Většina Rusů nejsou drbani z páté cenové

Zdroj: Meduza.io, Překlad: A nikdy jinak!

Ludmila Petranovská se zabývá historickou a politickou psychologií. Svá poslední veřejná vystoupení věnovala společenské depresi, naučené bezmocnosti, postsovětskému generačnímu traumatu a psychologii chudoby.

Zvláštní zpravodajka internetového portálu Meduza, Kateřina Gordějevová si popovídala s nejžádanější rodinnou psycholožkou v Rusku o nehezké národní ideji, zchudnutí země a o “tukovém polštáři”, který zpomaluje katastrofální pád životní úrovně obyvatelstva.


– Říká se o vás, že lépe než jiní vnímáte ducha doby a směr dalšího vývoje. V jakém bodě se podle vás nacházíme? Zdá se, že všeobecná vzájemná agrese dosáhla vrcholu a začala klesat.

– Ano, byla tady chvíle, kdy se agrese šířila na všechny strany. Navíc se vylévala převážně do okolí lidí, nikoli nahoru k mocným, protože tato byla kompletně zablokována. Docházelo tedy k výbojům takto tlumené agrese. Vybavujete si ten případ, kdy nějaké ženě nevydal bankomat a ona zmlátila vlastní dítě? Podobná agrese je důsledkem všeobecně sdílené naštvanosti, pocitu, že ruce máte spoutané a není šance hledat někde řešení vašich problémů, které tak dlouho bublaly, až to shodilo pokličku.

Russian Cigs, foto: Paul
Russian Cigs, foto: Paul

Ale tento stav vodorovné agrese podle mě brzy skončí, protože zákaz směřovat ji nahoru nestál na represích, ale na jakési společenské smlouvě (mezi obyvatelstvem a mocí): Občané dostanou zvyšující se životní úroveň a na oplátku nepolezou do toho, co chce dělat moc. Všem to vyhovovalo.

– To je ta výměna svobody slova za salám?

– Nebyla bych až tak radikální. V naší zemi měli špatný a chudý život odpradávna a trvalo to tak dlouho, přičemž riskovali, že v každé chvíli mohou o to málo, co měli, úplně přijít, že vydechnutí, sytý klid a možnost ponořit se do konzumního štěstí, které bylo za sovětských dob vytěsněné, to byl přesně ten stav, který chyběl. V tomto smyslu obyvatelstvo využilo sytá léta po roce 2000, aby znovu vybudovalo vnitřní rovnováhu.

– Čili se oddalo tomu maloměšťáctví, které bylo pranýřováno za sovětských dob?

– Asi tak. Víte, situace, kdy je jedna část osobnosti nebo nějaká potřeba násilně pohřbena, není normální. V této oblasti existoval tlak ze všech stran. Tatáž Komsomolskaja pravda, která dnes opěvuje gumové holínky, za sovětských dob psala o tom, že chtít džíny je amorální, že je to honba za hmotnými statky, shánčlivost apod. Proto blahobyt, který se na nás snesl shůry po roce 2000, měl podle mě terapeutický účinek. Část z nás opustila ghetto a aspoň chvilku sakra byla za fešáky.

– Znamená to, že neodsuzujete ty, kteří si v roce 1991 nevolili svobodu, jak to tehdy všichni hlásali, ale zrovna ty džíny a salám, je to tak?

– Nikdo nešel na náměstí kvůli džínům, salámu nebo kvůli svobodě. Změna moci, změna společenského uspořádání obecně probíhá poněkud jinak. V určitém okamžiku vzniká společenský konsensus. Všichni mají za to, že tak jak bylo, dál být už nemůže. Konec šmytec. A právě v roce 1991 jsme se všichni takto rozhodli. Mám za to, že dnes je společnost vzdálená pouhý krok od chvíle, kdy opět dojde ke stejnému rozhodnutí.

– Věříte, že je to nevyhnutelné?

