Česko-německá otázka

26. června 2003 doporučila vláda České Republiky Parlamentu v prvním čtení zákon, který se skládal z jedné věty. „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ 124 poslanců se vyslovilo pro tento text, 11 bylo proti.

Foto: H.Moravec, Petr Pithart
Petr Pithart, foto: H.Morave

„Na obou stranách lze sledovat nedostatek prozíravosti, ústupnosti, pedagogického taktu i ochoty naslouchat. Okolnosti polehčují oběma, neboť jejich vzájemný vztah podléhal vlivům, které nezávisely jen na nich samotných. Protože předmětem jsou české dějiny, nemůžeme nevidět a nezdůraznit český podíl. Ten spočívá především v neochotě či v neschopnosti revidovat iracionalitu českého pochopení sebe sama, v jehož rámci byl Němec výslovně či mlčky označen za nepřítele číslo jedna a spolu se středověkým křižákem a protireformním jezuitou vyplnil temné diabolické zákoutí českého mýtu. K revizi byla povolána česká kultura a intelektuálové především. Selhali vesměs ochotně. Neřešitelnost domácího česko-německého konfliktu předurčila novočeské dějiny dvacátého století a měla pro národ osudné následky.“ – PODIVEN (P. Pithart, M. Otáhal, P. Příhoda), Češi v dějinách nové doby

Jaromír Smutný dlouholetý kancléř prezidenta Beneše označil svého šéfa jako největšího machiavellistu 20. století. Peter Glotz bývalý blízký spolupracovník Willyho Brandta, který jako 6 letý opustil se svojí českou matkou Československo, však připomíná, že to byl špatný machiavellismus. Dne 4. ledna 1944 při obědě v Marrákéši s britským diplomatem Johnem Colvillem, Beneš sdělil, že pověstné Stalinské procesy byly oprávněné. Tuchačevský, Kameněv a ostatní skutečně plánovali s Německem spiknutí.

Jako přesvědčení trockisté byli názoru, že německá pomoc ke svržení Stalina je morálně nesporná a v zájmu Sovětského svazu. Spiknutí bylo odhaleno Čechy. Beneš byl přesvědčen, že sovětská vláda intrikuje s . Když si o tom postěžoval sovětskému vyslanci, tento nanejvýš udiven a zmaten o těchto nepodložených obviněních, se obrátil na Moskvu. To přivedlo Stalina na stopu.

Foto: Wiki, Edvard Beneš
Foto: Wiki,

Francouzský filozof, politik a publicista Raymond Aron tuto aféru hořce komentoval, řekl o Benešovi, že je to totální slepotou postižený státník, který pokračoval v rozšiřování falešných informací, s kterými v roce 1936 začal. Tehdy měl s pomocí vlastní zpravodajské služby obdržet „Informace“, které předal Stalinovi, což pak vedlo k popravám maršála Tuchačevského a jiných generálů, v době tak zvaného Velkého teroru v roce 1937. Jako národní socialista Dr. Beneš v jedné řeči v Popradě 28. dubna 1945 prohlásil: „Jsem přesvědčen, že menšiny v tom smyslu, jak se projevovaly po konci I. světové války ve střední Evropě zmizí a budou vytvořeny národní státy. Je to v našem zájmu, že navážeme na nové poměry a vytvoříme pro to předpoklady.“

Že by to byly nové poměry, bylo zajisté chybné. Pak přišlo vyhnání českých Němců.

Dr. Beneš se jako gymnazista stal socialistou, nikoli bezvýhradně marxistickým, ale radikálním. Tento sklon prohloubil na studiích ve Francii a v Anglii. Nasál tedy do sebe ideje „národní i socialistické“. Válka naučila Beneše nikoli bojovat nýbrž obratně manipulovat. Neměl žádnou z lidských slabůstek, jeho jedinou vášní byla politika. Svět, v němž mohl se svou mravenčí pílí uskutečňovat své projekty a kombinace.

