Pro zachování demokracie musí občané pamatovat na naše základní pravidla

Norbert Lammert varuje u příležitosti 175. výročí Paulskirchenské ústavy: ani sebelepší ústavní text nezajistí stabilitu demokracie. Má-li německá demokracie vydržet, musí občané opět brát společná pravidla vážněji než pouhé osobní cíle.

Henry Kissinger, stoletý nestor americké zahraniční politiky, prý kdysi na adresu německých dějin prohlásil, že NěMECKO je „ekonomikou, která hledá stát“, a že zemi chybí smysluplné tradice.

Ve skutečnosti má Německo nepochybně přerušovanou, ale přesto působivou historii DEMOKRACIE a konstitucionalismu, která nezačala teprve ve druhé polovině 20. století. Její počátky lze spatřovat nejpozději v dopadech Francouzské revoluce na tehdy velmi odlišně konstituované německé územní státy, které vedly přes WARTBURSKé SLAVNOSTI v roce 1817 a HAMBAšSKé SLAVNOSTI v roce 1832 k Frankfurtskému národnímu shromáždění v letech 1848/49 – nakonec neúspěšnému prvnímu pokusu o nastolení demokratického řádu v německém národním státě.

Pokus o realizaci demokracie a národního státu současně před 175 lety byl zřejmě příliš ambiciózní. Neuspěl, protože ti, kdo se tehdy sešli v Paulskirche, neměli společnou představu o tom, jak by měl německý národní stát vypadat a kdo by do něj měl patřit, ani o tom, zda by to měla být republika, nebo konstituční monarchie.

Nejvýraznějšími aktéry byli samozvaní revolucionáři, kteří však neměli v parlamentu většinu. Pro konstitucionalisty bylo o to trpčí, že jejich představu německého národního státu bez Rakouska odmítl pruský král Fridrich Vilém IV. s nabídkou císařské koruny s památným odůvodněním: „Říkám vám otevřeně: má-li být znovu udělena tisíciletá koruna německého národa, která 42 let odpočívala, udělím ji já a mí souputníci. A běda tomu, kdo si přivlastňuje, co mu nepatří!“ Tato slova pruského krále jsou jasným výrazem tehdejšího feudálního chápání státního zřízení, které nebylo zdaleka všude nepopulární.

Paulskirche: „úspěšný neúspěch“

Skutečnost, že Frankfurtský národní sněm nedosáhl cílů, které si vytyčil, ale přesto po sobě zanechal více než jen historické stopy, bývá někdy historiky označována jako „úspěšný neúspěch“: ačkoli kýženého výsledku dosaženo nebylo, mnohé z toho, co se stalo později, by se bez tohoto neúspěchu jen stěží odehrálo. PAULSKIRCHENSKá úSTAVA, přijatá v roce 1849, měla formativní vliv na další německé ústavní dějiny, zejména na vznik základního zákona s jeho působivým katalogem základních práv o 100 let později.

To, že v německé ústavní historii existují nejen zlomy, ale také překvapivě stabilní linie tradice, které jsou starší než náš dnešní národní stát, je jednou z občas přehlížených nebo potlačovaných zkušeností.

Jak řekl spolkový prezident ROMAN HERZOG před 25 lety u příležitosti 150. výročí Paulskirche, „demokracie je jistě především záležitostí rozumu – ale je také záležitostí srdce. Nejdůležitějším odkazem roku 1848 je vůle ke svobodě, demokracii a politické spoluodpovědnosti. Tuto trvalou vůli nelze ničím nahradit. I ta nejlepší ústava zůstává pouhým papírem, pokud se lidé nebudou chtít podílet na utváření politiky, a já bych dodal: pokud občané nebudou přesvědčeni, že je to vlastně jejich povinnost.“

Ani sebelepší ústavní text sám o sobě nezajistí
stabilitu demokracie.

Dramatickým příkladem je sebezrušení první německé demokracie prostřednictvím notoricky známého zmocňovacího zákona z 24. března 1933: bezprecedentní abdikace parlamentu, který zrušil a zahodil Výmarskou ústavu. Ve skutečnosti lze selhání výmarské demokracie jen stěží připisovat textu její ústavy, ale spíše interakci mnoha aktérů za obtížných podmínek. Byla to demokracie bez demokratů, říká se to často příliš obecně. Je pravda, že to byla republika s nedostatečně angažovanými demokraty. To je jedna z historických lekcí, které bychom si měli pamatovat, a to nejen u příležitosti výročí.

Dramatickým příkladem je sebezrušení první německé demokracie prostřednictvím nechvalně proslulého zmocňovacího zákona z 24. března 1933: bezprecedentní abdikace parlamentu, která podkopala a zrušila výmarskou ústavu. Ve skutečnosti lze neúspěch výmarské demokracie jen stěží přičítat textu ústavy, ale spíše souhře mnoha aktérů v obtížných podmínkách. Často se říká, že to byla demokracie bez demokratů. Je pravda, že to byla republika s příliš malým počtem angažovaných demokratů. To je jedno z historických poučení, které bychom si měli připomínat, a to nejen u příležitosti výročí.

