Mocenské vakuum na Blízkém východě

Region, kde nikdo nevelí

Války mohou objasnit a války mohou zmást. Tradiční představa o šestidenní válce v roce 1967 říká, že Izrael rychle potlačil vlnu arabského nacionalismu, která se šířila Blízkým východem a svrhávala monarchy. Podle příběhu o válce v Libanonu v roce 2006 bojoval Hizballáh s Izraelem nerozhodně a rozbil obraz zdánlivě neporazitelné armády v době, kdy arabské armády už dávno vzdaly boj proti Izraeli. Arabsko-izraelské konflikty se často zdály být událostmi, které stav věcí vyjasnily. Dny války smetou představy, které převládaly po celá desetiletí.

Příběhy, které z těchto válek vznikají, však mohou hraničit s vytvářením vlastních mýtů. Příběh z roku 1967 sice není úplně nepravdivý, ale je příliš zjednodušený. Režimy, jako byl Gamala Abdela Násira v Egyptě, byly vždy motivovány spíše úzkými vlastními zájmy než vznešenými představami o panarabismu a pouze používaly ty druhé, když sloužily těm prvním. Takoví vůdci zatížili své státy politickými a hospodářskými problémy, které přetrvávají dodnes. Katastrofa, která je postihla v roce 1967, mohla urychlit jejich zánik, ale stejně by se zhroutily pod vlastními rozpory.

Totéž platí pro válku proti Hizballáhu v roce 2006. Nebyla to první vojenská porážka Izraele; svědčí o tom jeho dlouhá okupace jižního Libanonu, která skončila jen o šest let dříve ponižujícím jednostranným stažením a rychlým rozpadem izraelských zástupných sil, Jiholibanonské armády. Izrael se zdál neporazitelný jen proto, že se jeho nejvážnější nepřátelé vzdali. Ale válka se měnila, přinejmenším na Blízkém východě, protože bitvy mezi armádami ustupovaly kampaním proti nestátním aktérům. Izrael, stejně jako Spojené státy, se snažil změnit konvenční taktiku, aby čelil nekonvenční hrozbě.

Na vyvozování úplných závěrů z poslední arabsko-izraelské války je ještě příliš brzy. Pět měsíců bojů mezi Izraelem a Hamásem však již vyvrátilo několik velkých mýtů: že palestinská věc je mrtvá, že vznikající aliance Izraele se zeměmi Perského zálivu vytvoří protiváhu Íránu, že konfliktem vyčerpaný region se zaměří na deeskalaci a hospodářský růst a že vznikl skutečně post-americký Blízký východ.

Teď to vidím jasně

Až do 7. října se zdálo, že dlouhodobá izraelská strategie „rozděl a panuj“ vůči Palestincům je úspěšná. Premiér Benjamin Netanyahu dělal vše, co mohl, aby podkopal Palestinskou samosprávu, i když uzavíral dohody s Hamásem a umožňoval převod miliard dolarů jeho vládě v pásmu Gazy; pak prohlásil, že Izrael nemá na palestinské straně žádného partnera pro jednání, protože Hamás je silnější stranou. Občas došlo k týdenním bojům v Gaze nebo k útokům osamělých vlků v Jeruzalémě a na Západním břehu Jordánu, ale všeobecně se věřilo, že Palestinci jsou příliš sklíčení a rozdělení, než aby se zmohli na něco víc. Svět ztratil o jejich věc zájem. Spojené státy už nechtěly hrát roli prostředníka. Čína a Indie měly jiné priority. Dokonce i některé arabské státy měly větší zájem uzavírat obchody s izraelskými technologickými firmami než prosazovat palestinský stát. Na Izrael nebyl vyvíjen žádný tlak, aby ukončil okupaci, která se zdála být zvládnutelná donekonečna s malými náklady.

To byl Netanyahuův názor, ale sdílelo ho i mnoho dalších. Izraelci všech směrů si mysleli, že se palestinské otázce vyhnou. Před deseti lety, když byl Isaac Herzog (dnes izraelský prezident) Netanyahuovým hlavním středolevicovým vyzyvatelem v boji o post premiéra, trávil více času hovory o solární energii než o izraelsko-palestinském konfliktu. Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že většina izraelských Židů dává přednost zachování současného stavu před snahou o dvoustátní řešení.

