Co je Západ ochoten nabídnout Bělorusku

[wc_highlight color=”blue”] Autor: Artem Šrajbman, zdroj: carnegie.ru [/wc_highlight]

Od Minsku už nikdo nečeká pevné přátelství a přijetí evropských standardů, žádá se po něm klid a stabilita. Taková očekávání nejdou dohromady se snahou o skutečné sbližování se Západem, proto obě strany brzo narazí na nesoulad svých nároků a oteplení se zastaví.

Nedávná návštěva u papeže zanechala běloruského prezidenta v tak dobrém rozmaru, v jakém ho už dlouho nikdo neviděl. Alexandr pohovořil s pontifikem 40 minut, mluvil o ideologické blízkosti mezi nimi a pozval papeže Františka do Minsku. Ten na oplátku běloruskou metropoli nazval “místem míru”, čímž Lukašenkovi, který se před dvěma roky zhostil úlohy mírotvůrce v -ukrajinském konfliktu, polichotil.

Každý z nich sledoval setkáním své vlastní cíle. , ve stopách svého předchůdce Benedikta XVI, přijal Lukašenka proto, že je pro Svatý stolec speciální . Je to kanonické území Ruské pravoslavné církve, na němž žije téměř milion a půl katolíků (15 % obyvatelstva Běloruska). Pro papeže je důležité, aby se tito lidé nesetkávali s diskriminací, proto zachování stálých kontaktů s Minskem považuje za humanitární misi. Lukašenko vždy znovu a znovu všem poslům římského papeže a nakonec i přímo papeži samému garantuje, že v Bělorusku nikomu neomezují náboženská práva. Což v podstatě není daleko od skutečnosti.

Ale pro běloruského prezidenta měla návštěva ve Vatikánu a v Římě (uskutečnilo se i setkání s italským prezidentem) více cílů. Byla to první cesta Lukašenka do po zrušení sankcí uvalených na Bělorusko. Stejně jako v předchozí fázi oteplování vztahů v roce 2009 otevřel dveře Lukašenkovi jako první Řím.

To není náhoda. Zvláštní pozice Itálie v otázce protiruských sankcí je známá. To samé se vždy týkalo i Běloruska. Měnící se italské vlády byly jednotné pokud ne v lobbingu, tak v podpoře myšlenky rychlého zrušení sankcí proti východním sousedům Evropské unie. Téměř jistě slyšeli v Římě od běloruského prezidenta mnoho díků.

Ale apoteózou návštěvy se bezpochyby stala audience u papeže. Toto setkání s nespornou morální autoritou, papežem Františkem, mělo ukázat všem ostatním evropským lídrům, že není ostuda se s Lukašenkem stýkat. Vatikán, stejně jako před sedmi lety, posloužil jako most do klubu lidí, s nimiž si je možné potřást rukou.

Příprava k přátelství

Tomuto vstupu Alexandra Lukašenka do velkého světa předcházela příprava v podobě celé řady vnitro- i zahraničně-politických kroků Minsku. Geopolitický flirt běloruského lídra v podobě nejasného postoje po Krymu, udržování dobrých vztahů s Kyjevem, poskytnutí prostoru pro rozhovory. Do hlavního města Běloruska skoro každý měsíc přijíždějí noví američtí a evropští diplomaté. Ministr zahraničí přijímá zástupce zapadnich politických fondů, které v Rusku (a neni to tak dlouho, co i v samotném Bělorusku) nenazvou jinak než loutkovodiči ”barevných revolucí”.

Ale určité věci se změnily i uvnitř země. V srpnu minulého roku Lukašenko propustil všechny politické vězně a neformálně zakázal rozhánět . Už téměř rok běloruská policie nezadržuje a soudy nezavírají na 24 hodin účastníky nepovolených protestů a demonstrací. Jsou následně pokutováni, ale pro západní pohled to vypadá civilizovaněji, než natlačení desítek lidí do policejních dodávek.

obnovil dialog s EU v takových choulostivých otázkách, jako jsou lidská práva a trest smrti. Lukašenko kývl i na část, i když malou, doporučení k volebnímu procesu k parlamentním volbám plánovaným na podzim. Ústřední volební komise už vytiskla metodiky, podle kterých se členům okrskových volebních komisí zakazuje zakrývat před pozorovateli sčítání hlasů (jak se to dělo dřív), a po volbách slibují i opravu volebního zákona.

To vše ale podstatu běloruského autoritativního systému nijak nemění. Vůdci takových režimů jsou přesvědčeni o svém mesianistickém vyvolení a netrpí sklony ke spouštění transformačního procesu, dokud stačí zdroje pro řízení země. Otázka zní, proč Lukašenko nyní podstupuje tolik úsilí, aby si naklonil .

Proč tolik snahy?

Příčiny jsou dvě. Za prvé, Rusko je po své krymské, donbaské a syrské kampani svými sousedy čím dál méně vnímáno jako předvídatelný spojenec. Za druhé, pokles ruského trhu a pokles cen ropy, jejíž zpracování je základní součást běloruského exportu, poškodily ekonomiku Běloruska ještě více než ruskou.

Právě ekonomický aspekt odlišuje současnou snahu běloruského prezidenta o spolupráci se Západem od pokusu, který se odehrál v roce 2008. Tehdy Lukašenka také vylekala rusko-gruzínská válka, také propustil politické vězně, uskutečnil několik návštěv v EU, rozhádal se Ruskem, ale při volbách v prosinci roku 2010 rozehnal demonstraci, byly na něj uvaleny nové sankce EU a všechno se vrátilo do starých kolejí.

