S kým bojuje Kreml?

V současném konfliktu Moskvy a Kyjeva se nejedná o národnostní válku, ale o srážku hodnot. A právě to se snaží ignorovat.

Pavel Kazarin
Pavel Kazarin

Jsou situace, kdy strana konfliktu není tím, čím se zdá být nebo zač je vyhlašována. Například bývá zvykem zavírat opoziční média pod pláštíkem ekonomických a administrativních důvodů. Špatně vyplněné registrační formuláře, nedodržené lhůty, chybějící vyúčtování – nakonec je nepohodlnému médiu odebrána licence. Motivy jsou velmi jednoduché – každý autoritavní systém potřebuje, aby dotyčný subjekt vystupoval jen sám za sebe, aby se jeho konec nestal precedentem, aby celý příběh zněl nudně a právnicky. Proto se skutečná příčina zamaskuje, aby vzbudila co nejmenší ohlas.

Stávají se ale i opačné případy. Stačí si vzpomenout na jakýkoli korupční skandál: ve chvíli zatčení začíná obviněný mluvit o politických důvodech kauzy, o svobodě slova, o represi a srovnává situaci s rokem 1937. Strategicky se snaží vyvolat dojem, že nejde jen o něj, o provize nebo úplatky, ale že se tu hraje o cosi mnohem důležitějšího.

Za současnou Ukrajinou se skrývá mnohem více. A všechny události posledních dvou let, včetně války na Donbasu, jsou příběhem hodnot, a nikoli národnostní konfrontace mezi Ruskem a Ukrajinou.

Back in the USSR

Diskuse o proruských náladách Krymu a Donbasu je teď v módě. Ale to si pleteme pojmy – obě tyto oblasti za posledních dvaadvacet let nebyly ani tak proruské, jako spíš prosovětské. Nikdo nevědel nic, a ani nemohl vedět, o skutečných poměrech v Rusku – prostě proto, že v Rusku nežili ani den. To, že volili „proruské strany“ lze vysvětlit jen tím, že tyto politické síly využily postsovětskou nostalgii.

To ovšem není náhoda. Donbas a Krym měly v sovětské době privilegované postavení. Krymským snem o „zlatém věku“ jsou 70. a 80. léta 20.století: turistická střediska a ozdravovny plné až po střechu, titul nejdůležitějších přímořských lázní obrovské země, „řád na hrudi planety Země“, desítky fungujících zařízení.

Podobně to vypadalo i na průmyslovém Donbasu – dělnická třída byla tehdy „hegemonem“. Horník mohl vydělávat víc než vysokoškolský profesor a přitom pro práci v dole nebyly třeba žádně zvláštní znalosti – stačila jen schopnost pracovat za nelidských podmínek.

A pak sovětský ekonomický model zkrachoval. Pád železné opony snížil konkurenceschopnost krymského pobřeží: tříměsíční plážová sezona nedokázala konkurovat středomořským střediskům Antalye nebo celoročním plážím Egypta. A nový tržní model zničil i konkurenceschopnost sovětských průmyslových obrů na Donbase. Pro obyvatele poloostrova a východní Ukrajiny to byla srážka s realitou – v podmínkách otevřené ekonomiky se jejich privilegované postavení začalo vypařovat.

Důvodem byl sice rozpad sovětského ekonomického modelu, ale místo toho, aby se Krymští a Donbasští smířili s fakty, začali ze všeho obviňovat Ukrajinu. Ta podle nich prostě přišla a srazila je na sociální dno. Důsledek zaměnili s příčinou.

Sovětská nostalgie kvetla zejména v okolí městských aglomerací Donbasu, kde byly doly a továrny. A právě tady začal Kreml v roce 2014 pěstovat separatismus. Zemědělské oblasti Donbasu zůstaly pod kontrolou Ukrajiny. V neposlední řadě i proto, že podobné nálady tam zdaleka tolik nerezonovaly.

