Chameleonské pravicové strany

I když ne všichni ultrapravičáci jsou fašisté, stále představují hrozbu pro demokracii.

Podle Wiglafa Drosteho, který bohužel zemřel příliš brzy, patří soutěž „Kdo první vykřikne fašista, vyhrává“ ke „specificky levicové autonomní formě hlouposti“ a je vhodné se jí neúčastnit. Nepomáhají ani dodatky „neo“ nebo dokonce „post“. V tomto ohledu lze souhlasit se Sheri Bermanovou, když píše, že je analyticky chybné a může být politicky kontraproduktivní nazývat „stranu fašistickou, i když fašistická není“.

Na druhou stranu se fašismus nemusí ve své čisté podobě vracet do Evropy a ostatních „západních“ demokracií (vymezených nikoli geograficky, ale podle nově vznikající blokové formace), abychom rétorické a taktické umírnění různých pravicově populistických subjektů – jako jsou Fratelli d’Italia, Švédští demokraté nebo francouzské Rassemblement National – chápali jako hrozbu pro demokracii a v žádném případě ne jako známku její síly, jak to činí Bermanová. Používají totiž chytrou taktiku, aby mohli demokracii nakonec podkopat s pomocí jejích vlastních mechanismů, které využívají, stejně jako svobodu projevu a právní stát, k tomu, aby se jich co nejdříve zbavili. Co jiného zbývá, pokud se člověk nechce spoléhat na ozbrojený boj?

Bermanová píše, že k radikalizaci dochází, když jsou demokratické instituce slabé. Jako příklad uvádí USA. Nehledě na to, že k radikalizaci může dojít i po zvolení „umírněného“ pravicového populisty do úřadu: v USA došlo k tomu, že demokratické instituce jsou natolik oslabené, že dříve zcela tradiční konzervativní strana, jako jsou republikáni – kteří mimochodem s výjimkou „Trumpführera“ nebyli téměř nikdy označováni za fašistické – se zdá být připravena přinejmenším na „legální převrat“. Částečně i k ozbrojenému svržení nebo v každém případě k použití násilí proti politickému „nepříteli“? A není zde spousta paralel s údajně stabilními evropskými demokraciemi, kde se pravicoví populisté a radikálové cítí nuceni projevovat umírněnost?

Stále více občanů USA je přesvědčeno,
že politický systém je poškozen.

Historicky a kulturně zakořeněná skepse Američanů vůči státu znamená, že jsou tradičně nespokojenější s institucemi zastupitelské demokracie než občané jiných demokratických zemí, což je třeba brát v úvahu při všech srovnáních. Pokud však systematicky projdeme příznaky krize americké demokracie, jak to například činí Dan Balz a Clara Ence Morseová v deníku Washington Post, zjistíme, že jsou sice specificky americké, ale v té či oné podobě jsou jimi negativně postiženy téměř všechny „západní“ demokracie. Žádná už není skutečně „zdravá“.

Stále více občanů USA je přesvědčeno, že politický systém je poškozen a již je nezastupuje. Nejen vysoká podpora AfD, ale i podobná zjištění z nedávných průzkumů v Německu nutí pochybovat o stabilitě zdejších demokratických institucí. Tento trend jistě souvisí i s tím, že fetišizace vlastního názoru prostřednictvím sociálních médií, oslavovaná jako „demokratizace veřejné sféry“, zřejmě přesvědčila mnoho občanů, že jsou dostatečně reprezentováni pouze tehdy, když vláda dělá přesně to, co chtějí. Mimochodem, teď není zrovna vhodná doba na omezení občanského vzdělávání.

Neschopnost politických elit najít životaschopná kompromisní řešení tváří v tvář mnoha krizím – klimatické, imigrační, inflační (přinejmenším v USA je jich více, třeba násilí se zbraněmi, sociální nerovnost, závislost na opiátech) – je známa téměř všem obyvatelům Evropy, v Německu dokonce i s ohledem na vládnoucí „pokrokovou koalici“. Ve Španělsku, Francii, Izraeli i jinde proti sobě stojí zatvrzelé tábory, které si dost často vyžádají menšinové vlády nebo dokonce časté nové volby, které však nejsou schopny patovou situaci vyřešit, protože obyvatelstvo je rovněž politicky a kulturně polarizováno.

