Jednání, která mohla ukončit válku na Ukrajině

Skrytá historie diplomacie, která skončila neúspěchem, ale přináší poučení pro budoucí vyjednávání

24. února 2022 v časných ranních hodinách ruské letectvo zasáhlo cíle na celé Ukrajině. Současně se do země ze severu, východu a jihu valila pěchota a obrněná technika Moskvy. V následujících dnech se Rusové pokusili obklíčit Kyjev. Byly to první dny a týdny invaze, která mohla skončit porážkou Ukrajiny a jejím podrobením Ruskem. Při zpětném pohledu se zdá být téměř zázrakem, že se tak nestalo.

Co se stalo na bojišti, je poměrně dobře známo. Méně pochopená je souběžná intenzivní diplomacie, do níž se zapojila Moskva, Kyjev a řada dalších aktérů a která mohla vyústit v urovnání sporu již několik týdnů po začátku války.

Koncem března 2022 se po sérii osobních jednání v Bělorusku a Turecku a virtuálních jednání prostřednictvím videokonference podařilo vypracovat tzv. istanbulské komuniké, které popisuje rámec pro urovnání. Ukrajinští a ruští vyjednavači poté začali pracovat na textu smlouvy a dosáhli podstatného pokroku směrem k dohodě. V květnu se však rozhovory přerušily. Válka pokračovala a od té doby stála obě strany desítky tisíc životů.

Co se stalo? Jak blízko byly strany k ukončení války? A proč nikdy nedošlo k uzavření dohody?

Abychom osvětlili tuto často přehlíženou, ale kritickou epizodu války, prozkoumali jsme návrhy dohod, které si obě strany vyměnily a jejichž některé podrobnosti nebyly dosud uvedeny. Vedli jsme také rozhovory s několika účastníky rozhovorů a s úředníky, kteří v té době působili v klíčových západních vládách a kterým jsme poskytli anonymitu, abychom mohli hovořit o citlivých záležitostech. Prověřili jsme také řadu současných i novějších jednání a prohlášení ukrajinských a ruských představitelů, kteří byli v době rozhovorů součástí jednání. Většina z nich je k dispozici na YouTube, ale nejsou v angličtině, a tudíž nejsou na Západě široce známé. Nakonec jsme podrobně prozkoumali časovou osu událostí od začátku invaze až do konce května, kdy rozhovory zkrachovaly. Když jsme všechny tyto střípky dali dohromady, zjistili jsme, že jsou překvapivé – a mohly by mít významné důsledky pro budoucí diplomatické úsilí o ukončení války.

Uprostřed bezprecedentní agrese Moskvy Rusové a Ukrajinci téměř uzavřeli dohodu.

Někteří pozorovatelé a představitelé (včetně ruského prezidenta Vladimira Putina) tvrdí, že na stole byla dohoda, která by válku ukončila, ale Ukrajinci od ní odstoupili kvůli kombinaci tlaku svých západních patronů a arogantních domněnek Kyjeva o ruské vojenské slabosti. Jiní význam rozhovorů zcela odmítli a tvrdili, že strany pouze procházely jednáním a získávaly čas na přeskupení sil na bojišti nebo že návrhy dohod byly neseriózní.

Byť tyto výklady obsahují jádra pravdy, více zastírají, než osvětlují. Neexistuje žádná jediná kouřící zbraň; tento příběh se vzpírá jednoduchým vysvětlením. Navíc tyto monokauzální výklady zcela opomíjejí skutečnost, která se při zpětném pohledu zdá být mimořádná: uprostřed bezprecedentní agrese Moskvy Rusové a Ukrajinci téměř dokončili dohodu, která by ukončila válku a poskytla Ukrajině mnohostranné bezpečnostní záruky, čímž by jí otevřela cestu k trvalé neutralitě a posléze i k členství v EU.

Konečná dohoda se však ukázala jako nedosažitelná, a to z několika důvodů. Západní partneři Kyjeva se zdráhali nechat se vtáhnout do jednání s Ruskem, zejména do takového, které by pro ně znamenalo nové závazky k zajištění bezpečnosti Ukrajiny. Nálada ukrajinské veřejnosti se zostřila po odhalení ruských zvěrstev v Irpiňu a Buči. A s neúspěchem ruského obklíčení Kyjeva získal prezident Volodymyr Zelenskyj větší jistotu, že s dostatečnou podporou Západu může vyhrát válku na bojišti. A konečně, ačkoli snaha stran vyřešit dlouhodobé spory o bezpečnostní architekturu nabízela vyhlídku na trvalé řešení války a trvalou regionální stabilitu, mířila příliš vysoko a příliš brzy. Snažily se dosáhnout zastřešujícího urovnání, i když se ukázalo, že základní příměří je nedosažitelné.

