Ohrožené Polsko? Jak Putinův ideolog Sergej Karaganov ospravedlňuje použití jaderných zbraní

Ruský politolog v agresivním článku rozebírá výhody jaderného úderu proti Evropě

Sergei Karaganov by Dmitry Rozhkov
Sergei Karaganov by Dmitry Rozhkov

„Nástup jaderných zbraní je výsledkem zásahu Všemohoucího, který s hrůzou zjistil, že lidé, Evropané a Japonci, kteří se k nim přidali, rozpoutali během jediné generace dvě světové války, které si vyžádaly desítky milionů životů. Všemohoucí tedy dal lidstvu zbraně Armageddonu, aby ukázal těm, kteří ztratili strach z pekla, že existuje.“

Těmito bojovnými slovy, z nichž čiší téměř náboženská horlivost, zdůrazňuje , čestný předseda vlivného think tanku “Rada pro zahraniční a obrannou politiku (SVOP)”, který je silně propojen až do nejvyšších pater Putinova mocenského systému, ve svém aktuálním článku „Použití jaderných zbraní může zachránit lidstvo před globální katastrofou“ pro ruský politický časopis “Profil” význam preventivního použití jaderných zbraní – proti Západu – pro ruské vítězství v agresivní válce proti Ukrajině.

Kdo je Sergej Karaganov? 

Sergej Karaganov je pravděpodobně zdaleka nejegocentričtějším a nejoslnivějším mozkem ruské zahraniční a bezpečnostní politiky. V řadách ruských intelektuálů je považován za velmi kontroverzního provokatéra legendárních rozměrů, vyzařujícího auru tajemství a obklopeného četnými fámami – které pravděpodobně nezřídka šíří on sám. Akademický ředitel Fakulty světové ekonomiky a mezinárodních vztahů na renomované ruské Vysoké škole ekonomické sám sebe vnímá jako duchovního otce obratu Ruska k asijsko-pacifickému regionu.

Sergej Karaganov pochází ze sovětského kulturního prostředí, jeho otec Alexandr byl více než dvě desetiletí tajemníkem Svazu filmových tvůrců SSSR, matka Sofie Karaganová byla první manželkou známého sovětského básníka Jevgenije Dolmatovského.

Příslušnost k sovětské elitě Karaganovovi umožnila po studiu ekonomie na Lomonosovově státní univerzitě (MGU) v Moskvě absolvovat několikaletou stáž na misi Sovětského svazu při OSN v New Yorku. Poté se věnoval výzkumu v renomovaném Institutu pro americká a kanadská studia při Ruské akademii věd. Na konci 80. let přešel do Evropského institutu Ruské akademie věd a v roce 1989 převzal funkci zástupce ředitele ústavu. Souběžně s akademickou kariérou se vypracoval na politického poradce, nejprve jako expert Výboru pro mezinárodní vztahy při Nejvyšším sovětu SSSR a od roku 1991 jako člen Rady pro zahraniční politiku při Ministerstvu zahraničních věcí Ruské federace.

Po rozpadu Sovětského svazu se stal mimo jiné členem prezidentské rady, expertem Rady bezpečnosti Ruské federace, poradcem zástupce vedoucího zahraniční politiky v prezidentské administrativě a od poloviny roku 2000 členem prezidentské rady pro občanskou společnost a lidská práva. Kariéra Sergeje Karaganova je jen jedním z mnoha příkladů, které působivě dokládají téměř nepřerušenou kontinuitu elit mezi zaniklým Sovětským svazem a zdánlivě novým Ruskem.

Sergej Karaganov byl více než dvě desetiletí považován za vlivného poradce ruských prezidentů Borise Jelcina a Vladimira Putina, spoluzakladatele a čestného předsedu nejstarší ruské nevládní organizace Rada pro zahraniční a obrannou politiku (SVOP), založené v roce 1992, a významného zahraničněpolitického časopisu Russia in Global Affairs. Rada pro zahraniční a obrannou politiku je pravděpodobně nejdůležitějším mezníkem v jeho kariéře. Fonetická podobnost zkratky „SVOP“ s finančním termínem „swap“ – dohoda o výměně závazků nebo aktiv za účelem zvýšení vzájemného zisku – je sotva dílem náhody.

