Prigožinovo povstání dokazuje, že ruský lid jako mocenský faktor již neexistuje

Po Prigožinově povstání dochází náš autor k trpkému závěru: Putinův režim je dostatečně stabilní, aby fungoval i bez něj. Lid však rezignoval.

Když se zhroutil puč Jevgenije Prigožina a ministři zahraničí EU o něm poněkud zmateně diskutovali v Bruselu, vystoupil lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn před novináře a řekl větu, která se následně zcela ztratila ve spekulacích o Prigožinově útěku do Běloruska:

„Musíte vědět,“ řekl Asselborn, „že mluvíme o zemi, která má 6.000 jaderných hlavic. Proto je politická destabilizace velmi nebezpečná.“ Znělo to, jako by Asselborn litoval, že k této destabilizaci došlo. Jako by dal přednost stabilnímu Rusku. Tento argument je dobře známý: po Putinovi může přijít něco lepšího, ale stejně tak i něco ještě horšího. Na chvíli to mohlo vypadat, že přijde něco horšího: v čele autokratického státu prošpikovaného přisluhovači svých odpůrců sedí usvědčený žoldnéřský vůdce, odpovědný za válečné zločiny a bestiální zvěrstva vůči vlastním lidem na Ukrajině a podporující vojenské diktatury v Africe. To může ve skutečnosti fungovat pouze tehdy, pokud po převzetí moci okamžitě provede ve státě rozsáhlé a naprosto bezohledné čistky a své odpůrce hromadně vyvraždí. Mám podezření, že tohle Asselborn stabilitou nemyslel. Viděno z této perspektivy, z pohledu Jeana Asselborna, by se dalo říci: opět se to povedlo. Ale je tomu skutečně tak?

Co má Rusko společného se Súdánem

Prigožinovo povstání ani jeho porážka nebyly překvapením. Vše přišlo s předstihem. Každý, kdo sledoval události v Súdánu, jako to dělali ukrajinští vojenští představitelé a mnozí vtipálci na sociálních sítích, mohl skutečně zaujmout postoj nezaujatého pozorovatele s pytlíkem popcornu. Byla tu armáda, jejíž vedení si chtělo podřídit neukázněné milice. Dělalo to postupně, takříkajíc salámovou taktikou: nejprve odřízlo milici od přístupu k rekrutům tím, že jí odepřelo přístup k vězňům, pak šetřilo na munici a nakonec pytlačilo bojovníky tím, že požadovalo, aby podepsali smlouvu s armádou, a ne s vůdcem milice. V Súdánu to vedlo k občanské válce, která trvá již několik týdnů a jejíž konec je v nedohlednu. Ale Síly rychlé podpory, které se vzbouřily, protože nechtěly být podřízeny armádě, čítají čtyřikrát více bojovníků než Prigožinovi žoldnéři, i kdybychom vycházeli z jeho vlastních, jistě přehnaných údajů.

Pokus obsadit Rostov na Donu, vzít rukojmí nebo dokonce zabít náčelníka generálního štábu Gerasimova a ministra obrany Šojgua, které předtím veřejně pranýřoval, byl pro Prigožina poslední šancí, jak odejít ze scény s třeskem, a ne s fňukáním. Když se mu to nepodařilo, vyrazil na pochod na Moskvu. Dostal se poměrně daleko, protože se téměř nesetkal s odporem, což skutečně naznačuje, že nad ním někdo držel ochrannou ruku. Ale v Moskvě a v jejím okolí je Národní garda, jejímž úkolem je chránit politické vedení země. Je poněkud početnější, než byla Wagnerova vojska při svém postupu na sever, má těžké zbraně a podléhá Radě národní bezpečnosti, které předsedá Putin. Ani Prigožin, ani Gerasimov, ani Šojgu jí nemohou dávat rozkazy. Možná právě to Putin později nazval „zabráněním krveprolití“: že kdyby se Prigožin dostal až do Moskvy, čekal by ho tam týdenní pouliční boj jako v Chartúmu, během něhož by Wagnerovým žoldákům došly pohonné hmoty, potraviny, voda a munice, zatímco politické vedení by zemi řídilo z Petrohradu.

Skutečnost, že Prigožin nikdy neměl šanci dostat se k moci, neznamená, že by si toho jeho odpůrci byli vědomi: evidentně propadali panice. Putinovo letadlo odletělo do Petrohradu, mnoho Moskvanů opustilo město, rubl se propadl tak nízko, že nepomohly ani podpůrné nákupy Národní banky, náhle byly lety do zahraničí opět vyprodány a sám Putin pronesl projev varující před občanskou válkou. To se nedělá, když víte, jak věci dopadnou. Z tohoto pohledu mají pravdu všichni ti, kdo tvrdí, že Putinova moc je ohrožena – je ohrožena ze dvou důvodů: protože on a lidé kolem něj věří, že je, a protože ti, kdo nechali Prigožina, aby se prosadil, a pak se za Putina opět zařadili, mohou svou věrnost Putinovi kdykoli odvolat. Dá se předpokládat, že Putin to ví. Buď je odstaví, nebo se stane jejich rukojmím. Tento konflikt ještě zdaleka není u konce. Čistky, které by Prigožin musel provést, kdyby se dostal k moci, nyní provedou jeho odpůrci na těch, kteří nad Prigožinem drželi ochrannou ruku. Jean Asselborn si bude muset na návrat stability ještě počkat. Opravdu velmi, velmi dlouho. Tato krátká, ale násilná epizoda totiž poukázala na řadu věcí, které se nejen Asselbornovi nebudou vůbec líbit: Putinova moc se rozkolísává. Ale režim, který budoval dvacet let, je velmi, velmi stabilní. Funguje i bez něj.

