Co je Západ ochoten nabídnout Bělorusku

 Autor: Artem Šrajbman, zdroj: carnegie.ru

Od Minsku už nikdo nečeká pevné přátelství a přijetí evropských standardů, žádá se po něm klid a stabilita. Taková očekávání nejdou dohromady se snahou o skutečné sbližování se Západem, proto obě strany brzo narazí na nesoulad svých nároků a oteplení se zastaví.

Nedávná návštěva u papeže zanechala běloruského prezidenta v tak dobrém rozmaru, v jakém ho už dlouho nikdo neviděl. Alexandr pohovořil s pontifikem 40 minut, mluvil o ideologické blízkosti mezi nimi a pozval papeže Františka do Minsku. Ten na oplátku běloruskou metropoli nazval “místem míru”, čímž Lukašenkovi, který se před dvěma roky zhostil úlohy mírotvůrce v -ukrajinském konfliktu, polichotil.

Každý z nich sledoval setkáním své vlastní cíle. , ve stopách svého předchůdce Benedikta XVI, přijal Lukašenka proto, že je pro Svatý stolec speciální země. Je to kanonické území Ruské pravoslavné církve, na němž žije téměř milion a půl katolíků (15 % obyvatelstva Běloruska). Pro papeže je důležité, aby se tito lidé nesetkávali s diskriminací, proto zachování stálých kontaktů s Minskem považuje za humanitární misi. Lukašenko vždy znovu a znovu všem poslům římského papeže a nakonec i přímo papeži samému garantuje, že v Bělorusku nikomu neomezují náboženská práva. Což v podstatě není daleko od skutečnosti.

Ale pro běloruského prezidenta měla návštěva ve Vatikánu a v Římě (uskutečnilo se i setkání s italským prezidentem) více cílů. Byla to první cesta Lukašenka do po zrušení sankcí uvalených na Bělorusko. Stejně jako v předchozí fázi oteplování vztahů v roce 2009 otevřel dveře Lukašenkovi jako první Řím.

To není náhoda. Zvláštní pozice Itálie v otázce protiruských sankcí je známá. To samé se vždy týkalo i Běloruska. Měnící se italské vlády byly jednotné pokud ne v lobbingu, tak v podpoře myšlenky rychlého zrušení sankcí proti východním sousedům Evropské unie. Téměř jistě slyšeli v Římě od běloruského prezidenta mnoho díků.

Ale apoteózou návštěvy se bezpochyby stala audience u papeže. Toto setkání s nespornou morální autoritou, papežem Františkem, mělo ukázat všem ostatním evropským lídrům, že není ostuda se s Lukašenkem stýkat. Vatikán, stejně jako před sedmi lety, posloužil jako most do klubu lidí, s nimiž si je možné potřást rukou.

Příprava k přátelství

Tomuto vstupu Alexandra Lukašenka do velkého světa předcházela příprava v podobě celé řady vnitro- i zahraničně-politických kroků Minsku. Geopolitický flirt běloruského lídra v podobě nejasného postoje po Krymu, udržování dobrých vztahů s Kyjevem, poskytnutí prostoru pro rozhovory. Do hlavního města Běloruska skoro každý měsíc přijíždějí noví američtí a evropští diplomaté. Ministr zahraničí přijímá zástupce zapadnich politických fondů, které v Rusku (a neni to tak dlouho, co i v samotném Bělorusku) nenazvou jinak než loutkovodiči ”barevných revolucí”.

Ale určité věci se změnily i uvnitř země. V srpnu minulého roku Lukašenko propustil všechny politické vězně a neformálně zakázal rozhánět protestní akce. Už téměř rok běloruská policie nezadržuje a soudy nezavírají na 24 hodin účastníky nepovolených protestů a demonstrací. Jsou následně pokutováni, ale pro západní pohled to vypadá civilizovaněji, než natlačení desítek lidí do policejních dodávek.

obnovil dialog s EU v takových choulostivých otázkách, jako jsou lidská práva a trest smrti. Lukašenko kývl i na část, i když malou, doporučení OBSE k volebnímu procesu k parlamentním volbám plánovaným na podzim. Ústřední volební komise už vytiskla metodiky, podle kterých se členům okrskových volebních komisí zakazuje zakrývat před pozorovateli sčítání hlasů (jak se to dělo dřív), a po volbách slibují i opravu volebního zákona.

To vše ale podstatu běloruského autoritativního systému nijak nemění. Vůdci takových režimů jsou přesvědčeni o svém mesianistickém vyvolení a netrpí sklony ke spouštění transformačního procesu, dokud stačí zdroje pro řízení země. Otázka zní, proč Lukašenko nyní podstupuje tolik úsilí, aby si naklonil Západ.

Proč tolik snahy?

Příčiny jsou dvě. Za prvé, Rusko je po své krymské, donbaské a syrské kampani svými sousedy čím dál méně vnímáno jako předvídatelný spojenec. Za druhé, pokles ruského trhu a pokles cen ropy, jejíž zpracování je základní součást běloruského exportu, poškodily ekonomiku Běloruska ještě více než ruskou.

Právě ekonomický aspekt odlišuje současnou snahu běloruského prezidenta o spolupráci se Západem od pokusu, který se odehrál v roce 2008. Tehdy Lukašenka také vylekala rusko-gruzínská válka, také propustil politické vězně, uskutečnil několik návštěv v EU, rozhádal se Ruskem, ale při volbách v prosinci roku 2010 rozehnal demonstraci, byly na něj uvaleny nové sankce EU a všechno se vrátilo do starých kolejí.