Cílem Rady pro zahraniční a obrannou politiku bylo totiž od samého počátku úzké propojení politické, bezpečnostní, vojenské, akademické, ekonomické a mediální úrovně tehdy ještě mladé Ruské federace. Právě Karaganovova činnost v rámci tohoto projektu mu vynesla označení „stínový politolog“, které mu dal sovětsko-ruský historik a publicista Sergej Kara-Murza. Podle Alexandra Dugina, který je mnohými západními pozorovateli neprávem považován za hlavního ideologa Kremlu, byla Rada pro zahraniční a obrannou politiku „vstupní branou pro vliv na ruskou politiku“.

Duginova absurdně přehnaná kritika samozřejmě opomíjí jádro problému. Sergej Karaganov totiž sotva jednal z nejhlubšího vnitřního přesvědčení o nutnosti sblížení Ruska se Západem; spíše je mu vlastní jev, který byl v sovětských dobách znám jako „jízda na vlně stranické linie“. Díky vysoce vyvinutému politickému cítění Karaganovovo názorové spektrum vždy odpovídalo politické orientaci preferované ruským vedením, kterou nejen slepě přijímal, ale snažil se ji i ovlivňovat.

Karaganov byl dlouhá léta považován za prozápadního a proevropského systémového liberála, který se zasazoval nejen o užší spolupráci Ruska s USA, a , ale v roce 2011 v rámci své v prezidentské Radě pro občanskou společnost a lidská práva navrhl program dekomunizace a destalinizace ruské společnosti jako jediné cesty k modernizaci. Když se však vztahy Ruska se Západem po ohlášené rošádě mezi prezidentem Dmitrijem Medveděvem, tehdy považovaným za vzorného liberála, a „jeho“ předsedou vlády Vladimirem Putinem, jakož i po zmanipulovaných parlamentních volbách stále více vyostřovaly, Karaganov s překvapivou lehkostí opustil myšlenky evropské integrace (Velké Evropy) a se stejným nadšením se vrhl na budování Velké . Mimo jiné navrhl přesunout hlavní město Ruska do Vladivostoku a orientovat hospodářské trhy ve východním Rusku na Čínu.

„Jaderné zbraně jsou výsledkem zásahu Všemohoucího.“

Trójstyk granic Polska, Litewska i Ruska, MOs810
Trójstyk granic Polska, Litewska i Ruska, MOs810

Ve svém posledním příspěvku Sergej Karaganov vyložil své myšlenky svým obvyklým provokativním, někdy neuchopitelným pseudofilosofickým mlhavým jazykem. Jeho hlavní poselství je jasně vyjádřeno již v názvu článku „Použití jaderných zbraní by mohlo zachránit lidstvo před globální katastrofou“.

Podle něj má hrozba použití jaderných zbraní lidstvo vyděsit z jaderné světové války, a tím ji znemožnit. Karaganov je přesvědčen, že prostřednictvím jaderného vydírání by Rusko mohlo donutit Západ, aby přestal podporovat Ukrajinu. Pokud by však Západ nebral ruské hrozby vážně, byla by Moskva nucena skutečně použít – nikoliv proti Ukrajině, ale přímo proti jednotlivým středoevropským a východoevropským státům NATO.

V roce 2015 se navíc Sergej Karaganov stal členem „Rady expertů na evropskou bezpečnost jako společný projekt“, založené během švýcarského předsednictví OBSE. Závěrečná zpráva byla zveřejněna v prosinci 2015 pod názvem „Zpět k diplomacii“ a obsahovala doporučení pro intenzivní diplomatický proces k vyřešení „ukrajinské krize“. Na tomto pozadí se Karaganovova agresivita jeví o to děsivěji. Ačkoli se potupně ocitl na sankčních seznamech Ukrajiny a Kanady, sankcí ze strany USA a EU byl zatím ušetřen.

