Válka, kterou Putin stále nemůže vyhrát

Amerika potřebuje dlouhodobou strategii, aby zabránila Rusku vyhrát – a Ukrajina potřebuje zbraně dlouhého doletu

Během dvou let od ruské invaze na Ukrajinu se brutální válka často vymyká očekáváním. V týdnech po 24. únoru 2022, kdy ruské síly překročily ukrajinské hranice, UKRAJINA překvapila svět a možná i sama sebe, když se postavila na účinný odpor a rychle ukončila obléhání Kyjeva. Poté, co se válka přesunula na jih a východ, Ukrajina opět zaskočila pozorovatele bleskovým tažením, kterým začátkem září 2022 vytlačila ruské síly z Charkovské oblasti.

Kromě těchto ohromujících výsledků však došlo i ke zklamání. Například charkovská ofenzíva spíše než aby signalizovala větší změnu dynamiky, vedla k novému zpevnění frontových linií, které se kromě opožděného stažení Ruska z neudržitelných pozic v Chersonu v následujících měsících příliš nepohnuly. A možná především, poté co vzbudila naděje mnoha západních analytiků a politiků, nebyla dlouho očekávaná ukrajinská protiofenzíva v roce 2023 schopna dosáhnout rozhodujícího průlomu. Netrvalo mnoho týdnů a ukrajinští velitelé museli uznat, že jejich síly nejsou příliš vhodné pro rozsáhlé operační manévry.

Nyní, když válka vstupuje do třetího roku, je podle mnoha současných komentářů situace na Ukrajině stále horší a RUSKO má navrch. V pozadí hlubokého pesimismu jsou zprávy o akutním nedostatku munice a lidských zdrojů na ukrajinské straně, pochybnosti o pokračující podpoře ze strany USA a dojem, že ruské síly, které se nestarají o vlastní ztráty, jsou připraveny toho využít. Problém není v kvalitě předpovědí, které jsou ve válce vždy obtížné, ale spíše v tom, že vývoj války v průběhu roku 2024 bude záviset nejen na tom, jak se Ukrajina postaví ke svým vojenským výzvám, ale také na tom, jak moc – a jakým způsobem – ji Západ podpoří.

Ukrajina jistě čelí velkým výzvám. Vzhledem k tomu, jak jsou válečné zdroje země nyní napjaté, bude v nadcházejícím roce jen málo příležitostí k významným operačním krokům proti Rusku. A pokud nový velký balík americké pomoci v Kongresu zapadne, mohl by drasticky ztížit schopnost Ukrajiny vyrovnat se s touto situací a přenechat příliš velkou část iniciativy Moskvě. Západ však ví mnohem méně o tom, jakému tlaku čelí ruský prezident Vladimir Putin a jak by mohl zesílit, pokud se mu nepodaří dosáhnout rychlých výsledků všech investic vložených do této nákladné a frustrující války. Pokud Rusko nenajde způsob, jak rychle získat velký kus nového území, aniž by při tom utrpělo obrovské ztráty, bude se mu hůře skrývat marnost celého podniku. Zatímco Západ přehodnocuje rozsah a povahu své podpory Kyjevu, musí si uvědomit, že pro Putina je i nadále nesmírně obtížné tuto válku vyhrát a že ji může i prohrát.

Davidův prak

Ukrajinská reakce na ruskou invazi v roce 2022 byla od počátku soubojem Davida s Goliášem, ale s jedním zásadním rozdílem. V biblickém příběhu poté, co David pomocí přesného praku omráčí mnohem většího obra malým kamenem, rychle přikročí k jeho dekapitaci. A když je nyní Goliáš, jejich šampión, zabit, Filištíni přijímají porážku. Ačkoli Ukrajina, stejně jako David, dokázala účinně ovládat svůj prak, neměla možnost Goliáše setnout. V jiných zemích by takové ponížení po nekompetentním aktu agrese mohlo vést k pádu vůdců, kteří jej nařídili. Ne však v Putinově Rusku.

