Špion CIA v Moskvě “za miliardu dolarů”

Zdroj: The Washington Post, Autor: David E.Hoffman, Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Red square Moscow cityscape/Valerij Tkačenko 

Špion zmizel

Byl to nejúspěšnější a nejoceňovanější agent, kterého Spojené státy měly po dobu dvaceti let v Sovětském svazu. Jeho dokumenty a nákresy odhalovaly tajemství výzkumu sovětských radarů a budoucích zbraní. Pašoval z vojenských laboratoří plošné spoje a plány. Jeho umožnila Spojeným státům ovládnout ve vzdušných bojích oblohu a potvrdila zranitelnost sovětské protivzdušné obrany. Ukázala, že americké řízené střely a strategické bombardéry mohou létat pod radarem.

Na přelomu podzimu a zimy roku 1982 s ním ztratila kontakt. Nedostavil se na pět naplánovaných schůzek. Sledování ze strany na ulicích bylo ohromující. Prorazit jej nemohli ani ti nejutajenější zaměstnanci moskevské rezidentury CIA, o nichž nevěděla ani sama .

Budoucnost operace  večer 7. prosince, což byl termín další naplánované schůzky, závisela na Billovi Plunkertovi. Po krátkém působení jako pilot u mariňáků nastoupil do CIA jako tajný operační důstojník. Bylo mu kolem 25 let, měřil přibližně 1,85 metru a do Moskvy přijel v létě. Jeho úkolem bylo proniknout do KGB a navázat kontakt.

Toho večera, přibližně v čase večeře, vyšel Plunkert s manželkou v doprovodu šéfa rezidentury a jeho manželky z budovy amerického velvyslanectví na parkoviště, které bylo pod neustálým dohledem uniformovaných milicionářů, kteří podávali zprávy KGB. Nastoupili do auta, za volant usedl šéf rezidentury. Plunkert seděl vedle něj na předním sedadle, jejich manželky byly na zadních sedadlech a v rukou držely velký narozeninový dort.

Špionáž je umění iluze. Iluzionistou této noci byl Plunkert. Pod oblečením měl na sobě další vrstvu, typickou pro ruského staříka. Narozeninový dort byl falešný, pod vrchní vrstvou bylo ukryto zařízení, vytvořené mágy z oddělení technických operací CIA, jemuž se říkalo kluk v krabici. CIA věděla, že sledovací týmy KGB téměř vždy sledují auto zezadu a málokdy se dostanou k jeho boční straně. Pracovník CIA tak mohl vyklouznout z auta a zmizet v momentě, kdy odbočilo za roh a na okamžik nebylo pod dohledem. Zároveň se v krabici nafoukla figurína, jejíž obrys vypadal jako hlava a trup zaměstnance CIA, který právě vyskočil z auta.

Toto zařízení nebylo nikdy dříve v Moskvě použito, ale CIA byla už naprosto zoufalá. Plunkert si v autě sundal oblečení amerických značek a nasadil si na obličej masku a brýle. Z dálky je sledoval vůz KGB. Bylo sedm hodin, dlouho po setmění.

Automobil zabočil za roh. Plunkert otevřel dveře a vyskočil z auta. V ten samý moment položila jedna z manželek narozeninový dort na přední sedadlo. Horní část dortu se rozdělila a na sedadle najednou seděl nový spolucestující. Auto zrychlilo.

Plunkert stihl udělat čtyři kroky. U pátého se zpoza rohu objevil vůz KGB. Světlomety ozářily starého Rusa na chodníku. Lidé z KGB si ho ani nevšimli a dál pronásledovali auto amerického velvyslanectví. Postava v krabici zafungovala.

V prvních letech studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem měla Ústřední zpravodajská služba jedno nepříjemné tajemství, kterým se nechlubila. CIA nikdy neměla špionážní oporu v ulicích Moskvy. Získat tam vyzvědače bylo prostě příliš nebezpečné pro kteréhokoli sovětského občana nebo činitele. Samotný náborový proces byl od prvního okamžiku, kdy byl potenciální špion vytipován a osloven, nesmírně riskantní, protože když agenta odhalila KGB, hrozila mu jistá smrt. Několik agentů, kteří se pro spolupráci se CIA dobrovolně rozhodli, nebo je CIA zverbovala mimo území Sovětského svazu, podávalo zprávy i po návratu do vlasti. Ale většinou CIA v srdci temnoty agenty jednoduše nenalákala.

A pak přišla špionážní operace, která všechno zcela zvrátila. Agentem byl Adolf Tolkačev, inženýr a specialista na palubní radary, který pracoval hluboko uvnitř sovětského vojenského establishmentu. Během šesti let se Tolkačev setkal jednadvacetkrát s důstojníky CIA v ulicích Moskvy, města, kde se to sledovateli KGB jen hemží.

Tolkačevův příběh je podrobně popsán na 944 stránkách dříve tajných depeší CIA o operaci. Tyto odtajněné dokumenty a kniha „The Billion Dollar Spy,“ která se na jejich základě připravuje, nabízejí pozoruhodně podrobný obrázek o tom, jak se v Moskvě prováděla špionáž v nejnapjatějších letech studené války.