Netanyahuův názor byl samozřejmě naprosto mylný. Pro mnohé bylo překvapivé, že podnět k obnovení konfliktu přišel z Gazy, která se zdála být relativně klidná, a nikoli ze Západního břehu Jordánu, který byl (a stále je) ohništěm. Izrael si myslel, že Hamás ztratil zájem o rozsáhlý konflikt: když před rokem militantní palestinská skupina Islámský džihád vypálila přes hranice stovky raket, Hamás seděl stranou. Místo toho se zdálo, že se soustředí na upevnění své vlády v Gaze. A bylo překvapivé – možná i pro samotný Hamás –, že teroristé, kteří 7. října zaútočili na Izrael, byli schopni způsobit tak velký masakr. Nikoho však nemělo šokovat, že nejdéle neřešený konflikt v regionu nakonec znovu ožije.

Izraelci všech směrů si mysleli, že se palestinské otázce vyhnou.

Když se tak stalo, odhalilo to další omyly. Tiché vazby, které vznikly mezi Izraelem a státy Perského zálivu v desetiletí po roce 2010, byly založeny na vzájemném strachu z Íránu. Pocit společného zájmu vedl k uzavření Abrahámských dohod v roce 2020, jejichž prostřednictvím Izrael navázal formální vztahy s Bahrajnem a Spojenými arabskými emiráty, a k rozhovorům o normalizaci vztahů se Saúdskou Arábií. Washington, který se zoufale snažil uniknout z Blízkého východu, v tom spatřoval příležitost: amerických vojáků k zadržování Íránu a jeho zástupců by bylo zapotřebí méně, kdyby Izrael a státy Perského zálivu tuto práci zvládly samy. Dnes však Izrael a koalice pod vedením USA bojují proti íránským zmocněncům na pěti místech – v Gaze, Iráku, Libanonu, Sýrii a Jemenu – a státy Perského zálivu nejsou nikde k nalezení. Namísto toho zdvojnásobily détente s Íránem.

Naděje na vznik regionální bezpečnostní aliance přehlíží klíčovou skutečnost týkající se států Perského zálivu: jsou to měkké cíle. Jsou závislé na vývozu ropy, která plní jejich pokladny, na dovozu, který živí jejich obyvatelstvo, a na zranitelné infrastruktuře, jako jsou odsolovací zařízení, aby přežily v nehostinném regionu. V roce 2019 zasáhly íránské rakety a bezpilotní letouny ropná zařízení v Saúdské Arábii a dočasně přerušily produkci poloviny ropy v království. Tento útok ukázal, jak zranitelné jsou státy Perského zálivu. Navzdory miliardám dolarů, které utrácejí za zbraně – Saúdská Arábie a Katar patří mezi pět největších dovozců zbraní na světě – nejsou jejich armády příliš schopné, mají málo zkušeností z bojiště.

Jedinou výjimkou jsou pravděpodobně Spojené arabské emiráty, jejichž armáda si v bojích na jihu Jemenu vedla poměrně dobře. Západní představitelé, kteří tuto zemi obdivně nazývají „malou Spartou“, ji však špatně chápou. Spojené arabské emiráty nejsou válečnickou společností zocelenou bojem; je to entrepôt, který prosperuje díky své pověsti oázy stability. Spojené arabské emiráty mají možná nejschopnější arabskou armádu, což je nízká laťka, ale jejich vláda se zdráhá tuto armádu použít v konfliktu, který by mohl způsobit pád raket na dubajské pětihvězdičkové resorty.

Úředníci v Perském zálivu se dopustili vlastních chybných odhadů. Až do 7. října bylo běžné slyšet je mluvit o multipolárním Blízkém východě. Spojené státy byly rozptylovány válkou na Ukrajině, soupeřením s Čínou a chaotickou domácí politikou. Byl to frustrující partner náchylný k nevyzpytatelným výkyvům v politice. Rusko se naproti tomu ukázalo jako spolehlivý a účinný spojenec, když v roce 2015 zachránilo kůži syrského diktátora Bašára Asada, když zasáhlo ve prospěch vlády v syrské občanské válce. Čína zatím nebyla na Blízkém východě vojenskou mocností, ale byla zdánlivě bezedným zdrojem investic a stále častěji i zbraní a technologií. Spojené státy již nebyly tak nepostradatelné.

