Zlomový okamžik v Putinově syrské operaci

Autor: , Zdroj: IntersectionProject 

Důležité otázky k budoucnosti syrské války

Je možné, že právě teď nastal pro ruskou kampaň v Sýrii zlomový okamžik. K dnešnímu dni  – soudě podle jeho vlastních prohlášení z března – dosáhl všeho, co měla účast ruských vojenských sil v syrském konfliktu přinést. Washington pokračuje v rozhovorech na témata, která určilo . obnovil kontrolu nad značnou částí území a nyní nemá v plánu přispět k vyřešení syrského konfliktu. Rusko získalo v Sýrii stálé letecké, námořní a pozemní základny a v budoucnu pravděpodobně získá i lukrativní zakázky na rekonstrukci poválečné . Navíc se americký systém aliancí v oblasti rozklížil, zatímco Rusko své vztahy s mnoha arabskými státy a Izraelem vylepšilo. Rusko také vybudovalo pevnou – byť nejspíš jen dočasnou – koalici s Íránem a Irákem. Ruská vojska obklopují Turecko ze všech stran. A čím dál víc západních hlasů mluví o nezbytnosti spolupráce s Ruskem v rámci protiteroristické koalice, což Moskva opakuje neustále. Některé z těchto hlasů z Evropy spojují myšlenku protiteroristickéu koalice s Moskvou se zesílením tlaku na Kyjev na splnění požadavků Ruska ohledně dohody Minsk II.

Nicméně, během několika posledních týdnů se stále více vnucují otázky, které vzbuzují pochybnosti, že události se budou vyvíjet podle tohoto klíče i nadále. Nehledě na to, že se Putin domluvil s Washingtonem na zastavení palby (aby bylo možné dopravit do Sýrie byť jen omezenou, ale skutečnou humanitární pomoc), Asadovo letectvo bombardovalo Aleppo. Představitelé OSN označili tuto událost za jednu z nejděsivějších epizod této strašlivé války. Asad se zjevně necití nijak omezován tím, co Moskva řekne nebo udělá. Nicméně Rusko na tento jeho čin nijak nereagovalo. Ba co víc, Rusko od té doby při letecké podpoře pozemních sil Asada, které se přesunují k provinciím Hama a Latakie, začalo používat kazetové bomby. Washington nekompromisně odmítl ruské návrhy na koordinaci vojenských operací proti předpokládaným teroristům, také proto, že Rusko zatím pro boj proti udělalo příliš málo a značnou část svých útoků směřovalo proti prozápadním skupinám, které stojí proti Asadovi. Toto americké odmítnutí zatím nedovoluje Rusku dosáhnout svého hlavního cíle – stát na stejné úrovni s v globální protiteroristické koalici. Což měl být způsob, jak se dostat z izolace po ruské agresi proti Ukrajině.

Kromě toho Rusko narazilo na další potíže – protivníci Ruska očividně nějak získali prostředky protivzdušné obrany. Důkazem je sestřelený vrtulník Mi-28. Tím zatím posledním problémem se staly květnové teroristické útoky v Tartúsu a Džable, při nichž zahynulo 120 lidí a k nimž se přihlásil ISIL. Což nutí k otázce, zda je Rusko schopno zajistit bezpečnosti své letecké a námořní základny v Tartúsu.

Všechny tyto události jsou důvodem k vážnému zamyšlení. Za prvé – je Moskva schopná kontrolovat Asada, nebo jinak, může Asad ignorovat Putina, jak se to stalo v případě bombardování Aleppa? Lze předpokládat, že takzvané “stažení ruských vojsk”, které bylo ve skutečnosti spíše přeskupením, mělo být signálem Asadovi, že už nemá více počítat s ruskou podporou ve snaze o obnovu své moci na celém území Sýrie, a proto se nezbytně musí účastnit jednání k řešení konfliktu. Nicměně tento krok Asadovi nezabránil podkopat dohody o zastavení palby a ani Rusku to nezabránilo nadále poskytovat Asadově armádě dostatečnou podporu, bez které by útok jen těžko mohl pokračovat. Proto zůstavá nejasné, může-li Putin kontrolovat Asadovy akce a zda to vůbec dělat chce. Nebo jen vodí Západ za nos, tváří se, že je jakoby schopen Asada ovlivnit, a že jeho ambice nepodporuje? A to není jen akademická otázka. Pokud Putin skutečně stojí o spolupráci s Washingtonem, nemůže využívat výsledky takové spolupráce a současně zavírat oči nad Asadovými činy – tedy minimálně ne do doby, dokud by nepřiznal (z taktických důvodů či jiných), že není v jeho silách svého spojence kontrolovat. Pokud skutečně není schopen Asada dostatečně ovlivňovat a zároveň nebude připraven stáhnout ruská vojska, až budou jejich možnosti v současném formátu vyčerpány, riskuje Putin totální uvíznutí v tomto konfliktu, čemuž se zatím dokázal vyhnout.