Kdo chce vyjednávat o míru s Ruskem, musí vyjednávat s válečnými zločinci

Obě strany – Prigožin i Putin – v průběhu této epizody hovořily o něčem, co v událostech nehrálo vůbec žádnou roli: o ruském lidu. V Rostově na Donu Prigožin vyzval občany, aby se ozbrojili a následovali ho. Úspěch byl přinejmenším mírný. Západní média rozšířila videa, na nichž si občané Rostova pořizují selfie s Wagnerovými žoldáky. Když pak žoldáci odcházeli, vyprovázel je potlesk. Lidé jsou na straně Prigožina, tak to bylo interpretováno, nikoli na straně Putina. Na fotografiích a videích je ale několik desítek lidí. Rostov má přes milion obyvatel. Když se žoldnéři přesunuli na sever, žádné davy je nenásledovaly, nikdo se neozbrojoval a nehrál si na revoluci.

Vyvozovat z toho závěr, že ruský lid podporuje Putina, by bylo stejně mylné. Putin v jednom ze svých bizarních projevů poděkoval ruskému lidu za podporu: ale ani státní televize nedokázala vyhrabat obrázky Rusů, kteří by svého prezidenta oslavovali. Žádné pochody proti pučistům, žádné transparenty pro Putina, žádné vlastenecké výlevy. „Když se perou sloni, trpí tráva,“ říká jedno africké přísloví. Tráva zůstala potichu jako myška a rozhodla se trpět co nejméně. I když sloni v Rusku existují jen v zoologických zahradách. Ruský lid už neexistuje jako mocenský faktor: Putinova politika ho atomizovala a zbavila akceschopnosti natolik, že mu ani nepřijde na pomoc, když ho zavolá. Když v roce 2016 část turecké armády zinscenovala puč proti Recepu Tayyipu Erdoganovi, ten použil svůj účet na Facetime, aby vyzval své příznivce, aby vyšli do ulic a pučistům učinili přítrž. Jeho příznivci tak hromadně učinili a puč se nezdařil nejen z tohoto důvodu, ale také díky němu. Erdogan měl dobře organizované příznivce. Putin zřejmě žádné nemá. Podporu si dokáže zorganizovat sám jen tak, že nechá přijet štáb a uniformy v autobusech, shromáždí je na stadionech a pak před nimi pronáší projevy. Demobilizoval ruský lid, chcete-li, tím, že ho vyděsil. Ten je nyní tak vystrašený a zastrašený, že se nepostaví na žádnou stranu. Spontánně, bez „vertikály moci“, bez mrkve a klacku, už zřejmě nic nefunguje.

Nevyslyšena zůstala rovněž výzva Michaila Chodorkovského k taktické podpoře Prigožina proti Putinovi. Moc v Rusku nepřichází z pamfletů, výzev nebo charismatu opozičních osobností. Nyní pochází pouze z míst, kam ji kdysi umístil Mao: z hlavní zbraní.

Z toho také vyplývá, že ten, kdo chce v Rusku vyjednávat o míru, musí jednat s těmi, kteří tuto moc mají – s armádou, s veliteli žoldnéřských oddílů (Prigožin není jediný), s vrchními veliteli vojenské rozvědky (na kterou se Prigožin spoléhal) a FSB. Tedy s lidmi, s nimiž žádný západní politik nesmí mimo Rusko jednat, protože jsou to váleční zločinci a musí počítat s tím, že pokud Rusko opustí, budou zatčeni. Možná to nebyl záměr, ale tak to dopadlo: západní politici spolu se svými ukrajinskými protějšky tak dlouho připravovali právní nástrahy pro ruské vedení, že nyní, pokud k jednání dojde, se do nich sami chytí. Proto mohl Prigožin jet do Běloruska jen narychlo: cesta do Arménie, Kazachstánu, Uzbekistánu, Číny nebo Venezuely by vyžadovala zdlouhavá jednání a přelety nad nepřátelským územím.

