Sharing is caring

Úvodní foto: My ID taken in case of an alien invasion/Plaits
“Opravdu posloucháte, nebo jen čekáte na svou příležitost promluvit?”Robert Montgomery

Zamysleme se nad tím, kdo si může dnes dovolit dohledávat na internetu a sledovat, zda mainstreamová média přímo lžou a překrucují, nebo zatím „jen“ přehánějí. Lidé s časově, psychicky nebo fyzicky náročným zaměstnáním (a že jich je požehnaně), nemají čas, sílu ani schopnost analyzovat pravdivost a relevantnost zpráv. , které k nim proniknou, jsou dílem nafouknuté bubliny, jejichž účelem je spíše maximalizace sledovanosti či čtenosti, a dílem ruskou propagandou, na kterou už nás upozorňuje kde kdo. Přičtěme k tomu fakt, že jen málokdo je schopen odlišit důležité zprávy od těch nepodstatných. V dnešní „informační éře“ je to velký hendikep. Hendikep, který v konečném důsledku ohrožuje nás všechny.

Lidí s podobným hendikepem je u nás velké množství napříč společenským spektrem. Jsou to naši příbuzní, sousedé, kolegové, žijí tu s námi, a mají na to stejné právo jako my, lidé utíkající před válkou, či kdokoliv jiný. O.K., možná mají názory, které se nám jeví jako rasistické, nenávistné, nepřijatelné. Ale mají je také kvůli otevřeným i podprahovým zprávám, kterými jsme všichni dennodenně zahlcováni. Vyberte si jednoho jediného z nich. Člověka nesympatického, z jehož názorů vám není zrovna nejlépe, člověka, který zcela otevřeně prezentuje xenofobní názory. Třeba nějakou tu „naštvanou matku“. Myslím, že teprve až se přinutíte a zvládnete někoho takového pochopit a soucítit s ním, uvědomíte si, jak těžké je pro něj soucítit s lidmi prchajícími před válkou.

I've never liked her, she's soooo annoying and I hate her hair, foto: Amira A
I’ve never liked her, she’s soooo annoying and I hate her hair, foto: Amira A

Všichni se dnes pohoršují nad občany Smilovic, Benešova a Králíků, kteří odmítají přijmout křesťanské uprchlíky z Iráku. Nedávno zveřejnily jedny brněnské noviny příběhy těchto uprchlíků. Okolnosti, které je přinutily odejít ze svých domovů, jsou mnohdy dost děsivé a nedovedu si představit, že by lidem v této situaci někdo odmítl pomoct. Mluvil vůbec někdo zavčasu o těchto skutečnostech třeba s obyvateli Smilovic? Řekl jim někdo, co a proč se připravuje? Vysvětlil místním své postoje? Ukázal, jaké podmínky nově příchozím připravili? Požádal místní o pomoc a spolupráci? O tom to totiž je.

Pokud jsme předem nastaveni tak, že komunikace s druhou stranou není možná, protože to “nemá v hlavě srovnané”, nebo podkládá své argumenty “jen dojmy a nepravdami”, tak se k ničemu konstruktivnímu nedobereme. To samé totiž tvrdí druhá strana o nás. Pokud překonáme jakési intelektuální ambice či animozity a začneme diskutovat, často narazíme na něco, co Julian Tuwim shrnul do věty: „Nechci s vámi diskutovat. Mohl byste mě přesvědčit, a pak bych musel být na vaší straně.“ To je též oboustranná bariéra, kterou je nutné překonat. Stačí si připustit, že v diskuzi nemusíme nutně dospět ke konsenzu. Dialog je nepřetržitý otevřený tok, nikoliv stav. Můžeme tedy bez problému přijmout fakt, že druhá strana má jiný názor a my s ním nemusíme souhlasit, stejně, jako ona nemusí souhlasit s tím naším. Je tu nějaká situace a na její řešení máme různé názory. V pořádku. Stačí se navzájem vyslechnout bez zbytečných invektiv. To je první krok.

Druhým krokem je připustit si, že existují důvody, proč má někdo odlišný názor. Pokud to dokážeme, můžeme se pokusit pochopit a respektovat postoje druhých. Můžeme např. pochopit, že je pro někoho těžké soucítit s lidmi, které mu do této chvíle média ukazovala jako nebezpečné hrdlořezy ohrožující jeho rodinu, nebo jako lidi neschopné se přizpůsobit našim podmínkám, kultuře, legislativě.  Můžeme pochopit jeho strach. Pokud se ukáže, že důvodem pro určitý postoj je pouze nedostatečná informovanost, dá se s tím pracovat.

Jestliže chci, aby určitý člověk i přes svůj obrovský strach akceptoval, že lidé, kterých se tak bojí, budou bydlet v jeho bezprostřední blízkosti, musím s ním o tom mluvit. Už jen proto, že on je tam doma a jsem to já, kdo mu svým nápadem narušuje komfortní zónu. V takovém případě je třeba přijet, seznámit lidi s tím, kdo vlastně jsou křesťanští z Erbílu, jak dosud žili, co prožili a prožívají. A pak slušně požádat o pomoc. Tedy – přinejmenším se zeptat, zda jsou obyvatelé Smilovic ochotni pomoci a tři desítky lidí v nouzi na čas přijmout. Protože jsou to právě Smilovičtí, kdo bude muset vystoupit ze své komfortní zóny, překonat svůj strach a popasovat se s novou situací. A to je víc než ochota pomáhat. To je odvaha setkat se s neznámem, což málokdo z nás dokáže. To je chvíle, kdy je třeba obyvatelům Smilovic poděkovat, protože se přímo ve svých životech učí to, o čem si většina z nás jen vypráví.

A možná by pak ve Smilovických nevznikl pocit, že jim ti “Pražáci” cpou do jejich domovů “nebezpečné cizince”.

The following two tabs change content below.
Michaela Suchardová

Michaela Suchardová

Především typický člověk a až potom všechno ostatní - žena, matka atp. Důležité jsou pro mě hodnoty, ideje, vztahy mezi lidmi. Záměrně v sobě udržuji určitou míru pochybnosti i schopnost divit se, žasnout a nevědět. Je osvobozující přijmout, že věci a jevy nejsou jednoznačně dané.
Michaela Suchardová

Latest posts by Michaela Suchardová (see all)