Neměl přátele, za to hodně nepřátel. Lidi nejrůznějšího formátu od omezených závistivců, až po ty, kdo se mu mohli časem stát solidními odpůrci, pokud by je obratně a včas nevyšachoval. Je třeba říci, že mu napomáhala nejen Masarykova protekce, ale i jeho kvalifikovanost. Nutno také dodat, že se na parketu mezinárodní politiky opravdu vyznal.

Vysloužil si na něm ostruhy dříve, než se o to mohl kdokoli pokusit a nikoho dalšího tam už nepustil. Tak ho u toho nakonec nechali. Naše zahraniční politika tak byla aplikací jediného konceptu. Konceptu Beneše.

Byla logická, důsledná ale ve své jednostrannosti dosti neživotná. Úspěchem, který mu patrně vstoupil do hlavy natrvalo, byla poválečná mírová konference v Paříži v roce 1919. On, který před pouhými třemi lety, jako neznámý mladý muž, přecházel u Aše říšskou hranici jako nějaký pobuda, seděl tu teď po boku nejmocnějších z mocných. Počínal si tam čerstvě vyzkoušeným způsobem – předkládal předem promyšlené, zdůvodněné a formulované koncepce řešení problémů Republiky československé a Střední Evropy, o nichž západní politikové neměli valného ponětí.

David Lloyd George, Foto: J. Siaron
David Lloyd George, Foto: J. Siaron

I zde už přednesl falešnou informaci, že v naší zemi neexistuje problém menšin, jejichž příslušníků je zde jen několik set tisíc, na což si ve svých pamětech hořce posteskl bývalý britský předseda vlády George Lloyd. Ten prohlásil, že mu Beneš lhal a považoval Beneše za malého francouzského šakala.

Kdopak na konferenci ze střední Evropy pobýval? Patetičtí a prestižně nároční Poláci, občas zástupci poražených zemí a po Benešově boku nespokojený, ješitný a bohužel hloupý Kramář. Dali tedy na Beneše. A ten byl utvrzen v tom, že má pravdu. Přesvědčení o své jedinečné a nezastupitelné kompetenci a snad i o své neomylnosti, bez přátel a bez humoru, si tento člověk uchoval po celý život.

Zvykl si pokládat ty, kdo s ním nesouhlasili za naivní dětiny, případně za hlupáky a v duchu jimi pohrdal. Podobal se tím poněkud Masarykovi, ten však dovedl odít pocit nadřazenosti noblesou. Beneš byl v tomto ohledu jeho karikaturou a dráždil. Dialog jako cestu za poznáním neznal. Nebylo možné ho zastihnout nepřipraveného.

Václav Černý, literární kritik, romanista, charakterizoval později Beneše takto: „Kdyby mi bylo dovoleno jít si do světa vesnického realismu, Edvard Beneš – byl z rodu mužů, co se bojí facek.“

Mnichov byl jeho velké trauma. Právě zde se dostavil strach. Strach z odpovědnosti a strach z nepředvídatelného. Mohl se však spojit s jinými, kdo ho nemají, přenechat jim kus zodpovědnosti o kterou oni stojí. Jenže Beneš chtěl zůstat sám a zůstal sám stejně jako kdykoli dříve. Sám se svým strachem. Kdyby řekl generálům nebo politické reprezentaci, která se u něho sešla 29. září 1938 své ano, přehodil by nepochybně výhybku moderních českých dějin.

Beneš tehdy mimo jiné vyzval přítomné generály, aby se podívali na mapu, kde bylo zakresleno, co se má odstoupit Německu a řekl: „To nic neznamená. I když to odevzdáme, zůstaneme samostatní. Budeme svobodný národ, budeme sami mezi sebou. Uspořádáme si život podle vlastního přání.“ Přítomní generálové Vojcechovský, Luža, Syrový, Prchala a Bláha byli zaraženi. První našel řeč Prchala: „Tomuto žebrákovi ještě říkáte stát? Jak chcete dělat zahraniční politiku, když odevzdáte pevnosti? Zahraniční politika spočívá na bajonetech. Za šest měsíců bude dělat i vnitřní politiku pan Hitler. A ten řekne – Židy ven, marxisty ven, zednáře ven.“