Vzhledem k výbušnosti obsahu a obrovské absurditě jednotlivých myšlenkových proudů Karaganova by měl být v mém překladu uveden článek v plném znění.

Sergej Karaganov: Použití jaderných zbraní by mohlo zachránit lidstvo před globální katastrofou

Rád bych se s vámi podělil o několik myšlenek, které mám již delší dobu a které se zformovaly po nedávném zasedání Rady pro zahraniční a obrannou politiku, jednom z nejdůležitějších v její 31leté historii.

Rostoucí hrozba

Naše země, její vedení, stojí podle mého názoru před těžkou volbou. Je stále jasnější, že konfrontace se Západem neskončí, pokud dosáhneme částečného nebo dokonce drtivého vítězství na Ukrajině.

Pokud zcela osvobodíme Doněckou, Luhanskou, Záporožskou a Chersonskou oblast, bude to minimální vítězství. Poněkud větším úspěchem by bylo osvobození celého východu a jihu dnešní Ukrajiny během jednoho či dvou let. Stále však zůstane její kus s ještě více rozhořčeným ultranacionalistickým obyvatelstvem napumpovaným zbraněmi krvácející rána, která nevyhnutelně povede ke komplikacím a další válce. Situace by mohla být ještě horší, pokud za cenu obrovských obětí osvobodíme celou Ukrajinu a zůstanou po nás trosky s převážně nenávistným obyvatelstvem. Jejich „převýchova“ by trvala několik desetiletí.

Každá z výše uvedených možností, zejména ta poslední, odvede pozornost Ruska od tolik potřebného přesunu jeho intelektuálního, ekonomického, vojenského a politického centra na východ Eurasie. Zůstaneme trčet v beznadějné západní orientaci. A území dnešní Ukrajiny, zejména střední a západní, si bude nárokovat zdroje – vůdce, lidské zdroje, finance. Tyto regiony byly silně dotovány i v sovětských dobách. A nepřátelství se Západem bude pokračovat; ten totiž bude podporovat vleklou partyzánskou občanskou válku na Ukrajině.

Atraktivnější variantou je osvobození a sjednocení východu a jihu a vynucení kapitulace zbytku Ukrajiny s úplnou demilitarizací, vytvoření přátelského nárazníkového státu. Takový výsledek je však možný pouze v případě, že zlomíme vůli Západu podporovat kyjevskou juntu a donutíme Západ ke strategickému ústupu.

Na tomto místě se dostávám k zásadní, ale málo diskutované otázce. Hlavní příčinou krize na Ukrajině, stejně jako mnoha dalších konfliktů ve světě, stejně jako obecného nárůstu vojenských hrozeb, je postupné selhání dnešních vládnoucích západních elit, selhání, které způsobila vlna globalizace posledních desetiletí – ta z velké části vytvořila v Evropě kompradorskou buržoazii. Toto selhání je doprovázeno nebývale rychlým posunem rovnováhy sil ve světě ve prospěch globální většiny, přičemž a do jisté míry Indie jsou ekonomickými motory tohoto vývoje a Rusko vojensko-strategickou kotvou.

Oslabení Západu nejenže rozzuřuje imperiálně-kosmopolitní elity (Biden a spol.), ale také děsí imperiálně-národní elity (). Západ ztrácí schopnost, kterou měl po pět století, odčerpávat světové bohatství, a to především pomocí hrubé síly k nastolení politických a ekonomických pořádků a k upevnění své kulturní nadvlády.

Tímto způsobem nelze očekávat rychlé ukončení defenzivně-agresivní konfrontace, do níž je Západ zapojen. Toto zhroucení morálních, politických a ekonomických pozic Západu se připravuje již od poloviny 60. let 20. století, bylo přerušeno rozpadem SSSR, ale s novou silou se obnovilo v roce 2000 (jako mezníky je zde třeba uvést porážky USA a jejich spojenců v Iráku a Afghánistánu a krizi západního ekonomického modelu v roce 2008).

