sýrii a znovu se představit jako hráč, se kterým se bude muset Západ domluvit a spolupracovat a přitom nechat usnout problém ruské agrese vůči Ukrajině. A prohlášení Putina, že na podzim k břehům Sýrie připluje letadlová loď ”Admirál Kuzněcov”, je jen voda na tento mlýn.

Ve skutečnosti není jasné, zda letadlová loď dorazí a zda její technika, uzpůsobená pro úkoly protivzdušné obrany, dokáže bombardovat někoho na souši. Nicméně úkol zní – znovu demonstrovat rozhodnost Ruska v boji s IS a přesvědčit Západ o nevyhnutelnosti spolupráce s Moskvou. Otázky spojené s přítomností ruské letadlové lodi a loděmi jejího doprovodu ve východním Středomoří a to, jak se vůči nim mají chovat lodě druhých zemí, se musí řešit předem. Pokud země NATO přistoupí na taková jednání a na něčem se s Ruskem dohodnou, pak už nebude plavba “Admirála Kuzněcova” pro politické cíle potřebná.

Ve výsledku tak ruská hra na poníženého neznamená žádné ústupky a už vůbec ne změnu zahraničněpolitického kurzu Kremlu.

Mýty a realita Suwalkské proluky

Moskvu reálně znepokojuje skutečnost, že po brexitu struktury NATO v EU posílí svou roli. Demonstrace jednoty NATO – to je to, co skutečně neguje jakékoliv naděje na rozpory uvnitř i vně EU po brexitu a na rozdílné přístupy mezi Američany a Evropou.

Červnové cvičení NATO “Anakonda 2016“ v Polsku a také rozšíření přítomnosti aliančních vojsk v pobaltských státech nutí Kreml opravdu se snažit, protože jeho prostor pro zahraničněpolitické manévrování se zmenšuje. Zejména se snižují možnosti vojensko-politického nátlaku. A svou nespokojenost Rusko kamufluje pravidelnými prohlášeními na téma, že NATO zvětšuje vojenský kontingent u ruských hranic a vytváří tím hrozbu pro Rusko a evropskou stabilitu vůbec.

To není nic nového, stejně jako není nic nového na tom, že Moskva si během některých vojenských cvičeních nacvičuje vpád do Lotyšska, Litvy a Estonska. Těmito slovy a akcemi si buduje pozici nezbytnou pro politický obchod se Západem. A otázka v tomto případě zni, zda tuto pozici chápeme správně.

Značně rozšířené je hledisko, že nehledě na přítomnost aliančních sil v je Rusko schopné během tří dnů zabrat tyto státy prostě jen díky své početní převaze a postavit Západ před volbu mezi obranou spojenců a válkou s jadernou mocností.

Suwalkská proluka via https://blog.pism.pl/blog/?id_blog=36&lang_id=13&id_post=707
Suwalkská proluka via PISM Blog

Zvláštní znepokojení vyvolává Suwalkská proluka – 70 kilometrů široká část Polska při hranici s Litvou, mezi Kaliningradem a Běloruskem (viz. mapa). Předpokládá se, že v případě války by Rusko mohlo blokováním této linie zcela odříznout pobaltské republiky od aliančních spojenců. Nicméně čistě vojenský problém Suwalkské proluky odvádí pozornost od politické motivace Kremlu.

Moskva dobře chápe, že vtrhnout do pobaltských zemí je možné, ale není možné je okupovat – Rusko nedokáže válčit s NATO déle než několik týdnů a nedokáže vzdorovat nevyhnutelné partyzánské válce. Cílem Moskvy není válka, ale udržení moci a aktiv v rukou současné politické třídy.

Moskva chce od Západu získat přijatelné podmínky pro existenci a v ideálním případě – zlikvidovat alianční jednotu, pro ni tak nepohodlnou. A pokud úkol politického a ekonomického přežití bude vyžadovat vpád do států Pobaltí, je možné předpokládat, že Kreml počítá s tím, že všech 28 členů NATO nebude chtít nebo nedokáže vystoupit jako jednotná síla.

Tehdy by Aliance fakticky přestala existovat. Poté by Rusko rychle vzalo zpátečku a zasedlo za jednací stůl, všichni by si ulehčeně oddychli, ale NATO by v současné podobě už neexistovalo.

Ruskem vytvářený systém velkých vojenských uskupení v západní části země je součástí této logiky – zaséva nedůvěru na Západě a pomáhá protahovat čas. Ale nervozita, se kterou byla provedena rozsáhlá čistka velení Baltské flotily (Kaliningrad) na konci června, mluví o tom, že ani Kreml sám není o své síle tak úplně přesvědčen.

To znamená, že bude pokračovat ve zvyšování své ceny a zároveň se snažit vyhnout přímé konfrontaci s NATO. A pokud uvidí, že garance pro Suwalkskou proluku lze vyměnit za něco důležitějšího, tak to s radostí udělá. Stejně tak, jako zmáčkne tlačítko “zapnout” u transpondérů svých letadel.

Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní obrázek: Setkání ministrů zahraničí, 2014/Master Sgt. Jerry Morrison