V USA je tato sociální, kulturní a politická polarizace obzvláště výrazná v důsledku dědictví otroctví a segregace, takže lze stále častěji hovořit o tribalizaci (povědomí příslušnosti ke kmeni). Tyto jevy jsou však patrné téměř všude: rostoucí nepřátelství vůči politickým odpůrcům, a to až k jejich nenávistné démonizaci; rostoucí odcizení mezi venkovským a městským kulturním a životním prostorem. Byť může být tento konflikt v USA ostřejší než jinde kvůli ostřejšímu předělu mezi nábožensky a sekulárně orientovanými občany – a politicky silnější kvůli nadměrnému zastoupení republikánů –, má politické důsledky téměř všude, zejména v podobě méně konkurenčních voleb, které zase vedou k další polarizaci.

Pokud pravicoví populisté zaujmou
etnonacionalistické postoje,
musí ochota ke kompromisu skončit.

Neustálé verbální útoky politických aktérů na politické instituce a elity, a to i bez věcného základu, zažívají evropští občané zejména v souvislosti s Bruselem, protože je výhodné používat EU jako hromosvod. Ve federálních systémech, jako je Německo, zemští politici k těmto externalizacím rádi využívají i národní vládu. Dobrá, většinou jde o oportunistický populismus, ale krajně pravicoví politici jako Viktor Orbán se od prohraných prezidentských voleb v roce 2020 a pokusu o státní převrat 6. ledna 2021 nebojí zajít do podobných extrémů jako Trump a jeho nohsledi.

Do toho zapadají manévry, jejichž cílem je manipulovat s volební účastí a ovlivňovat volební okrsky, volební systémy a proces sčítání hlasů, které mají v USA – ale například i v Maďarsku – zajistit, aby bylo možné pokračovat ve vládě i bez většiny nebo disponovat dvoutřetinovou většinou, s níž je možné změnit ústavu (a pokračovat tak ve hře). Extrémním příkladem je jistě opět „pravidlo menšin“ v USA, a to kvůli sboru volitelů, který by mohl Trumpovi v roce 2024 opět zajistit vítězství i bez většiny v zemi, a celkově kvůli nadměrnému zastoupení venkovského obyvatelstva (čtyři z devíti soudců Nejvyššího soudu byli potvrzeni většinou Senátu, která nezastupuje většinu obyvatelstva). To však neznamená, že se ani ti „nejumírněnější“ pravicoví populisté se po svém zvolení nemohou naučit manipulovat s pravidly hry.

V USA nejde o vzestup pravicově populistické mikrostrany, kterou je lepší nenazývat fašistickou, abychom si její příznivce neodcizili – a povzbudili je k umírněnosti –, ale o extrémní posun doprava zavedené konzervativní strany, jejíž velká historie začala bojem proti otroctví. Tyto strany jsou pod značným tlakem i v Evropě, jak ukázal ve své rozsáhlé studii Thomas Biebricher. Některé z nich již téměř zanikly.

Politický kompromis zůstává možný, nutný a měl by být hledán, i když se konzervativní strany někdy pod tímto tlakem uchylují k pravicově populistickým prostředkům. Pokud pravicoví populisté (nebo konzervativci) zaujmou etnonacionalistické postoje, musí ochota ke kompromisu skončit. Ale abychom opět souhlasili s Bermanovou: když chtějí konzervativci například omezit migraci, nevolejte hned „fašismus“. Jde o demokraticky přípustný postoj, i když „probuzení“ pokrokáři to vidí jinak, nebezpečně se blíží tribalismu a jsou stejně nekompromisně přesvědčeni o správnosti své vlastní věci.

Dr. Thomas Greven přednáší politologii na Kennedyho institutu Svobodné univerzity v Berlíně a je novinářem na volné noze a politickým konzultantem.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Karikatura z roku 1896 zobrazuje populismus jako hada, který pohlcuje mezka představujícího Demokratickou stranu, (c) Vikimedia Commons, zdroj: IPG-Journal, autor: Thomas Greven, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]