Beneš odpověděl, že nevěří, že je všemu konec, že bude revoluce v Evropě, ve Francii, v Německu a jinde, a my se z toho dostaneme – bez boje! Generál Prchala napsal v komentáři v roce 1957: „Jako demokraticky smýšlející občan jsem se domníval, že vláda Československa opravdu vládne a je podle Ústavy plně odpovědná za své činy. Že Dr. Beneš na sebe strhl veškerou vládní moc a rozhodoval všecko sám za vládu republiky, to jsem tehdy nevěděl a ani jsem se toho nedomýšlel. Nepokládal jsem prostě tehdy Hodžovu vládu za vládu loutek. Pozdější vývoj ukázal, že jsem se v těchto věcech tenkrát mýlil. Tím více a znatelněji vynikne Benešova vina za kapitulaci v září 1938.“

Již dříve generál Prchala v únoru 1948 v Londýně prohlásil o únorové druhé kapitulaci Beneše: „Největší chyba mého života byla, že jsem v září 1938 Beneše nezastřelil“

Na pražské radnici v září 1938 prohlásil Hubert Ripka, že je zapotřebí Beneše za jeho protiústavní kapitulaci zatknout, odsoudit a poslat na šibenici. Beneš se nepokusil, ať šlo o něho samotného nebo o národ z „objektu“ učinit „subjekt“, tj. vzít podíl odpovědnosti za osud Evropy a takto konečně, definitivně – jako plnohodnotný člen evropského společenství vstoupit do Evropy. Rozpoznání času jeho vlastního i našeho společného navštívení jsme tak promeškali.

Trauma Mnichova se následně přetvoří v Benešovi v jeho osobní komplex, kterého se bude chtít zbavit za každou cenu a který se bude podílet na nejednom českém selhání v budoucnosti.

Co tedy bylo příčinou naší kapitulace? Především to byl a je letitý nedostatek péče o vnitřní soudružnost republiky a její postavení ve Střední Evropě a v neposlední řadě nedostatek péče o výběr politické reprezentace samotné. Česká neochota podílet se na odpovědnosti za stát se Sudetskými Němci a se Slováky vedla k tomu, že obě tato společenství, představující více než 6 milionů obyvatel, nebyla pro společný stát plně získána. V době hospodářské krize nejvíce utrpěly právě pohraniční územní celky obývané převážně Němci, kde bylo 500 tisíc nezaměstnaných a Beneš pro ně nehnul prstem. V drsných horských oblastech hladověly děti, a jak to řekl starý Němec, který to zažil: „Kdybychom měli brambory, nevolili bychom Hitlera.“

Pozdější konflikt sudetoněmecké strany a vlády Republiky československé byl samozřejmě něčím víc než jen vnitropolitickou záležitostí. Tou však zejména z počátku byl nicméně také. Co bylo platné, že radikální čeští nacionalisté i fašisté vyšli v září 1938 do ulic provolávat hesla proti kapitulaci, když před tím po léta mařili všechny pokusy o dorozumění s českými Němci.

Republika potřebovala ke svému stmelení loajální součinnost nečeských obyvatel, zatím co český nacionalismus působil v zemi, kde žili příslušníci šesti národů jako lučavka. Skličující nedostatek jakýchkoli alternativ byl dílem Beneše, ale nejen jeho. Celé české reprezentaci – nejen politické, ale i kulturní, chyběl zahraničně politický smysl ba i zájem. Zahraniční události se u nás jistě sledovaly, ale připomínalo to pohříchu dnešní zájem televizního diváka. Nebyl to zájem o dění, jehož jsme součástí. Když pak došlo k nejhoršímu, zjistili jsme s bolestí, že jsme sami. Bylo to však procitnutí do všednosti, jaká tu byla dávno předtím.

A politická reprezentace? Vesměs pragmatičtí straničtí činitelé. Zvolení formálně demokratickým způsobem. Zocelení koaličními půtkami, ale žádný muž činu a zejména ne do nepohody. Jediný Masaryk býval mužem činu, ale na pevnost díla vzešlého z jeho činu už od počátku nespoléhal. Proto autoritativně vymohl postavení Benešovi, jemuž důvěřoval až slepě. Hlavně proto, že nedůvěřoval nikomu jinému.