Kdo sází na občanskou společnost, sází na písek

V souvislosti s jednáním o příměří v Súdánu někteří komentátoři v německých médiích v posledních týdnech požadovali, aby se „Západ“ spoléhal na „občanskou společnost“, místo aby jednal s těmi, kteří mají moc, ale zároveň jsou stíháni za válečné zločiny a genocidu. To lze udělat, ale ti, kdo mají zbraně, pak budou prostě střílet dál. Ti, kdo chtějí vyjednávat o míru, musí nejprve mluvit s těmi, kteří tomu mohou zabránit. Súdánská občanská společnost to nemůže udělat o nic víc než ruská opozice. Návrh je stejně absurdní, jako kdyby Zelenskyj vyjednával o příměří s Navalným.

V minulosti se jistě vyskytly situace, kdy se u jednacího stolu náhle objevili politici civilní opozice, aniž by měli vojenskou moc. Generálové Ludendorff a Hindenburg tak v roce 1918, kdy se hroutila fronta, vyslali vpřed civilní vládu Maxe von Badena. Politik Centra Matthias Erzberger mohl podepsat příměří, ačkoli nebyl odpovědný ani za vedení války, ani za její porážku. Když Michail Gorbačov a polský premiér Tadeusz Mazowiecki jednali o odpuštění dluhů, hospodářské pomoci a zahraničních investicích, zůstávali vojáci a agenti tajných služeb, kteří měli skutečnou moc, v pozadí. Ale Gorbačov měl alespoň společenskou podporu a Mazowiecki měl za sebou masové hnutí.

Možná se Putinovi nástupci pokusí zabránit státnímu bankrotu, hladovým bouřím a masovým stávkám tím, že pokorně požádají Washington a Brusel o finanční pomoc, a pak, aby vypadali důvěryhodněji, propustí Navalného z vězení a jmenují ho premiérem. To však pak pouze zastře poměr sil, nezmění ho: i Navalnyj, pokud se do toho zapojí, pak bude sloužit jen jako fíkový list pro hluboce militaristický, agresivní a autokratický režim. Je jedno, zda v jeho čele bude stát Putin, FSB, GRU nebo armádní generál. Může se dokonce stát, že s ohledem na potenciální věřitele proběhnou volby, jejichž výsledek není znám měsíce dopředu. Ale bez organizované opozice se společenskou podporou, vlastními stranami, médii, financemi a masovými organizacemi budou volby rozhodovat pouze o přerozdělení moci uvnitř aparátu, o tom, kdo bude moci starý režim v budoucnu reprezentovat, a nikoli o tom, kdo se dostane k moci. Ano, volby mohou být, pokud se Rusko dále destabilizuje, ale to neznamená, že se pak Rusko stane demokratickým. Ani svobodné a spravedlivé volby s organizovanou opozicí by nepřinesly demokratické uspořádání, když 70 % obyvatel v průzkumech podporuje Putinovu válku, projevuje autoritářské postoje a oslavuje násilí a válku. Trvalo desítky let, než se německé obyvatelstvo vymanilo z nacistické indoktrinace, než se snížil počet antisemitů v průzkumech a než se zvýšila podpora demokracie. Německo však v roce 1945 utrpělo totální porážku s bezpodmínečnou kapitulací, rozdělením a léty okupace; Rusko utrpí nanejvýš vojenskou porážku, kterou představitelé staré moci mohou snadno svést na kdejakého obětního beránka – jako kdysi Ludendorff a Hindenburg se svou legendou o bodnutí do zad.

Nemůžeme tedy doufat, že Rusko zůstane stabilní a zároveň se bude demokratizovat, i když bych to Asselbornovi přál. Jeho obavy jsou v podstatě naší jedinou nadějí: že se samotný mocenský aparát v Moskvě přehnanými reakcemi, diadochickými boji a čistkami oslabí natolik, že už nebude schopen pokračovat ve válce. Řečeno obráceně než Asselbornův postřeh: Rusko se pak stane natolik nestabilním, že bude muset přestat válčit. I pro to existuje v ruských dějinách precedens, ale není to pokus generála Kornilova o převrat proti Kerenského vládě, o kterém Putin mluvil ve svém projevu. Byla to mírová jednání v Brestu na konci první světové války, v Německu většinou známá jako „brest-litevský mír“: aby bolševici získali čas na domácí politiku, přestali bojovat, začali vyjednávat a učinili dalekosáhlé územní ústupky, aby se udrželi u moci. Lev Trockij, tehdejší hlavní vyjednavač v Brestu, to prodal veřejnosti pod heslem „Ani válka, ani mír“. To znělo lépe než ústup a porážka a zachraňovalo to tvář.

Rusko bylo poté menší, ale bolševici dokázali upevnit svou moc. Rusko se pak stalo mnohem stabilnějším a přeměnilo se v Sovětský svaz. Mnozí si tehdy kladli otázku, zda po carském impériu skutečně následovalo něco lepšího. Otázka byla čistě akademická, nebylo cesty zpět, v červenci 1919 bolševici vyvraždili celou carskou rodinu.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Leon Trotsky attends October Revolution parade on The Red Square 07 Nov, 1924, by Vassily Ivanovich Saveliev, zdroj: Berliner Zeitung, autor: KLaus Bachmann, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]