Dnes, kdy se vyhlídky na vyjednávání zdají být nejasné a vztahy mezi stranami téměř neexistují, se historie rozhovorů z jara 2022 může zdát jako odvádění pozornosti s jen málem poznatků, přímo použitelných pro současné okolnosti. Putin a Zelenskyj však všechny překvapili vzájemnou ochotou zvážit dalekosáhlé ústupky, aby ukončili válku. V budoucnu by mohli všechny překvapit znovu.

Jistota nebo záruka?

Čeho chtěli Rusové invazí na Ukrajinu dosáhnout? 24. února 2022 pronesl Putin projev, v němž invazi zdůvodnil zmínkou o vágním cíli „denacifikace“ země. Nejrozumnější interpretace „denacifikace“ byla taková, že Putin usiloval o svržení vlády v Kyjevě, případně o zabití nebo zajetí Zelenského v tomto procesu.

Několik dní po zahájení invaze však Moskva začala hledat důvody pro kompromis. Válka, kterou Putin očekával jako procházku růžovým sadem, se ukázala být něčím jiným a tato brzká otevřenost k jednání naznačuje, že již opustil myšlenku na přímou změnu režimu. Zelenskyj, stejně jako před válkou, projevil okamžitý zájem o osobní setkání s Putinem. Ten sice odmítl jednat přímo se Zelenským, jmenoval však vyjednávací tým. Role prostředníka se ujal běloruský prezident Alexandr Lukašenko.

Rozhovory začaly 28. února v jedné z Lukašenkových rozlehlých venkovských rezidencí u obce Ljaškaviči, asi 30 km od bělorusko-ukrajinských hranic. Ukrajinskou delegaci vedl Davyd Arachamia, parlamentní lídr Zelenského politické strany, a jejími členy byli ministr obrany Oleksij Reznikov, prezidentův poradce Mychajlo Podoljak a další vysocí úředníci. Ruskou delegaci vedl Vladimir Medinskij, významný poradce ruského prezidenta, který dříve působil jako ministr kultury. Jejími členy byli mimo jiné také náměstci ministrů obrany a zahraničních věcí.

Na první schůzce Rusové předložili soubor tvrdých podmínek a fakticky požadovali kapitulaci Ukrajiny. To se nepodařilo. Jak se však pozice Moskvy na bojišti nadále zhoršovala, její postoje u jednacího stolu byly méně náročné. Proto se 3. a 7. března uskutečnilo druhé a třetí kolo jednání, tentokrát v běloruských Kamjanukách, hned za polskými hranicemi. Ukrajinská delegace předložila vlastní požadavky: okamžité zastavení palby a zřízení humanitárních koridorů, které by umožnily civilistům bezpečně opustit válečnou zónu. Zdá se, že právě během třetího kola rozhovorů Rusové a Ukrajinci poprvé zkoumali návrhy dohod. Podle Medinského šlo o ruské návrhy, které Medinského delegace přivezla z Moskvy a které pravděpodobně odrážely naléhání Moskvy na neutrální status Ukrajiny.

V tomto okamžiku se osobní jednání na téměř tři týdny přerušila, delegace se však nadále scházely prostřednictvím služby Zoom. Při těchto výměnách se Ukrajinci začali soustředit na otázku, která se stane ústředním bodem jejich vize konečné hry pro válku: bezpečnostní záruky, které by zavazovaly ostatní státy, aby se postavily na obranu Ukrajiny, pokud by Rusko v budoucnu znovu zaútočilo. Není zcela jasné, kdy Kyjev tuto otázku v rozhovorech s Rusy nebo západními zeměmi poprvé nastolil. Ale 10. března ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba, který byl tehdy v turecké Antalyi na jednání se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem, hovořil o „systematickém a udržitelném řešení“ pro Ukrajinu a dodal, že Ukrajinci jsou „připraveni diskutovat“ o zárukách, které doufají získat od členských států NATO a Ruska.