V Moskvě dnes není povolena žádná politická opozice. Vůdce opozice Alexej Navalnyj, který odsoudil ruskou válku, nemohl být tolerován, ani když byl zavřen v odlehlém arktickém vězení, téměř zcela odříznutém od okolního světa. O jeho smrti za pochybných a dosud nevyjasněných okolností informovali představitelé věznice 16. února. Jeho smrt je v souladu s obecným potlačováním veškeré kritiky ze strany Kremlu od zahájení „zvláštní vojenské operace“.

Zdá se, že i velké neúspěchy ve válce mají na Putina jen malý vliv. Náklady na válku, včetně hospodářských sankcí, byly omezeny růstem cen ropy a plynu. Do konce roku 2022 se Kremlu podařilo postavit celou zemi do válečné polohy a smířit se s tím, že ho čeká dlouhý boj. Průzkumy ukázaly, že Rusové válku obecně podporují, i když ne s velkým nadšením. Protože Putinova pozice a odkaz závisí na tom, aby měl co ukázat za všechny ty životy a úsilí, je odhodlán pokračovat, dokud se mu nepodaří dosáhnout něčeho, co by mohl nazvat vítězstvím. Goliáš tedy prozatím zůstává v boji a stále využívá výhod velikosti a hrubé síly.

David však také stále bojuje. Ukrajinský prezident VOLODYMYR ZELENSKYJ, který umí vystupovat na veřejnosti, je přirozeným Davidem. Sotva je typem bojovníka a chybí mu vojenské zkušenosti, udělal kariéru satirou na politiky, až se sám rozhodl jím stát. Ve skutečnosti mu jeho herecká minulost pomohla proměnit se v efektivního válečného vůdce: vyměnil oblek za khaki oděvy, našel správná slova, přednášel svá poselství v úderných frázích a dělal smysluplná gesta, včetně návštěv vojáků na frontě. Pravidelně informoval své lidi o průběhu války a neustále hovořil se světovými lídry a západními parlamenty, jejichž finanční a materiální podpora Ukrajině byla životně důležitá. A přestože se mu nepodařilo Goliáše dorazit, dohlédl na zásadní transformaci ukrajinských sil, takže i přes početní převahu mohou stále frustrovat Rusko a zasazovat mu údery.

Zatímco Ukrajina čeká, až americký Kongres vyřeší debatu o financování, Rusko pokračuje ve svých útočných akcích a vrhá tisíce mužů do bojů o města, která jsou po dobytí zničena tak, že se v nich nedá žít. Přinejmenším prozatím se zdá nepravděpodobné, že by ruská strategie přinesla takové zisky, které Putin potřebuje, aby skutečně změnil frontové linie a získal ve válce rozhodující převahu.

Spolehlivá Europa, váhající Washington

Ve válce na Ukrajině David samozřejmě nejedná sám. Od začátku ruské agrese v roce 2014 se Ukrajině dostává podpory Západu, i když nikdy ne zcela dostatečné a obvykle příliš pozdě. Před invazí v plném rozsahu poskytly západní země dostatek podpory, aby pomohly Ukrajině vyhrát bitvu o Kyjev, a pak, ohromeny tímto úspěchem, začaly posílat mnohem více. Proto Putin investoval tolik úsilí do podkopávání této podpory. Koncem roku 2023 mluvil, jako by se mu to podařilo, a žertoval, že téměř dosáhl demilitarizace – jednoho ze svých válečných cílů ohlášených na začátku invaze –, protože Kyjevu brzy nezbydou žádné zbraně, protože přísun ze Západu vyschne. Putinův optimismus byl pochopitelný, i když ne, jak by se dalo předpokládat, kvůli kolísajícímu odhodlání evropských hlavních měst.

Když válka začala, mnozí očekávali, že Evropa bude slabým místem západní aliance. Zpočátku panovalo podezření, že země jako Francie a Německo budou chtít chránit svou roli potenciálních mírotvorců, ale francouzský prezident Emmanuel Macron i německý kancléř Olaf Scholz došli k názoru, že důvěra v Putina nebyla na místě. V průběhu roku 2022 Moskva omezením přívodu plynu a zvýšením jeho ceny záměrně vytvořila nedostatek energie, aby přesvědčila evropské lídry, že podpora Ukrajiny je špatný nápad a způsobí, že jejich lidé budou v zimě mrznout. Tehdy se v západních médiích začaly objevovat první fámy o blížící se „únavě z Ukrajiny“ na kontinentu. Hodně se také mluvilo o údajné nejednotnosti evropských lídrů, která se měla, jak se válka protahovala, projevovat stále výrazněji.

