Moc bez možnosti předání

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Semjon Novoprudskij, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: CCCP poster, 1963/Jorge Láscar

Kdo a jak nahradí Putina

Stát, kterému chybí srozumitelná a transparentní procedura předání moci, jež nepřinese nepředvídatelné otřesy a ostré výkyvy politického kurzu, se nemůže považovat za stabilní, ani úspěšný. Rusku taková procedura i po 25 letech od rozpadu SSSR stále chybí, protože základní instituty státu – parlament, politické strany, soudy a sdělovací prostředky jako “čtvrtá ” nebyly dosud vytvořeny, nebo byly záměrně přivedeny do stavu degenerace.

Příklady Libye, Iráku a Sýrie, kde svržení nebo pokusy o svržení doživotních diktátorů vedly k chaosu a krvavé občanské válce, a na něž ruská moc tak ráda odkazuje a obviňuje přitom Západ z vměšování do vnitřních záležitostí jiných států, jsou pro příliš nebezpečná analogie. Všechny tyto země spojuje problém zjevně “přetažených” diktátorských režimů a absence možnosti předat v zemi legitimně a pokojně moc. Takové země dříve či později explodují zevnitř bez jakéhokoli vnějšího vměšování. A právě tento osud stále více hrozí Rusku.

Pseudo-monarchie s tváří republiky

Rusko, podle Ústavy demokratická republika, je v posledních letech (ve třetím prezidentském období Putina) řízeno jako absolutní monarchie. To už není vertikála moci holdingu “Rusko” s najatým manažerem v prezidentské pozici, který zaštiťuje zájmy úzkého okruhu blízkých oligarchů ovládajících

Russian keepsakes, foto: Kelly
Russian keepsakes, foto: Kelly

hlavní byznys země, jako tomu bylo během prvních dvou období Putina, ale klasická osobní diktatura. už není “hlava korporace”, ale pán země. Tato ruská pseudo-monarchie však nemá žádná pravidla pro následnictví.
Ve skutečnosti v Rusku v 21. století žádné opravdové konkurenční prezidentské nebyly: výběr hlavy státu byl pokaždé kuloární záležitostí úzké skupiny lidí.  A všelidové s využitím tvrdě byrokratických metod tento výběr jen stvrdily. Zato tradice doživotních vládců, které od moci odloučí jen smrt (někdy násilná), se táhne staletími. Dokázala přežít Ruské impérium i SSSR, a nyní zapouští kořeny v nejnovější historii Ruska…

“Operace Následník” bez následníka

Na rozdíl od některých jiných postsovětských republik – například Uzbekistánu a Kazachstánu, kde dosud permanentně vládnou bývalí sovětští straničtí vůdci Islam Karimov a Nursultan Nazarbajev, – v Rusku po rozpadu SSSR formálně probíhala výměna tváří v prezidentské funkci. Přitom, stejně jako v Bělorusku a Turkmenistánu, je i ruský prezident vnímám establishmentem i společností jako imperátor stojící nad zákonem. O Alexandru Lukašenkovi se vypráví dokonce anekdota: “Drazí Bělorusové, už mě unavuje být prezidentem. Korunovace bude ve středu.” A lze ji bez obav, že se snad příliš prohřešíme proti realitě, vyprávět i o Putinovi.

Ale jak se vlastně předávala moc v Rusku? Obecně přijatý názor je, že druhý a třetí prezident – Vladimír Putin a Dmitrij – jsou politici z inkubátoru, výsledek kuloarní dohody “dvořanů”. Jejich převzetí moci se obvykle pojmenovává jako “Operace Následník” a “Operace Následník 2”.

Ale z hlediska politického kurzu nebyl dokonce ani raný Putin, nemluvě už vůbec o jeho postkrymské verzi, následníkem Jelcina. Byla zde sice určitá shoda v ekonomickém chování (konverze moci do vlastnictví a korupce se za Putina prostě jen staly mnohem rozsáhlejší a totálnější než za Jelcina, protože díky růstu světových cen ropy na počátku 21. století se značně navýšil objem prostředků k rozkradení), přesto se Jelcinův a Putinův režim od sebe značně liší. Za Jelcina byl parlament místem pro diskusi. Mohl reálně zamítnout prezidentem předloženého kandidáta na premiéra nebo ho donutit jmenovat na tuto funkci jeho zjevného politického oponenta (vzpomeňme na premiéra Primakova). Za Putina je něco podobného nemyslitelné. Za Jelcina mohla moc prohrát dokonce volby do federálního parlamentu, o místních a regionálních ani nemluvě. Za Putina, zejména v posledních letech, pokud opozičník vyhraje volby v samosprávné obci, je proti němu zahájeno trestní řízení nebo je donucen vstoupit do parodie na politickou stranu, do “Jednotného Ruska”.  

