Imperium lží

Text: Michail Šiškin, Překlad: Bohumil Řeřicha, korekce: Alena Zbořilová

Popírat pravdu, to má v Rusku nejen tradici, nýbrž to je dokonce část společenské smlouvy.  Také proto působí Západ v ukrajinském konfliktu bezmocně. Jako děti jsme všichni četli knihu Gelosmino v zemi lhářů, kterou napsal  Ital Gianni Rodari. V ní přichází mladý chlapec do země, které se zmocnila banda pirátů, kteří všechny nutí ke lži. Kočkám se přikazuje, aby štěkaly, psům aby mňoukali. Chlebu se musí říkat kaše. V oběhu musí být jen falešné peníze a obyvatelé jsou informováni o nejdůležitějších zprávách novinami Vzorný lhář.

250px-MichaelShishkin1209n
Michail Šiškin

Dětem se  absurdita  této situace přirozeně líbila. Pro dospělé vězelo tajemství neuvěřitelného úspěchu této knihy v tom, že přesně chápali, o jaké zemi se ve skutečnosti píše. Orwell pro začátečníky. Když se děti staly staršími, pochopily rovněž velmi rychle, že  žijí přesně v takové zemi. byla všudypřítomná. Noviny lhaly, televize, učitelé. Stát podváděl své občany, občané podváděli stát.  Všichni byli srozuměni s pravidly hry. Už od školky jsme si na to zvykali. Plakáty se přesvědčovalo obyvatelstvo, že SSSR je záštita míru, a posílaly se tanky na všechny strany světa. V televizi se radostně oznamovalo splnění pětiletého plánu. A přece byly regály v obchodech stále prázdnější a fronty větší. Žili jsme v zemi „ve které  měl zvítězit socializmus“ a podle zákona všechno patřilo lidu. Ve skutečnosti nevlastnil lid nic. Vůbec nikomu nic nepatřilo.

Když své vlastní zemi lže do tváře, všichni ví, že lže a on sám ví, že všichni to vědí.

Katastrofy se vyskytovaly jen na Západě

Žili jsme  v mimořádné zemi plné otroků, ve  které všichni patřili systému. Ti, co nás vedli, byli největší otroci. Nikdo nenesl zodpovědnost za svojí zemi. Kolchozní otroci byli vyvlastněni a bylo jim jedno, zda úroda dozraje, nebo ne. Dělničtí otroci nasávali a jejich nadřízení posílali falšované bilance na ministerstva. Pro řízené otroky bylo přijetí těchto překroucených zpráv platnými výsledky. Po desetiletí byli vlastní i cizí lidé podváděni, takže člověka nerušilo, když nikdo nikomu nevěřil. Pod lživou Výzvou skupiny soudruhů, bylo napadeno Československo. Lhalo se, že nás do Afghánistánu pozvali.

Všechno  bylo lživé. Když někde při leteckých katastrofách zemřela fotbalová nebo hokejová mužstva, neboť takové katastrofy se vyskytovaly, tak pouze a jen na Západě. Celý svět byl obelhán, když bylo sestřeleno jihokorejské letadlo. Chruščov byl vystřižen z oficiálních fotografií při přijetí Gagarina na Rudém náměstí. Lhalo se o minulosti, současnosti i budoucnosti při každé příležitosti. Bylo jedno, zda to bylo důležité, nebo ne. Moje matka tehdy vyčovala ve škole a já jsem nevěděl, jak bylo pro ni a ostatní učitele těžké vyučování. Stáli před neřešitelným úkolem: učit děti říkat pravdu a současně je připravit na život v zemi lží. Podle psaného zákona měl člověk vždy říkat pravdu. Nepsaný zákon však byl: „Když řekneš pravdu, budeš sklízet  hoře.“

Výchova ve svízelném umění přežít

maxim off_22593290_0667b53ab1_o
Photo: Maxim Off

Učili nás lžím, kterým sami nevěřili, protože nás milovali a chtěli nás zachránit. Neboť v naší zemi byla prováděna se slovy smrtelná hra. Člověk musel vyslovit ta správná slova a falešná zamlčet. Nikdo nepřekračoval oficiálně tuto hranici, ale každý to pociťoval. Disidenti porušovali pravidla hry na základě svého  sebevražedného smyslu pro sebeúctu  (tak znělo Solženicinovo slavné provolání „Nežít ve lži“). Také nebojácní mladí lidé je porušovali – z hlouposti.  Učitelé se  pokoušeli tyto pravdu milující mladé lidi zachránit. Tím že jim naočkovali dávku k oživení strachu. V té chvíli  to bylo trochu bolestivé, ale tak je imunizovali pro celý následující život. Možná nás naučili špatně chemii nebo angličtinu. Ale dostali jsme bezpříkladnou výchovu ve svízelném umění přežít – něco říkat, něco jiného si myslet a dělat.