– To ale nemusí být žádná revoluce. Jen v jistém okamžiku všem dojde, že je po ptákách.

Ale ptáci, zdá se, mají jiný názor.

Převrat v roce 1991 nenastal proto, že někdo chodil na mítinky. Jen bylo po ptákách a ptačí hlas už nebyl rozhodující. Je těžké tomu uvěřit, ale před našima očima se dnes odehrává totéž: ptáci ztrácejí rozhodující hlas. Protože přestala platit společenská smlouva, kterou ptáci uzavřeli, tedy koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A na vině není společnost. Obnovení smlouvy nepřichází v úvahu, protože když chleba není, zpívat nikdo nebude.

– Jak je to potom s náladami “opravdových ruských vlastenců”: vydržíme, jsme zvyklí, jde nám jenom o to, aby nepřítel dostal přes držku?

– Kdy že byly tyto nálady rozšířené? Před dvěma roky, dejme tomu nejpozději před půl rokem, kdy se životní úroveň  ještě držela a hrozit nepřátelům už bylo in. A teď se vrátil ten zapomenutý pocit, kdy nemáš prachy před výplatou. Není to takový moment, kdy se ti nedostává peněz na auto, na večeři v restauraci nebo na návštěvu aquaparku. Nemáš za co si koupit jídlo! A najednou si drtivá většina lidí říká, proč já mám tohle snášet?

Jiná věc je, že v minulých letech se nám žilo dost dobře, vytvořil se velký polštář, což znamená, že dokonce za současného pádu rublu nebude mít snížení životní úrovně podobu zřícení do propasti, ale proběhne povlovně. Navíc bude ten proces mimořádně rozrůzněný a bude záviset na tloušťce “tukového polštáře” v jednotlivých regionech. Někde se to zhroutí hned, jinde to bude chvíli trvat. Celkový smysl současného dění je ale všude  stejný a naprosto zřetelný: tuto vládnoucí moc, která je švorc, už není proč milovat.

– Žádnou moc obecně není proč milovat.

– Neříkejte. Přinejmenším bolševici dokázali lid fascinovat a infikovat idejemi krásných a světlých zítřků. Není náhoda, že je následovalo tolik velkých a zajímavých umělců, spisovatelů a režisérů omámených hudbou revoluce. Ano, umírali hlady a před popravčími četami opojeni těmi idejemi, neboť ony byly opojné. Ale Putin a jeho parta žádné krásné ideje nemá.

– Idea Ruska, které vstalo z kolenou, kterého se všichni bojí, je ale dosti oblíbená.

– Tak to zaprvé žádná krásná myšlenka není – ne v porovnání s komunistickými myšlenkami, které byly světlé a veliké. Toto je idea sídlištního gangu z průjezdu a všichni to vědí. A většina Rusů taková není, to si nemyslete. Znám ty pokrytecké postoje liberální veřejnosti a jsou pro mě nepřijatelné. Podle Kanta je smysl pro morálku u všech lidí stejný. A v tom smyslu může být myšlenka na to, že se mě všichni budou bát, velmi příjemná, protože pokud se všech bojím, tak když se všichni začnou bát mě, už se já bát nemusím – ale je to spíš o tajných potřebách.
Nezdá se mi, že by lidé vážně uvažovali o Třetím Římu, o vyvoleném národu. Takoví  fanatici představují ve společnosti jen mizivé procento. Obyčejné lidi zpravidla zajímá, jaké má moc plány a jak se jim bude dál žít. A v tom je problém. Zdá se, že nás táhnou zpět. Někam do středověku, do kastovního systému, do Ruska před průmyslovou revolucí.

– Ale to přeci není žádná novinka.

Bolshoi Goodbye, foto: CEBImagery
Bolshoi Goodbye, foto: CEBImagery

– Ano, ale teď se to ukazuje v situaci, kdy jsou odnímány sociální jistoty, vzdělání a zdravotní péče jsou méně dostupné a chybí peníze na to, aby si člověk mohl koupit něco, co v běžném obchodě nesežene. Není kde brát. To vidí všichni! A společnost řeší otázku: co nám udělají, když takový systém nebudeme milovat.