Aby Západ tento lavinovitý sesuv zastavil, dočasně se zkonsolidoval. USA učinily z Ukrajiny nástroj, který má spoutat Rusko, politicko-vojenskou páteř nezápadního světa osvobozeného z okovů neokolonialismu. V ideálním případě by samozřejmě USA chtěly naši zemi jednoduše vyhodit do povětří a radikálně tak oslabit rodící se alternativní supervelmoc, Čínu. A buď proto, že jsme si neuvědomovali, že konfrontace je nevyhnutelná, nebo proto, že jsme chtěli šetřit své síly, jsme byli příliš pomalí, abychom preventivně jednali. Navíc jsme v souladu s moderním, především západním politickým a vojenským myšlením neopatrně zvýšili práh pro použití jaderných zbraní, špatně vyhodnotili situaci na Ukrajině, a ne zcela úspěšně zahájili speciální vojenskou operaci.

Když západní elity vnitřně selhaly, začaly aktivně pěstovat plevel, kterému se dařilo v živné půdě sedmdesáti let prosperity, hojnosti a míru. Jsou to všechny protilidské ideologie: popření rodiny, domova, historie, lásky mezi muži a ženami, víry, služby vyšším ideálům, všeho, co je podstatou člověka. Ti, kdo se tomu brání, jsou vyřazeni. Cílem je šikanovat lidi, aby se snížila jejich schopnost vzdorovat modernímu „globalistickému“ kapitalismu, jehož nespravedlnost a škodlivost pro člověka a lidstvo je stále zřejmější.

Mezitím oslabené USA ničí Evropu a další na nich závislé státy a snaží se je spolu s Ukrajinou zatáhnout do očistce konfrontace. Elity ve většině těchto zemí ztratily orientaci a poslušně vedou své státy na porážku, přemoženy panikou tváří v tvář vlastnímu selhání. Nenávist Evropy k Rusku je přitom téměř intenzivnější než nenávist k USA kvůli jejímu selhání, pocitu bezmoci, staleté rusofobii, intelektuálnímu přehlížení a ztrátě strategické kultury.

Vektor vývoje většiny západních zemí ukazuje: směřují k novému fašismu a (zatím) „liberálnímu“ totalitarismu.

V budoucnu, a to je nejdůležitější, se tam bude situace jen zhoršovat. Příměří jsou možná, ale ne usmíření. Hněv a zoufalství budou narůstat ve vlnách. Tento vektor pohybu Západu je jasným signálem směřování ke třetí světové válce. Světová válka však již začala a může se rozvinout v plnohodnotný požár v důsledku rostoucí nekompetentnosti a nezodpovědnosti vládnoucích kruhů Západu.

Zavedení umělé inteligence, robotizace války, zvyšuje riziko nechtěné eskalace. Stroje by se mohly vymknout kontrole zmatených elit.

Situaci dále zhoršuje „strategický parazitismus“ – 75 let relativního míru dalo lidem zapomenout na hrůzy velké války. Lidé ztratili strach z jaderných zbraní. Všude, ale zejména na Západě, ochabl pud sebezáchovy.

Strávil jsem mnoho let studiem historie jaderných strategií a dospěl jsem k jednoznačnému, i když nevědeckému závěru. Nástup jaderných zbraní je výsledkem zásahu Všemohoucího, který s hrůzou zjistil, že lidé, Evropané a Japonci, kteří se k nim přidali, rozpoutali během jediné generace dvě světové války, které si vyžádaly desítky milionů obětí. Všemohoucí tedy předal lidstvu zbraně Armageddonu, aby ukázal těm, kteří ztratili strach z pekla, že existuje. Relativní mír posledního tři čtvrtě století byl založen na tomto strachu. Nyní tento strach zmizel. Stalo se něco nemyslitelného ve vztahu k dřívějším představám o jaderném odstrašení – skupina západních vládnoucích kruhů v záchvatu zoufalého vzteku rozpoutala plnohodnotnou válku v područí jaderné velmoci.

Strach z jaderné eskalace se musí vrátit. Jinak je lidstvo odsouzeno k zániku.