Kuleba měl zřejmě na mysli mnohostrannou bezpečnostní záruku, což je ujednání, v jehož rámci se konkurenční mocnosti zavazují k zajištění bezpečnosti třetího státu, obvykle pod podmínkou, že tento stát zůstane neangažován u žádného z ručitelů. Takové dohody většinou upadly v nemilost po skončení studené války. Zatímco aliance, jako je NATO, mají za cíl udržovat kolektivní obranu proti společnému nepříteli, mnohostranné bezpečnostní záruky mají zabránit konfliktům mezi ručiteli o připojení garantovaného státu, a tím zajistit jeho bezpečnost.

Ukrajina má trpkou zkušenost s méně železnou verzí tohoto druhu dohody: mnohostranným ujištěním o bezpečnosti, nikoli zárukou. V roce 1994 podepsala takzvané Budapešťské memorandum, kterým se připojila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní jako nejaderný stát a souhlasila s tím, že se vzdá svého tehdy třetího největšího arzenálu na světě. Na oplátku Rusko, Spojené království a Spojené státy slíbily, že na Ukrajinu nezaútočí. V rozporu s rozšířenou mylnou představou však signatáři dohody v případě agrese proti Ukrajině požadovali pouze svolání zasedání Rady bezpečnosti OSN, nikoli to, aby se postavili na obranu země.

Ruská invaze v plném rozsahu – a chladná realita, že Ukrajina sama vede existenční válku – přiměla Kyjev najít způsob, jak agresi ukončit a zajistit, aby se už nikdy neopakovala. Dne 14. března, právě když se obě delegace setkaly prostřednictvím Zoomu, Zelenskyj na svém kanálu Telegram zveřejnil zprávu, v níž vyzval k „normálním, účinným bezpečnostním zárukám“, které by nebyly „jako ty budapešťské“. V rozhovoru s ukrajinskými novináři o dva dny později jeho poradce Podoljak vysvětlil, že Kyjev usiluje o „absolutní bezpečnostní záruky“, které by vyžadovaly, aby „signatáři… nestáli stranou v případě útoku na Ukrajinu, jako je tomu nyní. Místo toho by se [aktivně] podílely na obraně Ukrajiny v konfliktu“.

Požadavek Ukrajiny, aby nebyla opět ponechána svému osudu, je zcela pochopitelný. Kyjev chtěl (a stále chce) mít pro svou budoucí bezpečnost spolehlivější mechanismus, než je dobrá vůle Ruska. Získat záruky by však bylo obtížné. Naftali Bennett byl v době, kdy jednání probíhala, izraelským premiérem a aktivně zprostředkovával jednání mezi oběma stranami. V rozhovoru s novinářem Hanochem Daumem zveřejněném na internetu v únoru 2023 vzpomínal, že se snažil Zelenského odradit od toho, aby se zasekl na otázce bezpečnostních záruk. „Existuje takový vtip o chlápkovi, který se snaží prodat Brooklynský most kolemjdoucímu,“ vysvětloval Bennett. „Řekl jsem mu: ‘Amerika vám dá záruky? Zaváže se, že za několik let, pokud Rusko něco poruší, pošle vojáky? Po odchodu z Afghánistánu a tak? Řekl jsem: ‘Volodymyre, to se nestane’.“

Abychom to ještě upřesnili: pokud Spojené státy a jejich spojenci nebyli ochotni poskytnout Ukrajině takové záruky (například v podobě členství v NATO) před válkou, proč by to dělali poté, co Rusko tak názorně předvedlo svou ochotu zaútočit na Ukrajinu? Ukrajinští vyjednavači vypracovali odpověď na tuto otázku, ale nakonec své západní kolegy, kteří se vyhýbají riziku, nepřesvědčili. Kyjev zastával stanovisko, že jak vyplývá ze vznikajícího konceptu záruk, Rusko by bylo také garantem, což by znamenalo, že Moskva v podstatě souhlasí s tím, že ostatní garanti budou povinni zasáhnout, pokud znovu zaútočí. Jinými slovy, pokud by Moskva souhlasila s tím, že jakákoli budoucí agrese proti Ukrajině by znamenala válku mezi Ruskem a Spojenými státy, nebyla by ochotna znovu zaútočit na Ukrajinu o nic více, než by byla ochotna zaútočit na spojence v NATO.

Průlom

Během března pokračovaly těžké boje na všech frontách. Rusové se pokusili dobýt Černihov, Charkov a Sumy, ale neuspěli, ačkoli všechna tři města utrpěla těžké škody. V polovině března se útok ruské armády na Kyjev zastavil a ruská armáda utrpěla těžké ztráty. Obě delegace pokračovaly v jednáních prostřednictvím videokonference, ale 29. března se vrátily k osobnímu setkání, tentokrát v tureckém Istanbulu.

