Jaké je právní pozadí nedávného odsouzení ruského aktivisty Ildara Dadina? Proč a za co byl vlastně uvězněn? Platí i v Rusku pravidlo “jiný kraj, jiný mrav”?
Článek 212.1 trestního zákona Ruské federace, zavádějící trestní odpovědnost za opakované porušení zavedeného řádu organizace nebo pořádání setkání, shromáždění, demonstrace, pochodu a individuálního protestu, tj. zavádějící trestný postih za spáchání několika správních deliktů, porušuje základní zásady práva. Je v rozporu nejenom s Ústavou Ruské federace, ale také s mezinárodními smlouvami, kde je, stejně jako v ústavě, zakotven od pradávna dobře známý princip „non bis in idem“ (ne dvakrát za totéž).
Za prvé. Trestní zákoník Ruské federace považuje za trestný čin (jehož spáchání s sebou nese trestní odpovědnost) společensky nebezpečný čin. To je zásadní rozdíl mezi zločinem a správním deliktem, který nepředstavuje společenské veřejné nebezpečí.
Když například občan naruší pořádek uspořádáním shromáždění a setkání – účastí na „neschváleném“ mítinku nebo na „neschválené“ demonstraci, nepředstavuje to žádné nebezpečí pro společnost, ale pouze porušení pravidel stanovených státními orgány. Pokud se ničeho nezákonného kromě skutečnosti, že se zúčastnil „neschválené“ události, nedopustil (nerozbíjel výlohy, nezapaloval auta, nepral se s kolemjdoucími), není zde ani místo pro společenskou nebezpečnost.
Za druhé. Opakované spáchání správních deliktů stejného typu (mimochodem, nemusí být ani stejné) nevede a v zásadě nemůže vést ke společenské nebezpečnosti. V souladu s Kodexem správních deliktů to může být jen přitěžující okolností při stanovení trestu za trestný čin, ale nemůže být základem pro kriminalizaci spáchaného činu.
Jinými slovy, nemůže docházet k transformaci správního „množství“ do trestní „kvality.“ Nejjednodušší je použít zde aritmetickou analogii: bez ohledu na to, kolik vedle sebe napíšete nul, výsledkem bude vždy nula, ne jednička.
Za třetí. Se zavedením trestní odpovědnosti za opakované spáchání správních deliktů dochází v podstatě ke dvěma trestům za jeden protiprávní čin. Tato otázka je podrobně zkoumána v samostatném stanovisku soudce Ústavního soudu Ruské federace Anatolije Kononova (Rozhodnutí Ústavního soudu z 19. března 2003 č. 3-P).
Soudce Kononov se odvolal na uvedený princip „non bis in idem“, který zakazuje opětovné stíhání a potrestání za stejný trestný čin.
Tento princip, uvedl Kononov, je zakotven v mezinárodním právu: v bodě 7 článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966 („nikdo nesmí být podruhé stíhán nebo potrestán za čin, za který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby v souladu se zákonem a trestním řádem každé země“), v článku 4 „PRáVO nebýt souzen nebo potrestán dvakrát“ Protokolu číslo 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod („nikdo nesmí být podruhé stíhán nebo potrestán v trestním řízení v rámci jurisdikce téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen“), v bodu 2 článku 7 Úmluvy Společenství nezávislých států o ochraně lidských práv a základních svobod („nikdo nesmí být podruhé odsouzen nebo potrestán za trestný čin, za který již byl odsouzen nebo potrestán v souladu s národní právní úpravou“). Tento princip je také zakotven v článku 50 Ústavy Ruské federace a v článku 6 „Princip spravedlnosti” Trestního zákona Ruské federace.
Princip „non bis in idem“ znamená, vysvětluje soudce Kononov, že v případě, že soud vydal konečné rozhodnutí v záležitosti občana a občan dostal a „vytrpěl si“ trest uložený soudem, v budoucnu je občan považován za nevinného. Žádné opakování jeho stíhání a udělení nového trestu není možné. Kromě toho, práva a svobody tohoto občana nelze omezit na základě minulého protiprávního činu, pro který již byl potrestán. Tím, že si plně „odseděl“ trest, tato „kapitola je uzavřená“ a na občana se pohlíží jako mna nevinného.
Nelze nesouhlasit s logikou Anatolije Kononova. Avšak v tomto případě nelze nekonstatovat, že článek 212.1 Trestního zákoníku RF je očividně „protiprávní“ a hrubě porušuje princip „non bis in idem“.
Soudce Kononov, jak víme, již není členem Ústavního soudu. A odvolání k Ústavnímu soudu – což, jak si jistě dovedete představit, je v „případu Ildara Dadina“ naprosto nezbytné – nezajistí, že tento článek bude zrušen. Ale na Evropském soudu pro lidská práva to bude jiné.
A velmi těžké pak budou soudci Ústavního soudu – v souladu s nedávno obdrženými plnomocemi „blokovat“ rozhodnutí soudu ve Štrasburku – odůvodňovat nemožnost výkonu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva s odkazem na Ústavu, kde je princip „non bis in idem“ zakotven na ústavní úrovni.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.