Tolkačeva motivovala touha po pomstě. Během stalinského teroru v 30. letech byla matka jeho manželky popravena a otec byl poslán do gulagu, pracovního tábora. Tolkačev sám sebe označil za „rozčarovaného komunismem“ a za „disidenta srdcem.“  Chtěl se pomstít sovětskému systému a dělal to tak, že vyzrazoval jeho vojenská tajemství Spojeným státům. Jeho řídící důstojníci v CIA často pozorovali, že je navzdory rizikům rozhodnutý způsobit Sovětskému svazu největší možné škody. Trestem za zradu byla poprava. Tolkačev nechtěl zemřít v rukou KGB. Požádal CIA o ampuli s jedem, kterou by užil, pokud by byl chycen. Dostal ji.

Americké letectvo v jednom stádiu probíhající špionážní operace odhadla, že Tolkačevova špionáž zachránila Spojeným státům 2 miliardy dolarů v oblasti výzkumu a vývoje zbraní. Většinu z tajných dokumentů pašoval z kanceláře v době oběda pod kabátem a fotografoval je 35 mm fotoaparátem Pentax, upnutým na židli v jeho bytě. Na oplátku žádal CIA o peníze, většinou však pouze o symbolické částky jako znamení ocenění jeho práce. V Moskvě sužované nedostatkem všeho tak jako tak toho nebylo moc ke koupi. Chtěl také alba se západní hudbou – Beatles, Led Zeppelin, Uriah Heep a další – pro svého dospívajícího syna.

Tolkačev byl jedním z nejproduktivnějších agentů CIA v době studené války. O operaci se toho zatím moc neví, byla však zdrojem slávy pro CIA, která dosáhla toho, co dlouho považovala za nedosažitelné: osobně se setkala se svým agentem pod nosem KGB.

Vytřeli jsme KGB zrak

Moskevská rezidentura sídlila v zabezpečené místnosti o velikosti nákladního vagónu, zasazené hluboko uvnitř budovy amerického velvyslanectví. Zaměstnanci se tísnili u malých stolů, zkoumali na zdech pověšené mapy s červenými špendlíky v místech, kde byla nebezpečná stanoviště KGB, a pečlivě plánovali každý krok.

David Rolph, který sloužil v zahraničí poprvé, převzal Tolkačeva jako jeho řídící důstojník v roce 1980. V podvečer 14. října opustil rezidenturu a jel domů. O hodinu později se vrátil na velvyslanectví se svou ženou. Oba byli oblečeni, jakoby šli na večírek. Sovětský milicionář, který stál na stráži před velvyslanectvím, zaznamenal, že vstupují do budovy. Rolph a jeho žena se dostali k jednomu z bytů v budově velvyslanectví a vešli dovnitř. Byt patřil zástupci šéfa oddělení pro technické operace moskevské rezidentury, které pomáhalo řídícím důstojníkům CIA s utajením a technickým vybavením od sofistikovaných rádiových skenerů až po falešné pařezy.

Zástupce šéfa technického oddělení beze slova zamával na Rolpha. Oba muži byli přibližně stejné výšky a postavy. Rolph tiše zahájil tzv. transfer identity, tj. začal se maskovat tak, aby vypadal jako jeho hostitel. Technik měl dlouhé, střapaté vlasy. Rolph si nasadil paruku s dlouhými střapatými vlasy. Technik měl plnovous. Rolph si nalepil plnovous. Technik Rolphovi pomohl s převlekem a vybavil jej rádiovým skenerem, anténou a sluchátky ke sledování komunikace KGB na ulici.

Rolph slyšel u dveří hlasitou mluvu. Byl to šéf technického oddělení, který schválně hlasitě mluvil, rozhovory zaznamenávala odposlouchávací zařízení KGB. „Hej, jdeme se podívat na ten nový obchod s náhradními díly?“ zeptal se šéf. Pravý zástupce hlasitě odpověděl: „Super, pojďme.“

Pravý zástupce však z bytu neodešel. Místo něj šel Rolph. Pravý zástupce si přitáhl křeslo a usedl k dlouhému čekání. Stejně tak si sedla Rolphova manželka ve svých večerních šatech a zůstala tak dlouhých šest hodin. Kvůli odposlechu ze strany KGB nemohli spolu prohodit ani slovo.

Cílem transferu identity bylo dostat se z velvyslanectví bez toho, že by je sledovala KGB. Ta většinou ignorovala techniky, když ve starém béžově zeleném volkswagenu vyjížděli na nákupy potravin, květin či náhradních dílů. Vůz vyjel z velvyslanectví. Za volantem byl šéf technického oddělení, vedle něj seděl Rolph. Okna mikrobusu byla špinavá. Milicionáři pouze pokrčily rameny.