Zdálo se, že se jim podařilo dosáhnout průlomu. Po jednání obě strany oznámily, že se dohodly na společném komuniké. Podmínky byly rámcově popsány během tiskových prohlášení obou stran v Istanbulu. My jsme však získali kopii úplného znění návrhu komuniké s názvem „Klíčová ustanovení smlouvy o bezpečnostních zárukách Ukrajiny“. Podle účastníků, s nimiž jsme hovořili, Ukrajinci z velké části vypracovali návrh komuniké a Rusové předběžně přijali myšlenku použít jej jako rámec pro smlouvu.

Smlouva předpokládaná v komuniké by prohlásila Ukrajinu za trvale neutrální nejaderný stát. Ukrajina by se zřekla jakéhokoli záměru vstoupit do vojenských aliancí nebo povolit cizí vojenské základny či jednotky na svém území. Komuniké uvádí jako možné garanty stálé členy Rady bezpečnosti OSN (včetně Ruska) a dále Kanadu, Německo, Izrael, Itálii, Polsko a Turecko.

V komuniké se rovněž uvádí, že pokud bude Ukrajina napadena a požádá o pomoc, budou všechny ručitelské státy po konzultacích s Ukrajinou a mezi sebou povinny poskytnout Ukrajině pomoc na obnovení její bezpečnosti. Pozoruhodné je, že tyto závazky byly formulovány s mnohem větší přesností než článek 5 NATO: zavedení bezletové zóny, dodávky zbraní nebo přímý zásah vlastními vojenskými silami ručitelského státu.

Istanbulské komuniké vyzvalo obě strany, aby se snažily o mírové řešení sporu o Krym v průběhu příštích 15 let.

Byť by Ukrajina byla podle navrhovaného rámce trvale neutrální, cesta Kyjeva ke členství v EU by zůstala otevřená a garanční státy (včetně Ruska) by výslovně „potvrdily svůj záměr usnadnit členství Ukrajiny v Evropské unii“. To nebylo nic výjimečného: v roce 2013 Putin vyvíjel intenzivní tlak na ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, aby odstoupil od pouhé asociační dohody s EU. Nyní Rusko souhlasilo s „usnadněním“ plného vstupu Ukrajiny do EU.

Přestože je zájem Ukrajiny na získání těchto bezpečnostních záruk zřejmý, zřejmé není, proč by Rusko na něco takového mělo přistoupit. Jen o několik týdnů dříve se Putin pokusil zmocnit hlavního města Ukrajiny, svrhnout její vládu a nastolit loutkový režim. Zdá se přitažené za vlasy, že by se najednou rozhodl souhlasit s tím, aby se Ukrajina – která je nyní díky Putinovým vlastním činům vůči Rusku nepřátelštější než kdykoli předtím – stala členem EU a aby její nezávislost a bezpečnost garantovaly Spojené státy (mimo jiné). A přesto z komuniké vyplývá, že právě to byl Putin ochoten akceptovat.

Lze se jen domnívat, proč tomu tak je. Putinova blesková válka selhala; to bylo jasné už začátkem března. Možná byl nyní ochoten snížit své ztráty, pokud dosáhne svého nejdéle trvajícího požadavku: aby se Ukrajina zřekla svých aspirací na členství v Severoatlantické alianci a nikdy neumístila na svém území její síly. Pokud by nedokázal ovládnout celou zemi, mohl by alespoň zajistit své nejzákladnější bezpečnostní zájmy, zastavit krvácení ruské ekonomiky a obnovit mezinárodní pověst země.

Komuniké obsahuje i další ustanovení, které je při zpětném pohledu ohromující: vyzývá obě strany, aby se v příštích deseti až patnácti letech snažily spor o Krym vyřešit mírovou cestou. Od roku 2014, kdy Rusko poloostrov anektovalo, Moskva nikdy nesouhlasila s diskusí o jeho statusu a tvrdila, že se jedná o ruský region, stejný jako všechny ostatní. Tím, že Kreml nabídl jednání o jeho statusu, mlčky připustil, že tomu tak není.

Hádky a jednání

Vedoucí ruské delegace Medinskij se 29. března, bezprostředně po skončení jednání, vyjádřil rozhodně optimisticky a vysvětlil, že jednání o smlouvě o neutralitě Ukrajiny přecházejí do praktické fáze a že je možné, že ji Putin a Zelenskyj v dohledné době na summitu podepíší, nehledě na všechny komplikace spojené s tím, že smlouva má mnoho potenciálních garantů.