Druhá důležitá otázka – je Rusko schopné zajistit bezpečnost svého kontingentu v Sýrii? Pokud ISIL může proniknout do Tartúsu, sestřelit ruský vrtulník, tak pak to poněkud připomíná situaci v Afghánistánu po roce 1985, kdy protiletadlové přenosné raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger  prakticky zcela zbavily Sovětský svaz schopnosti krýt své pozemní operace ze vzduchu. Ale pokud je Rusko schopné bránit svá vojska (nemluvě o spojencích), může si dovolit vyhodit obrovské peníze do větru prostě jen pro to, aby zachránilo své současné pozice? A pokud Rusko není ve stavu přebudovat syrskou armádu v efektivní protiteroristickou sílu ve stávající situaci, jak dlouho ještě Moskva dokáže podporovat neustále se prodražující a čím dál méně populární intervenci?

To jsou fundamentálně důležité otázky pro pochopení postavení Ruska v jeho specifické válce v Sýrii směřující k podpoře Asadova režimu. Rusko (i USA) tu bylo i předtím a rizika tu jsou značná. Pokud Rusko kontrolovat Asada nedokáže a ve skutečnosti musí vlastně přikyvovat k jeho plánům na navrácení plné kontroly nad územím Sýrie, tak to nevěstí nic jiného než dlouhodobou válku s využitím pozemních sil (které Rusko jednoduše nemá, stejně jako je nemá ani Asad, a Írán není schopen jich poskytnout tolik, kolik je třeba). Což znamená zdlouhavou vzdušnou kampaň, která ovšem nezbytně předpokládá obranu leteckých základen před pozemními útoky a teroristy. Ale to nejdůležitější je, že takový vývoj vede ke ztrátě kontroly nad strategickou agendou.

Pro Putina a Rusko je syrská záležitost ohraničená válka, ale pro Asada je to válka totálni a bez hranic. Zdá se, že Asad řídí heslem “vláda, nebo smrt”. A pokud Asad dokáže vnutit svou vizi Rusku (byť mu Rusko nemůže poskytnout to, co chce), tak riskuje, že vyprovokuje velkou regionální válku a zatáhne Rusko do situace, jejímž jediným výsledkem bude krach Putinova režimu jak uvnitř země, tak na mezinárodní scéně.

Ve stejně složitém postavení, jen v poněkud jiné podobě, se dnes Rusko nachází i ve vztahu k ISIL. Pokud ISIL teď napadne Rusko, bude muset Moskva odpovědět, vést větší válku a hledat dohodu s Washingtonem, ale už ne za svých, nýbrž za amerických podmínek. Ba co víc, program Ruska na zastavení palby vlastně ztratí jakýkoli smysl, protože cílem Ruska už nebude obnovení funkčního a legitimního státu v Sýrii, ale protiteroristická válka. Jak víme, takové války se protahují a nepřítel je spíše iluzorní. Pro Rusko to může skončit nárůstem teroristických útoků na jeho vlastním území. Zároveň Rusko ztratí kontrolu nad strategickou agendou, kvůli které válčí. Jakýkoli z těchto scénářů vede ke zdlouhavé, neomezené válce, to jest k tomu, čeho se Rusko snažilo vyvarovat – nemá totiž možnosti, ani prostředky takovou válku vyhrát.

Dnes na položené otázky nedokážeme odpovědět. Ale fakta jsou fakta – vývoj události nás nutí o těchto otázkách přemýšlet, což svědčí o tom, že nyní sledujeme zlomové okamžiky pro prezidenta Putina a jeho politickou strategii. A nebude překvapivé, bude-li toto léto pro ruského prezidenta a jeho ozbrojené síly v Sýrii velmi žhavé.

Překladatel: Alena Zbořilová, Úvodní foto:Aleppo, Citadela/Memorino via Wikimedia Commons

O autorovi
Stephen Blank je člen  Americké rady pro zahraniční politiku, specialista na Rusko. V letech 1989 až 2013 profesor národní bezpečnosti na Institutu strategie při US Army War College v Carlisle Barracks. Autor více než 900 publikací, monografií, knih, vědeckých a publicistických statí