Na ukrajinských polích se nyní bude rozhodovat nejen, a to ani ne tak o tom, jak bude vypadat budoucí uspořádání světa, ale také o tom, zda svět, na který jsme si zvykli, zůstane stejný, nebo zda planetu budou tvořit jen radioaktivní trosky.

Tím, že zlomíme vůli Západu k agresi, zachráníme nejen sami sebe a konečně osvobodíme svět od západního jha, které trvá již pět století, ale zachráníme i celé lidstvo. Tím, že donutíme Západ projít katarzí a vzdát se hegemonie svých elit, ho donutíme ustoupit dříve, než dojde ke světové katastrofě. Lidstvo bude mít novou šanci na vývoj.

Navrhované řešení

Samozřejmě nás čeká těžký boj. Je třeba vyřešit i vnitřní problémy – konečně se osvobodit od západocentrismu v myslích a od západních lidí, od kompradorské buržoazie a jejího svérázného způsobu myšlení. (Západ nám v tom však neochotně pomáhá).

Třísetletá cesta Ruska do Evropy nám poskytla mnoho užitečných informací a pomohla nám utvářet naši velkou kulturu. Samozřejmě si budeme evropského dědictví vážit. Je však čas vrátit se domů, k sobě samým. A s využitím nashromážděného dědictví začít konečně používat vlastní rozum. Naši přátelé z ministerstva zahraničí nedávno učinili skutečný průlom, když v koncepci zahraniční politiky označili Rusko za civilizační stát. Já bych dodal – Rusko je civilizací civilizací, která je otevřená jak na sever, tak na jih, na západ i na východ. Hlavním směrem vývoje je nyní jih, sever, ale především východ.

Bez ohledu na to, jak dopadne konfrontace se Západem na Ukrajině, by nás tento vývoj neměl odvádět od strategického pohybu směrem dovnitř. Duchovní, kulturní, ekonomický, politický a vojenský pohyb směrem k Uralu, Sibiři a Velkému oceánu. Potřebujeme novou uralsko-sibiřskou strategii, která bude zahrnovat několik masivních projektů na probuzení ducha, samozřejmě včetně vytvoření třetího hlavního města na Sibiři. Toto hnutí by se mělo stát součástí „ruského snu“ – odrazem toho Ruska a toho světa, o který člověk usiluje.

Často jsem psal, a nejsem v tom sám, že velké státy bez velké myšlenky přestávají být velkými a upadají v nicotu. Dějiny jsou posety stíny a hroby mocností, které ztratily svou ideu. Tato idea by měla přicházet shora. Nemělo by se spoléhat na to, že vznikne zdola, jak to dělají hlupáci. Idea musí odpovídat nejhlubším hodnotám a touhám lidí, a hlavně by nás všechny měla posouvat vpřed. Za formulaci takové myšlenky je však odpovědná elita a vedení země. Formulace a realizace takového snu o ideji se nepřijatelně protáhla.

Aby však přišla, je třeba překonat odpor sil minulosti – Západu. Pokud se tak nestane, téměř jistě dojde k rozsáhlé a pro lidstvo pravděpodobně poslední světové válce.

A zde se dostávám k nejtěžší části tohoto článku. Můžeme vést válku ještě rok, dva nebo tři, obětovat tisíce a tisíce našich nejlepších mužů a rozdrtit statisíce v tragické historické pasti dnešní Ukrajiny. Ale tato vojenská operace nemůže skončit rozhodným vítězstvím, aniž by Západ donutila ke strategickému ústupu nebo dokonce ke kapitulaci. Musíme Západ donutit, aby se vzdal svých pokusů zvrátit kolo dějin, opustil své plány na ovládnutí světa a přinutil se v budoucnu vypořádat sám se sebou, aby zvládl své současné četné krize. Jednoduše řečeno: musíme přimět Západ, aby se prostě „vysral“ a přestal se vměšovat do záležitostí Ruska a celého světa.