Dobrá, takže ho přestali milovat. Nemají ho rádi, ale to je na změnu dost málo.

Máte pravdu. Proto je nutné něco dělat: můžete nemilovat a pít, nebo nemilovat a brát drogy. Ale to k ničemu není. A vyvstane další otázka – a to je občanská angažovanost : nemiluju a co dělám? Běda, občanská angažovanost je na tom u nás bledě. Roky ji ničili, dusili a krušili. A v tomto smyslu jsme teď nazí. Nevíme, co dělat, když nejsme spokojení, jak se chovat.

– Napsat petici.

– Ano, to je vše, čeho je naše společnost schopná. Ale chytit místní moc pod krkem a vyžadovat, aby věci fungovaly tak, jak chceme – to jaksi není nic pro nás. A to by samozřejmě nebylo možné bez naší úžasné liberálně-demokratické opozice, která, jen co se lidé začnou ptát na to, co souvisí s jejich současnými problémy, začne nešťastně rozhazovat rukama a vzdychat: „Ach jo, to je lůza, vždyť oni stále milují Putina! Těm rozhodně pomáhat nebudeme! Stalina mají na fotkách, holota, vždyť oni přemýšlí furt stejně.“ A dál a dál ve stejném duchu. Víte, vždycky mě udivuje, jak strašně jsou si naše vládnoucí moc a liberální opozice podobné. Stejně pohrdají lidmi a mají i stejný slovník.

– A co by měl dělat člověk, který se nechystá přidávat na něčí stranu, ale změnu by chtěl? Teorie malých skutků, zdá se, nefunguje.

– Nefunguje v tom smyslu, pokud řeknete: „Tak já tady zasadím strom, pomohu děťátku, babičku převedu přes silnici. A to stačí.“ A víc ne. Přitom stačí zvednout hlavu a vidíte hned, co je třeba. Co jsou naše nejčastější problémy: například to, že starosta krade a ve městě nejsou semafory, takže je třeba převádět babičky přes silnici. Můžete se před tím schovat a říct: to je na mě ale moc složité, já se chci jen starat o babičky. Ale to je vědomá degradace. Normálně se ta řada malých skutků má změnit v občanský aktivismus, který se rozvíjí zdola. Nejdřív lidé převádí babičky přes silnici, pak je to přestane bavit a začnou se ptát: a kde máme semafory? A jdou – zprvu zcela bez zášti – za mocnými s otázkou: Víte, máme tady babičky a ty potřebují přecházet silnici, nebylo by možné tam dát semafor?  A ti je pošlou do háje: Do toho vám nic není! Nebo budou lhát. A v ten okamžik se občané toho města začnou oprávněně ptát: Co je to za kreténa?

– Umí to velmi dobře vyjádřit například na facebooku.

– A to je špatně.  Občané řeknou: „Příště už pro vás nebudeme hlasovat.“ „A koho zajímá, jak budete hlasovat? Spočítáme si to tak, jak budeme chtít,“ odpoví mocní. Jenže určitá část těch lidí si řekne: „A co, stejně to zkusím.“ A to změní situaci.

– A vy?

– Od začátku jsem neměla pocit, že by to mohlo něco změnit. Bylo směšné poslouchat, jak křičí “Tady máme moc my”, protože tak to samozřejmě nebylo – neměli žádnou moc. Ale považovala jsem za svou povinnost  účastnit se toho prostě proto, že tam byli lidé, kteří dělali aspoň něco, zaujali aspoň nějaký postoj. O to nepříjemnější a hroznější bylo sledovat, jak brutálně a tvrdě se s nimi vypořádali. Myslím, že od roku 1989 jsem neviděla takhle zblízka mlátit lidi. Ale tam nebyla jen zvěrstva. Ti, co na Bolotném náměstí v květnu 2012  bili lidi, to byli profesionální berserkové. Bylo vidět, že jsou připraveni na všechno, že mohou udělat cokoli.

