Do srdce teroru: za liniemi Islámského státu

Zdroj: The Guardian, Autor: Jürgen Todenhöfer, Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Jürgen Todenhöfer auf dem Blauen Sofa/Blaues Sofa

Německý spisovatel Jürgen Todenhöfer je prvním západním novinářem, kterému bylo dovoleno vstoupit na území Sýrie a Iráku, kontrolované Islámským státem, a bezpečně se vrátit domů. V úryvku své knihy popisuje, co viděl ve městech Rakka a Mosul, a mrazivý moment, když si uvědomil, že jeho naštvaný maskovaný řidič je jedním z nejhledanějších mužů světa.

Neděle 7. 12. 2014

Abu Qatada, v Německu narozený konvertita k islámu, který zprostředkoval naši návštěvu Islámského státu, je téměř stejně široký jako vysoký a má husté červenohnědé vousy. Se synem, fotografem Frederickem nakládáme naše zavazadla do bílého pickupu, v němž nás Qatada a jeho řidič přijeli vyzvednout. Hlavy a obličej řidiče je tak důkladně zahalen do velké šedé šály, že jediné, co vidíme, jsou jeho oči a obrysy nosu. Zamumlá pozdrav v angličtině s nápadně rytmickým přízvukem. Z bezpečnostních důvodů nemůžeme používat hlavní silnice. cesta do Rakky trvá déle než tři hodiny.

Qatada tvrdí, podnikání v Islámském státu je na vzestupu. Téměř všechny obchody jsou otevřené a spousta výrobků se prodává především na trzích. Všímáme si nově vystavěných budov. „V místech, která nejsou bombardována, jde život dál jako obvykle,“ říká nám Qatada. Pak dostáváme krátkou přednášku o verzi zákona šaríja používané v Islámském státu.

Za krádež zboží v hodnotě více než 40 USD vám useknou ruku. 40 dolarů je cena gramu zlata.

Křesťané musí platit džizju, daň z ochrany. Přijde na asi 300 dolarů ročně pro chudé lidi a 600 USD pro bohaté. Ale je to jediná daň. Křesťané patří mezi nejlépe prosperující obyvatele země. Jediné, co musí udělat, je prodat pár ovcí a získat tak peníze na úhradu daně.

Muslimové platit zakat, neboli náboženskou daň, vyroubenou na základě jejich majetku. Bohatí platí vyšší daň než křesťané, chudí platí méně. Peníze se používají na sociální programy. Například v Rakce provozuje Islámský stát tři nemocnice.

V současné době financuje IS své operace financemi z majetku zabaveného ve válce, prodeje ropy a za zakatu. Qatada tvrdí, že žádné trhy s otroky, jak si je představujeme, tam neexistují. Otroci jsou součástí válečné kořisti, a proto je buď zařadí mezi bojovníky, nebo je prodají. Jazídská žena dnes stojí asi 1500 dolarů, přibližně stejně jako kalašnikov.

Když přijíždíme do Rakky, je už tma. Projíždíme kulatým náměstím, které známe ze zpráv v médiích. Je ohrazeno železným plotem. Je to místo, kam nabodávají hlavy popravených nepřátel. Myslel jsem, že náměstí je mnohem větší. Frederic nesmí fotit – je to rozhodnutí maskovaného řidiče, který má zřejmě rozhodující slovo.

Frederic se ptá, co udělali s těly zabitých rukojmí, Jamese Foleyho a všech ostatních. „Byli pohřbeni, jednotlivě, ale spíše jsme je někde zakopali. Kdekoli,“ odpoví lhostejně Qatada.

Zítra bychom měli jít do Mosulu. Protože naše iPhony mají vestavěn GPS, který nejde vypnout, představují bezpečnostní riziko. Proto je musíme nechat tady. Vrátí nám je, až budeme odjíždět.

Qatada vysvětluje, že před odjezdem nám zkontrolují všechny fotky a videa. Normální procedura ve válce.

Mračíme se. Na tomto jsme se nedomluvili. Snažíme se vyjednat kompromis. Ale náš řidič, pořád ještě plně maskovaný – a má zde podstatně vyšší respekt a autoritu, než jsme si zprvu mysleli – důrazně opakuje požadavek s mrazivým tónem hlasu. Poté trhne hlavou, podívá se nám do očí a zeptá se, jestli jsme konečně pochopili. Pravé víčko má mírně pokleslé.

