O lidské stránce prezidentského úřadu

Minulý víkend byl hodně příjemný. Nejenom proto, že jsem si ho užil s partou prima lidí, ale hlavně z toho důvodu, že jsem neměl moc příležitostí a času věnovat se zprávám a zpravodajství.

Žluč ve mně tudíž začala stoupat až v pondělí ráno, kdy jsem se dočetl o nabubřelém prohlášení pana prezidenta, jak se těší na soud s vnučkou Ferdinanda Peroutky, protože má důkazy. Takže opět další , primitivní a průhledná, ukazující na Zemanovo pohrdání lidmi včetně jeho voličů. Proč pohrdání? Protože pokud stojím o něčí přízeň (a že prezident o ni stojí a stát bude, minimálně poté, co vydá pro všechny překvapivé rozhodnutí, že se bude opět ucházet o místo, díky němuž se, jak doufá, zapíše do českých dějin), nedělám z něj idiota a nelžu mu na úrovni pubertálního mladíka.

Nemám rád zevšeobecňování, že Zeman je senilní, chlastem oblouzněný stařec, kterému to nemyslí a vydá ze sebe to, co jej momentálně napadne. Nevylučuji, že u některých lidí je toto zjednodušení jistou berličkou, aby si alespoň jakž-takž pro sebe zdůvodnili, že natolik bezcharakterní, vulgární, ješitný a mstivý člověk zastává nejvyšší státní funkci a reprezentuje nás doma i v zahraničí. Naopak, předpokládám, že při své ješitnosti se prostě chtěl zapsat do dějin přibližně tak na úrovni T. G. Masaryka. Možná ne filosofa a myslitele (přes svou halasně proklamovanou sečtělost), ale spíše jako tatíčka národa, milovaného a ctěného. Vsadil tedy na lidovost, žoviálnost, a evidentně se mu to vyplatilo. Poté, co ji podpořil nepokrytým lhaním, hrubostí a vulgaritami, brnkáním na nacionalistickou strunu, měl už jasně vyhráno.

World's Biggest Liar, foto: Alan Cleaver
World’s Biggest Liar, foto: Alan Cleaver

Nechci se tady věnovat politickým krokům prezidenta, ani na domácí, ani na mezinárodní scéně. Existuje spousta povolanějších lidí, kterým bych v žádném případě nemohl konkurovat. Byť mne osud mé země a její směřování zajímá a bezprostředně se mne týká, trápí mne v tento moment spíše ta obyčejná, každodenní, lidská stránka toho, že máme na Hradě toho, koho tam máme. To, že lidem nevadí, že jim někdo lže do očí – nevěřím totiž tomu, že by jeho lži, povětšině hodně primitivní, neprohlédli. Že rodičům, kteří běžně dají pohlavek svému dítěti, když zaslechnou jeho „do prdele“, nevadí vulgárnosti nejhoršího zrna, vysílané v přímém přenosu do éteru. To, že jeden člověk (samozřejmě, že ne jeden, má na to štáb kvalitních pomocníků s toutéž úrovní charakteru) dokáže bezstarostně veřejně vyslovovat sliby, o nichž ví, že je nesplní, a většina občanů se s tím spokojí.

Ještě jedna věc je zajímavá: když sleduji debaty zastánců a odpůrců Zemana, odpůrci jsou vždy schopni vyjmenovat lži, které lehce a s velkou samozřejmostí vyslovil. Není to koneckonců tak těžké, byl z nich usvědčen i soudně a spousta z nich mu byla prokázána. Ovšem v debatě, kde se odpůrce dotáže zastánce Zemana, jaké jsou jeho konkrétní přínosy „pro nás, obyčejné lidi“, se nedozvíte nic, ani jeden fakt. Většinou tyto debaty končí sprchou vulgárností.

Prezidentský úřad se obecně těší úctě. Už jenom slovo Hrad u většiny z nás vyvolává alespoň záchvěv emoce, termín prezident koneckonců také. Ale, dle mého mínění, úctu si nikdo nikdy nezíská pouze tím, že se na Hradě shodou náhod, volbou národa (anebo, jak tomu říkám já, vítěznou prohrou národa) na nějakou dobu usadí. si svůj sen splní a do historie se dostane, avšak, alespoň předpokládám, ne na úrovni T. G. Masaryka, ale nanejvýš tak Antonína Zápotockého.