Za tímto účelem musí Západ znovu získat ztracený pud sebezáchovy tím, že ho přesvědčíme, že jakékoli pokusy oslabit Rusko tím, že poštveme Ukrajince proti Moskvě, jsou pro Západ samotný kontraproduktivní. Důvěryhodnost jaderného odstrašování musí být obnovena snížením nepřijatelně vysokého prahu pro použití jaderných zbraní, a to vypočítavým, ale rychlým postupem po žebříčku eskalace odstrašování.

První kroky již byly učiněny. Patří k nim příslušná prohlášení prezidenta Putina a dalších vedoucích představitelů, zahájení rozmísťování jaderných zbraní v Bělorusku a posílení strategických odstrašujících sil. Žebřík eskalace má mnoho stupňů. Napočítal jsem jich asi dva tucty. Mohl by se dokonce rovnat varování ruských krajanů a všech lidí dobré vůle, aby opustili své domovy v blízkosti objektů, které by se mohly stát cílem jaderných úderů, a to ve všech státech, které přímo podporují kyjevský režim. Nepřítel to musí vědět: jsme připraveni provést preventivní úder jako odvetu za všechny jeho současné i minulé agrese, abychom zabránili sklouznutí ke globální termonukleární válce.

Často jsem říkal a psal, že při správné strategii odstrašování, a i po použití jaderné zbraně, lze riziko „odvetného úderu“ na našem území, ať už jaderného, nebo konvenčního, minimalizovat. Pouze s šílencem v Bílém domě, který nenávidí svou zemi, by USA udeřily na „obranu“ Evropanů a zaplatily by za odvetu například obětováním Bostonu za Poznaň.

USA i Evropa si to dobře uvědomují, ale raději na to nemyslí. K této bezmyšlenkovitosti jsme však svými mírumilovnými prohlášeními přispěli i my. Po prostudování historie americké jaderné strategie vím, že poté, co SSSR získal věrohodný jaderný odvetný potenciál, Washington o použití jaderných zbraní proti sovětskému území vážně neuvažoval, byť americké elity vždy veřejně blafovaly. O použití jaderných zbraní se uvažovalo pouze proti „postupujícím“ sovětským silám v západní Evropě. Vím, že němečtí kancléři Kohl a Schmidt opustili bunkry, jakmile se během cvičení objevila otázka takového použití.

Po žebříčku eskalace lze vystoupat poměrně rychle. Vzhledem k vývoji na Západě a zkaženosti většiny jeho elit se ukazuje, že každý jejich apel je nekompetentnější a ideologicky omezenější než ten předchozí. A zatím nelze očekávat, že by tyto elity byly nahrazeny odpovědnějšími a rozumnějšími proti-elitami. K tomu dojde až po katarzi – opuštění všech západních ambicí.

„Ukrajinský scénář“ se nesmí opakovat. Čtvrt století jsme neposlouchali ty, kteří varovali, že rozšíření NATO povede k válce; snažili jsme se oddálit, „předjednat“ nevyhnutelné. A výsledkem je vážný ozbrojený konflikt. V budoucnu bude cena za nerozhodnost mnohem vyšší.

Co se ale stane, když se Západ nevzdá? Pokud Západ zcela ztratí smysl pro sebezáchovu? Pak musíme zaútočit na řadu cílů v řadě zemí, abychom ty, kteří ztratili rozum, přivedli k rozumu. To je morálně děsivé rozhodnutí – používáme boží zbraně a odsuzujeme se k těžkému morálnímu utrpení. Pokud však tento krok neučiníme, zahyne nejen Rusko, ale s největší pravděpodobností i celá lidská civilizace.

Toto rozhodnutí budeme muset učinit. Dokonce ani přátelé a sympatizanti ho zpočátku nebudou podporovat. Kdybych byl Číňanem, nechtěl bych náhlé a rozhodné ukončení konfliktu, protože to umožňuje USA uvolnit síly pro konflikt s Čínou a Čínské lidové republice dává méně času na shromáždění vlastních sil pro rozhodnou bitvu.

