Je to tak dva, možná tři měsíce, co jsem v tisku narazil na článeček, informující o tom, jak Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (UOHS) nevyhovují kanceláře v centru Prahy, konkrétně v ulici Na Příkopě, a rozhodl se zrekonstruovat pro své účely prvorepublikovou vilu s obrovskou zahradou v Bubenči. Tedy v jedné z nejelegantnějších, a tudíž nejdražších pražských čtvrtí.
Proč dosavadní kanceláře zaměstnancům úřadu nevyhovují? Prý kvůli špatné dostupnosti. Jak jich, tak případných návštěv. A právě toto vysvětlení mne nadzvedlo a nadzvedává ze židle. Nejenom kvůli jeho hlouposti, ignorantství, ale kvůli tomu, že přesně ztělesňuje myšlení a chování mnoha státních úředníků, které by se dalo stručně vyjádřit slovy: Občane, trhni si nohou.
Denně slýcháme od státních úředníků na všech úrovních, od předsedy vlády až po různé referenty, jak by stát něco rád udělal a umožnil, ale nejsou peníze. Prostě nejsou. Ale denně se taky objevují informace, ve většině případů fundovaně doložené, jak tentýž stát penězi mrhá, jak je vyhazuje oknem. Uvědomuji si, že celou problematiku zjednodušuji a tak trochu míchám jabka s hruškami, ale marná sláva, státní rozpočet je jenom jeden a hospodařit s ním by měly všechny rezorty. A když už hospodaří tak, jak se o tom máme možnost dozvědět (a znovu opakuji, že na základě doložených skutečností), ať si to alespoň dovede přijatelně zdůvodnit.
Bubeneč je skutečně krásná čtvrť. Pracovat zde musí být hodně příjemné. Dostupnost je rovněž vynikající. Ti státní zaměstnanci, kteří mají takový problém dostat se do práce v ulici Na Příkopě, budou určitě spokojeni s tím, že do nového sídla buď pojedou na metro Hradčanská a odtud pošlapou 15 minut pěšky, nebo se od metra svezou autobusem, anebo přijedou vlastním vozem a zaparkují v permanentně přeplněných ulicích. Takže vysvětlení UOHS o dostupnosti je vysoce logické.
Pracovat v centru města v podkrovních kancelářích je taky hodně ponižující. Takže proč se nepřesunout do krásné, klasické, byť dlouho neobydlené vily, když občané nepochybně velice nákladnou, a troufám si tvrdit, že luxusní rekonstrukci zaplatí. A ta tisícimetrová krásná zahrada, vhodná na posedávání s dobrým drinkem v altánku nebo na relaxování na pohodlných lehátkách? Bez té přeci státní zaměstnanec pracovat nemůže.
Stát se chová jako hospodář. V tomto případě vzorný nadvakrát. Původní vlastník, ministerstvo obrany, objekt ve čtvrti, kde se platí těžké peníze za každý metr čtvereční pozemku, nevyužívá a nepotřebuje. Tak proč jej neprodá a neodvede získanou částku do státního rozpočtu? A Antimonopolní úřad – skutečně potřebuje příspěvková organizace mít kanceláře v té nejdražší nebo téměř nejdražší pražské čtvrti a ve vile, za kterou by nový majitel jistě velmi rád zaplatil a citlivě ji zrekonstruoval tak, aby opět sloužila původnímu účelu?
Ale abych se vrátil k původnímu tématu, není to přesně osud jedné vily v Českomalínské ulici, který mi vadí. Trápí mne pohrdání, s jakým státní úředníci shlížejí na veřejnost. Trápí mne ty hloupé, až primitivní lži, přehlédnutelné snad i malými dětmi, kterými nás častují. Rozčiluje mne, že vše, jakýkoli argument, jakékoli obvinění lze odbýt slovy „to je lež“ nebo „to je politicky motivovaný útok“ a více se jím nezabývat. A také to, že denně slyšíme fráze o demokracii, o „padni komu padni“, ale kdyby si řadový občan dovolil zlomek toho, co si dovolí vrcholní politici nebo další „sluhové národa“, hodně dlouho by se z represí ze strany státních úřadů nevzpamatoval.
Řešení případu vily v Bubenči v budoucnu je poměrně jednoduché. Dovedu si představit, že situaci kolem ní sledují již teď některé protikorupční organizace a že se k ní v případě, že „stát“ za nějakou dobu zjistí, že nevyhovuje svému účelu a tudíž se musí za nějakou „zůstatkovou cenu“ odprodat, rádi vrátí. A ta nějaká doba nemusí být ani příliš dlouhá. Lakotnost v této zemi totiž dosáhla takových rozměrů, že ti, pro které se stala smyslem života, ztrácejí reálné vidění světa a nechtějí trapně vyčkávat několik let. Řešení jiných případů už tak jednoduché není. První vlašťovky postihů, opravdu ojedinělé a v mnoha případech zatím ještě navíc bezzubé, však naznačují, že ti, kterým je zatím adresováno to „trhni si nohou“, by se mohli aspoň částečně dočkat toho, co je nazváno abstraktním pojmem spravedlnost.
Úvodní obrázek: Don Quijote,1902, D. Hermógenes
Přebujelý zájem o dění kolem sebe a naivní a nereálná touha přispět k nápravě špatného. Výsledek? Angažmá všude možně a s tím spojené nestíhání. Milovník Asie a cizích jazyků. Po několika letech bezprostředního sousedství s buddhistickým klášterem a jeho obyvateli ovlivněn touto nádhernou filosofií, ovšem neschopen začlenit ji do svého praktického života. Výsledek? Mír v duši, shon a uspěchanost navenek. Miluje humor, včetně toho na svůj účet, ironii a smích