Čeká nás střet civilizací?

V lednu letošního roku vyvolalo velkou mezinárodní solidaritu neštěstí, které postihlo vydavatelství francouzského satirického časopisu „Charlie Hebdo“, kdy byli zavraždění nevinní lidé. Je to stejné v této době, kdy opět v Paříži po bezprecedentním útoku islámských fanatiků umírali  nevinní.

Je příznačné pro Evropu, že tyto akce vyvolávají smutek, ale i zlost a nenávist, které však postihují miliony  muslimů, kteří s tím nemají nic společného. Ale mají smůlu. Jsou to muslimové.

Civilization, foto: 16_9clue
Civilization, foto: 16_9clue

Kde byla bílá, bohatá, egoistická , když  Sověti přišli v roce 1978 „osvobozovat“ Afghánistán? Kde umíralo tisíce nevinných muslimů? Když spojenci vyzvali irácké Šíty, aby se vzbouřili proti Saddámovi Husajnovi, slíbili jim také pomoc. Oni to udělali, ale žádná pomoc nepřišla. Naopak Saddám jich tisíce zahnal do bažin a povraždil.

Co dělala Evropa, když Rusko dvakrát převálcovalo a zmasakrovalo tisíce nevinných muslimů v Čečensku? Při akci Spojenců v Iráku v roce 2000 a v roce 2003 v Afghánistánu opět umírali tisíce  muslimů. Když vypuklo v roce 2011 Arabské jaro, počítali vzbouření muslimové, kteří chtěli svobodu a demokratizaci, že jim Západ pomůže. Nic se nestalo.

Snad jediné Tunisko vytvářením občanské společnosti má naději na demokracii. V Egyptě opět vládnou vojáci. V Libyi je naprostý chaos. V Sýrii, kde též chtěli vzdělaní Syřané demokracii a svobodu, zmasakroval a nadále masakruje vlastní obyvatelstvo prezident Asad, a kde došla situace tak daleko, že tam bojuje nyní 86 skupin, zemřelo skoro 250 tisíc, a v drtivé většině opět nevinných muslimů. Miliony jsou jich na útěku, hledajíce útočiště i V Evropě.

Sýrie je stejně jako Irák rozvrácenou zemí. Také v Sýrii, chtěli odpůrci Asada pomoci. Chtěli zřízení bezletových zón, aby je nemohl vlastní prezident bombardovat armádními  letadly. Dokonce došlo i na použití chemických zbraní. Nic se však nestalo. Jen hrdinní Kurdové též bez pomoci, se „islamistickým fanatikům“ IS dokázali postavit.

O úloze Ruska v tomto konfliktu nelze pochybovat. Samozřejmě, že útoky v Londýně, v Madridu, 11. září 2001, Charlie Hebdo i nejnovější tragédie v Paříži byly bezprecedentními, naprosto odsouzeníhodnými útoky, kde umírali také  nevinní lidé. Udělat  však z těchto událostí „kolektivní vinu“ všech více jak 1,5 miliardy muslimů je naprosto nemyslitelné.

Pokud  je možno jít ke kořenům radikalismu v muslimském světě, ukazuje se, že jsou příbuzné se západním antiimperialismem, antiamerikanismem a antikapitalismem. Něco jako smíšení modliteb Koránu s pseudomarxistickými prohlášeními. jako světové náboženství a rozmanitost islámsky  ražených kultur by však  neměly být  neznalým Západem ponižovány. Muslimský svět, nebo jeho   národní skupiny, které se nachází již déle v zoufalé situaci, nesmí mít dojem, že jejich lidská práva, problémy a prosby nemají od Západu adekvátní pochopení.

Západ,  především Evropa, si  však historicky pěstuje nebezpečí  z východu, z Orientu. Stačí  jen v českém případě připomenout J. K. Tyla  a  jeho Švandu Dudáka. Švýcarský historik Urs Altermatt říká, že nejdříve to byli Turci, potom během studené války komunistické země. Když došlo k pádu Sovětského svazu, musela Evropa nově definovat nepřítele na východě.

Canadian Museum of Civilization, Rue Laurier, Gatineau, foto: Robert Linsdell
Canadian Museum of Civilization, Rue Laurier, Gatineau, foto: Robert Linsdell

A je to islám, který splňuje evropskou fobii z východu. A strach z islámu je staré evropské dědictví. Dokonce to přirovnává k boji kultur, což v podstatě potvrzuje názor Samuela Huntingtona v jeho Střetu civilizací.

Islám však byl zneužit jako dříve i křesťanství  k mocenským účelům, což nakonec potvrzuje, že region Středního a Blízkého východu začnou ovládat Turci, Saudové a Irán. Bohužel podporovaný imperialistickým Ruskem.

V padesátých letech 20. století varoval Američan Lester Pearson ve svém díle Democracy  in World Politics: „Lidstvo vstupuje do doby, kdy různé budou muset žít vedle sebe v míru, učit se jedna od druhé, studovat vzájemně svojí historii, ideály, umění kultury, a tak navzájem obohacovat své životy. Alternativou v tomto přelidněném malém světě je nedorozumění, napětí, střet a katastrofy. Budoucnost míru i civilizací závisí na porozumění a spolupráci mezi politickými, duchovními a intelektuálními vůdci hlavních světových civilizací. Ve střetu civilizací budou evropské státy stát bok po boku nebo každý sám. Ve velkém střetu, globálním skutečném, mezi civilizací a barbarstvím, budou velké světa se svými úspěchy na poli náboženství, umění, literatury, filozofie, vědy, technologie, morálky a slitování rovněž stát bok po boku, nebo každá sama. V rodící se době jsou střety civilizací největší hrozbou pro světový mír, a nejjistější zárukou před globální válkou je proto mezinárodní řád založený na civilizacích“.