Bez ohledu na to, zda půjde o přímou konfrontaci, nebo se Peking v duchu Sun-c 'pokusí donutit nepřítele k ústupu bez boje. V každém případě bych byl proti použití jaderných zbraní, protože povýšení konfrontace na jadernou úroveň by znamenalo, že mé zemi (Číně) hrozí boj, na který je ještě příliš slabá.

Kromě toho by taková rozhodná akce nebyla v souladu s filozofií čínské zahraniční politiky, která klade důraz na ekonomické faktory (při současném budování vojenské síly) a vyhýbá se přímé konfrontaci. Svého spojence bych podpořil tím, že bych mu pomohl, ale jednal bych za jeho zády a do sporů bych se nevměšoval. (Ale možná této filozofii nerozumím dost dobře a přisuzuji čínským přátelům motivy, které nejsou jejich). Pokud by Rusko použilo jaderné zbraně, Číňané by to odsoudili. Zároveň by se však v duchu radovali, že prestiž a postavení Spojených států dostaly vážnou ránu.

Jak bychom reagovali, kdyby (nedej bože!) Pákistán odpálil jadernou bombu na Indii nebo naopak? Zděšeně. Byli bychom zarmouceni tím, že bylo prolomeno jaderné tabu. A pak bychom se zabývali pomocí obětem a odpovídajícím způsobem upravili naši jadernou doktrínu.

Pro Indii a většinu dalších země světa, včetně jaderných států (Pákistán, Izrael), je použití jaderných zbraní nepřijatelné z morálních i geostrategických důvodů. „Úspěšné“ použití by znehodnotilo jaderné tabu – představu, že takové zbraně by nikdy neměly být použity a že jejich použití je přímou cestou k jadernému Armageddonu. Těžko můžeme očekávat rychlou podporu, i když by mnozí obyvatelé „globálního Jihu“ byli spokojeni s porážkou svých bývalých utlačovatelů, kteří je drancovali, páchali genocidy a vnucovali jim cizí kulturu.

Vítězové však nakonec souzeni nejsou. A zachráncům se děkuje. Evropská politická kultura na dobro nepamatuje. Ale zbytek světa si s vděčností pamatuje, jak jsme pomohli Číňanům osvobodit se od brutální japonské okupace a pomohli koloniím odhodit koloniální jho.

I když naše činy nebudou zpočátku pochopeny, poskytne nám to další podněty k tomu, abychom se zdokonalovali. Přesto existuje vysoká pravděpodobnost, že zvítězíme, zpacifikujeme nepřítele bez krajních opatření a donutíme ho k ústupu. A po několika letech budeme Číně krýt záda, stejně jako Peking v současnosti kryje záda nám, a podpoříme Čínu v jejím boji proti USA. Pak se tento nadcházející boj obejde bez velké války. A zvítězíme společně, pro dobro všech, včetně obyvatel západních států.

A pak Rusko a lidstvo projde trnitým křovím a všemi traumaty do budoucnosti, kterou vidím jako světlou – multipolární, multikulturní, pestrou. Budoucnost, která dává všem státům a národům šanci utvářet svůj vlastní i společný osud.

Tím Karaganovův článek končí. Mimořádně provokativní teze a grafomanský způsob vyjadřování kdysi významného kremelského stratéga by v žádném případě neměly zastřít skutečnost, že Karaganovova slova se už dobré desetiletí točí pouze kolem tří myšlenek – založených spíše na zbožných přáních než na faktech:

Úpadek Západu: přesvědčení o blížícím se – byť částečném – odtržení USA od Evropy a oslabení transatlantických vazeb, faktický (i když možná ne právní) rozpad EU a NATO a přesvědčivé sbližování Evropy (přinejmenším části střední a jižní Evropy) s Ruskem.

Válka o interpretační suverenitu nad světovým řádem: sen o Velké Eurasii od Pacifiku po Atlantik s Ruskem jako ústředním jednotícím prvkem této geoekonomické a geopolitické struktury.

Jaderné zbraně jako dar od Boha: Karaganov toto přesvědčení výslovně zastává nejpozději od roku 2017. Již v roce 2004 však zastával názor, že jaderné zbraně mají „civilizační účinek na elity zemí, které je vlastní“.

