Nucená loajalita – Proč se Kreml nemůže domluvit s krymskými Tatary

[rad-hl]  Zdroj: intersectionproject, Autor: Pavel Kazarin, Překlad: Robert Nerpas  [/rad-hl]

Říká se, že každý úspěch má své zranitelné místo. U řeckého Achilla to byla pata, u biblického Samsona zase vlasy. A v případě vztahu Kremlu ke Krymu plní tuto roli krymští . Protože zejména dnes představují sílu, která Moskvě nedává možnost mluvit o absolutní jednotě občanů Krymu ohledně nového občanství poloostrova.

se snaží vyřešit tento problém od prvního dne anexe Krymu. Vladimír Putin kvůli němu telefonoval politickému vůdci krymských Tatarů Mustafovi Džemilevovi, nová vláda se také snažila vyjednávat s neoficiální etnickou vládou Tatarů, s Medžlisem. Nic z toho se však nezdařilo.

Podívejme se, proč.

Kdo jsou krymští Tataři

Krymský Rus se může kdykoli přestěhovat do Ruska, krymský Ukrajinec na Ukrajinu, pouze krymský Tatar nemá kam jít – nemá vlast mimo Krymu. Malý národ, přibližně 250.000 lidí. V procentech to dělá asi 13 % z celkového počtu obyvatel poloostrova. Jsou muslimové – sunnité, hanafité, hlásící se
k právní škole (mazhab), největší ze čtyř právních směrů sunnitského, tedy většinového islámu. V běžném životě to znamená vysoký podíl světského myšlení a pravidel. Zkrátka a dobře, pro významnou část krymských Tatarů hraje jejich náboženská příslušnost zhruba stejnou roli jako pro Rusy a Ukrajince – slouží jako kulturní a ne náboženský faktor. Projevilo se to i na skutečnost, že za postsovětských 23 let se na Krymu nepodařilo radikálním islámským hnutím získat masovou popularitu.

Krymští Tataři jsou posledních 240 let zbaveni státnosti a existují v rámci cizích státních subjektů. Možná právě s tím je spojena skutečnost, že jsou často připraveni jít na kompromis. Po roce 1991 byly na Krymu obavy z etnických střetů, ale takové případy by za dvě desetileté bylo možné spočíst na prstech jedné ruky. Výsledkem je, že během všech postsovětských let se poloostrov zařadil do pásma nestability, táhnoucího se Balkánu až po Kavkaz.

Podmínky pro sociální konflikt však existovaly po celou dobu – krymští Tataři, deportovaní sovětskými orgány z Krymu v roce 1944 do Střední Asie, se koncem 80. let začali vracet na poloostrov. Byla to doba, kdy Sovětský svaz již nebyl schopen zabývat se řízením životů svých občanů, a mladý ukrajinský stát to ještě nezvládal. V této situaci byli přistěhovalci v podstatě ponecháni sami na sebe – ​​prodat svůj majetek ve Střední Asii za slušné peníze nemohli, a tudíž začínali nový život na Krymu s čistým štítem. Ale i přesto uraženost za deportaci nepřerostla v nepokoje a etnické masakry. Místo toho krymští Tataři opět začínali znovu – a opět v nových podmínkách. A více než 20 postsovětských let se krymští Tataři nápadně lišili od zbytku obyvatel Krymu. Důvodem nebyla pouze jiná náboženská a sociálně-kulturní identita, ale zejména to, že krymští Tataři jsou nejvíce „nesovětskými“ lidmi na pozadí „prosovětského“ sentimentu většiny obyvatel Krymu.

Eugenmakh_Juma-Jami Mosque Yevpatoria
Juma-Jami Mosque Yevpatoria, foto: Eugen Makh

Jde o to, že mezi obyvateli Krymu – stejně jako mezi obyvateli Ruské federace – se téma Velké vlastenecké války každým dalším rokem obohacovalo o nový obsah – o „občanském náboženství“.  Obyvatelé Krymu se přitom drželi sovětského názoru na válku, který hlásal, že krymští Tataři podporovali vojska wehrmachtu, za což byli po osvobození Krymu v květnu 1944 deportování do Střední Asie. Nejdivnější je na tom to, že přívrženci neradi vzpomínají na to, kolik právě etnických Rusů bojovalo na straně Hitlera. A pokud si na to i vzpomněli, okamžitě začali mluvit o tom, že počet kolaborantů byl mezi krymskými Tatary vyšší než mezi Rusy. V tomto přístupu se projevuje jistá mazanost, protože k takovému jevu, jakým je kolaborace, může dojít pouze v tom místě, kam se dostala okupační armáda.