Místnost zaplavuje ledové ticho. Tón a atmosféra se náhle změnily. Zdá se, že celá situace je nepříjemná i pro Qatahu.

Pondělí 8. prosince 2014

Náš požadavek informovat o situaci bez jakékoliv cenzury nadřízení Qatahy kategoricky zamítli. Bezpečnostní riziko je příliš vysoké. Dron potřebuje pouze jednu fotografii jednotlivce k tomu, aby se na něj mohl zaměřit a usmrtit ho.

Qatada nám sděluje, že další procházky po Rakce máme zakázané. Musíme zůstat v bytě až do doby, než odjedeme z Mosulu. Ptám se, jestli před odjezdem můžeme vidět alespoň novináře Johna Cantlieho, britské rukojmí, nebo známého kata Džihádistu Johna. Qatadovou odpovědí je hlasité „ne“.

Přichází náš „anglický řidič,“ jehož obličej je pořád zahalen, a s ním Abu Loth, šlachovitý bojovník, který vypadá na asi 25, také Němec, ovšem s marockými kořeny. Řidič si okamžitě vezme na starost rozhovor a námi. V podstatě nevěří novinářům, a pokud to nemíníme akceptovat, můžeme jít. „Myslíte, že je chytré nechat sem přijít někoho, koho neznáte? Pozvat jej do svého státu, proti kterému všichni bojují? A nechat jej bez jakékoli kontroly?“

Navrhuje kompromis. Během cesty nám ukáže pár věcí, o něž máme zájem. Pokud dokážeme, že se nám dá věřit, můžeme se do IS vrátit ještě jednou, pak už bez jakýchkoli omezení. Uvědomujeme si, že jsme již dosáhli víc než dost a měli bychom být za to vděčni. Jsme první nemuslimští novináři, kteří sem přijeli a nebyli jim useknuté hlavy.

Proč se tolik zajímáte o „Džihádistu Johna, jak mu říkáte“, nebo o Cantlieho, dotazuje se maskovaný. Proč vás nezajímají muslimové, kteří v této zemi trpí?

Přes jeho protesty to vypadá, že jej téma Cantlie zajímá. Odchází promluvit si s nadřízenými, jestli bychom přeci jenom nemohli absolvovat procházku po Rakce a setkat se s Cantliem, byť bez fotoaparátů. Naši návštěvu uspořádal ústřední odbor pro média a úřad kalifa. Takže nikdo nechce nic riskovat.

Když se Qatada a řidič vrátí, tváří se oba velmi mrzutě. Byly jejich návrhy odmítnuty? Řidič se opět posadí do křesla naproti mně. „Mosul nebo Turecko. Toť vše,“ říká nesouhlasně. A opět se vrátí ke svému původnímu návrhu ve věci Cantlieho. Jsem zmaten. Říkám mu, že by se k nám měl chovat s větší úctou.

Maskovaný muž zvyšuje sázku. K omezením dojde taky v Mosulu. Klidně mu říkám, že zákaz opuštění bytu je naprosto nepřijatelný. Taková věc se mi nikdy nestala, ani když jsem byl na návštěvě Talibanu. „My nejsme Taliban,“ zavrčí maskovaný muž. Jedinou částí obličeje, kterou vidím, je jedno oko s napůl zavřeným víčkem. Frederic se mezitím dívá na Angličana s vyděšeným výrazem.

Vytáhnu z kapsy pozvání od kalifa a řeknu: „Dostali jsme od vás oficiální pozvání plné velkolepých slov. Místo toho s námi zacházíte jako s vězni.“

„Nejste vězni,“ křičí maskovaný muž s rytmickým akcentem. „Vězni si nevybírají, co chtějí ke snídani.“

„Změňte tón,“ zakřičím tak hlasitě, až poskočí. Z jeho pohledu je jasné, že by nám nejraději usekl hlavy.

Snažíme se vycouvat z tohoto konfliktu, aniž bychom příliš ztratili tvář, a, co je nejdůležitější, dostali se zpět do bodu, z něhož bychom mohli vyjednávat. Říkám tedy Angličanovi tak klidně, jak jen mohu, že se nyní vrátíme do pokoje a rozhodneme se tam, zda chceme jet do Mosulu nebo se vrátit.