Pro Evropu je udržení Ukrajiny méně nákladné než vyrovnání se s Putinovým vítězstvím.

Ukázalo se, že nic z toho nepřeváží zjevné nebezpečí, které by pro Evropu znamenalo připuštění vítězství Ruska. Naopak, čím více evropští představitelé Ukrajinu podporovali, tím více potřebovali udržet své závazky. Na podzim roku 2023 se zdálo, že maďarský premiér Viktor Orbán je připraven zablokovat nový balíček pomoci EU Ukrajině. Země EU však vyjádřily přesvědčení o Orbánově blufování a 1. února Maďarsko po několika drobných ústupcích zrušilo své veto a EU jednomyslně schválila nový balíček pomoci ve výši 54 miliard dolarů. Přestože aspekty evropské podpory zůstávají zklamáním, včetně pomalého tempa výroby munice, mnohé vlády zvyšují své úsilí pomoci Ukrajině. Po dvou letech války a s oživenou vyhlídkou na ruské vítězství si většina evropských představitelů uvědomuje, že udržovat sužovanou zemi je mnohem méně nákladné než se vyrovnávat s následky Putinova vítězství.

Totéž se nedá říci o Washingtonu, kde byl balíček pomoci Ukrajině v hodnotě 60 miliard dolarů pozdržen ve Sněmovně reprezentantů. Ani tam však problém nespočívá v kolapsu obecné podpory Ukrajiny ze strany USA, ale je důsledkem vlivu bývalého prezidenta Donalda Trumpa na Republikánskou stranu a na Mika Johnsona, předsedu Sněmovny reprezentantů. Pokud se Putin tváří sebevědoměji než před rokem, kdy další ruská ofenziva za vysokou cenu dosáhla jen málo, je to právě tento důvod. Existují základní dodávky, které Ukrajina potřebuje, jako jsou dělostřelecké granáty a podpora pro vysoce mobilní dělostřelecké raketové systémy (HIMARS), které mohou dodat pouze Spojené státy.

Rusko již využilo této přestávky v podpoře USA a pokračuje ve svých útočných akcích. Tato ruská kampaň má naléhavý charakter, který vyvrací domněnky, že Putin záměrně hraje dlouhou hru a jednoduše čeká na vyčerpání Ukrajiny. Putin chce válku ukončit, ale pouze za svých podmínek. Pokud se Ukrajinci soustředí na posílení své obrany, mohou Rusku, kterému prozatím chybí bojová síla, zabránit v rychlém vítězství. Čím déle však budou muset čekat na další americkou podporu, tím obtížnější tento úkol bude.

Více krve, žádná čerstvá krev

Možná proto, že si Putin myslí, že se věci vyvíjejí jeho směrem, nevidí mnoho důvodů, proč by měl svůj přístup měnit. V průběhu konfliktu Rusko prokázalo schopnost přizpůsobit se a inovovat, ale ne tolik ve způsobu vedení pozemní války. Poté, co se vypořádalo s vůdcem wagnerovců Jevgenijem Prigožinem, poté co odvolal svou vzpouru z června 2023, a co se chystá být v březnu ve zmanipulovaných volbách potvrzen na páté prezidentské období, Putin vytrvale používá stejné metody a do značné míry stejný tým. Na rozdíl od jiných diktátorů se nepovýšil na polního maršála a nepředstírá, že sám řídí vojenskou strategii. Je spokojen s tím, že zásluhy a vinu za vedení války přebírají generálové.

Putin proto drží ministra obrany Sergeje Šojgua a vrchního velitele Valerije Gerasimova, kteří již léta zastávají funkce ve vedení armády. Jejich loajalita vůči Putinovi je nezpochybnitelná, a proto toleruje jejich hrubé a nepředstavitelné strategie, včetně frontálních útoků na ukrajinská města bez ohledu na ruské oběti nebo stav samotných měst, když jsou nakonec dobyta.

