Proč se Íránská islámská republika ještě nezhroutila?

 Zdroj: Middleeasteye, Autor: Shahir Shahidsaless, Překlad: Robert Nerpas 

Proč se navzdory intenzivnímu úsilí vnitřních a vnějších sil íránský systém nezhroutil? Existuje pro to pět vysvětlení.

Od svého vzniku v roce 1979 čelí zřízení Íránské islámské republiky, tzv. nezam, neustále vnitřním i vnějším hrozbám, z nichž některé byly a jsou existenciální. Patří sem osmiletá válka po irácké invazi, ozbrojené povstání Kurdů, pokusy o státní převrat (vláda jen tak-tak unikla tzv. Noježskému pokusu o státní převrat v roce 1980), masivní lidová povstání a zahraniční podvratná činnost.

Důsledkem obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu v roce 1979 a následné krize s americkými rukojmími vznikla v  doktrína „změny režimu“ v Íránu. se při její realizaci spoléhaly na kombinaci mnoha faktorů, mimo jiné na podporu Iráku během snad nejkrvavější války na Středním východě ve 20. století, politiku podvracení Íránu, drakonické sankce, tajné operace a podporu militantních skupin. Některé aspekty sankcí, uvalených na , byly bezprecedentní v novodobé historii.

S cílem podnítit vnitřní opozici v Íránu oznámil list New York Times, že USA budou podporovat a financovat „íránské exilové sítě v Íránu i mimo něj a exilovou rozhlasovou stanici, která vysílá propagandu o vládě Íránu.“

Doma čelila íránská vláda ozbrojeným bojům s militantními a etnickými skupinami – především s Kurdy – a dvěma hlavním lidovým povstáním, jednomu v roce 1999 a druhému v roce 2009. Druhé povstání, které znamenalo vznik občanského zeleného hnutí, považuje Mohammad Ali (Aziz) Jafari, velitel islámských revolučních gard (IRGC), za „hrozbu mnohem nebezpečnější než osmiletá válka“.

Po povstání v roce 2009 řekla tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová: „V zákulisí jsme dělali hodně… Dělali jsme hodně pro to, abychom posílili demonstranty a přitom nebyli vidět.“

Proč se tedy přes značné úsilí vnitřních a vnějších sil tento systém nezhroutil?

K dispozici máme pět vysvětlení

První: Represe

Opozice tvrdí, že systém se drží díky represím, zastrašování a krutému věznění. Jako do očí bijící příklad uvádí násilné potlačení masových demonstrací v roce 2009. Mnoho účastníků bylo zatčených a odsouzených k dlouhým trestům vězení a oba představitelé hnutí jsou od roku 2010 v domácím vězení.  od roku 2010. Někteří vystupují proti této teorii a poukazují na režim šáha, svrženého v roce 1979 revolucí, a východoevropských komunistických režimů, které používaly podobné taktiky, avšak povstání potlačit nedokázaly. Argumentují tím, že každý z nich používal hrubou sílu, ale přesto padl. K tomu však nedošlo v Íránu, což znamená, že zde musí být další faktory podílející se na to, že se systém drží při moci.

Druhé: Nedostatek jiné přijatelné alternativy

Terry Feuerborn_Mausoleum of Ayatollah Khomeini, Qom, Iran, 2004(duplicate 2015.10.29-11.47.35)
Mausoleum of Ayatollah Khomeini, foto: Terry Feuerborn

Za posledních 37 let si mezi íránskou opozicí nezískal podporu či popularitu žádný opoziční vůdce či politický proud, který se snažil svrhnout režim, a to ani uvnitř, ani vně Íránu. Charisma je samozřejmě hlavním faktorem, z něhož žádný z opozičních vůdců netěžil. Avšak co je důležitější, všichni se snažili mobilizovat lidi proti vládě tím, že volali po svobodě a sociálním a politickém uvolnění. , vůdce íránské revoluce, mobilizoval masy tím, že se zaměřil na sociální spravedlnost a obranu chudých, mostazafinů. Ano, „svoboda” byla jedním z ústředních hesel íránské revoluce, ale ne jediným. Ať už správně nebo ne, masy pohlížely na „islámský“ systém jako na systém, který splní všechny aspekty sociální spravedlnosti v širším smyslu, včetně ekonomických. Základem vystupování ajatolláha Chomejního bylo hájení kookh’neshinan (těch, kdo žijí ve velmi chudých podmínkách) proti kakh’neshinan (těm, kdo žijí v palácích). Požadavky na sociální a politickou svobodu mohou být přijatelné pro městské obyvatelstvo střední a vyšší střední třídy, ale tyto třídy jsou sotva připraveny na nebezpečné a trvalé oběti, obzvláště když jejich oponenti jsou připraveni k použití hrubé síly a k přinášení obětí za své náboženské přesvědčení. Například Zelenému hnutí se nepodařilo nastolit ekonomické požadavky, což naznačuje, že její sociální základnou byla střední a vyšší střední třída. Hnutí nehledalo spravedlnost pro znevýhodněné a chudé. Takové hnutí se daleko nedostane.

