Komu pomáhají “tradiční hodnoty”?

Autor: , Zdroj: Snob.ru

Současné se staví do pozice země “civilizovaného konzervatismu” a ochránce “tradičních duchovních a mravních hodnot”. Udržování “tradičních hodnot” je uvedeno jako součást státní politiky i v doktríně národní bezpečnosti, podepsané prezidentem poslední den minulého roku. Poměrně často vzbuzuje samotná idea “tradičních hodnot” úsměšky – zejména proto, že v minulosti se proměňovaly a stále vyvíjely. Protože však “” v ruském pojetí vypadají dostatečně srozumitelně (silná vláda, tradiční rodina, značný vliv státu na společnost a ekonomiku, dodržování cirkevních zákonů, umírněný nacionalismus, důraz na plnou suverenitu a zahraniční politika opírající se o sílu), zajímá nás teď jiná otázka: Komu a kdy lpění na dodržování “tradičních hodnot” přineslo úspěchy a rozkvět?

Uctívání “tradičních hodnot” v současné společnosti má jen jeden cíl. Je jím snaha společnosti nebo státu znemožnit jednotlivým občanům právo na experimentování v soukromém a profesionálním životě. To může být způsobeno strachem z budoucnosti, který může být ve společnosti rozšířen z objektivních důvodů, stejně jako přáním politické elity vládnout méně iniciativním a více předvídatelným poddaným.

Každá společnost se dříve nebo později mění – technologicky, sociálně, intelektuálně. Dějiny jsou bojem nového se starým jak v rámci jednotlivých zemí, tak i mezi více či méně moderními státy ve světové politice. A vždy vyhrává nové nad starým jak “doma”, tak i v globálním měřítku.

Důkazů je mnoho. Nejúspěšnější říše začaly upadat, když zamrzly v tradici, bez ohledu na to, o jakou tradici šlo. Čína, ekonomicky nejmocnější říše středověku (podle odhadu Anguse Maddisona 32 % globálního HDP na počátku 17. století připadalo na Čínu), se ponořila do konzervatismu a soběstačnosti v období rozkvětu říše Ming, fakticky přetrhala vztahy se světem a ve sťastném rozjímání nad svými tradičními hodnotami setrvala více než tři sta let. Za to zaplatila porážkou ve válce se západními mocnostmi, závislostí na Japonsku a následující komunistickou diktaturou, na jejímž konci podíl země v globální ekonomice klesl na 1,7 %. Ale už po pouhých 40 letech od počátku osvojování principů současného světa se vrátila mezi největší ekonomiky světa a získala status druhé světové velmoci.

V jiné části světa “konzervativní” islámské státy – nejdříve arabské země, pak Osmanská říše – důsledně odmítaly vše nové a už v polovině 19. století se ponořily až na samo ekonomické a kulturní “dno”. Bylo třeba Atatürkovy reformy v Turecku a (nezdařené) liberální reformy v Íránu, aby se tyto země začaly navracet do současnosti. Dnes je zde cena “” vidět ještě zřetelněji: životní styl Spojených arabských emirátů, Kataru a Kuvajtu patřících k nejbohatším státům světa je k nerozeznání od západního životního stylu, zatímco Afghánistán nebo Somálsko patří k těm nejchudším.

Jednotlivě lze hovořit o různých typech autoritativních režimů, které se vždy – od fašismu až po komunismus – staraly o mravní principy, ideologickou čistotu a dominanci státu nad společností a společného nad soukromým. Nikde však takové země neudržely vedoucí pozice déle než několik desetiletí. V Evropě Španělsko, které ve 30. letech mělo úroveň HDP na obyvatele cca ve výši 65 % britského HDP, na konci Francova režimu HDP kleslo o třetinu. Argentina byla ve 20. letech 20. století nejvíce prosperující zemí Latinské Ameriky, zatímco na počátku 80. let se po řadě vojenských diktatur posunula na 5. místo regionu v HDP na obyvatele. Příklady diktatur na Kubě, v Severní Koreji a v mnohých dalších zemích ukazují, že pod heslem odmítání nového a v podmínkách “diktatury vlastenectví” země snadno dospěje k devastaci a hladu a přiblíží se k národní katastrofě.