Druhý den novinářům řekl: „Včera ukrajinská strana poprvé písemně vyjádřila připravenost splnit řadu nejdůležitějších podmínek pro budování budoucích normálních a dobrých sousedských vztahů s Ruskem,“ a pokračoval: „Předali nám zásady možného budoucího urovnání, které byly písemně fixovány.“

Rusko mezitím upustilo od snahy dobýt Kyjev a začalo stahovat své síly z celé severní fronty. Náměstek ministra obrany Alexandr Fomin oznámil toto rozhodnutí 29. března v Istanbulu a označil je za snahu „vybudovat vzájemnou důvěru“. Ve skutečnosti bylo stažení vynuceným ústupem. Rusové přecenili své schopnosti a podcenili ukrajinský odpor a nyní svůj neúspěch vydávali za laskavé diplomatické opatření, které mělo usnadnit mírová jednání.

Dokonce i poté, co se zprávy z Buče dostaly v dubnu 2022 na titulní stránky novin, obě strany pokračovaly v nepřetržité práci na smlouvě.

Stažení mělo dalekosáhlé důsledky. Utužilo Zelenského odhodlání, odstranilo bezprostřední hrozbu pro jeho vládu a ukázalo, že Putinovu chvályhodnou vojenskou mašinérii lze na bojišti zatlačit, ne-li porazit. Uvolněním komunikačních linek vedoucích do Kyjeva také umožnilo rozsáhlou vojenskou pomoc Západu Ukrajině. A konečně ústup připravil půdu pro hrůzné odhalení zvěrstev, kterých se ruské síly dopustily na kyjevských předměstích Buča a Irpiň, kde znásilňovaly, mrzačily a vraždily civilisty.

Zprávy z Buče se začaly objevovat na titulních stranách novin počátkem dubna. 4. dubna navštívil město Zelenskyj. Následující den vystoupil prostřednictvím videozáznamu v Radě bezpečnosti OSN a obvinil Rusko ze spáchání válečných zločinů v Buči a přirovnal ruské síly k teroristické skupině Islámský stát. Zelenskyj vyzval Radu bezpečnosti OSN, aby vyloučila Rusko, které je jejím stálým členem.

Pozoruhodné však je, že obě strany pokračovaly v nepřetržité práci na smlouvě, jež měli Putin a Zelenskyj podepsat na summitu, který se měl konat v nepříliš vzdálené budoucnosti.

Strany si aktivně vyměňovaly návrhy a zřejmě je začaly sdílet s dalšími stranami. (V rozhovoru z února 2023 Bennett uvedl, že viděl 17 nebo 18 pracovních návrhů dohody; Lukašenko rovněž uvedl, že viděl alespoň jeden.) Důkladně jsme prozkoumali dva z těchto návrhů, jeden s datem 12. dubna a druhý s datem 15. dubna, o němž nám účastníci rozhovorů řekli, že byl posledním, který si strany vyměnily. Jsou si do značné míry podobné, ale obsahují důležité rozdíly – a oba ukazují, že komuniké nevyřešilo některé klíčové otázky.

Za prvé, zatímco v komuniké a v návrhu z 12. dubna bylo jasně uvedeno, že ručitelské státy budou nezávisle rozhodovat o tom, zda přijdou Kyjevu na pomoc v případě útoku na Ukrajinu, v návrhu z 15. dubna se Rusové pokusili tento klíčový článek zvrátit tím, že trvali na tom, že k takové akci dojde pouze „na základě rozhodnutí, na němž se dohodnou všechny ručitelské státy“ – což dává pravděpodobnému útočníkovi, Rusku, právo veta. Podle zápisu v textu Ukrajinci tento pozměňovací návrh odmítli a trvali na původní formulaci, podle níž měli všichni ručitelé individuální povinnost jednat a nemuseli předtím dosáhnout konsensu.

Za druhé, návrhy obsahují několik článků, které byly do smlouvy přidány na naléhání Ruska, ale nebyly součástí komuniké a týkaly se záležitostí, o nichž Ukrajina odmítla jednat. Tyto články požadují, aby Ukrajina zakázala „fašismus, nacismus, neonacismus a agresivní nacionalismus“ – a za tímto účelem zcela nebo částečně zrušila šest ukrajinských zákonů, které se obecně zabývaly spornými aspekty historie sovětské éry, zejména rolí ukrajinských nacionalistů během druhé světové války.

