Řízený antisemitismus – Made in Russia

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Olga Irisovová, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Triumfální oblouk císaře Tita, detail/via Wikimedia Commons

Kreml má antisemitismus “pod kontrolou”

Vedle všemožné další protizápadní rétoriky obviňuje v poslední době Kremelská propaganda evropské země i z růstu antisemitských nálad. Zvlášť podtrhuje, že  v Rusku je naopak židovská otázka již dávno uzavřená a problémy s netolerancí a vůči Židům neexistují. dokonce nabídl evropským Židům záchranu před antisemitismem v Rusku. Ale ve skutečnosti – jak je pro Kreml už tradiční –  se zpráva vyslaná celému světu zásadně liší od vnitřní politiky, ve které se elementy antisemitismu už dávno staly součástí boje s protivníky režimu. Tvrzení protiřečí i statistice, podle které ruských Židů do Izraele v roce 2015 vzrostla ve s rokem 2014 o 40 %, a s rokem 2013 o 60 % (pro srovnání, počet repatriantů z Ukrajiny, kde díky péči Ruska stále pokračuje válečné dění, vzrostl o 16 %, respektive o 23 %). Nelze sice říci, z jakého přesně důvodu odjíždějí, jestli z ekonomického či politického, ale fakta jsou fakta: Židům se v současném Rusku příliš nelíbí.

Na ruku tomuto krásnému příběhu, ve kterém Putin vystupuje jako ochránce Židů, jdou i některé židovské organizace (ať záměrně či ne). Například 19. dubna se Putin setkal s prezidentem Světového židovského kongresu () Ronaldem Lauderem, který řekl, že Putin splnil svůj slib z roku 2003, že bude bojovat proti antisemitismu. Podle Lauderova názoru je na rozdíl od Evropy, kde “ stále zvedá hlavu”, v Rusku jeho úroveň minimálni. Podobná prohlášení lze očekávat od ruských židovských organizací loajálních Kremlu (k nimž patří i Ruský židovský kongres), ale ne od těch nezávislých, které by teoreticky měly být obeznámeny s reálným stavem věcí. Zdá se ale, že i ty se mohou stát rukojmím kremelské propagandy, pokud ne jeho peněženky.

V rozhovoru pro zpravodajskou agenturu Interfax prezident WJC na otázku, týkající se radikálních stran, kterým v Evropě roste popularita, a potenciálního vlivu tohoto procesu na růst antisemitismu,  odpověděl, že nelze “ignorovat hrozby pocházející od krajně levicových stran, z nichž některé způsobily nárůst antižidovských nálad”. Je příznačné, že ani slovem nezmínil, že některé z těchto stran jsou podporovány z Kremlu. O tom se očividně mluvit nehodí, stejně jako o reálném antisemitismu v Rusku, jehož rozvoj je řízen: Kreml mu popouští uzdu a fakticky ho směruje proti těm ruským Židům, kteří podporují demokratizaci země.   

Z druhé strany, řízený antisemitismus umožňuje Kremlu zajistit si loajalitu značné části ruských Židů – vždyť slovně právě Putin odmítá otevřené projevy xenofobie. Proto se mnozí obávají, že po jeho odchodu vyjdou na povrch a vyostří se negativní tendence, které se jemu “dařilo udržovat v mezích”.

“Užitečný” antisemitismus není extremismus

V Rusku se antisemitismus “promíjí” těm, kdo jsou pro režim užiteční – ať už je to politik, nebo jen šroubek v propagandistickém stroji Kremlu. Čerstvý příklad – 10. dubna účastník primárek Jednotného Ruska Vladislav Vichorev v Čeljabinské oblasti obvinil Židy z genocidy Rusů, kteří se prý po “židovském převratu” za vlády Borise Jelcina ocitli na “hranici vymření”. A ačkoli tento jeho projev plně spádá pod účinnost protiextremistického paragrafu 282 Trestního zákoníku RF (Šíření nenávisti nebo nepřátelství a další ponížení lidské důstojnosti), byl Vichorev jen napomenut a nebyl ani stažen z primárek.