Nyní jsou záměry a ambice Minsku vážnější. Přišlo prohlédnutí, že krize bude dlouhá a s jedním spojenectvím se stále méně spolehlivou – politicky i ekonomicky – Moskvou se nedá dlouho vydržet. Problém Lukašenka je ale v tom, že za ty roky se změnila nálada i na Západě.

Západ se už spálil s Ukrajinou

Tehdy, před osmi lety, během prvního oteplování, Evropská unie spustila program Východní partnerství. Brusel nabídl šesti postsovětským zemím (Arménii, Ázerbájdžánu, Ukrajině, Moldavsku, Gruzii a Bělorusku) sblížení bez garance vstupu. Orgány těchto zemí se podle plánu měly stát nadějnými spojenci EU a demokratizovat sami sebe ve vidině bezvízového režimu a zóny svobodného obchodu s jednotnou Evropou. Mezi EU a Ruskem se měl objevit pás stability a rozkvětu loajální Bruselu.

Program de facto pohořel téměř ve všech cílech. Region Východního partnerství s Krymem, Donbasem, Abcházií, Karabachem, korupční paralýzou Kišiněva a do značné míry i Kyjeva se stal pro EU důvodem nesčetných bolestí hlavy.

Když jsem měl to štěstí být v Bruselu v předvečer zrušení sankcí proti Bělorusku (v únoru tohoto roku), byla cítit ve vzduchu úplně jiná nálada, než v těch naivních dobách. Jeden unijní úředník to v soukromém rozhovoru zformuloval takto: “Máme tu brexit, grexit, uprchlíky, chaos na Ukrajině – nechceme, aby se z Běloruska stal další problém.” Další bruselská úřednice to řekla jasněji: “Nemůžeme posunovat vaši zemi k demokracii rychleji, než si přeje běloruský lid.”

Na Minsku už nikdo nežádá pevné přátelství a přijetí evropských standardů, chtějí stabilitu a klid. Taková očekávání nejdou dohromady se snahou o skutečné sblížení, které by mohly rozčílit Moskvu. Poté, co se spálili s Ukrajinou, je jim Bělorusko ukradené.

Odtud vyplývají i různé nabídky pro Bělorusko před šesti – sedmi lety a nyní. V roce 2010, v předvečer prezidentských voleb, přijeli do Minsku tehdejší ministři zahraničí Polska a Německa Radoslav Sikorski a Guido Westerwelle. Přivezli s sebou poněkud topornou nabídku: pokud Lukašenko uspořádá spravedlivé volby, dostane 3 miliardy eur.

Dnes Minsku nabízejí zvětšit objem technické podpory projektům například alternativních zdrojů, vzdělávacích programů a výměn a modernizaci hraničních přechodů. Celkově v řádech několika desítek, maximálně pár stovek milionů eur.

Evropská investiční banka slibuje angažmá v Bělorusku a Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj slibuje úvěrování státních podniků. Obě instituce operují částkami maximálně stovek milionů eur a vydávají je cíleně na ziskové střednědobé projekty. Ostatní slibované bonusy jsou ještě méně hmatatelné – například nedávno uskutečněné Bělorusko-evropské investiční fórum ve Vídni.

Pro významnější finanční pomoc Minsku není v Evropě ani politická vůle, ani volné prostředky. A návrhy, které jsou na stole teď, nemohou uspokojit běloruskou potřebu rychlých a velkých peněz.

Nevyhnutelný nesoulad

Politické sblížení je značně složité. Za prvé, Bělorusko je členem Eurasijského ekonomického svazu. Cesta k asociaci s EU je pro něj formálně uzavřena a vzhledem k citlivosti Ruska i fakticky.

Zatímco Gruzie a Ukrajina dostávají bezvízový režim, Brusel s Minskem mluví jen o zlevnění víz z 60 na 35 euro. To trvá už dva a půl roku a tento proces postupuje velmi pomalu.

Dokonce ani rámcová dohoda o partnerství a spolupráci, kterou EU uzavřelo se všemi zeměmi EAES, není s Minskem podepsána. Když se ministerstvo zahraničí jen zmínilo, že by nebylo špatné takový dokument projednat, odpověděli mu z Bruselu: není vhodná doba, vztahy budeme rozvíjet postupně.

Věc se má tak, že i když se staly úvahy realpolitiky v Evropě populárnější, nevytěsnily hodnotový přístup. Bělorusko je pořád autoritativní země s nevyměnitelným prezidentem a bez existujícího rozdělení moci. I demokratičtější Turecko, které pomáhá Evropské unii řešit migrační krizi a žádá za to jen bezvízový režim, naráží na neochotu Bruselu překročit své principy a přihmouřit oči nad lidskými právy. Minsk se zatím nepřiblížil k takovému stupni důležitosti pro Západ, aby se ve vztazích k němu používaly čistě pragmatické standardy.

Je nejpravděpodobnější, že v brzké budoucnosti obě strany narazí na nesoulad mezi svými požadavky a oteplování uvízne na mrtvém bodě. Lukašenko už ve svém nedávnem projevu k lidu a parlamentu s náznakem nespokojenosti označil současnou etapu vztahu se Západem za “žvanírnu”.

Proto může být setkání s papežem pro běloruského prezidenta efektním PR krokem – jak pro zahraniční tak i vnitropolitické využití. Po něm mohou následovat další setkání s evropskými lídry. Ale pohyb Běloruska na Západ, kterým s oblibou straší své čtenáře ty zvlášť vlastenecké ruské sdělovací prostředky, se neodehraje. Alespoň dnes tam na Minsk nikdo vážně nečeká.

Překlad: Alena Zbořilová, úvodní foto: Normandy format talks in Minsk (February 2015)/Kremlin.ru via Wikimedia COmmons 

O autorovi
Artem Šrajbman je politický komentátor běloruského portálu TUT.BY