Zásah Ruska v Sýrii byl vrcholem jeho regionálního vlivu.

Přesto jsou Rusko a Čína uprostřed nejhorší krize v regionu za poslední desetiletí téměř neviditelné. Využívají konfliktu k tomu, aby upozornily na pokrytectví Západu; narativ, který si na Blízkém východě našel své posluchače. Nikdo se však neobrátil na Moskvu nebo Peking, aby vedly diplomacii, poskytovaly pomoc nebo posilovaly regionální bezpečnost. Ani tam, kde jsou dotčeny jejich vlastní zájmy, nemohou (nebo nechtějí) hrát významnou roli. Čínu by mělo zajímat, že Húsíjové od listopadu útočí na lodní dopravu v Rudém moři, což ohrožuje obchod s Evropou. Do regionu však válečné lodě nevyslala. Přestože je největším obchodním partnerem Íránu, Peking nevyužil svého vlivu k tomu, aby přesvědčil režim v Teheránu, aby Húsíje zkrotil, ale místo toho pouze prosil, aby umožnil čínským lodím nerušený průjezd Rudým mořem.

To vše mělo být zřejmé již před 7. říjnem. Při zpětném pohledu byl ruský zásah v Sýrii vrcholem jeho regionálního vlivu. O tři roky později se pokusilo pomoci libyjskému válečníkovi Chalífovi Haftarovi dobýt Tripolis, aby jeho ofenzívu zhatily turecké drony. Invaze na Ukrajinu dále oslabila vliv Ruska. Má méně zbraní na prodej arabským autokratům a méně peněz na investice v regionu. Pozornost Moskvy se zaměřuje na Evropu, a tudíž se věnuje méně i svým nejbližším spojencům na Blízkém východě. „Ztrácejí Sýrii ve prospěch Íránu,“ řekl mi v lednu jeden izraelský představitel, který hovořil pod podmínkou anonymity, protože nebyl oprávněn hovořit s novináři. Jediným pozoruhodným diplomatickým úspěchem Číny v regionu bylo postrčení loňského íránsko-saúdského sblížení přes cílovou pásku, ale většina těžké práce byla vykonána jinde.

Toto sblížení mělo znamenat novou éru regionálního klidu. Občanské války v Libyi, Sýrii a Jemenu se ocitly na mrtvém bodě. Autokraté, kteří arabské jaro přežili nebo z něj vzešli, věděli, že se musí soustředit na domácí záležitosti, aby jejich neklidné obyvatelstvo znovu nepovstalo. Mnozí analytici si mysleli, že po desetiletích nepokojů všichni odloží své spory a pokusí se vybudovat a integrovat své ekonomiky. Američtí představitelé této nadějné vizi uvěřili a monarchové Perského zálivu ji podporovali. To by bylo tak vše. Ještě před 7. říjnem se ukázalo, že nová éra regionální pospolitosti má krátké trvání: jen několik týdnů po uzavření íránsko-saúdské dohody se Súdán ponořil do strašlivé občanské války. Ukázalo se, že region plný zkrachovalých a upadajících států a nevyřešených konfliktů je neúrodnou půdou pro pěstování něčeho nového.

Město bez šerifa

Mýty mohou být objevné, i když se mýlí. Někteří představitelé zemí Perského zálivu hovořili o multipolárním světě, protože byli skutečně roztrpčeni Spojenými státy, jiní tak činili, protože doufali, že to Spojené státy přesvědčí, aby zůstaly na Blízkém východě. Washington vkládal naděje do nové bezpečnostní architektury, protože chtěl odejít. Izraelci věřili v nekonečnou a levnou okupaci, protože největší mocnosti v regionu signalizovaly, že to je pro ně přijatelné. Jinými slovy, Blízký východ se mění, i když se politici v hodnocení těchto změn mýlili.