Zdá se, že v zemi, kde na základě tohoto paragrafu tak snadno obviňují ty, kdo na sociálních sítích odsuzují agresi Ruska proti Ukrajině, antisemitské projevy za nepovažují. Stačí vzpomenout jen na známý proces s Jekatěrinou Vologženinovou, kterou uznali vinnou z vyvolávání nepřátelství za sdílení proukrajinských materiálů na síti VKontaktě.

Je příznačné, že v roce 2015 bylo v Rusku podle paragrafu 282 Trestního zákoníku odsouzeno třikrát více osob než v roce 2011, a zejména vzrostl počet odsouzených za použití internetu pro extremistické cíle. V čerstvé zprávě Centra ekonomických a politických reforem se tento stav vysvětluje tím, že praktická aplikace protiextremistického paragrafu je výsledkem politické objednávky, která klade důraz na pronásledování nacionalistické opozice, proukrajinských aktivistů a různých religiózních organizací. Příkaz k pronásledování antisemitů očividně nepřišel. Zato se týkal všech, kdo podporují transformaci Ukrajiny, a samotných Ukrajinců. V těchto případech se propaganda uchyluje k jakýmkoli špinavým prostředkům, včetně antisemitismu. Ilustrativním příkladem je reportáž stanice Rossija 24 o Vladimíru Grojsmanovi, v níž reportérka uvedla zjevně jako “diskreditující” okolnost židovský původ kandidáta na post ukrajinského premiéra: “Premiérem Ukrajiny se může stát Vladimír Grojsman. Co je o něm známo? Žid. 38 let. Nesamostatná figurka.”

Mluvit vážně o tom, že současná moc s antisemitismem bojuje, nelze už jen proto, že ho sama používá pro své vlastní cíle, když spekuluje na téma židovského původu (ať už domnělého či skutečného) představitelů opozice. A je charakteristické, že když mediální hlásné trouby kremelských zájmů zajdou ve svých vyjádřeních příliš daleko, nedostane se jim za to ani pokárání. Například když Uljana Skojbedová na stránkách Komsomolské pravdy litovala toho, že nacisti nevyrobili stínítka z předků liberálů (Židů), dostala jen varování od Roskomnadzoru (byť v rozhodnutí Společného kolegia pro žaloby na tisk je zřetelný požadavek na přísnější trest) a i nadále pracuje v novinách, které jsou na 5. příčce nejcitovanějších ruských novin (stejně tak drží 5. příčku mezi třicítkou nejcitovanějších internetových zdrojů).

Nedávným příkladem, je článek Vladimira Bondarenka s předpovědí, že ruští liberálové jednou “na sebe přivolají nový masakr v Babím Jaru”. Ale o podobné věci se ruská spravedlnost nezajímá. Mnohem zajímavější je neustále tahat po soudech Putinovy kritiky. A jako důvod může posloužit cokoli, dokonce i použití názvu Pravý sektor v článku bez upozornění, že organizace je v Rusku zakázaná. Právě za to – s formulací “za zneužití svobodné veřejné informace po varování Roskomnadzoru” – dostala u jednoho obvodního moskevského soudu pokutu Jevgenija Albacová a The New Times.

Vidíme tedy, že policejní a soudní praxe je krajně selektivní a umožňuje ignorovat otevřený antisemitismus jedněch, a výběrové trestání druhých za “extremismus”, který by v normální demokratické společnosti žádným extremismem nebyl.

Důvod k obavám tu je

Přitom domácí, osobní antisemitismus z ruské společnosti nikdy nevymizel. Komentátoři s oblibou mluví o tom, že ve srovnání s počátkem 21. století poklesl antisemitismus v Rusku z 8 až 12 % na 3 až 6 %, ale zamlčují, že tato pozitivní tendence existuje jen v Moskvě, Petrohradě a dalších velkých ruských městech. Celkově je situace v zemi jiná: například v Severní Osetii se v seznamu neoblíbených národností nacházejí na druhém místě (antisemitské názory jsou v tomto regionu charakteristické pro 25 % obyvatel), v Mordovii na prvnim-druhém místě (38 %). Celkově v Rusku 57 % obyvatel věří, že “pro Židy jsou a výhody důležitější než mezilidské vztahy” (o 17 % více než v Rusku roku 1990).

