Čečenská stopa

Zdroj: NovoeVremia, Autor: Alexandra Gorčinská, Překlad: Standa Dušek

Manželé z Čečenska, bojující na Donbasu za Ukrajinu, vypráví kolik kadyrovců je na straně separatistů, jak pracuje ruská propaganda a proč Putin a Kadyrov ničí muslimy.

Aleksandra Gorchinskaya
Aleksandra Gorčinská, foto: twitter

Jedna z největších skupin zahraničních dobrovolníků bojujících na Donbasu na ukrajinské straně – Čečenci. Manželé a Adam Osmajev z Mezinárodního mírového praporu Džochara Dudajeva jsou na východě Ukrajiny se zbraní v rukách od roku 2014. Poté, co velitel praporu Isa Munajev padl 1. února 2015 při obraně Debalceva, Adam Osmaev, který byl jeho pravou rukou, velí praporu.

Amina vypráví, kolik z jejich krajanů bojuje na druhé straně, co cítí Čečenci ve vztahu k Rusku a jaké vztahy jsou mezi čečenskými dobrovolníky a ukrajinským státem.

Amina Okujeva

Žiji na Ukrajině skoro 13 let, Adam 8. Seznámili jsme se tady, v roce 2009, potom jsme se vzali.

Když začala válka, vůbec jsme neřešili otázku, jestli jít na frontu, nebo ne. Pro nás to bylo tak přirozené, jako podat pomocnou ruku příteli v nouzi. Bezprostředně po začátku událostí na východě Ukrajiny jsme já i mí přátelé z Majdanu začali hledat možnost, jak se zapojit do ATO (antiteroristická operace). V té době se zrovna zakládaly dobrovolnické prapory. My jsme rozhodli jít do některého dobrovolnického praporu Ministerstva vnitra.

Zpočátku jsem sloužila v praporu “Kyjev-2”. Moje první nasazení trvalo od srpna do září 2014 -stáli jsme u Debalceva, v obci Čornuchyne. Poté jsem přestoupila do praporu “Zlatá vrata”, nyní je to oficiálně pluk speciálního určení “Kyjev”.

Adam byl v době počátku událostí ještě v oděském vězení na základě obvinění z pokusu o atentát na Putina. Jakmile obvinění stáhli a propustili ho ze soudní síně, to bylo 18. listopadu 2014, ještě v ten den se vypravil na východ. Tam se přidal k Mezinárodnímu mírovému praporu Džochara Dudajeva. V té době byl jeho velitelem Isa Munajev. Adam si rychle získal přízeň velitele. Až do Isovy smrti byl jeho pravou rukou. Po jeho smrti 1. února 2015 se Adam stal velitelem tohoto praporu.

Pracovali jsme v různých sektorech, všude, kde bylo potřeba naší pomoci a odkud nás zavolali. Nejčastěji jsme pracovali v sektorech A a C. To jsou taková místa jako Sčastja, okraje Horlivky a Dokučajevska. Pomáhali jsme při východu z Debalceva, kdy padl generál Isa Munajev. Byli jsme i na různých jiných místech. Teď býváme nejčastěji v sektorech A a C.

Snažíme se pomoci Ukrajině vším, čím můžeme, protože je náš společný nepřítel a Ukrajinci jsou úžasný národ, zasluhující normální život, o jaký i usilují. Pro nás nejsou důležitá ocenění, vyznamenání a plat. Hlavní je, že víme, že děláme dobrou a spravedlivou věc a je velmi příjemné, že prostí Ukrajinci  si toho cení a váží si nás.

Amina Okujeva a v únoru minulého roku padlý velitel praporu Džochara Dudajeva - Isa Munajev. Foto: Amina Okujeva via Facebook
Amina Okujeva a v únoru minulého roku padlý velitel praporu Džochara Dudajeva – Isa Munajev. Foto: Amina Okujeva via Facebook

Boj s ruským impériem – státem-teroristou číslo jedna ve světě, je pro nás celoživotní prací. Za těch více než dvacet let permanentní války s tím samým nepřítelem, který teď napadl Ukrajinu, jsme ztratili mnoho blízkých. Ale to, co my cítíme ke svým katům, to není nenávist a žízeň po pomstě. Spíše je to pohrdání a přání, aby spravedlnost zvítězila.

Jednou nám poslali na rozšifrování rádiový odposlech jakoby v čečenštině. Ve skutečnosti se ukázalo, že to dokonce není ani blízké čečenštině, spíše kurdštině nebo perštině.

K dnešnímu dni Ukrajinci, po dvou letech konfrontace s Ruskem, už taky trochu chápou jeho podstatu. Ale i tak, do plného pochopení má většina ještě daleko. Naše znalost tohoto nepřítele je fakticky na genetické úrovni: intuitivně cítíme jeho zlé úmysly a zbabělé plány. Jak na strategické úrovni, tak i na taktické. To okamžitě pochopili zkušení ukrajinští profesionální vojáci, kteří nás s radostí zvou k různým akcím. Mnozí naši bratři přijeli pomoci Ukrajině z různých prosperujících zemí.

Adam Osmajev ve štábu blokády Krymu v Čonharu. Foto: Adam Osmajev via Facebook
Adam Osmajev ve štábu blokády Krymu v Čonharu. Foto: Adam Osmajev via Facebook

Náš první velitel praporu – generál Isa Munajev, opustil úspěšný život v Dánsku a přijel sem, aby pomohl Ukrajině v boji s okupantem. On opravdu velice pomohl. A pomáhá stále, dokonce po své hrdinské smrti. Inspiruje nás všechny svým příkladem, srdnatostí a neochvějnou odvahou.

