Vnitřní válka arabského světa

Zdroj: The Economist, Autor:The Economist, Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Aleppo, via Wikimedia Commons

Evropa a Amerika se dopustily chyb, ale neštěstí arabského světa je způsobeno především jeho vlastním selháním

Když Sir Mark a François Georges- tajně rýsovali linie na mapě Levantu, aby v květnu 1916, v době vrcholící první světové války, rozdělili Osmanskou říši, jen stěží by si dokázali představit ten nepořádek, který uvedli do pohybu: století imperiálních zrad a arabského odporu, nestability a převratů, válek, vysídlování, okupací a neustále selhávajícího usmíření v Palestině. A téměř všude útlak, radikalismus a terorismus.

V euforii povstání v roce 2011, kdy padal jeden strašný arabský samovládce za druhým, se zdálo, že Arabové jsou v poslední zatáčce na cestě směrem k demokracii. Namísto toho je její stav ještě horší než kdy jindy. Za vlády Abdela-Fattaha al-Sisi je ještě zoufalejší, než byl za diktátora Husního Mubaraka. Stát zkolaboval v Iráku, Sýrii, Libyi a Jemenu. Řádí tam občanské války, na denním pořádku je sektářství, přiživované soutěžením mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Džihádistický „chalífát“ Islámský stát (IS), groteskní důsledek sunnitské zuřivosti, metastázuje do dalších částí arabského světa.

Jakkoli chmurně to vše vypadá, situace se může ještě zhoršit. Vezmeme-li si jako etalon libanonskou občanskou válku v letech 1975-1990, ta syrská má před sebou ještě mnoho, mnoho let. Stejně zničenými se může stát mnoho dalších míst. Alžírsko čelí krizi vedení, nepokoje na Sinaji se mohou rozšířit do Egypta, Jordánsko ohrožuje narůstající chaos, by mohl být zatažen do bojů na svých hranicích, nízké ceny ropy destabilizují státy Perského zálivu a prozatím zástupný konflikt mezi Saúdskou Arábií a Íránem může vyústit v otevřené boje.

Toto všechno není ani tak střetem civilizací, jako spíše válkou uvnitř civilizace arabské. Lidé zvenčí tyto chyby nemohou napravit, i když jejich akce by mohla situaci trošku zlepšit – anebo výrazně zhoršit. Za prvé a především: dohoda a urovnání musí přijít od samotných Arabů.

Pozor na jednoduché odpovědi

Arabské státy trpí krizi legitimity. V jistém smyslu se nikdy nesmířily s pádem Osmanské říše. Prominentní ideologie – arabizmus, islamismus a nyní džihádismus – ty všechny hledaly větší státnost za hranicemi, které jim zanechali kolonizátoři. Nyní, když se tyto státy hroutí, Arabové se vracejí k etnické a náboženské identitě. Některým toto prolévání krve připomíná válku v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech. Jiní nacházejí paralely s náboženským sporem třicetileté války v Evropě v 17. století. Ať jsou už tato srovnání platí, či ne, krize arabského světa je hluboká a složitá. Snadná řešení jsou nebezpečná. Je nezbytné zapudit zejména čtyři myšlenky.

Za prvé, mnozí obviňují z chaosu západní mocnosti – od Sykes-Picotova vytyčení hranic, přes vytvoření Izraele a francouzsko-britské převzetí Suezského průplavu v roce 1956, až po opakované americké intervence. Cizinci často přispívali k zhoršení situace; americká invaze do Iráku v roce 2003 vypustila jeho sektářské démony. Ale, jak potvrzuje katastrofa v Sýrii, myšlenka, že by se Amerika měla od regionu odvrátit, kterou, jak se zdá, přijal Barack Obama, může být stejně destabilizující jako intervence.

Bez ohledu na traumatickou minulost vzkvétá mnoho zemí: Jižní Korea, Polsko, o Izraeli ani nemluvě. Arabský svět trpí především svým vlastním selháním, svými chybami, svými neúspěchy. Mnozí vůdci byli despoty, kteří maskovali svou autokracii rétorikou o arabské jednotě a osvobození Palestiny (a nerealizovali ani jedno). Peníze z ropy a dalších zdrojů umožňovaly vládcům kupovat si loajalitu, platit si despotické bezpečnostní agentury a uchovávat a podporovat selhávajícím státem řízené ekonomické modely, které zbytek světa dávno opustil.