Příklon k “tradici” je nebezpečný i proto, že ne všechny státy, které se rozvíjejí spolu s tím vaším, následují stejnou doktrínu. Francie, například, která zaostala v rozvoji vojenství, zakusila jeho modernější podobu v roce 1871 a 1940. Čína utrpěla zdrcující porážku od malých expedičních sborů evropských mocností v letech 1840 až 1890. Rusko bylo poraženo ve válce v letech 1904 až 1905 Japonskem, které začalo s kompletní modernizací jen o půl století dřív. Ještě předtím utrpělo Rusko porážku v první krymské válce v roce 1855, kde předvedlo značnou zaostalost za evropskými státy. Dnes je vidět mnohem víc než dřív, že ekonomika soběstačnosti není schopna vytvořit moderní vojenský průmysl: a je možné se utěšovat do omrzení tím, že se sovětská nebo ruská technika prodává do mnohých zemí světa, je třeba si ale také vzpomenout, jaké schopnosti předvedla například během války Egypta s Izraelem v roce 1973 nebo během operace “Pouštní bouře” v roce 1991.

Zkušenosti z boje konzervativců a pokrokářů v Rusku jsou také značně rozsáhlé a poučné. Jeden z těch dnes nejvíce vážených carů, Ivan Hrozný, je známý dobytím Kazaně a počátkem dobývání Sibiře, to znamená vítězstvím nad státy či národy, které ve svém rozvoji zaostávaly, přítom však utrpěl strašlivou porážku v Livonské válce s Litevským velkoknížectvím, s Polsko-litevskou unií (Rzeczpospolita) a Švédskem, což v konečném důsledku dovedlo zemi ke Smutě a dlouhodobému úpadku. Nejkonzervativnější imperátor 19. století, Mikuláš I, přivedl k rozkladu nejenom politiku, ale i ekonomiku státu natolik, že rozdíl v HDP na obyvatele mezi Ruskem a Britání vyrostl za 30 let jeho vlády více než jeden a půl krát (o porážce v Krymské válce už byla řeč). Alexandr III, v současné době považovaný za jednoho z nejlepších vládců Ruska, položil základy toho “tradicionalismu”, kvůli kterému ruská politická elita “zaspala” přicházející revoluci a uvrhla zemi do největší katastrofy v dějinách Ruska. Po konzervativní epoše musí každá země vyvinout velké úsili na obnovení své technologické a sociální dynamiky a zabezpečení konkurenceschopnosti v globální politice a ekonomice.

Konzervatismus přínáší ještě méně výsledků, pokud jde o společenské vědomí, kulturu a vědu. , které vždy usiluje o to dělat lidi čistší a lepší, se jen opravdu zcela výjimečně podílí i na tom, aby lidé byli rozumnější a vzdělanější, ve většině případů stojí v cestě intelektuálního pokroku. Ale nikde a nikdy nezastavily seznamy zakázaných knih, inkviziční soudy nebo kázání tradiční morálky rozvoj vědy a proměny forem společenského řádu. To samé je možné říci o vlivu totalitního “konzervatismu” na kulturu a vědu – od “čistek” mezi intelektuály v hitlerovském Německu, ze kterých se německá věda ještě nevzpamatovala, až po vztah ke genetice nebo kybernetice v Sovětském svazu, který se stal základem našeho radikálního vědeckého zaostávání v následujících desetiletích.

“Když se nad tím zamyslíme, tak je samozřejmě možné takovou skutečnou tradiční hodnotu najít – je to svoboda – právě kvůli ní lidé bojovali a umírali ve všech historických epochách – i během povstání římských otroků, v letech válek za nezávislost, dokonce i v povstání proti vlastním vládám.”