Třetí: Absence vztahu podřízený-nadřízený s cizími mocnostmi

Íránskému režimu se podařilo vymanit se z cizí nadvlády. Tato otázka byla jednou z hlavních příčin sporů mezi bývalým íránským šáhem a opozicí, která argumentovala, že šáh je americkou loutkou. Někteří z moderní opozičních vůdců se uchylují ke konspiračním teoriím, odmítajícím tuto charakteristiku íránského establišmentu, ale žádný z nich nepředložil přesvědčivé důkazy na podporu svých tvrzení. Stejně tak nebyli schopni vysvětlit důvod uvalení na Írán ochromujících sankcí Spojenými státy.

Čtvrté: Volební mechanizmus

David Holt_Money 089 iran 2007 Grand Ayatollah Sayyed Ruhollah Musavi Khomeini
Money – Grand Ayatollah Khomeini, foto: David Holt

Volby v Íránu vypadají jako mechanismus, kterým lid prosazuje u establišmentu svou vůli, a to i přes zjevná omezení, jako je například prověřování kandidátů Radou dohlížitelů. Volby z roku 1997 a 2013 jsou toho zářným příkladem. Přes všechny předpovědi západních expertů byli drtivou převahou zvoleni dva umírnění, Mohammad Chátamí a Hassan Rouhani.

Páté: Podpora zezdola

To, co zachovává systém při moci, jsou jeho podporovatelé zezdola, konzervativní šiíté. Neexistuje žádný transparentní průzkum, který by poskytl přesné údaje o těch, kdo jsou proti režimu, a těch, kdo jej podporují. Nicméně, po sporných volbách v roce 2009, které vedly k vítězství Mahmúda Ahmadínedžáda, představujícího v té době konzervativní tábor, Ken Ballen, prezident Centra pro veřejné mínění Terror Free Tomorrow, studujícího postoje k extremismu, a Patrick Doherty z New America Foundation, napsali v listu Washington Post:  „Zatímco západní zpravodajství z Teheránu ve dnech před volbami líčily, jak je íránská veřejnost nadšena Mirem Husejnem Musávím, hlavním soupeřem Ahmadínežáda, naše vědecké průzkumy ze všech íránských provincií ukázaly dostatečný předstih Ahmadínedžáda.“ Bez ohledu na to, který tábor má většinu, skutečnost je taková, že íránská společnost je roztříštěna mezi silami tradice (konzervativci) a modernosti (liberální muslimové a sekularisté). Skutečností také je, že obě frakce jsou velké a nemohou být ignorovány. Konzervativci podporují systém celým srdcem a důsledně, částečně z důvodu svého náboženského přesvědčení, a částečně proto, že si užívají výhody, které jejich oponenti nemají. Systém je považuje za khodi, zasvěcené, zatímco zbytek je považován za nakhodi, outsidery. Tyto společenské síly jsou přítomny na všech úrovních společnosti od vládních úřadů přes školy a univerzity, až po průmyslové komplexy. V případě jakéhokoli povstání ze strany jejich opačného tábora tyto síly, zejména skupiny mladých lidí, odpovídají použitím síly a pořádáním velkých demonstrací. Mají samozřejmě podporu bezpečnostního aparátu, Islámských revolučních gard IRGC a policie. Tato síla je hlavním prvkem udržení režimu Islámské republiky při moci. Jednoduše řečeno, role islámu v mobilizaci Íránců by neměla být podceňována.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.