Cílem přestrojení Rolpha bylo vyhnout se při odchodu z velvyslanectví KGB, ale během několika příštích hodin postupně zpracoval nový přístup, jak se zbavit svých sledovatelů. Jeho konečným úkolem bylo „zčernat“, úplně setřást dohled. Avšak „zčernání“ si vyžadovalo dlouhou, vyčerpávající zkoušku nervů ještě předtím, než bude mít první šanci podívat se Tolkačevovi do očí.

Během úniku před sledovateli musí být agent hbitý jako baletka, matoucí jako kouzelník a pozorný jako řídící letového provozu. Vůz zastavil nejdříve u květinářství, šlo o rutinní zastávku, umožňující zjistit, zda jsou sledovací auta KGB nebo pěší sledovatelé natolik neopatrní, aby o sebe zakopávali. Rolph seděl za špinavým oknem dodávky a nic nezpozoroval.

Po další hodině a půl jízdy, zahájil Rolph vnitřní odpočítávání. Pravidlem bylo postoupit do další fáze pouze tehdy, pokud si byl na 95 % jistý, že je „černý“. Důvod byl prostý: navrch měl v autě. Pěšky a sám byl mnohem zranitelnější. Rolph zvažoval, co zpozoroval na tmavnoucích ulicích. Byl si jistý. Pohlédl na šéftechnika, který mu ukázal palcem nahoru. Zatímco dodávka byla stále v pohybu, Rolph rychle vyklouzl z převleku a uložil ho do malého pytle na podlaze. Popadl nákupní tašku, připravenou pro Tolkačeva, a oblékl si vlněný kabát. Vůz se na moment zastavil. Rolph vyklouzl a rázně kráčel pryč.

Brzy se na další široké třídě zařadil do davu, čekajícího na trolejbus, který brázdil hlavní tepny Moskvy. Pozorně pohledem přelétl cestující a zapamatoval si ty, kteří nastoupili s ním. Na další zastávce vyskočil a dával pozor, jestli jej někdo nesledoval. Nikdo.

Začala závěrečná, pěší fáze. Rolph byl fyzicky fit a myšlení měl jasné, ale unikat sledovatelům je velmi vyčerpávající. Pozdně podzimní počasí bylo syrové, vlhké a nepříjemné. Měl sucho v ústech, ale zastavit se někde by bylo nebezpečné. Rádiový skener byl tichý, slyšel jenom běžné plácání a statickou elektřinou. Rolph otevřel dveře malého divadla. Byla to jeho druhá krycí zastávka. Pročetl si program a různá oznámení na nástěnce. Jeho cílem bylo přinutit lidi KGB k tomu, aby udělali něco neobyčejného, nějakou chybu, aby je mohl zpozorovat dřív, než stihnou přivolat posily. Z divadla odešel se vstupenkami na představení, které neměl v úmyslu shlédnout. Nad rámec své obvyklé rutiny zašel do prodejny starožitností. Stále nic. Poté vstoupil do nedalekého bytového domu a začal šplhat po schodišti. Bylo jisté, že tento krok vyvolá v KGB alarm – nemohli mu dovolit zmizet z dohledu v několikapatrovém bytovém domě. Ve skutečnosti neměl kam jít a neznal nikoho z obyvatel. Jen se snažil vyprovokovat KGB. Na vrcholu schodů se posadil a čekal. Nikdo nepřiběhl.

Rolph se otočil. Tři a půl hodiny nezaznamenal nikoho z KGB. Přesto ještě pro jistotu zašel do malého parku se spoustou laviček. Podíval se na hodinky. Byl 12 minut od místa setkání.

Čas jít. Byl si na 100 % jistý. Zvedl se z lavičky.

Najednou byl ohlušen pípáním ve sluchátkách, pak dalším a dalším. Bylo velmi hlasité a nepochybně pocházelo od sledovacího týmu KGB. Rolph stál jako zmrazený, nehybně a napjatě. Pípání mohlo být signálem jednoho muže KGB druhému. Mohl jej také způsobit nešikovný operátor, který omylem zmáčkl tlačítko.

Rolph často opakoval slova „když jsi černý, tak jsi černý“. Znamenalo to pro ně, že když jsi černý, můžeš dělat cokoli, protože tě nikdo nevidí.

Nic. Ani náznak toho, že by v parku někdo byl. Rolph si uvolnil ramena a zhluboka se nadechl. Když jsi černý, tak jsi černý.

Schůzka s ruským agentem dopadla výborně. Tolkačev mu předal 25 roliček filmu s kopiemi přísně tajných dokumentů. Rolph se vrátil do volkswagenu, nasadil si paruku a vousy a jeli zpátky na velvyslanectví. Stráže jim nevěnovaly ani pohled. Brána se otevřela. O chvíli později sovětští milicionáři zaznamenali, že David Rolph s manželkou odešli z večírku na velvyslanectví a odjeli domů.

Adaptováno z knihy Davida E. Hoffmana “The Billion Dollar Spy: A True Story of Cold War Espionage and Betrayal,” vydané nakladatelstvím Doubleday.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.