Je nabíledni, že nárůst podobných nálad je v první řadě způsoben především rétorikou ruských sdělovacích prostředků, z nichž naprostá většina je tak či onak podřízena státu. Závislé postavení těchto médií nám umožňuje opodstatněně tvrdit, že žádné z národnostně důležitých témat se nedostane do éteru bez požehnání shora. Autoři průzkumu -centra o současném stavu antisemitismu v Rusku došli k závěru, že v současném Rusku antisemitismus funguje jako politický nástroj a že se nejedná o společenskou poptávku vůči elitám, ale naopak – postupuje odshora dolů.

Nebýt té snahy shora, antisemitismus by v ruské společnosti už dávno zahynul na úbytě a nepřekračoval by hranice kuchyňských debat v úzkém okruhu radikálních nacionalistů. Ale pokud společnost cítí, že elita nenávist k jakékoliv skupině schvaluje, tak v určité chvíli se zlost nad vlastním neuspokojivým životem začne spalovat nenávistí právě vůči této skupině (funguje schéma, že “za to, že se mi žije hůř, mohou Američané, Židé, pátá kolona…” a tak dále dle seznamu). Proto lze v nejbližší budoucnosti v Rusku čekat nejenom antisemitské publikace a vyjádření, ale i radikálnější způsoby nenávisti. Například takové jako nedávný mítink pořádaný v Permu proti židovskému hnutí Chabad Lubavič, po němž více než 100 lidí podepsalo žádost Putinovi, aby zakázal činnost hnutí Chabad na území Ruska. Na plakátu, jímž organizátoři mítink propagovali, jsou použity krvavé skvrny, fráze o “krvavých rituálních šabatech” (mezi antisemity tak oblíbená) a výzva chránit “před NIMI své děti”. Místní orgánům nicméně ani taková rétorika nezabránila vystoupení antisemitů schválit.

To, co dnes v Rusku vidíme, je elitami řízený antisemitismus, který se může v libovolný moment radikalizovat. Tak, jako se to už stalo u homofobie, po které ve společnosti žádná poptávka nebyla až do chvíle, než ji shora začali uměle nafukovat a změnili ji na součást putinské národní ideje. Je třeba počítat s tím, že to samé se v současném Rusku může přihodit kterékoli menšině.

Tato strategie řízeného antisemitismu celkově připomíná práce zastánců eurasianimu, kteří sice podtrhávali, že v ruské duši rasismus není, ale vůči Židům projevovali značnou skepsi. Přitom zastánci teorie eurasianimu svůj vztah k nim vysvětlovali tak, že nejde o rasovou nenávist, ale o duchovní nebo ideovou. Tak se podle teoretika levého eurasianimu Lva Karsavina dělí Židé na tři skupiny: ty, co si plně zachovali náboženská i kulturní specifika;  asimilované a rozpuštěné v národu státu, v němž žijí; a Židy na přestupu (tj. takové, kteří se z jakýchkoliv příčin už od svého národa odpoutali, ale ještě se zcela nevyrovnali s novou identitou). Právě v zástupcích třetí skupiny viděl Karsavin své potenciální nepřátele, považoval je za kosmopolity, z podstaty internacionální, přirozeně revoluční a přívržence idejí “abstraktní rovnosti a svobody” – tj. potenciální demokraty, socialisty a tak dále. Podle Karsavinova názoru právě oni už jednou uspíšili pád Ruska, proto jsou jeho věčným nepřítelem, se kterým je nutné bojovat. A Vladimir Putin zjevně sdílí stejné názory…