– Jaký je podíl státních sdělovacích prostředků na tom, že společnost, jak se zdá, tak zcela nepochopila, do jaké spadla pasti: tenkrát politické, teď ekonomické?

– Jakou roli hraje při zabíjení kalašnikov? Je to zbraň. Média posloužila jako zbraň k realizaci některých cílů. A jako zbraň zapracovala. A ukázala svou efektivitu.

– Je možné nyní, když situace je vlastně patová, přidělit sdělovacím prostředkům jinou úlohu?

– Jistě, je možné přestat využívat média jako kalašnikov a udělat z nich znovu prostředek komunikace. Ale k tomu jsou potřební lidé, kteří s lidmi mluví, pro které auditorium není stádo, ale partner v diskusi. Myslím, že mezi těmi, kteří nyní televize řídí, a těmi, kteří tam pracují, už nikdo takový nezbyl. A to je odpověď na vaši otázku.

Z druhé strany to ale považuji za falešnou cestu – čekat sebereflexi, pokání a lidskost od médií, která už plně předvedla svůj cynický vztah k těm, kdo je sledují nebo čtou. Nebo čekat od vlády, že se najednou změní, poprosí o odpuštění a stane se milým, hodným plyšákem. Tahle cesta je neproduktivní. Domnívám se, že naše současná úloha spočívá právě v přetrhání rodičovsko-dětských vztahů se státem: nejsme vladařovy děti, car není od boha. Jsme tu sami za sebe.

Teprve tehdy, až stát přestane být otcem, stane se tím, čím má v současném světě být – najatým zaměstnancem. A pokud hledáme nějaké světlé stránky v krizi, jež na nás dopadla, pak je to právě možnost zaměřit se na to, aby stát co nejrychleji přestal být osobností a změnil se v subjekt, nástroj a instituci. A od toho okamžiku začne nový odpočet.

– Na rovinu. O moc nás to neoddálí. Kolik tisíc let budeme takovým tempem rozvíjet občanskou společnost?

– Koukněte, kolik let to trvalo Evropě. Ano, dlouho. Nikde se doposud neuskutečnila taková revoluce, po které byste přišli a řekli: „, rovnost, , vau!“. Pak vše začalo vzkvétat. Je to pokaždé dlouhé období s revolucemi, kontrarevolucemi, úplatky, bojem, obrovským množstvím obětí a kolosální prací s uspořádáním nového společenského konsensu.

V naší konkrétní situaci vše velmi závisí na vnějších okolnostech: například, když se něco stane s Blízkým východem a cena nafty vyskočí na 60-70 dolarů za barel. Pak se budou všichni snažit vrátit situaci do zajetých kolejí: kdo má peníze ten má hezkou paní. Obrácený scénář – nafta padá na 10 dolarů za barel: katastrofické ožebračení, rozpad státních institucí, které budou neschopné vyplácet výplaty a penze; zavírají se nemocnice, doktoři se v nich barikádují, protože nemohou přijímat nemocné s žádnou nemocí, dokonce ani se zánětem slepého střeva; ve školách stávkují hladoví učitelé; regiony volají po suverenitě. To je špatná, velmi špatná situace. Protože občané nebudou přemýšlet o budování státu a o možnostech svobody, ale postaví stráž nad svou zahrádkou s brambory, kterými budou muset krmit rodinu.

Stranger in Balaklava, foto: CEBImagery
Stranger in Balaklava, foto: CEBImagery

– A jestli se nic nezmění?

– Myslím, že by to nebylo tak špatné: postupně, bez šoků si uvědomit, že předchozí sociální uspořádání je dále neúnosné, státní moc nám už nemá co předložit, je nezbytná revize vztahů. Občané potřebují čas, aby si uvědomili, že už dále nechtějí podporovat vládu.

