Putinův závod s časem

Nebezpečí, které představuje zoufalé Rusko

Ruský prezident Vladimir Putin nikdy nečekal, že i po 18 měsících bude pořád v rozsáhlé válce na Ukrajině. V minulých konfliktech, včetně toho, který zdědil v Podněstří (separatistický region v Moldavsku), a toho, který vytvořil v roce 2008 v Gruzii, se spokojil s tím, že nechal konflikty vyhnít. Ale požár na Ukrajině je příliš velký a příliš důležitý: nemůže se smířit s pomalým hořením ani s tím, že by měl v rukou takový druh zmrazeného konfliktu, jaký nyní probíhá v několika částech postsovětského světa. Putinovou strategií v nadcházejících měsících pravděpodobně nebude další pokračování – status quo pro něj není ani atraktivní, ani udržitelný. S výhledem na nadcházející zimu přemýšlí o způsobech, jak ukončit válku podle svých podmínek.

Nemůže toho dosáhnout jednoduše tím, že pošle na frontu více vojáků a zbraní – jeho rezervy jsou omezené. Místo toho bude hledat nové příležitosti, jak způsobit Ukrajině bolest mimo frontové linie. A protože jeho přístup bude pravděpodobně brutálnější a sadističtější, Ukrajina a její mezinárodní partneři musí být připraveni. Ti, kdo podporují Ukrajinu a mezinárodní právo, mohou najít způsoby, jak rozšířit hrací pole a vyvinout na Putina větší tlak.

Bojiště duše

Na ukrajinském prezidentovi Volodymyru Zelenském je pozoruhodné, že zjevně intuitivně chápe, že vítězství ve válce není jen otázkou dostatku zbraní a vojáků a řízení zásobovacích linek, ani že nejde jen o vojenskou strategii a taktiku. Zelenskyj mnohým na Západě připomíná Winstona Churchilla, protože stejně jako britský premiér za druhé světové války chápe, že válka vyžaduje řízení národní duše. Válečný vůdce, zejména v existenciální válce, musí být generálem i prelátem.

Tato současně světská a duchovní ochrana národa vyžaduje posílení toho, co se běžně chápe jako morálka, ale také apelování na hlubší prvky společné identity a smyslu pro cíl tváří v tvář hrůze a neštěstí – druh individuální a kolektivní víry, která kvazináboženským způsobem povzbuzuje lidi k příklonu k víře: k víře v možnost zmírnění jejich současného stavu a v jejich sílu něco pro to udělat, i když nevidí věrohodnou cestu k lepší budoucnosti.

Zelenského pečlivé a odvážné úsilí mobilizovat srdce, těla a mysli svých krajanů tváří v tvář bezohledné agresi se projevovalo od počátku války, od jeho vzdorovitého prohlášení znepokojeným americkým představitelům, kteří ho chtěli evakuovat z Kyjeva – „Nepotřebuji odvoz, potřebuji munici“ – až po jeho promyšlené řízení očekávání a provádění probíhající ukrajinské protiofenzívy. Věděl, že po roce a půl válečného vyčerpání lidských a materiálních zdrojů jsou nyní sami Ukrajinci, stejně jako jejich mezinárodní partneři, méně schopni vstřebávat zklamání.

Zelenskyj i Putin chápou, že z vojenského hlediska je válka prozatím v patové situaci. Bude pokračovat tak dlouho, dokud obě strany budou schopny alespoň skromně doplňovat stavy a zbraně na frontách. Pro Zelenského to představuje taktickou výzvu: musí zajistit, aby Ukrajina mohla i nadále získávat zbraně, které potřebuje, i když západní partneři, zejména Spojené státy, čelí kombinaci materiálních překážek (doplňování vyčerpaných zásob je stále obtížnější) a politických rozptýlení (blížící se americký prezidentský volební cyklus). Pro Putina však tato patová situace představuje nečekanou strategickou výzvu.

Zrada času

Během téměř čtvrtstoletí Putinovy vlády byl čas jeho nejstálejším společníkem. Využíval svého rostoucího autoritářství, zejména po svém návratu do prezidentského úřadu v roce 2012, k získání času: času na zneškodnění svých vnitřních kritiků, na formování ruské mysli pomocí propagandy, na přečkání pozornosti Západu po minulých nehoráznostech a na zatažení elit v Rusku a blízkém zahraničí do sítě korupce.