Foto: Zoriah
Foto: Zoriah

Voliči v Donbasu a na Krymu volili politiky, kteří slibovali nemožné: návrat sovětské reality s jejím sociálním paternalismem, systémem distribuce výhod a společenskou strukturou. bylo považováno za následníka Sovětského svazu a integrace do RF slibovala možnost, jak se zbavit nepříjemné nutnosti změnit sebe i tradiční způsob života. Tyto nálady zneužili nejrůznější političtí spekulanti – komunisty počínaje a Stranou regionů konče. Všichni měli společné jedno – jakoukoli diskusi o minulosti vždy nahradili pustými frázemi.

Veškerá snaha vysvětlit, že postsovětské Rusko není ani trochu podobné Sovětskému svazu, že se Moskva nechystá vytvořit sociální stát a že v RF vládne naprosto stejný neofeudalismus jako na Ukrajině, se minula účinkem. Bránily tomu jak ruské sdělovací prostředky, tak i ukrajinští politici, kteří využívali postsovětská očekávání i přátelství s Ruskem a nechtěli přijít o voliče.

Jaké je Rusko

Kdyby místní lidé dovedli své představy do konce, na místě jejich „ruského světa“ by měl být „svět běloruský“. Protože Bělorusko je opravdu poslední postsovětský stát, kterému se v maximální míře podařilo udržet a uchránit celou strukturu sovětských vztahů. Obrovský státní sektor i veřejný pořádek, sociální programy, na dnešní dobu archaický systém společenských vztahů, nepřítomnost okázalé spotřeby, nepřátelství vůči bohatým. Tím vším se Bělorusko liší od Ruska, které úspěšně vybudovalo systém neofeudálních vztahů, přičemž rozdíl v příjmech mezi průměrným občanem a “papalášem” je srovnatelný pouze s beztrestností druhých na pozadí bezpráví pro první.

Rusko, samo sebe prohlašující za centrum alternativy k západnímu světu, vypadá směšně. V uplynulých třiadvaceti letech stála Moskva ve frontě u stejného okénka globálního McDonalda jako . Všechny ty výzvy k bývalým sovětským republikám, aby se sjednotily s Kremlem v čele, vypadají naivně. Proč platit za franšízu západního modelu Rusku, když ji můžete koupit přímo v Bruselu?

Ale tato skutečnost Moskvě nikterak nebránila a ideologická a propagandistická masáž o „ruském světě“ nabírala na obrátkách v průběhu celého minulého desetiletí. Koncepce obsahovala teze o „antizápadnictví“, „antiglobalismu“, „duchovním spojení“, „osobité cestě“ a „tradicionalismu“. Rusko nabízelo sousedům vstup do jakéhosi prostoru, který se postaví západní tradici, ačkoli ruské elity snily právě o tom, že se stanou součastí západní elity. Pěkný obrázek pro ty „dole“ se zcela rozcházel s činy těch „nahoře“.

Ba co víc – Rusko se prezentovalo jako jediná možná alternativa pro budování národního státu v bývalém sovětském prostoru. Svůj hodnotový systém označovalo za „nadnárodní“ – mohl se s ním ztotožnit kdokoli, bez ohledu na svůj původ.

Potíž však byla nejenom v tom, ze „ruský svět“ nefungoval. A že jeho ideologové svým životem popírali jeho principy. Problém byl hlavně ten, že „ruskému světu“ před rokem a půl vyrostl konkurent.

Čím je Ukrajina

Počínaje Majdanem, se Ukrajina stala něčím víc. Už není ohraničena jazykem, národností nebo občanstvím – aniž si toho všimla, sama Ukrajina stala se hodnotovým prostorem. A válka se dnes nevede ani tak mezi Kyjevem a Moskvou, jako spíš mezi postsovětským a prosovětským.