Příčinu české kapitulace je záhodno hledat uvnitř. Co však bylo na počátku republiky? Rozpínavost republiky právě narozeného miláčka Dohody, okrajování Uher a přisvojení si území o něž původně ani Masaryk ani žádný Slovák nestál. Česká válka o Těšínsko, jíž předcházelo české ultimatum, sudetoněmecký nesouhlas se samozřejmostí s níž jsme vojensky obsazovali území, o němž ještě v Paříži nebylo rozhodnuto a čtyřicet mrtvých z března 1919. Všechna tato česká neprozíravost byla nyní splacena. Více než vrchovatě.

„Kdo seje vítr sklízí bouři.“ Stojí za zamyšlení, jaké neoblibě, pro nás tehdy překvapivé a nepochopitelné, jsme se my těšili všude ve svém sousedství (i Slovenska). Nejlépe celou meziválečnou situaci vystihl Rudolf Schnittner, který o sobě říká, že je Böhme deutsche Zunge – Čech německého jazyka. Ve své nedoceněné knize Jsem zkrátka Sudeťák, v poslední větě píše: „Jestli tento národ (český) měl nějakou toleranci, tak jí ztratil v roce 1918.“

A potvrzující tuto úvahu jsou slova Dr. Edvarda Beneše pronesená v roce 1943: „Mne nikdy nedostanete k tomu, abych uznal slovenský národ. Zastávám neochvějně názor, že Slováci jsou Češi a že slovenský jazyk jest jen jedním z nářečí českého jazyka, jako je tomu s hanáčtinou nebo s jinými nářečími české řeči. Nikomu nebráním, aby o sobě říkal, že je Slovák, avšak nedopustím, aby se prohlašovalo, že existuje národ Slovenský.“

Ve vánoční řeči 24. prosince 1946 řekl president Beneš: „Tyto letošní vánoce dostávají zvláštní význam, vlastně charakter, také tím, že je poprvé slavíme bez Němců. To je výsledek, na jehož nesmírný význam jsem už vícekrát odkazoval. S touto skutečností jsme zlikvidovali velkou kapitolu naší minulosti.“

Začátkem roku 1947 přijal prezident republiky v přijímacím sále pražského Hradu zmocněnce pro odsun Němců z českých zemí. Předali mu Pamětní list. Početný materiál byl tak obdivuhodně zpracovaný, jak ho mohou zpracovat jen dobří úředníci.

Zde bylo uvedeno, že do 1. listopadu 1946, bylo odsunuto z českých zemí celkem 2 170 598 Němců, z toho 1 420 598 osob do americké zóny a 750 000 osob do sovětské zóny. Pro odtransportování tohoto množství lidí bylo k dispozici 1 646 vlaků, které sestávaly z 67 748 železničních vagonů a 6 580 lokomotiv. K tomu byly přistaveny čtyři lazaretní vlaky. Mimo vlaků bylo pro odsun použito 960 aut a 12 lodí.

Není cílem této úvahy přepisovat dějiny, ale jen ukázat, kam absolutní moc, strach, slepá adorace a nesebekritická sebestřednost může přivést nejen politika. A v mnoha směrech nejen Edvard Beneš, ale i evropský politický establishment mezi světovými válkami selhal. Když již v Paříži v roce 1919 a pozdějším appeasementem hitlerovského Německa připravil půdu pro nejhorší válečný konflikt jakým 2. světová válka byla.

Jak říká klasik „Dvakrát nelze vstoupit do téže řeky“, ale současná politická situace v Evropě tu meziválečnou nápadně připomíná. Opět evropští politici selhali a selhávají ohledně Putinova Ruska i krize na Středním Východě včetně invaze uprchlíků a opět česká politická reprezentace, vesměs pragmatičtí straničtí činitelé formálně demokraticky zvolení „zocelení“ koaličními půtkami, žádný muž činu a zejména do nepohody.

Zdroje: PODIVEN – Češi v dějinách nové doby 1848-1939, Peter Glotz – Die Vertreibung-Böhmen als Lehrstück, Stanislav Berton – Beneš a Hácha – Revue Střední Evropa
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)