Koncept Velké Eurasie, který Karaganov zavedl do ruských zahraničněpolitických a bezpečnostních diskusí, má při bližším zkoumání jen málo konkrétního obsahu. Pikantní je, že tento politický publicista, který byl v 90. letech a na počátku nového tisíciletí znám svými vyhraněně prozápadními a proamerickými názory, hájil myšlenku Velké Evropy zahrnující Rusko s podobným zápalem sotva před deseti lety jako dnes sen o Velké Eurasii. Ten lze sice v podstatě považovat za rozšíření původní Karaganovovy myšlenky.

Karaganov použil pohádku o postmoderním Západu, který zavrhl všechny tradiční , a o rodinném a vysoce nábožensky založeném Rusku jako o svém věčném protivníkovi, aby ospravedlnil svůj odklon od prozápadního přesvědčení. Je zřejmé, že jeho vysvětlení nebere v úvahu skutečnost, že neemotivní statistiky, které nelze usvědčit ze lži, vykreslují jiný obraz Ruska – zemi vzdálenou tradičním hodnotám, zmatenou ve své identitě, turbokapitalistickou a vysoce individualistickou až do nejmenších sociálních struktur.

Strach Ruska z rozpadu

Od začátku ruské útočné války proti Ukrajině zaujímá v Karaganovově myšlenkovém světě důležité místo také téma možného rozpadu Ruska. Ve svých článcích a rozhovorech hodnotí nebezpečí rozpadu Ruské federace v krátkodobém až střednědobém horizontu v důsledku vleklého konfliktu na Ukrajině a proti Západu jako vysoké.

Připouští beznaděj a velkou špetku únavy ze světa

Karaganovova slova je třeba brát s největší rezervou. Není totiž již politickým poradcem a nesporným našeptávačem mocných. Ale i když jeho faktický vliv na politické rozhodování už dávno skončil, zůstává jako renomovaný (televizní) politolog součástí ruské propagandistické mašinérie.

Karaganov ze svého kádru vychoval také mnoho vlivných přisluhovačů. Z jeho školy pochází téměř celá ruská akademická elita v oblasti mezinárodních vztahů spojená se státem.

Konečně jeho články a rozhovory odhalují touhu ruských elit, živenou amorfním sebeobrazem dnešního Ruska, po velkolepé misionářské myšlence ospravedlňující jakékoli pochybení – ideologii vysvětlující a ospravedlňující jejich vlastní existenci – globální misi Ruska. Tato touha neomylně evokuje přízračnou bolest po ztraceném ráji utopicko-komunistické ideje obnovy světa; nikoliv však komunismu samotného, všimněte si.

Světová únava ruské intelektuální politické třídy, pramenící ze skutečných i pomyslných nedostatků moderního světa, je nesmírně zesílena rostoucím přiznáním beznaděje. Neboť scénář úniku z nesmyslně brutální agresivní války proti Ukrajině, který by zachránil tvář, nebo dokonce usmíření s Ukrajinou a Západem se staly na dlouhá desetiletí téměř nemyslitelnými.

Podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění, který 15. června 2023 provedl renomovaný protivládní institut Levada Centre, se navíc drtivá většina 86 procent respondentů – bez ohledu na jejich postoj k ruské agresi proti Ukrajině – domnívá, že jaderné zbraně by neměly být použity za žádných okolností. Pouze 10 procent respondentů s takovým použitím za určitých okolností souhlasí.

A ne, pravděpodobnost použití jaderných zbraní se v důsledku nedávných prohlášení Sergeje Karaganova vůbec nezvýšila. Ale o tom se již podrobně psalo jinde.

 

Dr. Alexander Dubovyj je politický a rizikový analytik a výzkumník v oblasti mezinárodních vztahů a bezpečnostní politiky se zaměřením na východní Evropu, Rusko a region SNS. O víkendech pracuje pro Berliner Zeitung.

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Explosion by Andrew Kuznetsov “Dark side of Moscow” Project, zdroj: Berliner Zeitung, autor: Alexandr Dubovyj, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]