Je pochopitelné, proč se Ukrajina brání tomu, aby Rusko určovalo její politiku v oblasti historické paměti, zejména v kontextu smlouvy o bezpečnostních zárukách. A Rusové věděli, že tato ustanovení by Ukrajincům ztížila přijetí zbytku smlouvy. Mohly by být proto považovány za jedovaté pilulky.

Je však také možné, že tato ustanovení měla Putinovi umožnit zachovat si tvář. Například tím, že donutil Ukrajinu zrušit zákony, které odsuzovaly sovětskou minulost a ukrajinské nacionalisty, kteří za druhé světové války bojovali proti Rudé armádě, označovaly za bojovníky za svobodu, mohl Kreml tvrdit, že dosáhl svého deklarovaného cíle „denacifikace“, i když původním smyslem této fráze byla dost možná výměna Zelenského vlády.

Nakonec zůstává nejasné, zda by tato ustanovení byla překážkou pro uzavření dohody. Hlavní ukrajinský vyjednavač Arachamia později jejich význam bagatelizoval. Jak uvedl v rozhovoru pro ukrajinský televizní zpravodajský pořad v listopadu 2023, Rusko „do poslední chvíle doufalo, že nás [může] přimět k podpisu takové dohody, že [přijmeme] neutralitu. To pro ně byla největší věc. Byli připraveni ukončit válku, pokud bychom podobně jako Finsko [během studené války] přijali neutralitu a zavázali se, že nevstoupíme do NATO“.

Rozhovory záměrně obešly otázku hranic a území.

Předmětem intenzivních jednání byla také velikost a struktura ukrajinské armády. K 15. dubnu zůstávaly obě strany v této otázce poměrně vzdálené. Ukrajinci chtěli mírovou armádu o síle 250.000 osob; Rusové trvali na maximálním počtu 85.000 osob, což bylo podstatně méně než stálá armáda, kterou měla Ukrajina před invazí v roce 2022. Ukrajinci chtěli 800 tanků; Rusové by povolili pouze 342. Rozdíl mezi doletem raket byl ještě markantnější: 280 kilometrů (ukrajinské stanovisko), a pouhých 40 kilometrů (ruské stanovisko).

Rozhovory záměrně obešly otázku hranic a území. Zřejmě se předpokládalo, že Putin a Zelenskyj o těchto otázkách rozhodnou na plánovaném summitu. Je snadné si představit, že by Putin trval na tom, že si udrží všechna území, která jeho síly již obsadily. Otázkou je, zda by se Zelenskyj nechal přesvědčit, aby s tímto záborem území souhlasil.

Navzdory těmto zásadním neshodám návrh z 15. dubna naznačuje, že smlouva bude podepsána do dvou týdnů. Je pravda, že se toto datum mohlo posunout, ale ukazuje to, že oba týmy plánovaly jednat rychle. „V polovině dubna 2022 jsme byli velmi blízko ukončení války mírovou dohodou,“ vyprávěl jeden z ukrajinských vyjednavačů Oleksandr Čalij při veřejném vystoupení v prosinci 2023. „[Týden] poté, co Putin zahájil svou agresi, dospěl k závěru, že udělal obrovskou chybu, a snažil se udělat vše pro to, aby s Ukrajinou uzavřel dohodu.“

Co se stalo?

Proč se tedy jednání přerušila? Putin tvrdí, že zasáhly západní mocnosti a dohodu zmařily, protože měly větší zájem na oslabení Ruska než na ukončení války. Tvrdil, že tehdejší britský premiér Boris Johnson předal Ukrajincům jménem „anglosaského světa“ vzkaz, že musí „bojovat s Ruskem, dokud nebude dosaženo vítězství a Rusko neutrpí strategickou porážku“.

Reakce Západu na tato jednání byla sice daleko od Putinovy karikatury, ale rozhodně vlažná. Washington a jeho spojenci byli hluboce skeptičtí k vyhlídkám diplomatické cesty vzešlé z Istanbulu; komuniké se koneckonců vyhnulo otázce území a hranic a strany zůstaly daleko od sebe v dalších zásadních otázkách. Nepřipadalo jim to jako jednání, které by mělo být úspěšné.