Putin by Platon, foto: Omar Firdaus
Putin by Platon, foto: Omar Firdaus

Rusko se sice tváří jako Sovětský svaz, ale je to spíš snaha kopírovat sovětskou estetiku. Komunistickou ideologii vystřídaly „tradiční hodnoty“, jakous takous sociální spravedlnost nahradil stavovský neofeudalismus. Ale mnohé zůstalo beze změn. Cenzura v médiích i v umění, protizápadní rétorika, přebujelé silové složky, sociální paternalismus, chybějící nezávislé soudy, pravidelná čistka všech zárodků občanské společnosti – starší generaci, která pamatuje SSSR, není třeba nic vysvětlovat. V kolektivním nevědomí se využívají sovětské archetypy: od kultu Velké vlastenecké války až po znovuzrození odznaků GTO (Připraven k práci a obraně – sovětský systém fyzické přípravy, včetně plnění branných norem; obnoven V.Putinem v r. 2014 – pozn.překl.)

A najednou se hlavním nositelem alternativy stala Ukrajina. Důraz na systém více politických stran se udržuje dokonce i během války, právo kritizovat státní moc, uředník je vnímán jako manažer, aktivní občanská společnost. Do seznamu můžeme přidat i chybějící přísnou hierarchii, kterou se informace šíří od shora dolů a téměř nikdy opačným spěrem.

Je pravdou, že Ukrajina zůstává stále neefektivním státem – bují tu korupce a elity stále touží parazitovat na systému. Ale v každém státě není až tolik důležitý status quo, jako spíš směřování společnosti. A Ukrajina se vydala směrem, který vzbuzuje spíše optimismus.

O tom všem se Moskva ani náznakem nezmiňuje. Kdyby Kreml začal Ukrajinu popisovat v politických kategoriích, nutně by to vyvolalo porovnávání nabízených hodnot. Pro Rusko je tedy velmi pohodlné nevšímat si Ukrajiny politické a mluvit o etniku. Je snadné používat pojmy „ruský svět“ a „ukrajinský národní stát“, vždyť jsou z různých slovníků. Nelze je poměřit, jako nelze srovnávat teplé a měkké. Ruský a ukrajinský projekt zbavený národnostních odkazů by vyvolal nepříjemné otázky

Ba co hůř – v důsledku současné války na Ukrajině se zrodil politický národ. Teď už nemá význam tvoje národnost a mateřský jazyk, úhelný kámen tkví v tom, zda chceš suverenní stát, zda přijmeš za svůj výše uvedený soubor hodnot, nebo ne.

Ukrajinští hrdinové jsou mnoha různých národností – Arméni, jako hrdina „nebeské stovky“, který zahynul na Majdanu; Ázerbajdžánci, jako plukovník ukrajinské armády Vladimír Mamedaljev, po němž je pojmenována ulice ve městě Novoukrajinka, a Ilgar „Balu“ Bagyrov, který zahynul při ATO; Bělorusové, jako člen „Azova“ Sergej Korotkin a aktivista Majdanu Michail Žiznevskij; Gruzínci, jako David Kipiani a Zurab Churcia, kteří zahynuli v „revoluci důstojnosti“. Ve frontových zákopech spolu s Ukrajinci sedí i etničtí Rusové a Židé, krymští Tataři i Čečenci: teď už Ukrajinec neznamená národnostní kategorii, ale hodnotovou. A není náhodou, že v současném ukrajinském parlamentu není žádná politická strana, která by hrála na strunu „etnického národnostního státu“.

Ukrajina se dnes stává zemí, kde přestávají být určující „krev a zem“, příjmení a řeč, v níž ti zpívali ukolébavky. Ukrajina přerostla samu sebe – není ohraničena geograficky, ale hodnotově.

A není divu, že se Moskva snaží dívat jinam. Ale její touha bdít se zavřenýma očima nic na skutečnosti nezmění.

Autor: Pavel Kazarin, Zdroj: intersectionproject.eu, Překlad: Alena Zbořilová
The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.