Tato lež nesměla být označována v žádném případě jako hřích – v ní se koncentrovala všechna síla a vitalita, moc duchovního přežití. Každý narozený se znovu nacházel v tomto uzavřeném kruhu ze lží. Proč? Jak k tomu mohlo dojít? Vzpomínám si, jak mne jako mladého překvapilo jednoduché vysvětlení, které jsem četl v článku Paradox lži zakázaného filozofa Nikolaje Berďajeva, který v exilu naosal o diktaturách Hitlera a Stalina: „Lidé žijí ve strachu a lež je zbraní jejich obrany.“ Vládci se obávají vlastního lidu a proto lžou. A obyvatelstvo s nimi při těchto lžích spolupracuje, protože má strach z jejich moci. Vládci a jejich lid spolu uzavřeli společenskou smlouvu: My víme, že lžeme, a víme, že lžete vy a že budete dál lhát, abyste přežili.  S touto společenskou smlouvou existovaly generace.

Vězeňský stát se zhroutil

Ještě si pamatuji, jak jsem se dozvěděl o tragédii atomového reaktoru v Černobylu. Pracoval jsem tehdy v jedné škole. Při jedné přestávce k nám přiběhl do kabinetu viditelně rozčilený fyzik, který nás s rukou na ústech informoval. Jemu jsme rychle uvěřili. On, a ne vláda, nám řekl, že by se děti měly odvést do budov. Oficiální kanály mlčely ještě dlouho a pak informovaly o události, ale  současně chlácholily, že nejde o žádné nebezpečí. Obyvatelstvo ale již vědělo, co to znamená: „Když říkájí, že není žádné nebezpečí, pak to nevypá dobře.”

Rozštěpené vědomí – jedno říkat a druhé si myslet a dělat – tak jednal celý národ. Když se v nás probudí, bude schopné vytvářet novou realitu – tato realita jsme my. A všichni Rusové, kteří dnes žijí, z ní vycházejí. Jak příznivci vlády tak opozice. Na konci 20.století se v Rusku stal zázrak. Ti otroci nahoře  zemřeli jeden po druhém a náš vězeňský stát se zhroutil. Od poloviny osmdesátých let až do začátku devadesátých let dostal můj národ jedinečnou možnost uspořádat svůj život a činit vlastní rozhodnutí. V roce 1991 jsme se osvobodili od komunistické strany, sami od sebe jsme se osvobodit nedokázali. Naše stará zažitá společenská smlouva zůstala po rozpadu SSSR při síle.

Demokracie – to znamenalo chaos

Byli jsme naivní. Všechno  bylo jednoduché a zřejmé. Země byla v zajetí bandy komunistů a když se komunisté vyženou, budou otevřeny hranice a nám bude umožněn návrat do rodiny národů, které žijí podle zákonů demokracie, svobody a osobních práv. Tato slova znějí jako obdivuhodná pohádka o nedosažitelné budoucnosti – parlamentu, republice, ústavě, volbách. Nějak jsme vůbec nedomysleli, že všechna tato slova u nás již ve skutečnosti byla – alespoň platila Stalinova ústava z roku 1937 jako „demokratická ústava světa“ – a také jsme se zúčastňovali voleb. Zapomněli jsme, že všechna dobrá slova, když přeletěla hranice do naší země, nabrala úplně jiný význam než původní.

Demokracie – to znamenalo chaos. Parlament – místa klidu pro  gaunery. Chléb – kaše. Kdo by si tehdy myslel, že komunistická strana zmizela, ale my zůstali sami – a s námi všechna dobrá slova: demokracie, parlament a ústava se staly obušky v nekonečném boji o moc a peníze v novém Rusku. Ukázalo se nemožné honit hlídače, když každý byl sám sobě hlídačem. Když vzpoura v trestním táboře nebyla potlačena, přestala nějak sama od sebe. A skončila jednoduše tím, že se lidé vrátili zpět do svých ubikací. Nakonec musel člověk žít dál. Pořádek  nastal sám od sebe. Stejný pořádek jako dříve – neboť jiný nikdo neznal. Opět ti nejsilnější obsadili ty nejlepší pryčny a slabé tlačili k záchodu.