Jemen, intervence Saudské Arábie /Ibrahem Qasim via Wikimedia Comonns
Jemen, intervence Saudské Arábie /Ibrahem Qasim

Další nesprávnou představou je, že překreslení hranic arabských zemí vytvoří stabilnější státy, které budou odpovídat etnickému a náboženskému složení obyvatelstva. Není tomu tak: v regionu, kde se etnické skupiny a sekty mění od vesnice k vesnici, dokonce od ulice k ulici, neexistují žádné úhledné linie. Nové Sykes-Picotovy hranice nesou s sebou riziko vytvoření tolika nových nespravedlností, kolik se jich podaří vyřešit, a mohou vyvolat další krveprolití, když se budou všichni pokoušet urvat pro sebe půdu a vyhnat protivníky. Svou vlastní cestou možná půjdou v Iráku a Sýrii: státnost jim byla odpírána kolonizátory, utlačovaly je všechny pozdější režimy, a oni se stali nejodvážnějšími bojovníky proti Islámskému státu. Z velké části však nabízejí lepší odpovědi decentralizace a federalismus, což by mohlo Kurdy přesvědčit, aby zůstali uvnitř arabského systému. Snížení pravomocí ústřední vlády by nemělo být vnímáno jako další dělení půdy, která byla nespravedlivě rozdělená v minulosti. Mělo by místo toho být považováno za prostředek opětovného spojení předtím roztříštěných států. Alternativou volnější struktury je trvalý a nevratný rozpad.

Třetí neuváženou myšlenkou je, že extremismus a chaos může být odvrácen arabskou autokracií. Příkladem je Egypt, kde je vláda prezidenta Sisiho stejně despotická, jako je nekontrolovatelná a ekonomicky nekompetentní. Nespokojenost obyvatelstva roste. Bašár al-Asad a jeho spojenci v Sýrii rádi líčí jejich režim jako jedinou sílu, která může porazit nepořádek. Opak je pravdou: Asadovo násilí je hlavní příčinou nepokojů. Arabské autoritářství není základem stability. Mělo by to být zřejmé z povstání roku 2011.

Čtvrtým špatným argumentem je, že nepořádek je chybou islámu. Pojmenovní problému jako islám, jak se to snaží dělat Donald Trump a někteří američtí konzervativci, je podobné tomu, jako kdybychom označili křesťanství jako příčinu evropských válek a vražedného antisemitismu: je to částečně pravda, ale nijak to prakticky nepomůže. Který islám by to byl? Ten, který usekává hlavy, který zavedl Islámský stát, nebo varianta revolučního státu, která pomalu zahnívá v Íránu či politická verze prosazovaná vůdci Ennahdy v Tunisku, kteří se sami pojmenovali jako „muslimští demokraté“? Démonizace islámu znamená posilování manichejské vize Islámského státu. Svět by měl místo toho rozpoznat různé myšlenky uvnitř islámu, podpořit umírněné trendy a postavit se extremistům. Bez islámu neexistuje žádné trvalé řešení.

Reformuj nebo zahyň

To všechno znamená, že vyřešení krize v arabském světě bude pomalé a těžké. Důležité je úsilí o potlačení a ukončení válek. Bude to vyžadovat porážku Islámského státu, politické řešení plného osvobození sunnitů v Iráku a Sýrii a smír mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Stejně důležité bude podpořit reformy v zemích, které přežily povstání. Jejich vládci se musí změnit, jinak hrozí, že problémy budou pouze na nějakou dobu odloženy stranou. Staré nástroje moci jsou slabší: cena ropy zřejmě jen tak rychle nestoupne a tajné policie nemohou potlačit disent v podmínkách propojeného světa.

Králové a prezidenti si tak musí znovu získat důvěru obyvatel svých zemí. Budou potřebovat „vstupní“ legitimitu: dát prostor kritikům, ať už liberálům nebo islamistům a nakonec zavést demokracii. Potřebují také více „výstupní“ varianty: posílení právního státu a budování produktivních ekonomik, schopných prosperování v globalizovaném světě. Znamená to ústup od rentiérského systému a držení kumpánů a rodinných příslušníků na uzdě.

Amerika a Evropa takovou transformaci nenastolí. Avšak Západ má vliv. Může působit na arabské vládce a podporovat je v tom, aby přijali reformy. To pak může přispět k potlačení nejhorší síly, jakou je například Islámský stát. Tento proces je třeba zahájit podporou nové demokracie v Tunisku a politických reforem v Maroku – například Evropská unie by měla otevřít své trhy severoafrickým produktům. Důležité je rovněž to, aby Saúdská Arábie otevřela svou společnost a uspěla ve svých reformách, zacílených na snížení závislosti své ekonomiky na těžbě ropy. Samostatnou kapitolou je Egypt. Momentálně vede prezident Sisi zemi do záhuby, kterou by pocítil celý arabský svět i další země; úspěšná liberalizace by naopak pozvedla celý region.

Bez reforem jsou příští nepokoje pouze otázkou času. Ale zároveň se zde objevuje velká příležitost. Arabové by znovu mohli vzkvétat: mají velké řeky, ropu, pláže, archeologii, mladé obyvatelstvo, jsou křižovatkou obchodních tras a blízko evropských trhů, mají bohaté intelektuální a vědecké tradice. Jen kdyby si to uvědomili jejich vůdci a členové milicí.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.