Dmitrij Medveděv nikdy Putinovým následníkem nebyl. Jen mu zahříval židli. Prvním Medveděvovým krokem v prezidentském úřadě byly změny v Ústavě, které prodloužily prezidentské období ze čtyř na šest let. To Putinovi umožnilo nejen se vrátit, ale i legálně, bez porušení Ústavy, brát své třetí funkční období jako první šestileté, a kandidovat v roce 2018 do čtvrtého funkčního období, počítaje ho za druhé. Navíc odmítnutí odstranit z Ústavy v pasáži o dvou prezidentských funkčních obdobích slovo “v řadě” (v Rusku prezident nemá právo kandidovat více než dvě období v řadě za sebou, nikoli vůbec), umožňuje komukoli na pozici prezidenta držet tuto funkci s přestávkami po neomezenou dobu.

Dokonce i v době, kdy byl Medveděv formálně prezidentem Ruska a Putin premiérem, používala ruská propaganda pro popsání mocenské konstrukce oficiálně pojem “vládnoucí tandem”. Přičemž všechny průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že Rusové považují za skutečného vládce právě premiéra Putina, nikoli prezidenta Medveděva. Je příznačné, že jen co si Putin a Medveděv v roce 2012 znovu vyměnili místa, po “tandemu” se slehla zem.

Kdo, když ne Putin

I když má Putin podle Ústavy právo kandidovat na prezidenta v roce 2018 a jeho rating je vysoký, otázka, zda přistoupí na následníka a za jakých podmínek, zůstává otevřená. k takovému kroku dospěl až ve chvíli, kdy už byl velmi nemocný a fyzicky neschopný vykonávat své pravomoci. A i když se zprávy o těžkých chorobách Putina objevují pravidelně v ruských i světových médiích, žádné důvěryhodné potvrzení neexistuje. Putin hraje hokej, provozuje džudo a nechává se fotografovat s obnaženým hrudníkem.

Jak ukazují nejnovější ruské dějiny, nemá rating prezidenta a známost následníka žádný význam. Když Jelcin 31. prosince 1999 pronášel slavná slova “Jsem unavený, odcházím” a předával Putinovi “ochranu Ruska”, byly volební preference Jelcina 4 % a Putina 2 %. To ale Putinovi nezabránilo za pouhé tři měsíce vyhrát prezidentské volby v prvním kole s více než 52 procenty.  A stěží byly výsledky těchto voleb radikálně zfalšované. Ruský zvyk volit kohokoli, koho veřejně podpořil stávající velitel, je jako železná košile.

Yeltsin, Gorbachev, Putin, foto: Caledonia558
Yeltsin, Gorbachev, Putin, foto: Caledonia558

Vysoká podpora zatím Putinovi dovoluje jmenovat za následníka kohokoli. A v Rusku se předpovědi na toto  téma objevují neustále. Mezi možnými uchazeči na roli pátého prezidenta Ruska (přičemž po rozpadu SSSR zemi skutečně vládli jen dva – Jelcin a Putin) figurovali například Igor Cholmanskich, neočekávaně jmenovaný zplnomocněným představitelem prezidenta na Uralu, Sergej Ivanov, šéf prezidentské kanceláře, prověřený Dmitrij Medveděv, Sergej Šojgu (tady je hlavní překážkou národnost, ruské elity jsou přesvědčeny o tom, že prezident musí být Rus), a bývalý ochránce prezidenta Aleksej Djumin, který byl naprosto nečekaně jmenován nejprve náměstkem ministra obrany a pak gubernátorem Tulské oblasti.

Ale otázka, kdo přijde po Putinovi, není pro Rusko ta hlavní. Mnohem důležitější je – kdy a jak.

Kdy a jak

Putin bude souhlasit s následníkem jen pod vzrůstajícím vnějším i vnitřním tlakem. V důsledku ruských geopolitických avantýr jsou ztráty okruhu vyvolených značně vysoké, ale elita se obává, že v případě změny moci mohou ztratit naprosto všechno, včetně svobody a dokonce i života.

Jestliže se ekonomická krize v zemi (a ta je přímým důsledkem současného politického kurzu a bez jeho změny ji nelze překonat) bude prohlubovat, vnitřní tlak na prezidenta může zesílit.

Palácový převrat se jmenováním nástupce a jeho následnou legitimizací prezidentskými volbami přitom vypadá jako nejklidnější varianta předání moci v Rusku. Alternativa – ztráta možnosti stát řídit, která může vést k demonopolizaci násilí a zavedení “čečenské varianty”. Pak už moc bude nucena řešit otázku záchrany celistvosti státu. Revoluce, proti které ruská moc tak ráda bojuje, Rusku nehrozí. Masové sociální protesty se neočekávají. Ale faktická ztráta centrální kontroly regionů a touha regionů přežít za každou cenu na ruinách státnosti je mnohem pravděpodobnější hrozba.

Vlastní politika posledních dvou let dostala Rusko doprostřed narůstající politické a ekonomické katastrofy. To činí otázku o způsobech a lhůtách předání moci vyostřenější a více nepředvídatelnou. Tak nestabilní jako je teď, Rusko od rozpadu SSSR ještě nebylo.