Bývalý americký úředník, který v té době pracoval na ukrajinské politice, nám navíc řekl, že Ukrajinci konzultovali s Washingtonem až po vydání komuniké, přestože smlouva, kterou popisovalo, by pro Spojené státy znamenala nové právní závazky – včetně povinnosti zahájit válku s Ruskem, pokud by znovu napadlo Ukrajinu. Už jen kvůli této podmínce by smlouva nebyla pro Washington výhodná. Místo přijetí istanbulského komuniké a následného diplomatického procesu tedy Západ zvýšil vojenskou pomoc Kyjevu a zvýšil tlak na Rusko, mimo jiné prostřednictvím stále přísnějšího režimu sankcí.

Vedení se ujalo Spojené království. Již 30. března se zdálo, že Johnson není nakloněn diplomacii, a prohlásil, že místo toho „bychom měli pokračovat v zesilování sankcí s průběžným programem, dokud z Ukrajiny neodejdou všichni [Putinovi] vojáci“. 9. dubna se Johnson objevil v Kyjevě – jako první zahraniční vůdce, který jej navštívil po stažení Ruska z hlavního města. Zelenskému údajně řekl, že si myslí, že „jakákoli dohoda s Putinem bude pěkně špinavá“. Jakákoli dohoda, řekl, „by pro něj byla určitým vítězstvím: když mu něco dáte, prostě si to nechá, uloží do banky a pak se připraví na další útok“. V interview v roce 2023 Arachamia rozčeřil hladinu, když se zdálo, že Johnson nese odpovědnost za výsledek. „Když jsme se vrátili z Istanbulu,“ řekl, „Boris Johnson přišel do Kyjeva a řekl, že s [Rusy] nepodepíšeme vůbec nic – a ať prostě bojujeme dál.“

Od té doby Putin opakovaně využil Arachamijovy výroky k tomu, aby obvinil Západ ze ztroskotání rozhovorů a demonstroval podřízenost Ukrajiny svým stoupencům. Bez ohledu na Putinův manipulativní obrat poukazoval Arachamia na skutečný problém: komuniké popisovalo mnohostranný rámec, který by vyžadoval ochotu Západu diplomaticky jednat s Ruskem a zvážit skutečné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. Ani jedno nebylo v té době pro Spojené státy a jejich spojence prioritou.

Putin a Zelenskyj byli ochotni zvážit mimořádné kompromisy, aby válku ukončili.

Američané se ve svých veřejných vystoupeních nikdy nechovali k diplomacii tak odmítavě jako Johnson. Nezdálo se však, že by ji považovali za klíčovou pro svou reakci na ruskou invazi. Ministr zahraničí Antony Blinken a ministr obrany Lloyd Austin navštívili Kyjev dva týdny po Johnsonovi, většinou proto, aby koordinovali větší vojenskou podporu. Jak se Blinken vyjádřil na následné tiskové konferenci: „Strategie, kterou jsme zavedli – masivní podpora Ukrajiny, masivní tlak proti Rusku, solidarita s více než 30 zeměmi zapojenými do tohoto úsilí – má skutečné výsledky.”

Přesto je tvrzení, že Západ donutil Ukrajinu odstoupit od jednání s Ruskem, nepodložené. Naznačuje, že Kyjev do toho neměl co mluvit. Je pravda, že nabídky podpory ze strany Západu musely posílit Zelenského odhodlání a zdá se, že nedostatek nadšení Západu skutečně utlumil jeho zájem o diplomacii. V konečném důsledku však Zelenskyj při svých jednáních se západními představiteli nedával přednost snaze o diplomacii s Ruskem s cílem ukončit válku. Spojené státy ani jejich spojenci od něj nevnímali silný požadavek, aby se angažovali na diplomatické cestě. V té době, vzhledem k přílivu sympatií veřejnosti na Západě, mohl takový tlak dobře ovlivnit politiku Západu.

Zelenskyj byl také nepochybně rozhořčen ruskými zvěrstvy v Buči a Irpiňu a pravděpodobně chápal, že to, co začal označovat za ruskou „genocidu“ na Ukrajině, ještě více politicky zkomplikuje diplomacii s Moskvou. Přesto zákulisní práce na návrhu smlouvy pokračovaly a ve dnech a týdnech po odhalení ruských válečných zločinů se dokonce zintenzivnily, což naznačuje, že zvěrstva v Buči a Irpiňu byla pro rozhodování Kyjeva druhořadým faktorem.

Svou roli zjevně sehrálo i nově nabyté sebevědomí Ukrajinců, že mohou válku vyhrát. Ruský ústup z Kyjeva a dalších velkých měst na severovýchodě a vyhlídka na další zbraně ze Západu (silnice do Kyjeva byly pod kontrolou Ukrajiny) změnily vojenskou rovnováhu. Optimismus ohledně možných zisků na bojišti často snižuje zájem válčící strany o kompromisy u jednacího stolu.