Na začátku války se zdálo, že čas je jako obvykle na Putinově straně. Dokonce i ti nemnozí, kteří si nemysleli, že Rusko ukrajinské síly rychle smete, by většinou stejně předpovídali, že tváří v tvář vojenskému střetu se tam Putin usadí na delší dobu. Ukrajince by na bojišti vyčerpával tak dlouho, jak by to bylo nutné, a spoléhal by na to, že Západ ztratí odhodlání a Ukrajina sílu a naději.

O osmnáct měsíců později už není tak jasné, zda je čas na Putinově straně. Skupina G-7, NATO a Evropská unie neztratily odhodlání. Vnitřní ekonomické problémy Číny dávají Pekingu, jedinému významnému spojenci a zdroji podpory Moskvy, důvod k netrpělivosti. Navenek se čínský vůdce Si Ťin-pching s Putinem nerozešel, ale Putin ví, že je v tomto vztahu mladším partnerem, a mladší partneři obvykle nemají právo klást požadavky svým starším partnerům. Přes všechna prohlášení, že Putin po červnové vzpouře soukromé vojenské společnosti Wagner utáhne svou moc více než kdy jindy, odhalilo toto bizarní představení a jeho následky trhliny tam, kde se předpokládalo, že žádné nejsou. I když se dají napravit, nelze je nevidět. Jak popsala moje kolegyně Taťjana Stanovaja v časopise Foreign Affairs, válka se vrací do Ruska, Putin je stále více izolován ve svém vlastním systému, odpoután od bodů stability, které ukotvují trvalou hru o čas. A stárne: čas nakonec zradí nás všechny.

Kruté záměry

Od analytiků, kteří zdůrazňují, že válka se dostala do jakéhosi patu, plyne, že politici na Západě by měli nadále trucovitě přecházet od jednoho balíčku vojenské pomoci k druhému, donekonečna inventarizovat zbraně a munici a rozhodnout se (s tím, čemu se říká realismus, ale ve skutečnosti je to rezignace) podpořit Ukrajinu v několikaleté opotřebovací válce.

Putin však možná stále více touží uzavřít válku podle svých podmínek; čas už pro něj není takovým partnerem, jak si kdysi představoval. Důvěryhodné hodnocení Putinova myšlení a duševního stavu je notoricky neuchopitelné, ale ti, kdo ho studují už desítky let, uvádějí, že se ještě více vidí v náhražkovém mesiášském poslání, které vytyčil v surrealistickém projevu v předvečer války. Bez ohledu na to, zda setrvávat ve hře o čas vyhovuje jeho strategickým intuicím, není příliš důvodů se domnívat, že to vyhovuje jeho současné psychice. Možná vidí ve vyhlídce na znovuzvolení Donalda Trumpa potenciální příležitost k opuštění Ukrajiny Spojenými státy a k vyjednání ukončení konfliktu za podmínek Kremlu, ale takový výsledek má přinejlepším padesátiprocentní šanci a je stále vzdálen více než rok. Doufat v Trumpovo vítězství je jedna věc, vsadit na něj je věc druhá. A i když Putin doufá, že konflikt přečká do amerických prezidentských voleb, bude chtít svou pozici vylepšit ještě před očekávanými jednáními.

To bohužel znamená, že nadcházející měsíce mohou být obzvláště chmurné: pokud chce Putin dovést válku do konce nebo se připravit na vyjednávání, nebude jednoduše souhlasit s nekonečným pokračováním zákopové války. Bez ohledu na problémy s vybavením a dodávkami zbraní jeho armády bude připraven udělat více, mnohem více, těch nejstrašnějších věcí, než dosud udělal. Bude stupňovat válečné zločiny, včetně sexuálního násilí a únosů, přičemž některá zvěrstva výslovně nařídí a jiné takové incidenty mlčky schválí. Rozšíří útoky na civilní infrastrukturu, včetně nemocnic a škol. Urychlí genocidní cíle války a pokusí se způsobit ještě větší krveprolití a devastaci civilního obyvatelstva. Eskalací zločinných útoků na civilní obyvatelstvo bude doufat, že podkope schopnost Ukrajinců spolupracovat, fungovat a vnímat se jako národ.

Hlavní bojiště nadcházející zimy se nebude nacházet v zákopech na Donbasu. Putin se pokusí zlomit ukrajinskou duši.

Tik-tak

V reakci na to by Spojené státy a mezinárodní partneři Ukrajiny měli být připraveni podpořit ukrajinského ducha a přetočit hodiny, které tikají v Putinově hlavě. Musí samozřejmě pokračovat v poskytování vojenské pomoci, ale také musí v souladu s mezinárodním právem oslabit Rusko a připomenout Putinovi a ukrajinskému lidu, že odpůrci násilné agrese Kremlu si zachovávají svéprávnost; že stále ještě mohou něco dokázat.

