Svoboda a moc

! ! Třistaletá pouta zlomena! Tak se volalo po ulicích a po redakcích v prvních dnech po I. světové válce. Třistaletá pouta národa, národa …. co jest tento národ? Přírodní síla? Národní instinkt? Dědictví předků? A ztracen jsa v této svobodě národa, oslavované demonstracemi na ulicích, novinovými články, parlamentními řečmi, ústavou a zákony, bloudí člověk a dívá se nadšencům kriticky v tvář: národa! Budiž – ale což tvá, ty nadšenče, což slova bližního – na tu jsi nevzpomněl?

Tato slova z knihy Emanuela Rádla „Válka Čechů s Němci“ se dají vztáhnout i na události listopadu 1989. Také  tehdy se provolávala „svoboda národa“ osvobozeného z desetiletí totalitních pout.

Málokdo provolával dík za svobodu svou. A co se stalo se svobodou za posledních 25 let? Cítí se lidé skutečně svobodní, cítí, že mají demokracii s ekonomickou, občanskou a politickou svobodou? Mnozí lidé nostalgicky vzpomínají na „tatínka stát a jeho rodnou stranu“. Neměli sice svobodu, ale nemuseli se o nic starat. Nyní zjišťují, že svoboda je každodenní úsilí a zodpovědnost.

A demokracie bez svobody a zodpovědnosti, je jen prázdný pojem. Politici a intelektuálové před více jak 25 lety si naivně mysleli, že skončila minulost a  nastává budoucnost, kdy se prosadí principy právního státu, demokracie a kapitalistického tržního hospodářství. Západní intelektuálové si též mysleli, že svoboda už není vystavena soutěži a že se mohou zabývat vedlejšími věcmi. I Fukuyamovo „Konec dějin“ se ukázalo jako chybné.

Freedom, foto: Scott Robinson
Freedom, foto: Scott Robinson

Po 25 letech je evidentní v mnoha oblastech světa, že svoboda bez moci umírá následkem žádostivosti po moci jiných. Balkánské války, čečenské války, Afghánistán, Irák. Arabská jara, kdy lidé volali po svobodě, která byla potlačená násilím, jehož důsledkem bylo vypuknutí občanské války v Sýrii a vznik IS. Ukrajina, omezování svobody v Turecku, Bělorusku, nemluvě o Rusku, zneužití moci vládnoucími stranami po získání nadpoloviční většiny v Maďarsku, Slovensku, nyní i  v Polsku.

I v naší zemi je patrný stále sílící vliv státu, evidentně v osobě Andreje Babiše, který by nejraději parlament zrušil, přesto, že  skutečná liberální demokracie a její hodnotová východiska jsou produktem dialogu, sporů, kompromisů a svobodných debat.

Bohužel v autoritářských režimech však vycházejí pouze z vůle a zájmů představitelů režimu. Informace z nich proudící jsou pak často zcela nepokrytě lživé nebo alespoň značně zavádějící. A právě mezinárodní řád postavený na svobodě, jasných pravidlech a dominovaný demokraciemi, jejichž  vlády jsou voleny ve svobodných volbách a respektují práva svých občanů, je něco jiného, než mezinárodní řád dominovaný momentální vůlí skupiny autoritativních režimů, kde spočívá v rukou nikým nekontrolovaného jednotlivce či úzké elity. Pak by měl pravdu Aristoteles, když demokracii počítá mezi horší způsob vlády  založený „na vládě té horší části lidu ve svůj vlastní prospěch“.

Moc versus svoboda

Jsou dva  axiomaticky vzájemně si odporující principy. Svoboda se definuje nepřítomností moci. Svoboda znamená výměnu, chceme-li diskuzi mezi individui nebo skupinami individuí, na základě dobrovolnosti. Moc, když se neomezeně dá k dispozici, údajně pro nadřazené zájmy, se může vyvinout v ohrožení svobody a obrátí se nakonec proti vlastním občanům.

Minulost nás o tom  přesvědčila. Svoboda v dnešním světě je především svoboda jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu. Paradoxem je, že prvními bojovníky za svobodu byli křesťanští mučedníci, kteří za svoje nezlomné úsilí vyznávat svobodně svojí víru byli Římany pronásledováni a vražděni.

Nakonec co zůstalo z hesel, které vzešly z Velké francouzské revoluce 1789-1795 „Svoboda, rovnost, bratrství“? Pouze nakonec ta „rovnost“. Rovnost, že popravováni gilotinou byli stejně aristokraté, ale i nešlechtici, odpůrci nových pořádků, kterých bylo daleko více. Všichni si však říkají „občané“.  Ze záznamu se dozvídáme, 32 hlav uťato za 25 minut, rekord 12 hlav za 5 minut. Ve Vendée byly těhotné ženy drceny za živa v lisech na víno, matky s chlapci pečeny za živa v pecích……..