Státní prostředky zmizely v taškách úředníků

Komunistická lež se změnila v demokratickou. Lidé byli okrádáni pod demokratickými hesly. Klika bývalých komunistických a komsomolských funkcionářů si rozdělila přírodní zdroje mezi  sebe a pospíchala jak to bylo možné prodat je do ciziny, aby byli bohatí dnes, bez toho, aby mysleli na budoucnost země. V takovém světle vidí dnes ta utlačovaná největší část obyvatelstva demokratické reformy devadesátých let. Neboť za „maškarádou“ 21.století vystoupily  jasně věčné ruské konstanty: spousty zlodějů, úředníci a oligarchové, kteří bohatství země strhli na sebe a ani sekundu nemysleli na to, rozdělit se s chudým a vysátým obyvatelstvem. Peníze za vyprodané přírodní bohatství tekly na západ, nebudou investovány do ruských silnic, nemocnic a nebo škol.

Státní prostředky, které byly k dispozici pro sociální účely, nepřišly z velké části na místa určení, nýbrž zmizely v taškách úředníků. Otisky prstů ze lží zůstaly ty samé. Tak jako v SSSR nalhávala ruská propaganda jinou realitu. Automobilový průmysl se zhroutil, výroba letadel rovněž: rakety jsou ještě odpalovány, ale pravidelně padají. Polovina potravin je importována, domácí spotřebiče jsou skoro ze 100 procent z ciziny. Země prakticky neprodukuje už nic. Státní rozpočet je založen na prodeji ropy a plynu a televize vyhlašuje „že se zdvíhá z kolen“. Putin začal své prezidentstvím se lžemi. Když  druhou čečenskou válkou „prolomil plot“, vyhlásil  současně válku masovým médiím . Lži zahalovaly  zkázu ponorky Kursk, explose v moskevských domech, tragédii v Beslanu, rukojmí a  jejich smrtelný konec v divadle hudby Sever-Východ.

Nepříjemné hledání pravdy

Současně  s přibýváním lží stoupá popularita vůdce státu. Lži jsou jen tam, kde člověk hledá pravdu. Přece, kde jí nehledá, nejsou také žádné lži. Sám hledat pravdu je nepříjemné. V románě  L. N. Tolstého Anna Karenina se ptá Levin sedláka: „ Michajliči, co si myslíš o válce? Co jí říkáš? Máme bojovat za křesťany?“ Odpověď: „Co si mám myslet? Car Alexandr Nikolajevič myslí za nás, to vždycky dělal. On se vyzná lépe.“

Velkému dílu Rusů se dařilo v tržně-hospodářské pseudodemokracii špatně. Země propadla touze najíst se dosyta. Generace za generací se lidem všechno vzalo, kompenzací  usmiřování pocitem pýchy být občanem obrovského, slavného impéria. To za ně myslelo, rozhodovalo a vedlo  je. Takové prázdno dobře pociťoval ze služby propuštěný voják z povolání. Náhle musel převzít odpovědnost za vlastní život, najít vlastní cestu, sám myslet. Lidé postrádali  jednoznačnost, pořádek, vrchnost. Ruskou trudnomyslnost. Touhu po jednoznačném obrazu světa. Po rozdělení na vlastní a cizí. Po moudrém vládci. Po velkém vítězství. Po velké vlasti. Propaganda začala klíčit na této dobře připravené půdě.

Patriotismus jako zajištění diktátorské moci

Televizní obrázky těla Kaddáfího byly pro ty, kteří si mojí zemi vzali jako rukojmí, znamením ze vzdálené země. Desetitisíce lidí, kteří se nechtěli spokojit se zfalšovanými volbami v roce 2011, se shromažďovali na náměstích a nutili samozvaného vládce k přemýšlení. Vítězství Majdanu a nedůstojný útěk Viktora Janukoviče vyvolalo paniku a vyžadovalo rychlé jednání. Neboť když Ukrajinci mohli vyhnat jejich bandy, tak by to mohlo posloužit bratrskému národu jako příklad. Televize jako první táhla do války. Medium sloužící k masové informovanosti se změnilo na masově zničující zbraň. Lež je obrannou zbraní režimu před jeho lidem. Nyní byl všemi diktaturami vyzkoušený prostředek použit proti vnějšímu nepříteli. Před našima očima se změnili Ukrajinci na Ukrofašisty.