Na začátku války Rusko nabídlo záblesky toho, co by mohlo udělat jiné vojenské vedení. V říjnu 2022 byl velením ruských operací na Ukrajině pověřen talentovanější Sergej Surovikin. Zorganizoval ruskou raketovou a dronovou ofenzivu proti ukrajinské kritické infrastruktuře, které Ukrajinci odolávali jen s obtížemi. V jednu chvíli hrozilo, že Kyjev a další města zůstanou bez elektřiny. Pro stabilizaci frontových linií věnoval Surovikin pozornost také obranným potřebám Ruska. „Surovikinova linie“ s vrstvami minových polí, dračích zubů a opevněných pozic odolala ukrajinské protiofenzívě.

Putin však netrpělivě čekal na další území a v lednu 2023 pověřil vedením Gerasimova, jehož zástupcem se stal Surovikin. V létě 2023 pak Surovikin natolik sympatizoval s Prigožinovou kritikou válečného úsilí, která vedla k neúspěšné vzpouře, že bylo považováno za nutné odsunout ho úplně stranou. Z období předcházejícího vzpouře je totiž zřejmé, že Šojgu a Gerasimov měli mnoho kritiků, v neposlední řadě pro svou ochotu obětovat obrovské množství ruských vojáků do mlýnku na maso na Ukrajině. Prozatím se zdá, že se tento přístup pravděpodobně nezmění.

Zelenskyj si je ve své pozici také jistý. Kyjev dal jasně najevo, že v době války a válečného stavu se žádné volby konat nebudou, vzhledem k tomu, že velká část obyvatelstva je vysídlena a velká část ukrajinského území je okupována. Zelenskyj je stále populární, i když ne tak jako dříve. Není to pro politické vůdce nic neobvyklého, ale stal se více závislým na stále se zužujícím okruhu důvěryhodných poradců. Jeho výměna široce obdivovaného vrchního velitele Valerije Zalužného za staršího a více sovětskými vlivy ovlivněného Oleksandra Syrského na začátku února nebyla na Ukrajině, zejména mezi vojáky, přijata dobře. Někteří vyjádřili obavy, že Zelenskyj hledá spíše vojenské rady, které chce slyšet, než rady, které potřebuje. Ačkoli se tento krok připisoval ukrajinskému prezidentovi, který žárlí na Zalužného popularitu, nejpravděpodobnějším důvodem je Zelenského frustrace z nedostatečného pokroku Ukrajiny při osvobozování území v uplynulém roce a také jeho touha otřást velitelskými a řídicími postupy.

Ukrajina a její podporovatelé investovali do loňské letní protiofenzívy hodně – až příliš mnoho. Proti Surovikinově obraně byl průlom vždy obtížný. (Zůstává otevřenou otázkou, zda by Ukrajinci vzhledem ke svým dostupným možnostem a chybějící letecké převaze našli způsob, jak ji prolomit.) Nyní, při nedostatku munice i živé síly, se Ukrajině ztížila možnost volby. Hlavní prioritou vlády je vyřešit mobilizační proces s cílem vytvořit větší a čerstvější síly a zvýšit kvalitu mladších velitelů. Prvním velkým Syrského rozhodnutím bylo stažení z Avdijivky. To bylo prozíravé, i když evakuace měla přijít dříve a část ukrajinských vojáků zůstala v pasti. Tento krok jasně ukázal, že v současné fázi bojů se Ukrajina musí vyvarovat plýtvání cennými lidskými a materiálními zdroji jen proto, aby uhájila zásadu, že žádný kousek území se nevzdá bez boje.

Hra na popírání

Opotřebení způsobené dlouhou válkou si na Ukrajině vybírá svou daň. Ukrajinci však ukázali, že dokážou bojovat dál. Současná fixace Západu na problémy Ukrajiny a obtížnost zjistit, co přesně se v Moskvě děje, vedla ke snadným předpokladům, že Rusko může dál bojovat, aniž by se také projevilo opotřebení. Ve skutečnosti, přes všechny prostředky, které Putin do této války vrhl, byly výsledky od jejích prvních týdnů, kdy Rusko získalo většinu území, které v současnosti okupuje, mizivé. Rusko dokáže najít další základní pracovní sílu, ale mnohem hůře nahrazuje ztracené mladší důstojníky a moderní vybavení.