Ukončíme-li cestu nyní, máme šanci, že Islámský stát změní svůj názor a bude za větší výhodu považovat, když nás unese nebo popraví. Nejhorší ztrátou tváře by totiž pro něj bylo, kdybychom po našem návratu napsali, že slovo Islámského státu nemá cenu ani jenom papíru, na němž je napsáno. Je to pro mne velmi složité. Nechci přerušit návštěvu z důvodu porušení etikety. A navíc západní státy z bezpečnostních důvodů také cenzurují filmy a fotografie z válečných zón. Rozhodli jsme se pokračovat v cestě, ale trvat na změně tónu našich rozhovorů.

Qatada po chvíli přijde do našeho pokoje a ptá se, nemá-li nám něco přinést. Rád by, samozřejmě, celý problém uhladil. Po jeho odchodu si ke mně sedne Frederic, bílý jako padlý sníh, a šeptá: Nejsem si tím vůbec jist, protože nemám možnost zkontrolovat to na mém počítači, ale myslím, že maskovaný Angličan je Džihádista John.“

Dlouze spolu beze slova sedíme a koukáme na sebe.

Úterý 9. prosince 2014

Cestujeme malým minibusem do Mosulu, srdce Islámského státu. Je pod kontrolou pěti tisíc bojovníků IS. Kdysi zde žily dva miliony lidí. K porážce více než dvou divizí irácké armády, kolem 20.000 vojáků, stačilo méně než 400 mužů. Qatada nám říká, že jich bylo pouze 183.

Mosul vypadá normálně, stejně jako jiná velká města na Středním východě – dynamicky, s dopravními zácpami a množstvím lidí v ulicích. Jeli jsme právě kolem dopravního policisty Islámského státu? Nejsem si jistý, ale vypadá to tak.

Samozřejmě, jak se tak dívám kolem sebe, nezapomínám, že v tomto městě byl zavražděn nebo z něj vyhnán bezpočet šíitů a Židů, a obrovské množství křesťanů muselo uprchnout. Mosul je nyní zcela sunnitské město. Neštěstí těch, kdo byli zavražděni nebo vyhnáni, zde dnes neuvidíte.

Odbočíme do boční ulice, kde se setkáváme s někým z odboru pro média, který nám vysvětlí, co bude dál. Vedou nás skrz skleněné dveře do malého obchodu, kde provozuje svou činnost „ISIS Publishing“. Hromadí se sem knihy a brožury, jež budou brzy distribuovány do mešit po celém území Islámského státu. Ve vitríně jsou vystaveny nejnovější letáky a brožury: Jak ovládat své otroky, Jak přísahat věrnost kalifovi, Jak se mají chovat a oblékat ženy, Jak se starat o chudé, Jak být dobrým bojovníkem Islámského státu. Vystavena je zde také první kniha, oficiálně publikovaná Islámským státem, Fiqh al Jihad (Pochopení džihádu). Qatada si myslí, že kdyby u mne našli tuto knihu v Německu, šel bych aspoň na sedm let do vězení.

Středa 10. prosince 2014

Navrhuji, abychom zašli do jedné z malých rybích restaurací a dali si masgúf, kapra pečeného v hliněné peci, specialitu z Bagdádu. Není to zrovna nejčistší místo ve městě. Ale jídlo nám moc chutná, takže to nevadí. K pití podávají vodu a, samozřejmě, Pepsi. Každý je rybou, nepopsatelně křupavou zvenčí a skvěle jemnou uvnitř, nadšen. Kromě Qatady. Objednal si jinou rybu, která mu taky moc nechutná.

Když po cestě na toaletu procházím sousední místnosti na mé cestě na toaletu, vidím naše dva řidiče z Rakky, jak bez masek sedí s dvěma našimi místními průvodci. Omlouvám se a pokračuji v cestě. Výrazně zakřivený nos našeho řidiče se mi vryje do paměti. Stejně tak jeho dlouhé černé vlasy, padající na zadní stranu krku.