Co vzešlo mj. z této revoluce?  Teorie věčně vzteklého filozofa Marxe, který neuznával svobodu jednotlivce, ale masu a jehož třídní boj štval lidi proti sobě. Obdobně pak nacizmus neuznával individualitu člověka jeho svobodu ale teorii nadřazené rasy.

Alexis de Tocqueville ve své knize „Demokracie v Americe“, kterou napsal právě v době vzniku myšlení Karla Marxe, tehdy srovnával demokratické Spojené státy americké s jeho rodnou buržoazní Francií. Dospěl k neblahému zjištění, že moderní svět čelí dříve neznámému ohrožení svobody.

Roads to Freedom, foto: Georgie Pauwels
Roads to Freedom, foto: Georgie Pauwels

O budoucích generacích napsal: „nebojím se, že by se ve svých vůdcích setkali s tyrany, ale spíše s poručníky. Takoví poručníci zbaví své národy svobody tím, že uspokojí touhy občanů, a následně využijí jejich závislosti na své velkorysosti“. Tocqueville předvídal demokratickou despocii, ve které se nesčetné množství podobných a sobě rovných lidí neustále honí za drobnými a všedními zábavami, jimiž sytí svou duši a dohlíží na ně laskavá paternalistická vláda – moderní zaopatřovací stát: „Tato vláda ochotně přispívá k jejich štěstí, chce však být jeho jediným strůjcem a rozhodčím. Pečuje o jejich sociální zabezpečení. Předvídá a zajišťuje jejich potřeby. Usnadňuje jim zábavu. Spravuje jejich nejdůležitější záležitosti. Řídí jejich podnikání. Upravuje vlastnické nástupnictví a rozděluje dědictví. Kdyby je tak ještě dokázala zbavit znepokojivého přemýšlení a námahy žít.“

Dnešní vlády, i když volené, zasahují do života občanů mnohem více než v minulosti. Mnohý panovník neměl tehdy tolik moci, jako mají současné vlády. Jak píše Richard Pipes ve své „Svobodě a vlastnictví“, tak  peruánský ekonom Hernando de Soto ve svém „Mysteriu kapitálu“ zdůrazňují, jak důležitá pro člověka je svoboda vlastnictví. Soto dokládá na mnoha příkladech, že absence svobody legálně vlastnit třeba pozemek, je největší překážkou rozkvětu rozvojových zemí. Americký teolog a filozof slovenského původu Michael Novak potvrzuje slova Hernanda de Sota a odkazuje na původ slova kapitalizmus od latinského „caput“, což znamená myšlenka, hlava (Praga Caput regni). A kapitalizmus zapomněl na to, že základem je svoboda, svoboda, myšlení, kreativita jedinečnosti lidské individuality.

Svoboda a moc  tak rozporuplné, vzájemně stojící proti sobě a současně se podmiňující. Svoboda nepřežije bez moci. Moc, která není ohraničená probíhající svobodou a vyzývána  svobodou, ztratí její moralitu a také její legitimitu.

Sv. Pavel říkal, že člověk je povolán k svobodě. Naší úlohou je o toto morální právo stále  bojovat. Nic jiného než se vrátit zpět k filozofii jako vědě „o jsoucnu“, kterou ideologie nacionalizmu 19. století a z ní vyšlých totalit komunizmu a nacizmu roztrhaly Evropu na kusy a  jejichž důsledky jsou stále na tomto kontinentě přítomné, což je evidentní v současné uprchlické krizi.

Vrátit se k myslitelům pravdy,  idealismu Immanuela  Kanta, i k Descartesovi s jeho nesmrtelným „myslím proto jsem“, k Fridrichu Augustu von Hayekovi, v jehož stěžejním díle „Cesta do otroctví“ sděluje, že Evropa musí být  společností národů svobodných lidí a Karlu Popperovi a jeho  slovům: „Svět v němž jsou všichni lidé svobodní a současně si i rovni by byl rájem na zemi. Takový svět lze jen obtížně uskutečnit. Kdybychom si museli vybrat, měli bychom dát přednost svobodě před rovností. Nepřítomnost svobody totiž zákonitě vede k naprosté nerovnosti a nespravedlnosti, tedy k tyranii.“

Nerovnost  podle Poppera,  a jak sděluje i ve své encyklice Rerum novarum (1891), papež Lev XIII., nemusí vést nutně k nepřítomnosti svobody. Evropa potřebuje myšlenkové vedení těchto velkých myslitelů k pokračování existence historie, která by obstála.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.