– Myslíte, že zatím všichni nepochopili, že nad námi visí velká a strašná bída?

– Domnívám se, že se lidi s bídou setkali ještě dříve, než se stihli vylekat. Pochopení událostí trochu zaostává za rychlostí, s jakou přicházejí. Například všichni znají příběh otce, jehož dcera chodí do školy s igelitkou místo aktovky, protože aktovku si nemohou dovolit. Nejdříve si člověk uvědomí, že mu na aktovku peněz nezbývá, následně si uvědomí, že žije v bídě. Přitom vás ujišťuji, že lidé prozatím tuto krizi přijímají stejně jako krize devadesátých let: všechny pohromy jsou dočasné, musíme jen počkat. No tak zadržují výplatu, vždyť je to jen měsíc, nebo dva, mákneme, přečkáme to, už se to zlepšuje. Při jakékoliv nemoci je vždy první fází odmítnutí.

– Chcete říct, že nám paměť neslouží a nepamatujeme si nic z toho, co se s námi dělo v devadesátých letech a v roce 2008?

– Všechno bylo jinak: zpočátku velmi rychlý propad, přímo katastrofický, doslova šok, jestliže jej ale vydržíte, už po pár měsících nastalo zlepšení. Také v současné době nám předkládají: vydržte, je to jen dočasné. Chce se tomu věřit: vždyť v minulosti to tak dvakrát, třikrát bylo, po krizi následoval růst, ozdravení ekonomiky. Jenže nyní to tak není, tato krize má jiný průběh. Lidé postupně v průběhu tohoto roku pochopí, že pokračuje nezvratný propad. Státní moc nám nemá co nabídnout, žádná varianta ozdravení není! Kreml měl jeden kvazi trumf, Krym. Jenže obyvatelé Krymu mají nyní sami závažné otázky na novou vlast. Jiné trumfy už ale nejsou.

– Co myslíte, mohli lidé, kteří vyšli v roce 2011 a 2012 na Bolotné náměstí skutečně ovlivnit chod historie? Vy jste tam také byla. Opravdu jste věřila, že lze ještě něco změnit?

– Ale ne. V té době jsem si uvědomovala, že se nic nezmění, Putin neodstoupí. Slyšela jsem, že lidé u moci byli velice nenakloněni událostem prosince 2011 a že mnozí měli připravená letadla na ranveji, aby mohli včas utéct, ale tlak nebyl dostatečný. Popravdě tomu moc nevěřím. Věřím, že u nich nastala chvilková panika, nevěřím ale, že by dokonce radikální kroky několika desítek tisíc lidí mohly něco změnit. Protože v té době byla vysoká životní úroveň a u většiny obyvatel nebyly důvody cokoliv měnit. V květnu 2012 přišli na Bolotné náměstí milí, hodní a vzdělaní lidé, slečinky na podpatcích v červených šatičkách, mnozí s dětmi, příjemný květnový den. Mimochodem, nyní si takovou demonstraci nelze ani představit. Hned by všechny pozavírali.

Problém nebyl dokonce ani v tomto. Jak v prosinci, tak i v květnu se protestů účastnila elita národa. Lidé, kteří rychleji chápou a chtěli modernizaci, reformy, pokrok. Takových lidí je vždy méně: živnostníci, podnikatelé, novináři, spisovatelé, nakladatelé. Lidé, kteří se rychleji než ostatní vymanili z bezmoci a skleslosti, která nás tížila v sovětských dobách. Jejich vlna odporu byla ale svým způsobem „ulitý start“. Předběhli svou dobu i stát, takový ofsajd: ohlížíš se dozadu a chápeš, že jsi sám, nikdo za tebou neběží. Většina z těch, kteří se dostali do tohoto „bolotného“ ofsajdu, tuto historii nesou těžce: někdo zeslábl, někdo emigroval a někdo se stáhl do ulity.