Zrádcové se nemohli objevit v Novosibirsku či Jekatěrinburgu právě proto, že tato města – stejně jako spousta dalších – byla v hlubokém týlu.  A pokud si ještě pořád chceme vypočíst „úroveň kolaborace,“ tak ve jmenovateli nemůže být všechno obyvatelstvo Sovětského svazu, ale pouze ten zlomek, který prožíval na okupovaných územích. O tom však stoupenci sovětského pohledu na historii raději mlčí. Obzvláště absurdně to vypadalo na pozadí skutečnosti, že u krymských Tatarů se za celé poválečné období neobjevil alternativní mýtus o Velké vlastenecké válce. Nezkoušeli omlouvat ty, kteří bojovali na straně wehrmachtu, nebudovali jim památníky, ale za hrdiny považovali právě ty, kteří bojovali na straně Sovětského svazu. Jednou z klíčových historických postav je pro krymské Tatary Amet-Chán Sultan, zkušební pilot, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu. Sami krymští Tataři natočili o jeho osudech film Haytarma.

Zkrátka a dobře, tento postoj k historii války se mohl stát výchozím bodem pro integraci krymsko-tatarského národa. Nicméně, k tomu nikdy nedošlo. Možná, že jedním z důvodů byla skutečnost, že krymští Tataři byli z území poloostrova deportováni pouhých devět dní po osvobození Krymu od německých vojsk – 18. května 1944. Tento fakt zabránil zastáncům „občanského náboženství“ prociťovat vítězství ve Velké vlastenecké válce jako absolutní svátek. Tragédie deportace potlačila veškerý patos osvobození, protože by muselo být přiznáno, že 9. květen nebyl zrovna zbožněním spravedlnosti. Že na porážku německých vojsk na Krymu okamžitě navázala tragédie celého národa. Že Dobro po vítězství nad Zlem samo spáchalo zlý skutek. Buď by se tedy muselo přiznat, že nešlo až tak úplně o „Dobro“, nebo prohlásit, že to, co spáchalo, nebyl zas až tak úplný zlý skutek. A ta druhá varianta zněla podstatně jednodušeji a atraktivněji mnoha lidem na Krymu.

Co chce Kreml

Prosovětská část obyvatel Krymu vnímala deportace jako trest za kolaboraci, zatímco samotní krymští Tataři je považovali za zločin proti celému národu. Není tedy nic překvapujícího na tom, že z krymských Tatarů se stali ti nejvíce „nesovětští“ lidé na Krymu. Nemohli a nechtěli přijmout sovětské hodnoty a sovětské symboly, protože jsou spojeny s tragédií deportace. A není náhodou, že oni byli z velké části představiteli proukrajinských nálad na poloostrově. Ale v ten moment, kdy se v důsledku Majdanu ukrajinská loď odpoutala od ruského mola a nechala se unášet na Západ, kotevní řetěz v podobě Krymu zůstal na ruském břehu. Společně s krymskými Tatary, kteří se stali hlavní překážkou pro dosažení jednotného nového občanství poloostrova. A Moskva se dnes ve vztahu ke krymským Tatarům nezabývá ničím jiným, než operací vedoucí k „vynucené loajalitě.“

MFAP_Mustafa Dzhemilev
Mustafa Dzhemilev, foto: MFAP

Pro Kreml je důležité, aby zbavil národ subjektivity, kterou získal během let života na ukrajinském Krymu. A právě proto provádí nové vládní úřady systematický tlak na Kurultai (neoficiální etnický parlament národa) a Medžlis (neoficiální etnická vláda). Protože oba tyto orgány neuznávají nové občanství poloostrova, a Kreml nemůže tolerovat žádné nesystémové hráče. Dnes jsou to právě krymští Tataři, kdo kazí propagandistický a široce publikovaný obrázek Kremlu o absolutní podpoře nové reality Krymu ze strany jeho obyvatel. Není náhodou, že se Moskva snažila zbavit se krymskotatarských politických vůdců a zakázala Mustafovi Džemilevovi a Refatovi Čubarovovi vstoupit na území poloostrova.

Kreml se navíc velmi usilovně snaží o jmenování nových lídrů národa. Například jednomu z náměstků předsedy Medžlisu, Ramzimu Iliasovovi, udělil výměnou za loajalitu post místopředsedy vlády Krymu. Situaci se kromě toho snažila využít různá marginální hnutí krymských Tatarů, která bártrovala veřejnou podporu Moskvě za posty a funkce. Dnes je volba, která stojí před krymskými Tatary, poměrně jednoduchá. Pokud přijmou nové občanství Krymu a souhlasí s ním, dostane se jim režimu preferenčního zacházení. Odměnou jim budou funkce, vládní posty, jmenování. Požaduje se od nich jediné – podobat se v jejich veřejné rétorice Ramzanu Kadyrovovi. Problémem však je, že následky přijdou nejenom v případě, že budou souhlasit s podobným scénářem. Následky přijdou, i když je zavrhnou.