Vliv Spojených států nepopiratelně slábne, ale Čína a Rusko ještě nejsou blízkovýchodními mocnostmi. Washington nemůže přesvědčit Izrael, aby podpořil dvoustátní řešení nebo návrat palestinské samosprávy do Gazy. Je dostatečně silný na to, aby vyslal dvě skupiny letadlových lodí do východního Středomoří a letěl s bombardéry B-1 přes půl zeměkoule, aby udeřil na Húsíje a irácké milice, ale není dostatečně silný na to, aby tyto milice odradil od útoků na obchodní lodní dopravu nebo americké vojáky. Spojené státy sice pomohly odvrátit válku mezi Izraelem a Hizballáhem ve dnech po 7. říjnu a jejich údery na Húsíje možná dočasně znehodnotily jejich zásoby protilodních střel. Kromě toho však Spojené státy za své diplomatické a vojenské úsilí v uplynulých pěti měsících mnoho neukázaly. I když jsou v regionu aktivnější mocností, jsou bezradné, hrají si na honěnou s íránskými zmocněnci a doprošují se u nepoddajné izraelské vlády.

Čína a Rusko zatím nejsou blízkovýchodními mocnostmi.

Pokud se Spojené státy mýlily, když fantazírovaly o protiíránské koalici, pak íránské spojenectví vykazuje napětí. V rozhovorech z posledních čtyř měsíců se američtí, arabští, evropští, íránští a izraelští představitelé shodli snad jen na tom, že Hamás udeřil na Izrael bez konzultace se svými sponzory v Teheránu. Režim od té doby odmítá uvolnit svou nejmocnější prodlouženou ruku, Hizballáh – který je v Libanonu pod tlakem včetně tlaku vlastních šíitských voličů –, aby nezatáhl zemi do války s Izraelem. Írán je také nervózní z akcí svých zástupců v Iráku a Jemenu. Tato „osa odporu“ měla udržet konflikty daleko od íránských hranic, nyní však její použití znamená riziko, že je do země přivede.

Přestože státy Perského zálivu nestojí na straně Izraele proti Íránu, nestaví se ani proti Izraeli. Spojené arabské emiráty udržují diplomatické a obchodní vztahy s Izraelem, a to až do té míry, že z Dubaje a Abú Dhabí pravidelně létají do Tel Avivu – dokonce i v prvních dnech války, kdy byla letadla téměř prázdná. „Jako obvykle,“ řekl mi v lednu jeden izraelský podnikatel. Když jsem mimo záznam hovořil s jedním politikem ze Spojených arabských emirátů, jeho slova by mohla pocházet od jestřábího Izraelce. Bahrajn zažil protiizraelské protesty a jeho bezzubý parlament přijal symbolickou rezoluci o přerušení vazeb s Izraelem, ale jeho režim to všechno ignoroval. Saúdové stále spěchají, aby před listopadovými volbami uzavřeli vlastní normalizační dohodu s Izraelem. Palestinská kauza se za cenu desítek tisíc mrtvých opět dostala na pořad dne, ale nezdá se, že by pokročila.

Region se nachází v období bezvládí. Zapomeňte na řeči o unipolaritě nebo multipolaritě: Blízký východ je nepolární. Nikdo tu nevládne. Spojené státy jsou nezajímavým a neefektivním hegemonem a jejich velmocenští rivalové ještě více. Křehké státy Perského zálivu nemohou zaplnit prázdné místo, Izrael také ne a Írán může hrát pouze roli narušitele a potížisty. Všichni ostatní jsou jen diváky sužovanými ekonomickými problémy a krizemi legitimity. Taková byla realita i před 7. říjnem. Válka pouze rozmetala iluze.

Gregg Carlstrom je blízkovýchodní korespondent listu Economist.

Úvodní foto: Útok ozbrojenců Hamásu na kibuc Alumim v jižním Izraeli 7. října 2023, záznamy z průmyslových kamer, zdroj: Foreign Affairs, autor: Gregg Carlstrom, překlad: Robert Nerpas