Krize amerického vedení

Porušení mezinárodního řádu, jako byla válka v Iráku, způsobilo Spojeným státům obrovské škody. To se nyní mstí při řešení globálních problémů.

V prosinci 2003, asi devět měsíců po začátku války v Iráku, která bude navždy spojena s jeho jménem, ​​byl tehdejší americký prezident George W. Bush dotázán, zda je politika jeho administrativy v souladu s mezinárodním právem. „Nevím, co máte na mysli pod pojmem mezinárodní právo. Raději si promluvím se svým právníkem,“ vtipkoval. Bushův zničující vojenský aktivismus zvláštním způsobem podtrhuje důležitost mezinárodních norem a institucí – a také důsledky jejich ignorování. Bohužel se zdá, že jsme na tuto lekci již zapomněli.

Od konce druhé světové války je OSN základním kamenem mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Zatímco otázky, jako jsou chemické zbraně, biologická válka a regionální stabilita, jsou řešeny řadou dalších mezinárodních dohod, prvořadou úlohou OSN je zajišťovat světu mír a stabilitu. Organizace byla alespoň na chvíli zefektivněna díky podpoře liberálních demokracií, a především díky neochvějnému angažování jak demokratických, tak také republikánských vlád Spojených států.

Jistě, USA mají tradičně ambivalentní postoj k některým aspektům mezinárodního řádu, což dokládá jejich dlouhodobé odmítání připojit se k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Většinou však dodržovaly globální pravidla – navzdory obrovské politické a ekonomické moci, kterou nashromáždily po druhé světové válce a která by jim umožnila jednostranně a bez omezení prosazovat svou vůli.

Jistě, USA mají tradičně ambivalentní postoj
k některým aspektům mezinárodního uspořádání.

To vše se však změnilo s invazí Bushovy administrativy do Iráku – suverénní země, které USA vyhlásily válku přes masivní mezinárodní odpor a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Tím výrazně poškodily svou vlastní důvěryhodnost a podkopaly globální systém založený na pravidlech, což nyní dalo mnoha africkým a latinskoamerickým zemím dobrý důvod neodsoudit ruskou invazi na Ukrajinu. Dokonce i Indie zaujala v této otázce neutrální postoj a využila ekonomických sankcí pod vedením USA k nákupu silně zlevněné ruské ropy – navzdory stále silnějším vazbám mezi Kremlem a Čínou, největším geopolitickým rivalem Indie.

Liberální demokracie se snaží vyjednat mezinárodní dohody, které by se vypořádaly s obrovskými politickými, ekonomickými a sociálními výzvami 21. století – zejména se změnou klimatu a masovou migraci – a musí čelit nedůvěře a rozštěpení, které jsou dědictvím války v Iráku. Zejména řešení budoucích migračních tlaků nebude možné bez takových dohod a spolupráce s chudšími zeměmi globálního Jihu.

Očekává se například, že počet obyvatel Afriky se do roku 2050 zdvojnásobí. Aby se zabránilo toxické kombinaci politické nestability, války a hospodářské bídy, která by mohla postihnout stovky milionů lidí ve zranitelných regionech kontinentu, musí evropské liberální demokracie nasadit inovativní státnické postupy, bezpečnostní intervence a značnou rozvojovou pomoc. Bez těchto opatření by západoevropské země mohly čelit masivní imigrační vlně, která by nevyhnutelně vyústila ve značné sociální problémy a další vzestup populistické politiky.

Zatím se však zdá, že hlavní strategií Evropy v boji proti nelegálnímu přistěhovalectví je doufat, že žadatele o azyl odradí vyhlídka na smrt ve Středozemním moři nebo v Lamanšském průlivu. Jak však ukazují nedávné zkušenosti Británie, tento přístup, ačkoli je oblíbený u pravicového bulváru, neřeší příčinné problémy. Vzhledem k tomu, že se evropské země potýkají se stárnutím populace a poklesem počtu lidí v produktivním věku, je stále zřejmější, jak důležitá je rozumná imigrační politika, která zohledňuje dlouhodobé potřeby zemí.

Mnoho současných amerických politických rozporů
vzniklo v důsledku války v Iráku.

Nalezení správné rovnováhy mezi podporou nezbytného přistěhovalectví a omezením počtu nelegálních přistěhovalců bude pro Evropu v nadcházejících desetiletích jednou z klíčových výzev. Tato otázka již nyní dominuje politické debatě. Má sílu svrhnout vlády – jako nedávno v Nizozemsku – a podnítit vzestup pravicových extremistů. Aby však bylo možné udržet životně důležité veřejné služby a hospodářský růst tváří v tvář demografickým problémům kontinentu, bude třeba přijmout mnohem více přistěhovalců, než by si politici jako Francouzka Marine Le Penová a Brit Nigel Farage přáli.

Existenční hrozba změny klimatu zdůrazňuje naléhavou potřebu překlenout propast v důvěře mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Mezinárodní společenství se musí dohodnout zejména na tom, jak snížit emise skleníkových plynů, a zajistit, aby země s nízkými příjmy, které jsou nejméně odpovědné, nebyly neúměrně zatíženy.

Důvěra světa ve schopnost západních liberálních demokracií přijmout opatření a dosáhnout dohody k vyřešení těchto problémů by byla podstatně vyšší, kdyby USA byly stále schopny vést obě strany. V době, kdy republikáni ve Washingtonu podkopávají samotné základy volební demokracie, se to však zdá být velmi nepravděpodobné.

Mnoho současných politických rozporů v USA vzniklo v důsledku války v Iráku. Zatímco prezidenti jako Franklin Roosevelt, Harry Truman a Dwight Eisenhower ukázali, že efektivní vůdci mohou učinit svět bezpečnějším a lepším místem, a to i tváří v tvář velké nepřízni osudu, Bushovo prezidentství jasně prokázalo, že je možný i opak.

Chris Patten je rektorem Oxfordské univerzity, bývalým komisařem EU pro vnější vztahy a evropskou politiku sousedství. Byl také posledním britským guvernérem Hongkongu.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Výsadkáři americké armády ze 173. výsadkové brigády na podporu operace Irácká svoboda 23. března 2003 na letecké základně Aviano v Itálii, Tech. Sgt. Stephen Faulisi, zdroj: IPG-Journal, autor: Chris Patten, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]