Nyní jsou záměry a ambice Minsku vážnější. Přišlo prohlédnutí, že krize bude dlouhá a s jedním spojenectvím se stále méně spolehlivou – politicky i ekonomicky – Moskvou se nedá dlouho vydržet. Problém Lukašenka je ale v tom, že za ty roky se změnila nálada i na Západě.

Západ se už spálil s Ukrajinou

Tehdy, před osmi lety, během prvního oteplování, Evropská unie spustila program Východní partnerství. nabídl šesti postsovětským zemím (Arménii, Ázerbájdžánu, Ukrajině, Moldavsku, Gruzii a Bělorusku) sblížení bez garance vstupu. Orgány těchto zemí se podle plánu měly stát nadějnými spojenci EU a demokratizovat sami sebe ve vidině bezvízového režimu a zóny svobodného obchodu s jednotnou Evropou. Mezi EU a Ruskem se měl objevit pás stability a rozkvětu loajální Bruselu.

Program de facto pohořel téměř ve všech cílech. Region Východního partnerství s Krymem, Donbasem, Abcházií, Karabachem, korupční paralýzou Kišiněva a do značné míry i Kyjeva se stal pro EU důvodem nesčetných bolestí hlavy.

Když jsem měl to štěstí být v Bruselu v předvečer zrušení sankcí proti Bělorusku (v únoru tohoto roku), byla cítit ve vzduchu úplně jiná nálada, než v těch naivních dobách. Jeden unijní úředník to v soukromém rozhovoru zformuloval takto: “Máme tu brexit, grexit, uprchlíky, chaos na Ukrajině – nechceme, aby se z Běloruska stal další problém.” Další bruselská úřednice to řekla jasněji: “Nemůžeme posunovat vaši zemi k demokracii rychleji, než si přeje běloruský lid.”

Na Minsku už nikdo nežádá pevné přátelství a přijetí evropských standardů, chtějí stabilitu a klid. Taková očekávání nejdou dohromady se snahou o skutečné sblížení, které by mohly rozčílit Moskvu. Poté, co se spálili s Ukrajinou, je jim Bělorusko ukradené.

Odtud vyplývají i různé nabídky pro Bělorusko před šesti – sedmi lety a nyní. V roce 2010, v předvečer prezidentských voleb, přijeli do Minsku tehdejší ministři zahraničí Polska a Německa Radoslav Sikorski a Guido Westerwelle. Přivezli s sebou poněkud topornou nabídku: pokud Lukašenko uspořádá spravedlivé volby, dostane 3 miliardy eur.

Dnes Minsku nabízejí zvětšit objem technické podpory projektům například alternativních zdrojů, vzdělávacích programů a výměn a modernizaci hraničních přechodů. Celkově v řádech několika desítek, maximálně pár stovek milionů eur.

Evropská investiční banka slibuje angažmá v Bělorusku a Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj slibuje úvěrování státních podniků. Obě instituce operují částkami maximálně stovek milionů eur a vydávají je cíleně na ziskové střednědobé projekty. Ostatní slibované bonusy jsou ještě méně hmatatelné – například nedávno uskutečněné Bělorusko-evropské investiční fórum ve Vídni.

Pro významnější finanční pomoc Minsku není v Evropě ani politická vůle, ani volné prostředky. A návrhy, které jsou na stole teď, nemohou uspokojit běloruskou potřebu rychlých a velkých peněz.

Nevyhnutelný nesoulad

Politické sblížení je značně složité. Za prvé, Bělorusko je členem Eurasijského ekonomického svazu. Cesta k asociaci s EU je pro něj formálně uzavřena a vzhledem k citlivosti Ruska i fakticky.

Zatímco Gruzie a Ukrajina dostávají bezvízový režim, Brusel s Minskem mluví jen o zlevnění víz z 60 na 35 euro. To trvá už dva a půl roku a tento proces postupuje velmi pomalu.

Dokonce ani rámcová dohoda o partnerství a spolupráci, kterou EU uzavřelo se všemi zeměmi EAES, není s Minskem podepsána. Když se ministerstvo zahraničí jen zmínilo, že by nebylo špatné takový dokument projednat, odpověděli mu z Bruselu: není vhodná doba, vztahy budeme rozvíjet postupně.

Věc se má tak, že i když se staly úvahy realpolitiky v Evropě populárnější, nevytěsnily hodnotový přístup. Bělorusko je pořád autoritativní země s nevyměnitelným prezidentem a bez existujícího rozdělení moci. I demokratičtější Turecko, které pomáhá Evropské unii řešit migrační krizi a žádá za to jen bezvízový režim, naráží na neochotu Bruselu překročit své principy a přihmouřit oči nad lidskými právy. Minsk se zatím nepřiblížil k takovému stupni důležitosti pro Západ, aby se ve vztazích k němu používaly čistě pragmatické standardy.

Je nejpravděpodobnější, že v brzké budoucnosti obě strany narazí na nesoulad mezi svými požadavky a oteplování uvízne na mrtvém bodě. Lukašenko už ve svém nedávnem projevu k lidu a parlamentu s náznakem nespokojenosti označil současnou etapu vztahu se Západem za “žvanírnu”.

Proto může být setkání s papežem pro běloruského prezidenta efektním PR krokem – jak pro zahraniční tak i vnitropolitické využití. Po něm mohou následovat další setkání s evropskými lídry. Ale pohyb Běloruska na Západ, kterým s oblibou straší své čtenáře ty zvlášť vlastenecké ruské sdělovací prostředky, se neodehraje. Alespoň dnes tam na Minsk nikdo vážně nečeká.

[wc_highlight color=”blue”] Překlad: Alena Zbořilová, úvodní foto: Normandy format talks in Minsk (February 2015)/Kremlin.ru via Wikimedia COmmons [/wc_highlight]

O autorovi
Artem Šrajbman je politický komentátor běloruského portálu TUT.BY