Ba dokonce ani v tom “nejsvětějším” mravním aspektu nepřínáší oslavování “tradičních hodnot” žádné kýžené výsledky. Dnes je v neobvykle “mravném” Rusku na každý milion obyvatel téměř 2000 odložených dětí, přičemž ve státech “gayropy” je to méně než 10 dětí. Počet nakažených HIV v Rusku převyšuje 800 tisíc, zatímco mezi obyvateli Evropské unie, kde je třikrát více obyvatel než v Rusku a výrazně dokonalejší diagnostika, je jich jen 490 tisíc. Úmrtnost narkomanů v tom nejvíce “netradičním” Nizozemsku je na 100 tisíc obyvatel 14,5 krát menší, než v čím dál víc “morálním” Rusku. Což tu není uvedeno proto, aby bylo právě Rusko vykresleno v nepříznivém světle; stejně výrazné rozdíly existují mezí “progresivními” a “tradicionalistickými” státy v současné Americe. Pokud srovnáme počty potratů, statistiku těhotenství u nezletilých, znásilnění, trestných činů s použitím zbraně ve státech takzvaného “biblického pásu” (Alabama, Georgia, Texas, Tennessee, Louisiana, Jižní Karolína a další) se statistikou těch nejvíce “liberálních” států – Massachusetts a Kalifornie, ukáže se, že ve všech uvedených ukazatelích více “ve víře žijící” společenství předstihují ty méně věřící – 4 až 11 krát. Ukazuje se, že dodržování “tradičních morálně-mravních hodnot” vůbec negarantuje sociální solidaritu, bezpečnost a rozkvět.

Uctívání “tradičních hodnot” v současné společnosti má jen jeden cíl. Je jím snaha společnosti nebo státu znemožnit jednotlivým občanům právo na experimentování v soukromém a profesionálním životě. To může být způsobeno strachem z budoucnosti, který může být ve společnosti rozšířen z objektivních důvodů, stejně jako přáním politické elity vládnout méně iniciativním a více předvídatelným poddaným.

Nicméně, ať už je taková snaha diktována čímkoli, přínáší vždy ty samé výsledky: sledujeme vzrůstající společenský infantilismus, intelektuální omezenost, neadekvátní chápání reality, zesílení náboženských a nacionalistických předsudků a nakonec nesmiřitelnost “morální většiny” ke všemu novému a neobvyklému. Což se stává předpokladem pro zbrždění sociálního a intelektuálního rozvoje, vede k emigraci a k nemožnosti v plné míře využít potenciál národa k rozvoji.

Dějiny i současnost ukazují, že zákazy – vycházející z pravidel vytvářených státem nebo z podpory přísných imperativů samotnou společností – nikdy a nikde nepodporují rozvoj. V současnosti je právě úroveň svobody a blahobytu člověka integrálním ukazatelem úspěšnosti společnosti. Pokud se podíváme na migrační toky v současném světě, vidíme, že všechny směřují z těch tradiční společností do těch méně tradičních, a doufat ve změnu směru je dle mého názoru zbytečné. To vše platí už teď, ale v nejbližších letech se “konzervatismus” a “tradiční hodnoty” ukáží být ještě méně kompatibilní s pokrokem, vzhledem k tomu, jak postoupí biotechnologie ke “koruně tvoření” na genetické úrovni; počítače předloží nové varianty socialismu ve virtuální realitě; a mnohá dnes existující tabu budou s konečnou platností odvržena.

Na závěr je třeba se zeptat: Skutečně je potřeba mluvit o “tradičních hodnotách” tak jednoznačně, copak neexistuje něco, o co lidé vždy usilovali, čeho si cenili vždy a všude? Když se nad tím zamyslíme, tak je samozřejmě možné takovou skutečnou tradiční hodnotu najít – je to svoboda – právě kvůli ní lidé bojovali a umírali ve všech historických epochách – i během povstání římských otroků, v letech válek za nezávislost, dokonce i v povstání proti vlastním vládám. Není důvodů pochybovat, že tato tradice bude pokračovat i v budoucnosti – ale pro vyznavače “tradičních hodnot” v ruském pojetí to není příliš dobrá zpráva.

Překladatel: Alena Zbořilová, Úvodní obrázek: Maslenica/Boris Kustodjev, 1916 via Wikimedia Commons

O autorovi
Vladislav Inozemcev je ekonom, vědecký pracovník a ředitel nezávislé nekomerční organizace Centrum pro výzkum postindustriální společnosti. Je autorem více než 1400 tiskových prací, které byly publikovány v Rusku, ve Francii, Velké Británii, USA a Japonsku, včetně 13 monografií, z nichž 4 byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny a japonštiny.

Vladislav Inozemcev na stránkách Freemag.One: Z Číny do Evropy bez Ruska, Staronová elita Ukrajiny, Ekonomika rozčarování a ekonomika naděje, Vyhrát za každou cenu a na webu Tapolika.cz: Velmocenská impotence 16 let vlády Vladimíra Putina

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.