Opět byli Rusové ve válce proti fašismu. Jako mnohokrát v historii se odvolal diktátor k zajištění své moci na patriotismus. Z televizních obrazovek se ozývalo hystericky „mocné Rusko“, „zvedáme se z kolen“, „navrácení ruských zemí“, „obrana ruské řeči“, „shromažďovat ruské území“, „zachráníme svět před fašismem“. A přirozeně kráčí v čele  náš vládce: Putin v tanku, Putin v ponorce, Putin v letadle. Opět se přepisuje historie, nechá se jí jen ještě válečná vítězství a zdůrazní se motto stalinistického učence Michaila Pokrovského: „Historie je politika, která se obrací k minulosti“ – a při této příležitosti také k mottu totalitního Orwellova režimu „1984“: „Kdo ovládá současnost, ovládá také minulost a kdo ovládá minulost, ten bude v budoucnu vládnout.“  Ve školních knihách byla již přidána kapitola o slavném navrácení Krymu. Následující kapitola  musí být ještě napsána: „Kyjev přileze jako ztracený syn do otevřeného náručí ruského světa“.

Válka je válka

rizobreaker_1434119192_e943a0f3d0_o
Photo: Rizo Breaker

Válka s Ukrajinou se vtěsnala do korzetu ze lží, kterým věřily celé generace. „Na Krymu nejsou žádní ruští vojáci“, říká se nestoudně. Vlastním lidem je všechno jasné, společenská smlouva lži  zachovala svojí platnost. Pak se otevřeně se sebeuspokojujícím smíchem potvrdí „Na Krymu byla ruská vojska“. Na Západě se diví, jak může člověk tak bez studu obelhávat svůj vlastní lid. Ale obyvatelstvo to v pravdě nevzalo jako lež. Válka je válka, my rozumíme přece všemu, jde o to oklamat nepřítele. To není neřest nýbrž ctnost. Na Ukrajině nebojují žádní ruští vojáci. Na Ukrajině nejsou žádné ruské tanky. Boeing byl sestřelen Ukrajinci. Tak to bylo často už se vším, když člověk překračoval těla.

Sovětské rádio kdysi přenášelo do éteru následující používanou lež : „TASS, ruská zpravodajská agentura, sděluje, že na území Koree se nenachází žádný sovětský voják. Tak „nebyli“ také žádní sovětští vojáci v Egyptě, Alžírsku, v Jemenu, v Sýrii, v Angole, v Mosambiku, v Etiopii, v Kambodži, v Bangladéši nebo v Laosu. Když měli štěstí, že zůstali na živu a přišli pak domů, bylo jim nařízeno, aby mlčeli. Vlast je zapírala. Teprve v devadesátých letech byli uznáni a začleněni jako účastníci válečných skutků pod zákonným paragrafem O veteránech. V tomto zákoně  je uveden  výčet neviditelných válek v nichž naši vojáci a důstojníci  bojovali. Jejich účast však naše vláda zlostně odmítala. Budoucí zákonodárci budou muset také Ukrajinu uvést na tomto seznamu.

Putinovo voličstvo je s jeho lžemi srozuměno

Vzpomínám si, že matce mého kamaráda ze třídy, který padl v Afghánistánu, bylo zakázáno vyznačit místo jeho smrti. Dnes, když Fracht 200 (náklad s mrtvými těly ruských vojáků) přijede z Ukrajiny do Ruska, není dovoleno rodinným příslušníkům padlých vojáků jejich milé veřejně pohřbít. Opět jsou v mé vlasti prováděny utajované pohřby. Nikdo nevěří na hromadné infarkty a mozkové mrtvice, které utrpěli vojáci z jednoho koutu Rostova , když byli na dovolené. Všichni rozumí všemu. A nikdo nenaruší společenskou smlouvu lži. Otec jednoho parašutisty, který se vrátil do Ruska bez nohy napsal na facebooku: „Můj syn je voják, on splnil rozkaz, proto i přesto co se mu stalo, jednal správně a já jsem na něho pyšný“.

Když Putin své zemi do obličeje lže, všichni ví že lže, a on sám ví, že všichni to vědí. Přece jeho voličstvo je s jeho historií lží srozuměno. Když Putin západním politikům nestoudně lže do tváře, dívá se zjevně se zájmem a ne bez pobavení na jejich reakce, užívajíc si jejich bezmocnost a ohromenost. Na takové lži nejsou připraveni. Západní politici obelhávají jinak. V demokratické Evropě vládne jiný algoritmus lži. Oni nemohou tak bezpříkladně poslat svoje vojáky zemřít a současně se jich zříci jako Rusko. Tomu by v jejich voličstvu nikdo nerozuměl a nestrávil to.

Může se Evropa této tsunami postavit a nebo bude putinovskou společenskou smlouvu akceptovat?

… Musíme Ukrofašisty rozdrtit … na Ukrajině nejsou žádné ruské tanky …….. Chléb – kaše ………

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.