Bělorusko v klidu

Bělorusko. Země, která nám není geograficky nijak obzvlášť vzdálená, o níž však toho víme relativně málo. Možná ne úplně málo, ale rozhodně podstatně méně, než o mnoha jiných, vzdálenějších zemích.

Proč tomu tak je? Pamatuji si doby, kdy se o Bělorusku psalo téměř denně a téměř výhradně v negativních tónech.  Její prezident byl (a doposud je) znám jako poslední diktátor Evropy, který se skutečně nemaže ani s opozicí, ani s vnějším světem. Všechno tohle utichlo. Tedy alespoň donedávna, kdy se opět objevilo pár informací o prezidentských volbách, o jejichž výsledku nikdo ani v nejmenším nepochyboval.

Odpověď na mlčení o Bělorusku mi dalo setkání s několika lidmi, kteří nejenom o své vlastní zemi vědí všechno, ale měli také možnost na vlastní kůži si vyzkoušet, jak se žije ve státě, kde máte po příletu dojem, že jste se vrátili o několik desítek let zpátky. Ve státě, kde v podstatě neexistuje opozice, který úspěšně zakázal činnost jakýchkoli nevládních organizací a kde se vše podřizuje plánům a přáním jednoho člověka a úzké kliky lidí kolem něj. Proto to mlčení. Jednoduše není o čem psát. Navíc v Bělorusku už pomalu nemá kdo psát, tedy pokud nepíše ódy na vedení země.

Palace of the Republic, Minsk-Bělrosuko, foto: Kotsreveb
Palace of the Republic, Minsk-, foto: Kotsreveb

Prezident se s protivníky nepáře. Jak již bylo zmíněno, prosadil si likvidaci místních nevládních organizací, u těch vzpurnějších osvědčeným způsobem – uvězněním v těch nejtvrdších podmínkám. Političtí vězni se těší společnosti těch nejhorších kriminálníků, vrahů a násilníků, a perzekucím jsou vystavováni i na svobodě živořící členové jejich rodin. Zákaz zaměstnání na několik let je běžným trestem, který v podmínkách policejního státu řádně zamává životem běžné rodiny. Někdejší opozice byla absolutně zdecimována, část z ní žije v exilu a část živoří ve vězeních. Opoziční média neexistují, jedinými, dalo by se říct, že ukázkovými kritiky politiky Lukašenka jsou tři internetové portály. Když však vezmeme do úvahy, že jediným providerem internetu je státem vlastněná komunikační společnost, je jasné, že životnost těchto portálů závisí na blahovůli místních cenzorů a na tom, jak umírněně nebo v horším případě neumírněně píší.  Tištěná média jsou, dle sdělení Bělorusů, výhradně provládní.

Není proto divu, že prezidentu Lukašenkovi se daří. Nejenom, že se ze země neozývají protesty proti jeho autokratickému způsobu vládnutí, ale díky zbytečné, ale viditelné pečlivě zvolené roli mírotvorce v ukrajinském konfliktu se mu daří také úspěšně balancovat na mezinárodní scéně mezi Ruskem a Západem. A ve hře jsou zřejmě i další faktory – nikdo z Bělorusů nechápe, jak se Lukašenkově klice povedlo zorganizovat audienci u papeže Františka, následovanou přijetím u velmistra Řádů maltézských rytířů, nesporné však je, že jeho prestiž to posílilo. Stejně jako jeho vyjmutí ze seznamu osob, kteří nemohou cestovat do EU a USA.

Pioneers at the Victory Square, foto: Ilya Kuzniatsou
Pioneers at the Victory Square, Minsk – Bělorusko, foto: Ilya Kuzniatsou

Posílení prestiže ovšem neznamená, že by se Západ začal výrazněji zajímat o hospodářskou spolupráci s Běloruskem, o investicích nemluvě. Ty samozřejmě nejsou ovlivňovány pouze prestiží země či jejího vedení. Co investorům chybí nejvíce, je jistota ochrany jejich podnikání, kterou v Bělorusku jednoduše nemají. A to ani přes přísliby a záruky samotného Lukašenka. Koneckonců, kdysi prohlašoval, že prezident může být v souladu s ústavou země volen pouze na dvě volební období, což mu ovšem nezabránilo za pár let příslušný zákon zrušit a posadit se letos do prezidentského křesla popáté.

Jednu věc však mohou Lukašenkovi prezidenti a vlády mnoha zemí závidět: jeho šikovnost v otázce vyvolání celonárodní apatie obyvatelstva k dění uvnitř země. Jak mi bylo řečeno, na rozdíl od Ukrajinců je pro obyvatele Běloruska jednodušší sklonit hlavy, uzavírat se do soukromí, neorganizovat beztak zakázaná masová shromáždění a prostě se snažit přežít. Do jisté míry jim k tomu napomáhají i vzrůstající vývozy holandských sýrů a parmské šunky, vyráběných v Bělorusku od zavedení sankcí Ruskem, pěstování kiwi, chov krevet a humrů a dodávky celé dlouhé řady produktů z mnoha západních zemí, jejichž dovoz je do Ruska zakázán. Vše, samozřejmě, pod dohledem běloruských státních orgánů a zřejmě ve spolupráci s ruskými úřady nebo aspoň jednotlivými činovníky. Obyvatelé země se jednoduše rozhodli, že nějakým způsobem přežijí, což nesporně zvládnou, ale od kvality skutečného života to má nesmírně daleko. A především je to nesmírně nebezpečné, protože vláda lidu odňatá se do jeho rukou nevrací lehce a jednoduše.