I když se Ukrajině nepodaří získat významnější převahu, může dosáhnout velkého úspěchu už jen tím, že bude udržovat vysoké ztráty Ruska a bránit mu ve snadných vítězstvích. Časté narušování ruské logistiky a zásahy do továren, ropných rafinerií a dokonce i lodí v dosahu dronů budou pro její síly nejspíše morálním povzbuzením. Schopnost Ukrajiny pokračovat ve vývozu obilí po moři a hrozba odříznutí Krymu od Ruska nenabízí Kyjevu cestu k vítězství, ale uvádí Kreml do rozpaků.

V dlouhé válce je pro Davida mnohem těžší porazit Goliáše.

Válka se nyní nachází v kritické fázi. Ukrajina bude bojovat dál, ať se děje, co se děje, ale bude muset přejít k mnohem defenzivnějšímu postoji, pokud bude podpora Washingtonu nadále slábnout. Pokud balík americké pomoci skutečně přijde, a to bez většího zpoždění, mělo by to Ukrajině usnadnit udržení linie a, což je neméně důležité, přepracování strategie na delší období – což je hlavní úkol, který Zelenskyj generálu Syrskému zadal. Tato priorita bude rovněž vyžadovat, aby Washington přehodnotil svůj přístup. Uplynulý rok jasně ukázal, jak mnoho je třeba udělat pro přípravu ukrajinských sil na budoucí pozemní ofenzívy, ale také ukázal, jak mnoho lze dosáhnout údery na dlouhou vzdálenost mimo frontovou linii. Bidenova administrativa se k podpoře takových úderů stavěla rozpačitě (a pravděpodobně i nadále nebude chtít být vnímána jako osoba usnadňující útoky na ruské území). Situace však pokročila natolik a ruská strategie se stala tak bezohlednou, že Spojené státy budou muset uznat význam toho, aby Ukrajina byla schopna zasáhnout více cílů s přesností a na dálku.

V Bibli zabil David Goliáše během jediného střetnutí. V dlouhé válce je však pro Davida porazit Goliáše mnohem těžší. Při druhém výročí války neexistuje jasná posloupnost vítězství na bojišti ani rozvrácený nepřítel, který by ukazoval cestu k nevyhnutelnému triumfu. Ale ani Rusko takovou věrohodnou cestu nemá. Stabilní mír totiž nemůže nastat, dokud se nepřátelská ukrajinská vláda sbližuje se Západem, buduje své ozbrojené síly a posiluje ekonomiku, zatímco Rusko řeší, co si počít s vylidněným územím, které pomohlo zdevastovat, spolu s dlouhou frontou, kterou musí bránit. Válka skončí, až jedna ze stran usoudí, že už nemá cenu vynakládat úsilí, a bude chtít snížit své ztráty. Toto rozhodnutí bude důsledkem nejen vojenských, ale i ekonomických, sociálních a politických faktorů. Je těžké si představit, že by Ukrajina tlačila na příměří, dokud bude okupována tak velká část jejího území.

Putin možná uvažuje o tom, že by po prezidentských volbách 17. března zahájil nějakou diplomatickou iniciativu, i když je těžké si představit, co by mohlo být důvěryhodnou nabídkou, pokud trvá na tom, že si ponechá všechna území, která podle svých slov anektoval pro Ruskou federaci. Nebo možná doufá, že mu DONALD TRUMP, pokud se stane americkým prezidentem, v lednu příštího roku vydá Kyjev. V tom možná přeceňuje sílu Ruska a podceňuje trvalou sílu Ukrajiny. Pokud se podaří udržet stabilní podporu Západu, může se Putinovi i při třetím výročí války zdát, že je stejně nevyhratelná, jako se zdá nyní při druhém výročí.

Lawrence D. Freedman je emeritním profesorem válečných studií na King's College London a autorem knihy Command: The Politics of Military Operations From Korea to Ukraine.

Úvodní foto: Prezident Ukrajiny se v Bachmutu setkal s ukrajinskými vojáky a předal jim státní vyznamenání, Kancelář prezidenta Ukrajiny, zdroj: Foreign Affairs, autor: Lawrence D. Freedman, překlad: Robert Nerpas