Západ může v nadcházejících měsících rozšířit svůj přístup několika způsoby. Západní země by měly Ukrajincům poskytnout odborné znalosti a zpravodajské informace, které by mohli využít k likvidaci ruských zařízení uvnitř Ruska, jež mají zásadní význam pro zásobování frontové linie a pro ruské letecké útoky. Útoky bezpilotních letounů nebo sabotážní akce zaměřené na vojenské základny a továrny na vybavení by se mohly stát běžnějšími, což by dále oslabilo ruské válečné úsilí a učinilo válku pro ruský lid hmatatelnější.

Spojené státy a jejich klíčoví partneři by také měli Putinovi vyslat jasný vzkaz, že pokud v zimě zaútočí na kritickou infrastrukturu, jako jsou plynové, vodovodní a elektrické systémy, jak tomu bylo v minulosti, nejenže dodají Ukrajině balistické střely krátkého doletu ATACMS, ale také zruší některá omezení, která se týkají zbraňových systémů, které již Ukrajině poskytly – omezení, která v současné době brání Ukrajině používat tyto zbraně k útokům na cíle v Rusku. Navzdory hroznému stavu americko-ruských vztahů američtí představitelé svým ruským protějškům zdůraznili, jak Washington úspěšně omezil rozsah konfliktu a zabránil jeho eskalaci, zejména omezením použití některých zbraní, které jsou nyní v rukou Ukrajiny. Spojené státy si u Putina získaly důvěryhodnost tím, že dokázaly takovou kontrolu vykonávat. Američtí představitelé by měli dát jasně najevo, že pokud bude Putin pokračovat v útocích na civilisty a infrastrukturu, na níž jsou závislí, budou Spojené státy postupně odstraňovat omezení, včetně těch, která v současné době brání Ukrajině podnikat přiměřené, diskriminační akce na ruském území v reakci na ruské útoky na ukrajinském území.

Mimo bojiště by Spojené státy a další partneři měli začít formálně přebírat ruské mezinárodní rezervy, které řada zemí po Putinově invazi zabavila, a převést je do fondu na podporu Ukrajiny. Od začátku války bylo zmrazeno asi 300 miliard dolarů ruských státních rezerv. Obavy z vytvoření nebezpečného mezinárodního právního precedentu – stejně jako možné následné dopady na centrální banky a mezinárodní finanční systém – dosud bránily Spojeným státům a jejich partnerům v uzákonění takových převodů. Je však načase překonat právní námitky, s co největší opatrností zúžit vytvořený precedens, a začít vytvářet fond na obnovu Ukrajiny s ruskými aktivy. Pro začátek by západní představitelé měli převádět 20 miliard dolarů měsíčně. Putin bude věřit, že dokud nebudou rezervy formálně zabaveny, zůstanou na stole pro jednání o konci války. Převod 20 miliard dolarů měsíčně po dobu, kdy bude pokračovat jeho nezákonná, nespravedlivá válka, mu bude připomínat plynutí času a stane se dalším důkazem rostoucích nákladů války.

Všechna tato tři opatření by posílila pocit akceschopnosti Ukrajinců a také jejich pocit, že svět chápe jejich těžkou situaci. Možnost vymáhat vojenské náklady uvnitř Ruska, tak jak to Rusko dělá od začátku války na Ukrajině, by zajistila částečné vyrovnání podmínek. Připomnělo by to Ukrajincům, že když se je Putin snaží zlomit, oni mají schopnost klást odpor novými způsoby, které Putina a jeho armádu zraňují. Oznámení, že se začíná vytvářet skutečný fond na obnovu Ukrajiny – který nakonec bude muset činit stovky miliard dolarů – s ruskými rezervami jako počátečním financováním, by naznačilo, že ukrajinští partneři plánují nadějnou budoucnost pro sužovanou zemi a její obyvatele. A co je rozhodující, takový závazek k obraně Ukrajiny urychlí běh času, s nímž nyní Putin závodí.

 

DANIEL BAER je starším viceprezidentem pro politický výzkum a ředitelem evropského programu Carnegie Endowment for International Peace a v letech 2013-2017 byl velvyslancem USA při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Je autorem připravované knihy Čtyři zkoušky: Co je třeba udělat, aby Amerika zůstala silná a v pořádku.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Velvyslanectví Ruska Londýn – Ukrajina – protiválečné nápisy, ©commons.wikimedia.org, zdroj: Foreign Affairs, autor: Daniel Baer, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]