Cestou zpět k našemu bungalovu jsme si všimli, že je něco s naším řidičem. Opět se na nás zlobí, zuří, pravděpodobně proto, že jsem jej viděl bez masky. Poté, co zaparkuje vůz, nepřátelsky mávne na Frederica a ukáže mu, abychom jej následovali. Mírně dominantním způsobem nakročí dopředu, natočí hlavu na stranu, přivře víčka a tvrdě se podívá na Frederica: „Jdi a přines hned své foťáky, a také paměťové karty. Dáte mi je, já se na všechno podívám, udělám kopie pro vás a foťáky vám zítra ráno vrátím. Je to jasné?“

Frederic se mu snaží vysvětlit, že se mi to nelíbí a že potřebuje své originální paměťové karty. Nedomluvili jsme se na tom, že IS bude dělat kopie jeho materiálu. Za žádných okolností to nedovolíme.

Řidič vypadá, že vybuchne vzteky.

Frederic vidí, že by se situace mohla vymknout kontrole, a pokrčí rameny. Pak popadne foťáky a předá je našemu nasupenému řidiči, než přestane úplně ovládat.

Zmateni se vracíme do našeho bungalovu. Před vchodem se s Qatadou pohodíme kvůli chování našeho řidiče. Qatada najednou začne řvát.

„Kašleme na to, jak vás vítají a jak se k vám chovají v jiných zemích muslimského světa. Všichni vám jenom líbají zadek. My vám ho líbat nebudeme,“ kleje. „S ničím nejste nikdy spokojeni. Pořád máte další a další dotazy. Pořád se vám nelíbí, co děláme, ať je to cokoli. A řeknu vám, už fakt štvete některé lidi zde. Tohle je pro nás nepřijatelné.“ Náš pečovatel z IS je uzlíčkem nervů. My také.

Vztahy s naším doprovodem ještě víc ochladnou v příštích dvou dnech v Mosulu, než se vrátíme do Rakky a začne dlouhé čekání na povolení k překročení hranice. Konečně, v pondělí 15. prosince, nám vrátí naše mobilní telefony a my můžeme běžet ve stínu turecké ozbrojené strážní věž, přes zorané pole a přes hranice.

Několik dnů po návratu mi zatelefonuje Frederic. „Poznáš tento hlas?“ Hlas, který slyším, je nejasný, ale rytmus řeči mi je povědomý. Je to náš „řidič“. Frederic říká „To je Džihádista John, popravčí.“

Později mi Frederic přehrává video, na němž Džihádista John vyhrožuje stětím dvou unesených Japonců. Připadám si, jako by mi někdo vrazil pohlavek. Rytmický, dynamický projev, napůl přivřené oči, pronikavý pohled, řeč těla, to vše úplně stejné. Přestože byl hlas na videu elektronicky pozměněn, nemám těch nejmenších pochyb.

Frederic má ještě jedno překvapení. Objevil na YouTube video od známé hackerské skupiny Anonymous, na kterém hackeři vrátili hlas Džihádisty Johna do jeho původní tóniny. Je až neuvěřitelné, jak moc zní jako náš řidič. Nedávno publikované fotografie Džihádisty Johna potvrzují tu neuvěřitelnou podobnost s mužem, jehož jsem viděl – byť krátce – bez zahaleného obličeje. Jsou také podobné rysům maskovaného obličeje, na který jsem se v autě díval tolik dnů.

Pro nic z tohoto nemám 100 % důkaz, a nikdy bych nepředstíral, že jej mám. Ale všechno do sebe zapadá. To, jak snadný přístup k novináři Cantliemu měl. Jeho podráždění, když jsem odmítl zúčastnit se propagandistické show s Cantliem. Jeho absurdní maskování ve dne, v noci. To, jak se vyděsil, když jsem jej náhodou uviděl bez něj.

Nemáme nejmenších pochyb, že Islámský stát vše popře. Koneckonců je Džihádista John jedním z nejhledanějších teroristů světa.

Na druhý den pošle Frederic audio od Anonymous našemu průvodci Qatadovi. Zeptá se ho, jestli mu hlas na pásce nepřipomíná našeho řidiče. Odpověď přichází okamžitě: „Ne.“

„Jsi si jistý,“ ptá se Frederic.

„Samozřejmě,“ odpovídá Qatada.