Demokracie se dnes rozkládají zevnitř

Za zhruba třicet let od pádu Berlínské zdi a autoritářských politických systémů ve střední a východní Evropě nedošlo k očekávanému celosvětovému vítězství demokracie: počet plnohodnotných demokracií je dnes nižší než tehdy.

Jednou ze střízlivých zkušeností je, že na rozdíl od minulosti se dnes politické systémy nehroutí v důsledku občanských válek nebo vojenských převratů, ale rozkládají se zevnitř samy, a že typickým prostředkem k jejich rozpadu se staly volby. O tomto vývoji svědčí řada příkladů erodujících demokracií z Asie, Afriky, ale i Evropy a Severní a Jižní Ameriky. Ukazuje se, že politické systémy nejsou nesmrtelné a demokracie nejsou samospasitelné systémy. Neexistuje žádná záruka přežití – ani pro autoritářské, ani pro demokratické systémy.

Podle každoročního indexu demokracie, který sestavuje Economist Intelligence Unit, žije v plně demokratických zemích méně než deset procent světové populace. My Němci patříme k této šťastné menšině a dlouho jsme to považovali za samozřejmost. Demokratické poměry ve skutečnosti nejsou normou ani v německých dějinách, ani ve světě, ve kterém dnes žijeme. Vydrží, když občané cítí odpovědnost za vlastní zemi a její demokratickou ústavu a platnost dohodnutých pravidel považují za důležitější než realizaci vlastních cílů.

Norbert Lammert byl v letech 2005-2017 předsedou německého Spolkového sněmu.

 

Vysvětlivky:

Wartburská slavnost

Uskutečnila se při příležitosti třístého výročí německé reformace a výročí bitvy u Lipska 18. října 1817, kterou zorganizovali členové jenského studentsko-buršáckého spolku. V průběhu slavnosti došlo k pálení knih, které symbolizovaly německou nesvobodu. Tato místní událost však doznala celoevropské reakce. Byla vnímána jako součást širokého liberálního spiknutí.

Hambašská slavnost

Byla významnou událostí v procesu konstituování moderního německého národa, sjednocování německého státu s rostoucí nespokojeností s absolutismem a feudalismem ve jménu liberalismu, svobody a demokracie. Konala se na zámku Hambach 27. – 30. května 1832. 

Epilog Bohumila Řeřichy:

Pokud se zamyslíme nad slovy, že „demokracie se rozkládají zevnitř“, tak jasnými příklady, když pominu Rusko a Čínu, jsou např. Polsko, Maďarsko, Turecko, naběhnuto má Slovensko. Ani o naší zemi se nedá říci, že žije v plné demokracii. Babišovo ANO a Okamurova SPD nejsou demokratická opozice, ale právě ti, kdo českou křehkou demokracii rozkládají zevnitř. Ano, Německo je plnou demokracií, neboť má silnou demokratickou opozici a v Bundestagu sedí kolem 70 % demokratů. Rozložit demokracii se pokoušel a nadále pokouší Donald Trump ve Spojených státech. Všeobecně se občané odtáhli od politiky, neboť si myslí, že stačí hodit volební lístek do urny a „mám hotovo“. Naopak, pak teprve začíná práce voličů. Pokud to rezolutně nedělá tisk, musí se na kontrole politiků podílet silná občanská společnost.

Politická svoboda začíná tím, že většina jednotlivců – příslušníků národa – cítí svou společenskou odpovědnost za politiku svého státu, že nejsou jen plni žádosti a že jen nelají, ale že po sobě spíše požadují reálný pohled na věci a nedovolují si jednat z politicky nemístné víry v pozemský ráj, který se neuskutečnil jen kvůli zlé vůli a hlouposti druhých – že si spíše uvědomují: politika hledá v konkrétním světě cestu schůdnou, vedena ideálem lidství jako svobody.“

Karl Jaspers, Otázka viny – Příspěvek k německé otázce: Bez očisty duše není politické svobody!      

Ralf Dahrendorf: Nejprve občanská společnost a pak z její vůle stát!  

RICHARD PIPES, bývalý profesor na Harvardu a poradce prezidenta Reagana, si ve své knize „Svoboda a vlastnictví“ vypůjčil slova Alexise de Tocqueville z díla Demokracie v Americe:

„Když tedy svrchovaná moc vzala do svých silných rukou postupně všechny jednotlivce a uhnětla je podle své libosti, rozpřahuje svou náruč na celou společnost. Zatahuje nad ní síť drobných, složitých, pedantických a univerzálních pravidel, z níž by nemohli uniknout ani nejoriginálnější duchové a nejstatečnější duše a předstihnut tak dav. Neláme ničí vůli, nýbrž jí oslabuje, ohýbá a usměrňuje. Zřídka k nějaké činnosti nutí, naopak brání lidem jednat. Nic neničí, brání jen vzniku čehokoli.

„Netyranizuje, ale překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda.“ Je tohle skutečně to, co chceme?

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Litter bin at the Frankfurt-Fechenheim cemetery by photoheuristic.info, zdroj: Die Welt, autor: Norbert Lammert, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]