Pokud jde o pozici státu ve vztahu k nám, my necítíme negativa, protože se snažíme v ničem nenarušovat zákony a chováme se pečlivě. Ale ani necítíme žádnou odezvu na naše úsilí. To nejmenší a zároveň pro nás to hlavní, co by stát mohl udělat, je legalizace našich bojovníků, kteří jsou občany jiných zemí.

Od okamžiku vzniku našeho praporu – Mezinárodního mírového praporu Džochara Dudajeva – se neustále snažíme uzákonit stav našich bojovníků tím, že se budeme legalizovat buď v řadách VSU (Ozbrojených sil Ukrajiny), nebo MVD (Ministerstva vnitra). Nezáleží na tom, kde. Nedávno byl přijat zákon, dávající možnost cizím státním příslušníkům sloužit v silových strukturách Ukrajiny a účastnit se ATO na právním základě. Nicméně do této chvíle věc nepokročila.

Náborové kanceláře a velitelé jednotek, z nichž s mnohými máme přátelské vztahy, krčí rameny. Zákon je, a mechanismus není, říkají. Ale neztrácíme naději na legalizaci, protože víme, že válka ještě zdaleka není u konce, možná čekají ještě složitější časy, než tomu bylo doposud. A my máme v úmyslu zůstat a bránit Ukrajinu tolik, kolik bude potřeba. Buď zvítězíme a vyženeme odsud okupanty, nebo zde zemřeme.

Kromě našeho praporu existuje čečenská jednotka “Šalena zhraja” (Šílená smečka) jako součást 57. brigády VSU. Nyní s nimi často spolupracujeme. Existuje “Prapor Šejcha Mansura”, skládající se z Čečenců, kteří původně přijeli z Evropy spolu s Isou Munajevem a potom se přemístili do jiného sektoru a vytvořili samostatnou jednotku. Ti jsou v sektoru M. My jsme tam jen zřídka. Takže společné operace neprovádíme, i když máme přátelské vztahy. A celkově jsou v různých vojenských jednotkách často Čečenci, kteří jsou občany Ukrajiny a byli mobilizováni, nebo šli jako dobrovolníci. Oni obvykle nepropagují svou národnost, aby příbuzní, kteří zůstali v Čečensku, neměli problémy. Často slýcháme o takových bojovnících. Proto je obtížné říci přesný počet Čečenců, bojujících na straně Ukrajiny.

Počet kadyrovských bojovníků je v této válce silně přehnaný. V určitém období zde určitě byli. Ale evidentně ne v tak velkém počtu, jak uváděla ruská propaganda a následně bylo převzato některými našimi médii.

Je zřejmé, že ruské impérium je historickým nepřítelem muslimů, a Putin, Kadyrov a další současní tyrani, vládnoucí tam, ničí muslimy pouze za dodržování náboženství.

Často se stává, že za Čečence považují úplně jiné národnosti, například Osetince. Jednou nám poslali na rozšifrování rádiový odposlech jakoby v čečenštině. Ve skutečnosti se ukázalo, že to dokonce není ani blízké čečenštině, spíše kurdštině nebo perštině. My jsme ani nerozuměli.

Amina Okujeva, foto : InfoResist
Amina Okujeva, foto : InfoResist

Úkol propagandistů je v tomto případě velmi jasný: v celém světě Čečenci zaslouženě získali pověst zoufalých a odvážných bojovníků, se kterými je nebezpečné setkat se v boji. Jen nevzali v úvahu to, že Čečenci jsou opravdu vynikající a stateční bojovníci, když bojují za spravedlnost. Za to, čemu věří. A od těch, kdo bojují za almužnu od kremelského stolu, rozhodně nemá smysl očekávat hrdinství. Zkrátka a dobře, my tyto bandity za Čečence nepovažujeme. Je to tím, že u Čečenců je kodex cti, vypracovaný po staletí. Tím, že se prodali našim odvěkým nepřátelům – ruským okupantům, ztratili všechny znaky vztahující se k čečenským zákonům. V důsledku toho se nemohou považovat za Čečence. My jim říkáme čečenskojazyční, protože jazyk je to jediné, co jim zůstalo čečenského.

Z náboženského hlediska je u nás také vše přísné. Islám se liší od rutinního křesťanství, kde člověk může říkat a dělat cokoliv (slyšela jsem od některých lidí dokonce “Já jsem křesťan, ale v Boha příliš nevěřím”). V islámu člověk může udělat činy, nebo říct slova, která ho z islámu vyřadí. Například jestli člověk pronesl slova, která jsou rouháním.

Jestli člověk, který si říká muslim, a dokonce provozuje muslimské obřady, zároveň bojuje na straně nepřátel tohoto náboženství, tak se za muslima ani nemůže považovat. Je zřejmé, že ruské impérium je historickým nepřítelem muslimů, a Putin, Kadyrov a další současní tyrani, vládnoucí tam, ničí muslimy pouze za dodržování náboženství. Proto lidi, kteří bojují na straně těchto bezbožníků, nepovažujeme za souvěrce. Naopak, pohrdáme jimi ještě víc než ostatními teroristy za to, že zradili a prodali svůj národ a své náboženství.