Koncem dubna Ukrajina skutečně přitvrdila svůj postoj a požadovala stažení Ruska z Donbasu jako podmínku jakékoli smlouvy. Předseda ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksij Danilov 2. května prohlásil: „Smlouva s Ruskem je nemožná – lze přijmout pouze kapitulaci.“

A pak je tu ruská strana příběhu, kterou je obtížné posoudit. Byla celá jednání dobře zinscenovanou šarádou, nebo měla Moskva vážný zájem o dohodu? Znejistěl Putin, když pochopil, že Západ dohody nepodepíše, nebo že se ukrajinský postoj přitvrdil?

I kdyby Rusko a Ukrajina překonaly své neshody, rámec, který vyjednaly v Istanbulu, by vyžadoval souhlas Spojených států a jejich spojenců. A tyto západní mocnosti by musely podstoupit politické riziko tím, že by se zapojily do jednání s Ruskem a Ukrajinou a daly v sázku svou důvěryhodnost tím, že by zaručily bezpečnost Ukrajiny. V té době a v uplynulých dvou letech ve Washingtonu a evropských hlavních městech nápadně chyběla ochota buď se pustit do diplomacie s vysokými sázkami, nebo se skutečně zavázat, že v budoucnu přijdou Ukrajinu bránit.

Posledním důvodem neúspěchu rozhovorů je, že vyjednavači upřednostnili poválečné bezpečnostní uspořádání před ukončením války. Obě strany přeskočily zásadní otázky zvládání a zmírňování konfliktu (vytvoření humanitárních koridorů, příměří, stažení vojsk) a místo toho se snažily vytvořit něco jako dlouhodobou mírovou smlouvu, která by vyřešila bezpečnostní spory, jež byly po desetiletí zdrojem geopolitického napětí. Bylo to obdivuhodně ambiciózní úsilí – ale ukázalo se, že příliš ambiciózní.

Abychom byli spravedliví, Rusko, Ukrajina a Západ to zkoušely i opačně – a také neúspěšně. Minské dohody podepsané v letech 2014 a 2015 po ruské anexi Krymu a invazi do Donbasu se týkaly drobností, jako je datum a čas ukončení bojů a to, který zbraňový systém by měl být stažen do jaké vzdálenosti. Hlavní bezpečnostní zájmy obou stran byly řešeny nepřímo, pokud vůbec.

Tato historie naznačuje, že budoucí rozhovory by měly probíhat paralelně, přičemž praktické otázky ukončení války by se měly řešit na jedné koleji, zatímco širší otázky na druhé.

Pamatujme si

11. dubna 2024 Lukašenko, první zprostředkovatel rusko-ukrajinských mírových rozhovorů, vyzval k návratu k návrhu smlouvy z jara 2022. „Je to rozumný postoj,“ řekl v rozhovoru s Putinem v Kremlu. „Byla to přijatelná pozice i pro Ukrajinu. Oni s touto pozicí souhlasili.“ Putin se přidal. „Samozřejmě souhlasili,“ řekl.

Ve skutečnosti však Rusové a Ukrajinci nikdy nedospěli ke konečnému kompromisnímu znění. V tomto směru však pokročili dále, než se dosud předpokládalo, a dosáhli zastřešujícího rámce možné dohody.

Po posledních dvou letech krveprolití to všechno může být jen něco, k čemu došlo v minulosti a dnes to nic neznamená. Je to však připomínka toho, že Putin a Zelenskyj byli ochotni zvážit mimořádné kompromisy, aby ukončili válku. Takže pokud a až se Kyjev a Moskva vrátí k jednacímu stolu, najdou na něm spoustu nápadů, které by se ještě mohly ukázat jako užitečné při budování trvalého míru.

 Samuel Charap je uznávaným odborníkem na politiku Ruska a Eurasie a vedoucím politologem v RAND Corporation.

Sergej Radčenko je profesorem na katedře evropských mezinárodních studií na Johns Hopkins University.

Úvodní foto: Batavové se začali bát a zahájili jednání o míru, z knihy Válka Římanů proti Batavům, tisk, Antonio Tempesta, podle Otto van Veena, MET, zdroj: Foreign Affairs, autoři: Samuel Charap, Sergej Radčenko, překlad: Robert Nerpas